Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na návštěvě ve Slovinsku III.

vydáno 31. srpna 2014 – napsal Navarro – 2 komentáře

Poslední z trojice článků o naší návštěvě u slovinských přátel vám přiblíží závěrečných pět dnů. Oproti původním plánům teď s Tomášem přebýváme na studentské koleji v Mariboru a v příštích dnech se tu hodláme zabavit jednodenními túrami do blízkého pohoří Pohorje. V dohledné době bychom se však měli vrátit k Armandovi do městečka Rogaška Slatina, odkud jsme včera kvůli nečekaným rodinným událostem odjeli.

8. den (úterý)

Ráno jsme si přivstali, abychom kolem půl sedmé byli na autobusovém nádraží. Chceme odjet na západ do městečka Lovrenc na Pohorju, vyrazit odtud na túru po jedné z nejvyšších částí Pohorje a pak se zase nechat přivézt.

Jak jsem napsal už v předchozím článku, na koleji nejsme nahlášeni, takže se snažíme vyhýbat hlídačům, kteří se zde pohybují od devíti večer do rána. Při dnešním časném odchodu máme štěstí, oba zrovna sedí venku a pokuřují, jen je v rychlosti z dálky zdravíme.

Autobus přijíždí k nástupišti takřka až v momentě plánovaného odjezdu. Divíme se, že řidič vypíná motor a jde si ještě někam pro svačinu, brzy se však vrací a můžeme nastupovat. Vzápětí jsme zas venku, řidič nás ujišťuje, že zrovna přes Lovrenc teď opravdu nepojede. Se zdvořilým pozdravem odcházíme do haly a znovu studujeme jízdní řády, než nám dochází, že jsme si místo časů odjezdů poznamenali časy příjezdů. No stane se...

Teď už víme, že nejbližší spoj by nás do Lovrence přivezl až v 8:40, a to je pozdě, pokud chceme stihnout rozumný zpáteční autobus. Dnes se tedy vydáme do možná méně zajímavé nejbližší části Pohorje, kterou jsme si nechávali na zítřek. Začínáme přechodem celého města směrem na jih.

Tam nahoru se chceme dostat.

Staré město z Hlavního mostu. Pokud si v Mariboru koupíte pohlednici, dost možná na ní bude podobný záběr.

Od řeky nás čekají ještě zhruba čtyři kilometry převážně přímou Lublaňskou ulicí. Procházíme hlavně obytnými čtvrtěmi s rodinnými domy, v jednom místě i s paneláky. Na konci města jsou opět rodinné domy a pak už jen úzký pás zemědělské krajiny přiléhající k zalesněným svahům Pohorje.

Na samém okraji Mariboru začíná Slovinská horská transverzála, jíž se dnes budeme držet. Vytrvalého turistu tato trasa provede přes slovinské Alpy a jiné hlavní hřebeny až k pobřeží Jaderského moře, celkem 599 nepochybně krásných kilometrů.

Výstup je převážně středně příkrý. Často jdeme takovými vymletými koryty nebo pěšinami při jejich okrajích, cesta je ale značena velmi dobře.

Po pár stovkách výškových metrů se najdou i pohodlnější úseky.

V lese zdoláváme převýšení okolo 600 metrů, nejde to tak těžce, jak jsem se vzhledem k absenci tréninku obával. Ke konci se nám však stále častěji stává, že sejdeme mimo trasu, patrně upadá kvalita značení nebo nedáváme pozor. Po největším takovém zabloudění nás pracně vypátraná značka naštěstí vyvádí na louku, kde se už neztratíme.

Lanovka a Maribor

Dále jdeme převážně po kamenité polní cestě. Občas potkáme nějakou chatku, občas terénní vozidlo, je to tady docela civilizované.

A tady už je to civilizované úplně. Restaurace, hotel, asfalt...

... a horní stanice kabinkové lanovky z Mariboru. Nevěděli jsme, jestli tato lanovka jezdí, tak tedy jezdí. Ze všech přítomných jsme možná jediní, kdo se sem drápali pěšky lesem, ale nás to těší.

Jak zjišťuji doma, Mariborsko Pohorje je největší lyžařský areál ve Slovinsku. Evidentně to zde žije i v létě, potkáváme odteď mnoho různých sportovců a rekreantů, dají se tu ale najít i klidnější zákoutí.

Pokračujeme dál po hřebeni směrem k místní rozhledně, moc prudce už nestoupáme. Zde míjíme kostel svatého Wolfganga (Cerkev sv. Bolfenka).

Koně u kostela

Rozhledna stojí na vrchu jedné ze sjezdovek. Pár dělníků pod ní zrovna něco montuje, ale přístup tím omezen není. Naštěstí, ochudit se o tyto vyhlídky by byla škoda:

Pohled k východnímu konci Pohorje, odkud jsme přišli. Stožár uprostřed jsme si při cestě nahoru spletli s rozhlednou.

