Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na návštěvě ve Slovinsku I.

vydáno 30. března 2014 – napsal Navarro – 5 komentářů

Nedávno jsem díky Tomášovi z Třebíče poznal jeho kamarády ze Slovinska, trochu jsme se o ně postarali při jejich krátkém pobytu v Praze a oni nás obratem vřele pozvali k sobě domů. Vyrazili jsme tak brzy, jak to jen šlo, tedy vloni ve druhé polovině července. Raději jsme si vzali i stan a další vybavení s tím, že by asi hostitelé nebyli rádi, kdybychom celou dobu trčeli jenom u nich, nakonec se však z návštěvy stala v podstatě dovolená s polopenzí...

Slovinsko asi každý zná, nebudu ho tedy hned v úvodu dlouze představovat. Žijí zde asi dva miliony lidí a rozlohou je oproti ČR zhruba čtvrtinové, což z něj činí stát malý i na evropské poměry. Co však Slovinsko ztrácí na velikosti, dohání v rozmanitosti – zatímco okolí Lublaně je taková normální střední Evropa s kopci i rovinami, padesát kilometrů severozápadně se tyčí skalnaté velehory, sto kilometrů jihozápadním směrem čeká návštěvníka horké Středomoří a sto kilometrů na východ zase začíná pravý Balkán, pokud si tedy pravý Balkán představuju aspoň trochu správně. Během našeho dvanáctidenního pobytu jsme se snažili všechny tyto krajiny vystřídat, a povedlo se.

1. den (úterý)

Do Slovinska se dopravujeme vlakem se dvěma přestupy. Nepříliš dávno jezdil do Lublaně přímý vlak z Prahy, to už je bohužel minulostí. Cesta na nádraží Vídeň-Meidling probíhá v pohodě, já vyjíždím v půl sedmé ráno z Prahy, Tomáš přistupuje v Brně. Po poledním přestupu ve Vídni pokračujeme další čtyři hodiny napříč jihovýchodní částí Rakouska, kde se již samozřejmě nabízejí krásné výhledy na Alpy. S druhým přestupem ve Villachu na jihu Rakouska, na který máme zhruba sedm minut, to zpočátku vypadalo bledě, neboť jsme hned za Vídní nabrali čtyřminutové zpoždění, rakouské dráhy ale nakonec všechno vzorně dohání a přijíždíme včas.

Ve Villachu by však nakonec stejně žádná časová tíseň nenastala, s vlakem mířícím přes Lublaň do Záhřebu totiž rakouskou přesnost střídá balkánský zmatek. Pracovníci dráhy napřed drží cestující venku a nenechávají je nastoupit, v jednu chvíli je část lidí ve vlaku, část na nástupišti, část se plete ostatním pod nohy a nikdo neví, co se děje. Pak najednou všichni do vlaku smí a ten se narve k prasknutí, s odjezdem však nespěcháme, dokud nemáme aspoň půlhodinové zpoždění.

Během cesty pak mezi lidmi a věcmi nacpanými v uličce, a nezřídka i po nich, běhají tři rozjařená, liberálně vychovávaná děcka. „Nemrdej!“ okřikne v jednu chvíli zlobivého kluka jihoslovanská maminka, což má ovšem odezvu jen u mě a u Tomáše, s dětmi to nic nedělá. V těchto podmínkách se tedy přes Jesenice a Kranj blížíme až do Lublaně. V jednu chvíli na nás z dálky svými třemi hlavami shlíží Triglav, tuto horu poznáte, aniž byste ji někdy předtím pořádně viděli.

Na nádraží v Lublani nás již v podvečerních hodinách vyzvedává Armando, který bude v příštích dnech naším hlavním průvodcem. Jako první se samozřejmě chceme ubytovat, přejíždíme tedy autobusem na severozápad města, kde má Armando spolu s dalšími studenty pronajatý byt, přesněji celý dům, teď v létě skoro prázdný.

Ještě večer se pak vydáváme na procházku do města s plánem zastavit se poté na pivo. Je hezky, bude to ideální odpočinek po dlouhé cestě. Jedeme tedy autobusem tam, odkud jsme na byt přijeli, na zastávku na Slovenské cestě (doslovný překlad „Slovinská silnice“). Na této zastávce se kříží mnoho městských linek, zástavba města je totiž uspořádána do tvaru přesýpacích hodin a Slovenska cesta je hlavní třída ve zúženém místě v centru. Ještě si zde užijeme mnoho nástupů, výstupů a také pár velmi těsných přestupů, návaznost spojů by někdy mohla být lepší.