Maribor z výšky (a z dálky)

Výhled na sever k údolí Drávy, hned za těmi malebnými kopci už začíná Rakousko.

Směrem na západ Pohorje pár desítek kilometrů pokračuje, jednu odlehlejší část si prohlédneme zítra, pokud zas něco nepokazíme. Jak vidíte, Pohorje je takové kompaktní pohoří bez výrazných vrcholů (ty nejvyšší přesahují 1500 metrů).

Jižně od Pohorje se rozkládají převážně roviny, nejbližší kopce se zvedají až na obzoru. Mám za to, že jsme mezi nimi viděli i Boč, výrazný vrchol u města Rogaška Slatina zmíněný v předchozím článku, do tohoto záběru se každopádně nevešel.

Ještě jeden záběr kvůli mrakům, které se dnes obzvlášť vyvedly.

Pod rozhlednou si skoro v pravé poledne dáváme oběd a odpočíváme, je krásně slunečno a teplo tak akorát. Skončili jsme asi na 1150 metrech a výše už nepůjdeme, šetříme se na zítřek. Původně jsme se do Mariboru chtěli vrátit jinou cestou, ale nakonec si to rozmýšlíme, žádná z alternativních tras nevypadá moc zajímavě a všechny jsou delší než ta, kterou již známe.

Abychom návrat přece jen trochu zpestřili a také ušetřili nějaký čas, svádí nás myšlenka svézt se dolů onou kabinkovou lanovkou. Obsluha nám nabízí dvě varianty přepravy – za sto eur kvůli nám spustí lanovku ihned, jinak je tu standardní odjezd za padesát minut.

Není to lehké rozhodování, ale brzy máme jasno.

Dlouhý pochod známou cestou mi kupodivu nepřipadá nijak nudný, v Mariboru už jsem ale rád za každý krok, kterým se blížíme ke koleji, nějak nás to dnes přece jen zmohlo. Vedle toho se mi boty už pár hodin mstí za to, že jsem je nestihl pořádně vyšlápnout, a ožírají mi nohy, každá pěkně tu svoji (naštěstí je to brzy přestane bavit). Na poslední kilometry napříč městem nás nakopává plechovka radleru vypitá mezi bytovkami.

Klasický pohled na Maribor se jen tak neokouká, tak tedy ještě jeden podobný tomu z rána.

Po dnešním výletě už nejsme schopni žádné větší aktivity, ale vzhledem k zítřejšímu programu stejně nemá smysl nic jiného než odpočinek. Večer tedy věnujeme hlavně konzumaci dovezených zásob.

9. den (středa)

Dnes se pokusíme naplnit včerejší plány, kvůli autobusu musíme vstávat už v půl páté. Jednoho z hlídačů potkáváme tentokrát ještě dole v budově, špatné je, že se nás na něco slovinsky ptá, zřejmě nějaká zdvořilostní otázka. Huhňáme tedy něco ve smyslu „Hm, no...“ tak, aby to znělo přátelsky, a radši se nezdržujeme. Podle Tomáše už jsme dnes byli jednou zkontrolováni poté, co jsme nahoře v nezvyklou denní dobu začali svítit, a opět žádný problém, asi ti hlídači nakonec nebudou tak přísní.

Bez dalších spolucestujících vyrážíme údolím Drávy na západ do Lovrence na Pohorju, jenž je konečnou zastávkou, za necelých 30 km platíme 3,6 €. Na místě jsme kolem půl sedmé, opět tedy stihneme utéct nahoru, než přijde tradiční vedro.

Ráno v Lovrenci

Lovrenc leží na severních svazích Pohorje v nadmořské výšce 459 metrů, od Drávy jsme sem museli poněkud stoupat. Žijí zde asi tři tisíce lidí a řekl bych, že podobný klid jako teď tu bývá i přes den. Připadám si tu jako na konci civilizace, nad Lovrencem už není kromě lesů takřka nic.

Od zastávky, jež se nachází v horní části Lovrence, vyrážíme po silnici na jih, tj. do kopce, na nepříliš vzdálený okraj městečka. Místní slečně odpovídám na pozdrav slovem „hvala“ a vzhledem k jejímu udivenému pohledu mi brzy dochází, že takto bych lidi zdravit neměl, neboť „hvala“ znamená „děkuji“.

Za Lovrencem nás turistická značka zavádí do lesa. Zpočátku stoupáme prudce, mapa ale říká, že se to časem zlepší. Za pár hodin bychom navíc měli být na 1500 metrech, kde už nás čeká pohodlná cesta po hřebeni.

Jdeme skoro pořád lesem, jen výjimečně se dostáváme na některou z místních luk, kde zpravidla bývá i nějaká zemědělská usedlost.

Střední část stoupání je místy i takto mírná.

Někde mezi 1100 a 1200 metry se před námi po dlouhé době otevírá další louka. Podle mapy už při výstupu na žádnou nenarazíme, takže si na tomto hezkém opuštěném místě dáváme ve čtvrt na devět pauzu na svačinu. Vzdušnou čarou jsme zhruba v polovině cesty ke kótě 1500 m.

Z louky odcházíme špatným směrem, neboť jsme přestali sledovat značku a ta zde poněkud odbočuje, omyl si naštěstí uvědomujeme brzy. To je naše první a poslední dnešní zabloudění.

Jedinými místy, kde přesně známe svoji polohu, jsou občasná křížení stezky se silnicí, po mnoha kilometrech teď narážíme na to poslední. Tady na 1300 metrech potkáváme první lidi od chvíle, co jsme vyšli z Lovrence.

Tento nadýchaný travní koberec doslova láká k poležení a odpočinku, než si člověk uvědomí, kolik je v něm asi klíšťat.

Závěr stoupání je stejně jako začátek dost prudký, což si vyžádá i jednu neplánovanou přestávku. Skoro se tomu divíme, nějak jsme se do výstupu zabrali a už jsme se viděli nahoře.

Vytoužená rovina těsně pod 1500 metry. Jak je pro Pohorje typické, lesy pokrývají i nejvyšší části hřebene, porost je však místy dost řídký na to, abychom se konečně mohli pokochat okolní krajinou.

Výhled na západ až ke Kamnicko-Savinjským Alpám vzdáleným asi 60 km. Před psaním tohoto článku jsem byl skálopevně přesvědčen, že jde o Julské Alpy, o podobných omylech se ještě rozepíšu dále.

Naším prvním cílem tady nahoře jsou Lovrenška jezera (překládám jako Lovrencká jezera, ačkoliv jsem český překlad nikde nenašel). Jde o drobné vodní plochy roztroušené po mokřadu (přesněji vrchovišti) velkém asi 300 krát 1000 metrů, který se nachází uprostřed zdejších lesů.

Po příchodu k jezerům nejprve chvíli odpočíváme na momentálně opuštěné dřevěné rozhledně. Jsme na jižním okraji vrchoviště, jež se skládá ze dvou částí oddělených tenkou hradbou smrků (na obzoru), o existenci druhé části v tuto chvíli bohužel nevíme.

Zatímco Tomáš nahoře ohlídá věci, trochu si to tady projdu.

Počet jezer závisí na tom, kolik je zrovna vody. Někdy bychom jich zde napočítali pouze jedenáct, jindy až dvojnásobek.

Přestože temná barva může vyvolávat odlišný dojem, žádné z jezer není hlubší než 1,2 metru.

Největší jezero zaujme svým členitým tvarem, vypadá jako dvě menší jezera spojená dohromady.

Vodní rostlinstvo

Od jezer se vracíme na původní trasu a souvislým lesem pokračujeme víceméně po rovině dál na jih až jihovýchod k vrcholu Rogla. Dosavadní poklidná samota končí – zatímco překračujeme ohlodané smrkové kořeny a všudypřítomné mravence, potkáváme postupně ohromný počet turistů, kteří sem proudí právě od Rogly, většinou vybaveni opěrnými holemi. Neustálé opakování pozdravu mě časem unavuje a nějak mě rozčilují i ty hole, asi jich nerad vidím tolik pohromadě. Na Roglu se dá vyjet autem a pak už je to snadné, proto tedy takový nával.

Po dlouhé době venku z lesa

Někde blízko Rogly

Na Roglu přicházíme od severu. Jak sami vidíte, zdejší prostředí není vyloženě přírodní.

S nadmořskou výškou 1517 metrů patří Rogla k nejvyšším vrcholům Pohorje. Mohlo by se zdát, že jde o nejvyšší bod naší dnešní trasy, Lovrencká jezera však leží o pár metrů výše, nehledě na to, že při cestě od nich jsme bez povšimnutí překročili ještě vyšší Mulajev vrh (1533 m). Rogla je ale z těchto míst asi nejznámější, a jak jsem již dříve naznačil, v Pohorje se na žádné výrazné vrcholy nehraje.

Zástavba na vrcholu Rogly je silně zaměřena na sport. Potkali jsme zde trénující fotbalový tým z Chorvatska, na své si zde přijdou i tenisti a lyžaři. Po Rogle je též pojmenováno místní rádio, které nás občas provázelo při jízdách autem v příštích dnech, to ale jen pro zajímavost.