Při Slovenské cestě stojí Nebotičnik („Mrakodrap“), sedmdesátimetrová budova z třicátých let, na chvíli se vetřeme do zdejší restaurace s vyhlídkou.

Výhled na Slovenskou cestu (severním směrem)

Historické centrum Lublaně se ovíjí ve tvaru podkovy kolem Hradního vrchu (Grajski grič), toto je jeho severní část.

Fotka s hradem se mi rozostřila, ale byla by škoda zde tuto scenerii nemít vůbec.

Rozkopanou Čopovou ulicí jsme přišli na Prešerenovo náměstí (Prešernov trg), pojmenované podle básníka France Prešerena, který zde má velký památník s bronzovou sochou.

Pokud zde chcete přejít řeku Lublaňku (Ljubljanica), která zeširoka obtéká vrch s hradem, můžete si vybrat hned ze tří takřka souběžných mostů. Odtud vyplývá také název tohoto místa, Trojmostí (Tromostovje). Právě se díváme po směru toku řeky, kterou zde zprava lemuje dlouhá kolonáda.

Trojmostí vzniklo v roce 1932, kdy byl prostřední most z roku 1842 doplněn dvěma postranními mosty na návrh architekta Jože Plečnika. Ten toho má v Lublani na svědomí skutečně hodně, někdy se dokonce říká, že Plečnik je pro Lublaň totéž co Gaudí pro Barcelonu. Plečnikovo jméno možná znáte i ve spojitosti s naším hlavním městem, za první republiky totiž pracoval na přestavbě Pražského hradu, neotřele vyhlížející kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad je taktéž jeho dílem. Díky této spojitosti se Lublani občas přezdívá „malá Praha“.

Za řekou vstupujeme na Městské náměstí (Mestni trg), kde zaujme například radnice a Robbova fontána (Robbov vodnjak), tedy přesněji její kopie, originál mají Slovinci schovaný v národní galerii.

Z Městského náměstí odcházíme jižním směrem, mezi Hradní vrch a řeku je zde vtěsnána jediná dlouhá ulice. Ta mi svou atmosférou nejvíce připomíná Celetnou ulici v Praze, je tu ale víc restaurací se zahrádkami a takhle k večeru samozřejmě i méně lidí.

Zmíněná „ulice“, jejíž první polovina se nazývá Městské náměstí a druhá Staré náměstí (Stari trg), končí na tomto prostranství, které už radši nijak nazývat nebudu, aby v tom nebyl úplný zmatek. Nyní se díváme do ulice zvané Horní náměstí (Gornji trg).

Úzkou uličkou se odtud vracíme k řece.

Dál pokračujeme podél Lublaňky směrem zpět k Trojmostí. U řeky je velice příjemná atmosféra, plno zahrádek a bavících se lidí. Zde se ohlížíme za Ševcovským mostem (Čevljarski most), jenž v nějaké podobě překlenuje řeku už od 13. století, nejnovější verzi pak vymyslel – nečekaně – Jože Plečnik.

Pohled k Trojmostí z mostu pro pěší, který je každým pěším náležitě rozkmitán, krásně se z něj fotí. Zde vidíte důležité budovy na Prešerenově náměstí, které jsem vám ještě neukázal – Františkánský kostel Zvěstování Panny Marie (Frančiškanska cerkev Marijinega oznanjenja) vlevo a Centrální lékárnu (Centralna lekarna) vpravo.

Roztřesený most nás vyvedl na levém břehu řeky poblíž Kongresového náměstí (Kongresni trg), jehož součástí je park Zvezda (Hvězda).

Kongresové náměstí bylo ve 20. století dějištěm významných momentů slovinské historie, v roce 1918 zde byl deklarován Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (zjednodušeně řečeno předchůdce Jugoslávie) a o sedmdesát let později zde proběhly demonstrace, které započaly cestu k nezávislému Slovinsku.

Na náměstí se nachází také hlavní budova Univerzity v Lublani. Největší slovinská univerzita je na Slovinsko možná překvapivě rozsáhlá, vzdělává se zde přes šedesát tisíc studentů.