Kostel Ježíše Krista (Cerkev Jezusove spremenitve) vypadá velmi moderně. V provozu je od roku 2010, základní kámen byl položen čtyři roky předtím.

Lyžařský vlek a krávy

Pokračujeme kousek dál na východ, kde se v řídkém smrkovém lese ukrývá třicetimetrová rozhledna. Nahoře vane silný vítr, ale to je asi jediná vada. Když řeknu, že jde o nejlepší vyhlídku, jakou jsem kdy navštívil, rozhodně nepřeháním. Aspoň ne v době návštěvy, při psaní článku zjišťuji, že jsme vůbec neviděli tak daleko, jak jsem se občas domníval.

Pohled na východní polovinu Pohorje, která je oproti té západní trochu nižší. Jsme teď skoro uprostřed pohoří, asi 20 km od míst, kam jsme vystoupali včera (tam teď ani nedohlédneme). Protože Pohorje nemá moc výrazných vrcholů, dokážu identifikovat jen špičku napravo, to by měl být Veliki vrh (1344 m).

Na severu, či spíše severozápadě, vyčnívá za hustými lesy Pohorje hřeben rakouských Alp. S pomocí trojrozměrných map od Googlu (skvělý nástroj) se mi povedlo určit, že nejvyšší vrchol v pozadí je patrně Großer Speikkogel (2140 m) vzdálený přes 40 km. Vpravo je zas viditelný malý hřeben na slovinsko-rakouské hranici.

Výhled na západ, až při psaní článku jsem si ujasnil, co jsme zde vlastně viděli. Vlevo je zubatá nejvyšší část Kamnicko-Savinjských Alp v čele s Grintovcem (2558 m), dále vpravo až doprostřed obzoru se pak vypíná trochu nižší východní část stejného pohoří (Velika Raduha má 2062 m). Zbytek obzoru vyplňuje dlouhé hraniční pohoří Karavanky – uprostřed fotky ční špičatá Govca (1929 m), další výrazná špička je úplně vpravo (Uršlja gora, 1699 m), hned za ní se tyčí Peca (2126 m).

Na rozhledně jsme si mysleli, že mezi právě vyobrazenými vrcholy vidíme i Triglav. Vyloučeno to úplně není, ve skutečnosti jsou však přes sto kilometrů vzdálené Julské Alpy viditelné nanejvýš jako mlžná šmouha uprostřed zachyceného obzoru. Při velkém přiblížení se mi zdá, že tam opravdu nějaké velmi vzdálené vrcholy jsou, ale v tomto ohledu mi raději nevěřte.

Vrchol Rogly působí jako zvláštní ostrov civilizace uprostřed lesů.

Pohled na jih až jihozápad. Uvažovali jsme nad tím, jestli se někde v těchto údolích nerozkládá Lublaň, ta je ovšem schovaná za kopci mnohem dále vpravo. Ve skutečnosti se díváme do údolí, jímž prochází centrální úsek dálnice z Lublaně do Mariboru, kopec vlevo nám zakrývá třetí největší slovinské město Celje.

Špičatý Boč (978 m) na jihovýchodě se naštěstí jen tak s něčím splést nedá.

Máme kolem půl jedné, je čas začít se pomalu vracet, chceme-li v Lovrenci stihnout zpáteční autobus ve čtvrt na pět. Půjdeme po silnici, podle mapy je to asi nejsnazší cesta a třeba si i něco stopneme. Kus pod Roglou náhodou objevujeme restauraci, ale pokus dát si konečně jedno slovinské točené opět nevychází, mají jen lahvové a obsluha nás (zřejmě neúmyslně) přehlíží. Za restaurací pak potkáváme holku, kterou jsem ráno nevhodně pozdravil, teď se mi směje, i když zdravím dobře.

Asfaltová silnice se brzy mění v šotolinovou. Jdeme rychle, ale po pár kilometrech uznáváme, že pokračovat takto až do Lovrence by bylo zdlouhavé a vysilující. Zkoušíme si tedy něco stopnout, hned první auto kupodivu zastavuje. Zřejmě místní obyvatel, mluví jen slovinsky, ale spíš mlčí, do Lovrence jedeme pomalu a potichu. Když vidíme, kolik nás ještě čekalo kilometrů a zatáček, jsme za svezení dost rádi.

V Lovrenci vystupujeme před druhou hodinou a ve dvě už odjíždíme do Mariboru. Po zbytek dne jen odpočíváme, máme energii tak akorát na to, abychom došli na pokoj po svých a dokázali se najíst. Ještě večer se mi také rozpadají sandály, snad mi tedy do soboty vydrží aspoň zbytky sandálů, chodit všude v sotva vyšlápnutých pohorkách by bylo za trest.

10. den (čtvrtek)

Dnes se naše dovolená vrátí do původně plánovaných kolejí, Armando nás volá zpátky do Rogašky. Ráno jedeme vlakem již známou cestou do Poljčane, kde nás Armando vyzvedává autem.

První polovinu dne strávíme prohlídkou města. Rogaška Slatina má kolem pěti tisíc obyvatel, ale díky protáhlému půdorysu se při průjezdu po hlavní silnici jeví mnohem větší. I přes polohu na okraji Slovinska ji nelze označit za nějakou periferii, patří totiž mezi nejdůležitější lázeňská města v zemi, místní sklárna je pak mezinárodně známým producentem kříšťálového skla. A jak nás Armando nezapomněl upozornit, Rogaška vyniká též v počtu kruhových objezdů na jednoho obyvatele, kde šlape na paty proslulému Koperu popsanému v prvním článku.

Parkujeme u restaurace, kde pracuje Armandova kamarádka, na okraji lázeňské čtvrti v severní polovině Rogašky. Nejprve míříme k lesu kousek za restaurací, kde vytéká jeden z místních minerálních pramenů, po nezbytné ochutnávce nás Armando vede dále. Pro lepší představu uvedu, že centrum Rogašky má při pohledu na mapu tvar písmene Y, přičemž horní dvě ramena tvoří právě lázeňská část města.

Osou „levé“ poloviny lázeňské čtvrti je Celjska cesta, po níž právě jdeme. Zde si prohlížíme venkovní a následně i kryté bazény, o návštěvníky v tomto horkém počasí není nouze.

Celá oblast je samozřejmě pečlivě esteticky udržovaná, sálá z ní klid a pohoda. Po pravé straně čtyřhvězdičkový Hotel Slovenija.

Zde přicházíme na pěkně vyzdobené Lázeňské náměstí (Zdraviliški trg), jež je osou druhé poloviny lázeňské čtvrti.

Grand Hotel Rogaška, zřejmě nejvýraznější budova ve městě. Původní hotel byl postaven v roce 1813, ten současný je již třetí verzí a vznikl počátkem 20. století (tehdy vyhořela druhá verze). Vzpomínám si, že nám Armando nějaký luxusní hotel ukazoval i zevnitř, s ročním odstupem už bohužel jen tipuji, že jsme byli právě zde.

Pavilon v severní částí náměstí, zrovna v něm probíhá menší smyčcový koncert.

Na severním konci náměstí vstupujeme do vysoké budovy místního zdravotního centra, kde se toho léčí tolik, že místní se nedostatku lékařské péče skutečně bát nemusí. Vyjíždíme do nejvyššího patra a postupně scházíme dolů.

Z budovy je dobrý výhled na náměstí, byť jen přes okno.

Čtyřhvězdičkový Grand Hotel Sava, další zařízení, kde bychom se vzhledem k cenám určitě neubytovali.

Ke zdravotnímu centru přiléhá zrovna opravovaný pavilon, kde si za menší poplatek můžeme načepovat vodu z několika místních pramenů, teplých i studených. Minerální voda z Rogašky se dá koupit i balená pod názvem Donat Mg. Jak název napovídá, je v ní hodně hořčíku (šestkrát více než v naší Magnesii, pro představu).

Východně od lázeňského centra se nachází kopec Janina (362 m) s malou rozhlednou, tu nám Armando vybral jako další cíl. Výstup zahrnuje pouze stometrové převýšení.

Zde se díváme jihozápadním směrem na střední část Rogašky. Lázeňská oblast ani sklárna se těsně nevešly po pravé, resp. levé straně, ale myslím, že z rozhledny ani nebyly pořádně vidět.

Na severu se tyčí již mnohokrát zmiňovaný Boč. Dnes se na něj konečně podíváme a pak už vám s ním dám pokoj.

Na severovýchodě je obzor velmi zubatý, což po pravé straně podtrhuje špičatá Donačka gora (884 m) neboli Štajerski Triglav, jak horu nazývá i Armando.

Z Janiny se vracíme zpátky do města, tentokrát si projdeme dolní rameno ypsilonu, kde už je takové běžné městské centrum. Dáváme si zde oběd, abychom načerpali síly před výstupem na Boč.

Jedním ze symbolů Rogašky je okřídlený kůň Pegas, jehož socha se nachází v jižní části centra. Pegas podle pověsti zaryl na místě určeném bohem Apollónem kopyto do země a otevřel tak místní minerální vodě cestu na povrch.

Po obědě míříme k domu Armandovy rodiny. Myslím, že právě během tohoto přesunu jsme ještě zajeli do sklárny podívat se na místní pečlivě vybroušené výrobky, některé kousky musely dát skutečně mnoho práce.