Z Kongresového náměstí se dostáváme na Slovenskou cestu a vyrážíme na pivo do podniku, kde poskytují studentské slevy (točené přece jenom něco stojí), bohužel je zavřeno. Aspoň při této odbočce potkáváme Armandova bývalého spolužáka. V malém Slovinsku vůbec panuje taková rodinná atmosféra, vypadá to, že potkat náhodou v různých částech země někoho známého není velký problém.

Oklikou přes náměstí Francouzské revoluce (Trg francoske revolucije) se vracíme zpět k řece, pak na Trojmostí a odtud pokračujeme podél v článku již zmíněné dlouhé kolonády k Řeznickému mostu (Mesarski most).

Zídka na náměstí Francouzské revoluce

Antikvariát u řeky

Hlavní město Slovinska se mi velmi líbí, chvíli se zdá být rušnou metropolí, chvíli zas poklidným historickým městečkem, což je asi dáno tím, že i přes velký regionální význam to s 270 000 obyvateli zas takové velkoměsto není. Kolegové nazvali Lublaň ideálním městem pro studenty.

Autobus zpět na byt nám těsně ujel, čekáme tedy ve večerní Lublani dvacet minut na další. Stihli jsme však již nahrubo naplánovat celý zbytek týdne, takže nikam nespěcháme a můžeme si dnes dopřát delší odpočinek, spát jdeme v jednu.

2. den (středa)

Vstáváme až kolem jedenácté a rádi nás pokoj v nejvyšším patře opouštíme, neboť se zde během dopoledne udělalo slušné horko.

Dnes si z Lublaně prohlédneme to, co jsme včera nestihli, jako první navštívíme pozoruhodnou čtvrť poblíž nádraží při Masarykově cestě (budu už vždycky psát „cesta“, i když „cesta“ znamená spíš „silnice“). Oficiální název „Autonomní kulturní centrum Metelkova mesto“ leccos napovídá o tom, jak to zde vypadá a co se zde děje.

Čtvrť je pojmenována podle Metelkovy ulice, která jí prochází. Už od první chvíle je jasné, že jsme vstoupili do nějakého zvláštního světa.

Zdejší domy typicky září všemi barvami.

Součástí oblasti je spousta různých prolézaček, laviček a harampádí, všechno zde však dohromady tvoří poměrně harmonický celek.

Při pohledu na všechnu tuhle nevinnost by člověk ani neřekl, že se prochází v oblasti bývalých kasáren a vojenské věznice.

Skutečně, ještě v roce 1991 zde sídlilo vedení slovinské odnože jugoslávské armády, po „desetidenní válce“ za nezávislost však byly tyto prostory vyklizeny a město plánovalo jejich další osud. Staré budovy měly být zbourány, s tím ovšem nesouhlasilo mimo jiné sdružení Mreža za Metelkovo (mreža = síť), které požadovalo nějaké „tvořivé a pokojné“ využití. V roce 1993 tedy došlo k obsazení oblasti (odborně řečeno zasquatování) tímto sdružením a jeho spojenci a k vytvoření „nezávislého kulturního centra“, které se přes průběžné potíže a konflikty se správou města udrželo dodnes. Fungují zde různé bary a kluby, konají se zde výstavy, koncerty a jiné kulturní akce, výrazným atributem je též zaměření na kulturní vyžití společenských menšin.

Kousek od pestrobarevné čtvrti se nacházejí i seriózněji vyhlížející budovy, které mají co do činění s kulturou, například ministerstvo kultury nebo Slovinské etnografické muzeum, na které se díváme zde.

Počasí je stále sychravější, na chvíli se proto schováváme v jedné z prolézaček v Metelkově ulici. Máme odtud pěkný výhled, celkový dojem ale značně kazí několik „koláčů“ z poslední zábavy a související výjev, který zde radši nebudu rozvádět (v akci kos černý).

Další fází útěku před lijákem je prohlídka hostelu Celica, zřízeného přímo v bývalé věznici. Cely byly přetvořeny k nepoznání, každá je dnes zajímavým a originálním pokojem, jeden po druhém si je prohlížíme. Úroveň ubytování se samozřejmě odráží v ceně, vandráci našeho typu by určitě přespali jinde, pro případ cesty s přítelkyní to naopak může být ideální nocleh.

Z Metelkovy ulice se přesouváme na jih od centra, podíváme se, kde Armando studuje. V místech, kde končí Slovenska cesta, má Univerzita v Lublani asi pět ze svých fakult.