Abychom si připomněli, kde to v Rogašce bydlíme – úplně na okraji. V popředí vidíte posledních pár slovinských domů, pak zeleň okolo hraniční řeky Sotly (ta mimochodem teče po hranici ještě pěkně daleko) a za ní už první chorvatské domy. Z protějšího kopce na nás shlíží kostel v chorvatské vesnici Mali Tabor.

Jak už jsem psal v předchozím článku, hranici zde pochopitelně překračovat nesmíme. Ačkoliv vypadá klidně, prý je intenzivně hlídaná. Asi to bude pravda, ještě dnes večer po setmění uvidím u řeky pátrající světelný kužel, podle pohybu evidentně připevněný na nějakém vozidle.

K Boči, jehož vrchol se nachází 978 metrů nad mořem, vyrážíme autem. Armando ke konci vytáčí jednu serpentinu za druhou a zastavujeme méně než 300 výškových metrů pod vrcholem. Pokud by si ale někdo z nás myslel, že tímto se z výstupu stává naprostá formalita, je po úvodních úsecích stezky, které jsou ještě docela normální, rychle vyveden z omylu.

Asi i z fotky je dobře vidět, že stezka nestoupá zrovna mírně, upřímně jsem po něčem tak strmém už dlouho nešel. Bez odpočinkové pauzy se zde neobejdeme.

Na hřebeni už je to mnohem lepší.

Kamenitý terén kousek pod vrcholem

Oblast okolo Boče a sousedního vrcholu Donačka gora je chráněným územím. Údajně jde o nejvýchodnější výběžek Karavanek, což by mě při pohledu na mapu asi nikdy nenapadlo. I když to zespodu není moc vidět, Boč má dva hlavní vrcholy, na jednom se nachází nepřístupný vojenský areál s vysílačem a na druhém dvacetimetrová rozhledna (my jsme samozřejmě na tom s rozhlednou).

Pohled na „vojenský“ severozápadní vrchol. V pozadí nám již dobře známé Pohorje vzdálené okolo 30 km.

Při východním úpatí je trochu viditelný i Maribor.

Výhled na roviny severovýchodní části Slovinska, které jsou asi 700 metrů pod námi.

Na východě na Boč navazuje sousední Plešivec (820 m), poněkud dále za ním lehce vyčnívá zubatá Donačka gora. Kopce na obzoru uprostřed fotky se již nacházejí v Chorvatsku, nejvzdálenější z těchto vrcholů (přes 40 km daleko) je Ivanščica (1061 m).

Pohled na jih, zjednodušeně lze říct, že levá horní čtvrtina zachycené krajiny patří Chorvatsku, zbytek Slovinsku. Nejvzdálenější, sotva viditelný hřeben uprostřed fotky se nachází západně od Záhřebu, asi 50 km od nás.

V levé části předchozí fotky se ukryla Rogaška, zde je přiblížena (vlevo).

Nakonec pohled na jihozápad až západ, tudy jsme sem přijeli. Západním směrem pokračuje hřeben, jehož je Boč součástí, vlevo patrně bezejmenný vrch o výšce 782 m.

Na rozhledně se nám i vzhledem ke slunečnému počasí a samotě líbí natolik, že zde trávíme takřka hodinu a půl, k autu se začínáme vracet po čtvrté. Doma nás čeká již druhá skutečně vydatná večeře od Armandovy babičky a na podvečer má Armando domluvený volejbal s místními přáteli, pozvání nemůžeme (a ani nechceme) odmítnout.

Hraje se na písku, tedy naboso. Když jsem před lety naposledy hrál kolektivní hru naboso, nějak jsem si poškodil kloub palce na pravé noze, což dodnes občas pociťuji, dávám si tedy dobrý pozor, aby se to dnes neopakovalo. Už na začátku první hry však zakopávám o plachtu čouhající z písku a je to tady, fialovějící prst se z toho časem naštěstí opět dostal sám.

Na volejbal se nás sešlo okolo deseti, takže je to plnohodnotná hra. V průběhu se dost přiučím, to když se kolega spoluhráč nemůže dál dívat na mé odpaly. Končíme až s příchodem úplné tmy.

Večer ještě s Armandem vyrážíme do hospody poblíž sklárny, dávám si lahvové Laško. Točené nám bohužel stále není souzeno, ale i tak se tento večer i celý den velmi vydařil.

11. den (pátek)

Dnešek by měl být hezkým završením celé návštěvy. Připojí se k nám Martina s Danielou a společně vyrazíme na místo zvané Velika Planina, což je krasová náhorní plošina v Kamnicko-Savinjských Alpách ležící zhruba jižně od nejvyšší části tohoto pohoří a severně od Lublaně. Armando si pro tento účel zamluvil u rodičů auto.

Vstáváme oficiálně v devět, neoficiálně už v sedm, vzhledem k dělníkům pracujícím na rodinném domě a rodinnému psovi, který na ně s pravidelností metronomu poštěkává. Po snídani vyrážíme na západ, za městem Celje využíváme kousek dálnice a pak odbočujeme na sever podél řeky Savinji. Následují nekonečné kilometry po silnici řekněme druhé třídy, zatímco ukazatel venkovní teploty na palubní desce hlásí v souladu s předpovědí něco mezi 35 a 37 stupni. V okolí městečka Gornji Grad jsme již ve slušných kopcích a záhy z hlavní silnice sjíždíme, zbývajících pět set výškových metrů pak stoupáme po úzkých vedlejších silničkách, které jsou ke konci již jen šotolinové.

Kolem jedné hodiny konečně vystupujeme na lesním parkovišti při severovýchodním okraji planiny. Nejvyšší části planiny jen lehce převyšují Sněžku a teď jsme asi na 1400 metrech, takže nás nečeká nic náročného. To odpovídá mému celkovému dojmu, že sem hodně lidí chodí spíše odpočívat. V zimě se zde dá lyžovat a roli letních návštěvníků si právě teď vyzkoušíme.

Krátký výšlap nás dostal z parkoviště nad hranici souvislého lesa. Dál je terén již jen lehce zvlněný, a i když celkově stále stoupáme, jde v zásadě o pohodovou vycházku. Z původně jižního směru se postupně stáčíme na západ.

Velika Planina je v létě jedna velká pastvina (tak zní i český překlad názvu), ideální prostředí pro milovníky skotu. Zde narážíme na první z několika místních pasteveckých osad, vybudovaných takřka výhradně ze dřeva.

Většina domků na planině je obývána jen přechodně, právě v letním období, kdy jsou vhodné podmínky pro pastvu. Do jaké míry je zdejší pastevectví otázkou bytí a nebytí pastevců či naopak tradicí udržovanou kvůli turistům se mi přesně zjistit nepodařilo, zřejmě tu ale mnoho věcí vypadá a funguje podobně jako „za starých časů“.

Zelený dvojpahorek na obzoru je Gradišče, nejvyšší vrchol planiny (1666 m), pod ním už částečně vidíme největší místní osadu, zvanou nečekaně Velika Planina. Právě tam, na západním okraji, bude naše trasa napříč planinou končit, teď jsme v centrální části.

Velika Planina je známá též výhledy na severněji ležící hlavní hřeben Kamnicko-Savinjských Alp, od něhož ji dělí jen jedno údolí. Zde v pozadí vidíme místo, kde Kamniško sedlo (1884 m) rozsekává tento hřeben zhruba na dvě poloviny.

Poblíž hlavní osady hojně vystupuje na povrch místní vápenec, který je pro Kamnicko-Savinjské Alpy stejně typický jako pro Julské.

Osada Velika Planina se zdá být docela velká (a to nevidíme domy skryté za blízkými kopci), oficiálně má však pouze tři stálé obyvatele, aspoň tedy tento rok.

Údajně není problém ochutnat přímo od pastevců místní produkty, v některých obydlích lze též přenocovat.

Na přilehlém vrchu stojí kaple Panny Marie Sněžné (Marija Snežna). Původní verze, která nepřežila druhou světovou válku, vznikla roku 1939 podle návrhu Jože Plečnika, její novější obdoba pochází z roku 1988.

Stejný osud jako kapli postihl za druhé světové války i pastevecké příbytky, jež zde vznikaly už od středověku, na přelomu let 1944 a 1945 všechno spálili Němci a místní kolaboranti. Dnešní dřevěné domky na planině jsou tedy poměrně nové a vesměs jiné než ty původní (ty se vyznačovaly oválným půdorysem, šindelovou střechu sahající skoro až k zemi a nepřítomností oken a komína).

Po obědě na louce poblíž kaple pokračujeme dál, fotím si pár místních stračen.

Teď se vydáme nahoru po této hraně, jež představuje západní okraj planiny.

Zatímco se s Tomášem pokoušíme vystoupat kamsi ke Gradišči, ostatní se schovávají do kousku stínu pod skupinou velkých kamenů, přece jenom jsme na přímém slunci už hodně dlouho.

Výhled do kraje „za hranou“, kde poslední alpské vrchy přecházejí v Lublaňskou kotlinu.

Ohlédnutí na jih, špička napravo je patrně Poljanski rob (1569 m).

Jižní část osady Velika Planina jsme si již prošli (či přesněji obešli).

Končíme na vrchu ve výšce kolem 1620 m. Gradišče je náhodou přímo před námi (ten zelený pahorek vlevo), my to ale nevíme. V pozadí východní polovina hlavního hřebene Kamnicko-Savinjských Alp s vrcholy Planjava (2394 m, zcela vlevo), Ojstrica (2350, špička) a Dleskovec (1966 m, zcela vpravo), vrcholy pod největším mrakem se mi nepovedlo jednoznačně pojmenovat.