Část univerzitního areálu lemují pozůstatky hraniční zdi římského vojenského tábora Emona, který zde byl vybudován počátkem našeho letopočtu. V rámci rekonstrukce antických ruin vymyslel Jože Plečnik tuto pyramidu, při jejíž stavbě našly využití některé Římany opracované kameny nalezené v okolí.

Návštěva Lublaně by nebyla úplná, kdybychom vynechali zdejší hrad. Půjdeme k němu od jihu, přejíždíme na Levstikovo náměstí (Levstikov trg), na které jsme se skoro dostali už včera.

Mariánský sloup na náměstí

Pořádně vytunelovaný dům

Ulica na Grad

Na závěr ještě krátký úsek po lesní cestě a jsme nahoře.

Lublaňský hrad existoval podle nejstarší písemné zmínky již počátkem 12. století. V 15. století byl skoro celý přestavěn a dále pak spíše chátral, sloužil postupně jako zbrojnice, vojenská nemocnice, vězení a ve 20. století též jako domov pro chudé, ačkoliv zde byly i plány na zřízení městského muzea. Po velké rekonstrukci, která proběhla mezi 60. a 90. lety, už se využívá vznešenějším způsobem, konají se zde například svatby a kulturní akce.

Pohled ke vstupní bráně

Nádvoří

Z věže je pěkný výhled na staré město, ale když už se za vstup platí, chceme si počkat na lepší počasí, teď skoro pořád kape až prší. Ještě se sem nejspíš dostaneme jindy.

Nyní musí stačit tento výhled severovýchodním směrem z vyhlídkové zídky. Vidíme odtud skoro až na okraj Slovinska, v pozadí ční přes 2500 metrů vysoká příhraniční hradba Kamnicko-Savinjských Alp (Kamniško-Savinjske Alpe).

Ještě jednou nádvoří

Jak už to bývá, cestujeme úsporným stylem, takže se převážně držíme v místech, kde se neplatí vstupné. Takovým místem je i hradní kaple.

Čekáme, až ustane liják, který nám mezitím zesílil, poté hrad opouštíme severní stezkou.

Studentská ulice (Študentovska ulica) nás zavádí do severovýchodní části starého města, kterou jsme ještě jedinou neviděli.

Míjíme Vodnikův památník na Vodnikově náměstí (Vodnikov trg). Valentin Vodnik byl básník, publicista a průkopník slovinského jazyka, žil na přelomu 18. a 19. století.

O kus dál přecházíme po Dračím mostu (Zmajski most) na levý břeh Lublaňky.

Drak na mostě

Cestou zpět k centru míjíme spoustu bot takto rozvěšených mezi domy. Pokud si dobře pamatuji, lidé je sem dávají pro štěstí, případně pokud už nevědí, co s nimi.

Náš dvoudenní okruh se uzavírá na nám již známém Prešerenově náměstí. Zde máme Trojmostí jako na dlani.

Na náměstí ještě navštěvujeme františkánský kostel a pak už přichází čas se někde navečeřet. Armando nás bere do Intersparu na jihozápadě města, kde mají pro studenty kompletní oběd (polévka, hlavní jídlo, dezert a salát) za 4 eura, levněji a lépe se asi v žádném jiném lublaňském podniku nenajíme.

Večer nám Armando na pár hodin svěřuje byt, neboť má nějakou schůzku v centru.

Hlídání bytu začínáme zevlováním na pokoji a v kuchyni, zde přichází na řadu ochutnávka piva Laško. Ve Slovinsku se vyrábí ještě pivo Union, Laško se mi ale zdá zhruba o třídu lepší.

Po nějaké době usuzujeme, že je čas podívat se na stolní fotbal ve sklepě. Hned první stisknutí vypínače má za následek prasklou žárovku, nic dalšího jsme už ale zničit nestihli. Fotbálek hrajeme donekonečna, později i s Armandem. Na to, že vstáváme v sedm a ještě se musíme sbalit na okružní jízdu po západní třetině země, jdeme spát docela pozdě.

3. den (čtvrtek)

Včera jsem myslel, že s sebou příštích pár dnů budu muset táhnout skoro všechno, kdybychom byli nuceni přepnout z režimu dovolená do režimu vandr, ale jsem ujištěn, že taková situace nenastane. To jsem rád, čekají nás velká horka a bez stanu a dalších věcí se bude chodit určitě lépe.