Zde je západní polovina hřebene včetně tří nejvyšších vrcholů celého pohoří. Nejšpičatější (zhruba uprostřed fotky) je Grintovec (2558 m), sousední zub nalevo je Jezerska Kočna (2540 m), nejvyšší ze špiček napravo od Grintovce je potom Skuta (2532 m).

Po odchodu z bezejmenného vrcholu na chvíli zalézáme do stínu k ostatním. Pak už se pomalu vracíme k autu, jsou čtyři odpoledne.

Tentokrát to bereme přímo napříč osadou. Návrat na parkoviště nám trvá necelou hodinu, pak nás čeká ještě tříhodinová cesta do Rogašky.

U Armanda v rychlosti večeříme a kolem deváté vyráží celá naše dnešní sestava trochu posedět do parku v centru. Konečně se pořádně využije kofola a bylinný likér, které jsme Armandovi přivezli, v hospodě u Armandovy kamarádky následně přichází i vytoužená točená piva. V nejlepším se pak loučíme s holkami a přes celou Rogašku jdeme na poslední noc k Armandovi.

12. den (sobota)

Poslední noc trvá asi dvě a půl hodiny, neboť už kolem šesté musíme stihnout vlak v Poljčane, Armando nás tam i přes zjevnou nevyspalost obětavě odváží. Po cestě do Lublaně nás čeká jeden přestup, který i přes 20minutové zpoždění stíháme. Ve městě Trbovlje si pak za jízdy prohlížíme místní 360metrový komín, jenž je nejvyšším v celé Evropě a v úzkém říčním údolí mezi lesy působí trochu jako přízrak. Jinak převážně podřimujeme, co jiného také po dnešní noci dělat.

Lublaň máme opouštět ve čtvrt na deset, vlak EC 212 jedoucí ze Záhřebu se však ani při naší zpáteční cestě nenechává jízdním řádem příliš svazovat. Na nástupišti přešlapuje a nadává spousta naštvaných lidí, typicky turistů. Zpoždění nakonec dosahuje padesáti minut, což je nemilé vzhledem k tomu, že na přestup ve Villachu bychom normálně měli minut dvacet čtyři.

V kupé je s námi pár cestujících s obdobným problémem, i krajané. Na našich jízdenkách od Českých drah jsou jakési nepřátelské poznámky o tom, že smíme nastoupit jen do toho jednoho vlaku, který nestíháme, přesto doufáme, že se nám povede dojet domů pozdějšími spoji, aniž bychom museli znovu platit (to by mě asi velice naštvalo).

Na nádraží ve Villachu se tedy u jedné ze dvou přepážek ptáme, jestli naše jízdenky budou vzhledem k situaci platit i pro příští vlak. Ja, kein Problem, odbývá nás pracovník v rychlosti. Před odjezdem však máme dost času na to, abychom o tom začali pochybovat, takže se jdu raději ujistit, náhodou se dostávám k druhému z pracovníků. Sotva dokončím první větu, beze slova si bere jízdenku a za chvíli mi ji vrací i s úředním potvrzením o zpoždění, zřejmě to je naprostá samozřejmost. Přístup prvního pracovníka tedy těžko slušně okomentovat, zvlášť poté, co nám později u Vídně průvodčí sdělil, že právě „Bestätigung“ nás zachránilo od vysoké pokuty...

Do Vídně odjíždíme až kolem jedné, můžeme se tedy na střídačku letmo porozhlédnout po městě, jež je s 60 000 lidí druhé největší v Korutanech.

Nádraží se nachází severně od centra, asi 400 metrů od hlavního náměstí. Teď už jsem ale o kus dál v Nádražní ulici (Bahnhofstraße), díváme se k mostu přes Drávu.

Nelze přehlédnout, že zde zrovna probíhají nějaké velké slavnosti.

Na Hlavní náměstí (Hauptplatz) bohužel nejsem vpuštěn, aspoň se tedy hlídače ptám, cože se tu dnes koná. Prý „krchov“ (podle stránek města se akce jmenuje „Villacher Kirchtag“).

Dráva po proudu, na obzoru Karavanky neboli hranice se Slovinskem.

Kostel sv. Mikuláše (Nikolaikirche) na levém břehu řeky, vracím se k nádraží.

Zbytek cesty domů už probíhá v klidu, zhruba dvouhodinové zpoždění oproti původním plánům si držíme až do Prahy, kam už bez Tomáše dorážím někdy po jedenácté večer. A tím celá naše výprava končí. Snad se Vám články líbily a případně Vás i trochu inspirovaly, budu se těšit někdy příště.