Dnes se přesuneme do slovinské části Středomoří. Hromadná doprava stojí ve Slovinsku hromadu peněz, Armando tedy našel něco mnohem levnějšího – spolujízdu. Žena jménem Špejla nás má odvézt z nádraží až do přístavního města Koper za pět eur na osobu. V ČR jsem takto ještě nikdy necestoval, ale jak říká Armando, není čeho se bát, někdo, kdo se jmenuje Špejla, nemůže být nijak nebezpečný.

Špejla nás ve smluvený čas skutečně vyzvedává. Je jí 19 a vyráží s přítelem někam k moři. Jak už jsem zmínil v úvodu, stačí hodina jízdy na jihozápad a středoevropsky vyhlížející Lublaňská kotlina se mění v subtropickou Istrii, pouze kopcovitost krajiny zůstává víceméně zachována. Na dálnici občas kličkujeme a v Koperu vjíždíme do cesty autu, které má přednost, ale za tu cenu je to docela bezpečná jízda.

Poblíž nádraží nás autem vyzvedává nám dosud neznámý Armandův spolužák Enej s mamkou, u nichž dnes také přespíme (první ukázka toho, jak luxusní servis nám dokáže Armando zařídit, pokud neuvažujeme už samotný pobyt v Lublani). Vystupujeme i s Enejem poblíž centra, batohy necháváme odvézt.

Chvíli se zdržujeme v oblasti přístavu a pláže, než odtud zamíříme jinam, Koper si necháme na později. Po včerejším deštivém dni začíná vlna neobvykle horkého počasí, které jste si mohli užívat i v ČR, tady ve Slovinsku teď bude typicky jasno a něco kolem 35 °C (mám já na ta vedra štěstí).

Ve zbytku dne prozkoumáme 47 km dlouhé slovinské pobřeží, které před druhou světovou válkou patřilo Itálii. Vzhledem ke stálé přítomnosti italské menšiny (byť mnoho Italů po válce uteklo) se v této oblasti vedle slovinských nápisů hojně vyskytují také jejich italské verze. Koper je například oficiálně dvojjazyčné město, můžeme mu říkat též Capodistria.

Vyrážíme autobusem na západ do vesnice Strunjan. Dvanáctikilometrová cesta vychází na 2,40 €, u moře se cestuje obzvlášť draze. Je tu ale všude hezky, taková veselá a současně ospalá atmosféra.

Ve Strunjanu, jehož zástavba je řídce roztroušena po okolních svazích, napřed obcházíme mořskou lagunu Stjuža, která je chráněna přírodní rezervací. Zde se díváme na její vysušenou část.

Naším hlavním cílem tady ve Strunjanu je místní útes, taktéž přírodní rezervace, na jehož vrchol se dá vyjít po strmé silničce skrz vesnici.

Vyšší útes byste na slovinském pobřeží nenašli, skála zde vystupuje osmdesát metrů nad moře.

Chvíli si v tomto slunečném počasí užíváme výhledy na Terstský záliv.

Na letních cestách rád trávím nějaký symbolický čas válením u vody, vychází to i letos. Asi čtyři hodiny odpočíváme na úzké kamenité pláži pod útesem. Každý patrně ví, jaký je Jadran, ušetřím vás tedy podrobného popisu. Zpočátku tu máme i stín, ten ale bohužel záhy ustupuje.

Po zmizení stínu se zahaluju jako beduín, ale stejně se silně spálím od krku nahoru a od kotníků dolů, to bude zas po zbytek cesty radost.

Po čtvrté odpoledne se vracíme na strunjanskou zastávku, odkud odjíždíme ještě dále na západ do města Piran. Šest kilometrů jízdy stojí 1,40 €, ceny se tedy stále drží kolem pěti korun za kilometr, to je hodně.

Piran je přístavní městečko s asi čtyřmi tisíci obyvatel a zachovalým historickým jádrem rozloženém na špičce poloostrova. Tyto dispozice nejsou pro města na pobřeží bývalé Jugoslávie nikterak výjimečné, ale rozhodně jen tak neomrzí. Dorážíme sem kolem páté večer, slunce konečně přestává pálit a stíny se pomalu prodlužují.

Od zastávky autobusu jdeme podél přístavu k hlavnímu náměstí.

Tartiniho náměstí (Tartinijev trg) bylo pojmenováno po hudebním skladateli Giuseppu Tartinim, jenž se v Piranu koncem 17. století narodil.

Piranská radnice

Nad městem nelze přehlédnout věž kostela svatého Jiří, tam nahoru se teď úzkou středověkou uličkou vydáme.

Ulica IX. korpusa

Současná budova kostela svatého Jiří pochází ze 17. století. I když jsem fotil poměrně zblízka, doteď se divím, že vysoká věž není na snímku vůbec vidět.

Okolo kostela se rozprostírá taková poklidná travnatá rovina, údajně bývalý hřbitov, která sama o sobě poskytuje dostatečné výhledy pro ty, kteří nechtějí rovnou šplhat na věž stojící odděleně od kostela (doufám, že my tam ještě vyšplháme).

Výhled na Prešerenovo nábřeží na severní straně poloostrova

Červené střechy starého města

Věž je naštěstí otevřena, takže se na ni za malý peníz vydáváme. Byla postavena jako věrná kopie věže svatého Marka, která stojí v centru Benátek. Pokud byste se jí nemohli nabažit, můžete si ještě zajet kousek na jih do chorvatského města Rovinj, kde stojí další taková kopie.

Zvony mi přivodily menší šok, rozezněly se naplno zrovna ve chvíli, kdy jsem tady nahoře o něco zakopl.

Pohled ke špičce poloostrova, zde vidíme zhruba polovinu města.

A tady je druhá polovina. Pevnina v pozadí (vpravo) již patří Chorvatsku.

Na opačné straně zase není problém dohlédnout do Itálie, Terst máme skoro jako na dlani (když se pořádně přiblíží).

Tartiniho náměstí má poměrně neotřelý lichoběžníkový tvar. Ještě koncem 19. století zde nebyla žádná dlažba, nýbrž mořská laguna, kde kotvily lodě.

Uprostřed fotky je patrně Strunjanský poloostrov, odtud jsme sem tedy přijeli.

Nahoře na kopci ční jeden z několika dochovaných fragmentů městských hradeb.

Opustili jsme věž a vracíme se na zastávku. Tuto ulici poblíž přístavu jsem si prošel individuálně.

Ohlédnutí za městem od zastávky

Je čas přesunout se zpátky do Koperu, autobus nás tentokrát odváží za tři eura. V Koperu pro nás přijíždí Enejovo mamka a zahajujeme stoupání do vesnice Šmarje, která se nachází o pár kilometrů jižněji (a asi o 300 metrů výše). Po cestě pozorujeme krásný západ slunce nad Koperem, z auta ale fotit nechci a pak už je bohužel po západu.

Dnešní noc strávíme ve velkém rodinném domě, jehož poloha nad zbytkem vesnice je ideální pro různé výhledy. Koper si nechám na ráno, ale Šmarji za soumraku jsem si ještě vyfotil.

Večer je velmi příjemný, k jídlu máme těstoviny se salátem středomořské chuti, pak se ještě nějakou dobu bavíme. Pro klidné spaní musíme z domu vyhnat netopýra se štírem, takže poznáváme i něco ze slovinské fauny.

4. den (pátek)

Po včerejším brzkém vstávání jsme si dnes zase mohli pospat o něco déle, zhruba do desíti.

Šmarje za horkého dopoledne

Zde už je slibovaný výhled na Koper, stačilo vyjít před dům. Na první pohled – možná si budete muset fotku zvětšit – zaujme množství jeřábů v přístavu (Koper je hlavním přístavem v zemi) a pak také zvláštní rozvržení města (oválné historické centrum a kolem něj doširoka roztahané moderní cosi).

Historické centrum je původní středověké město, které kdysi leželo na ostrově a s pevninou jej spojoval jen dřevěný most. To se začalo měnit v 19. století, hlavně s tím, jak byly postupně vysoušeny již nepoužívané solné pánve v okolí, ostrov nadobro přestal být ostrovem po první světové válce v době italské nadvlády. Takto pozměněné město pak ještě začalo velkým tempem růst poté, co zde byl krátce po připojení Koperu k Jugoslávii (rozdělením Svobodného území Terst v roce 1954) vybudován nový velký přístav, který dříve nebyl potřeba.

Předchozí odstavec celkem jasně vysvětluje, proč dnešní 25tisícový Koper vypadá tak, jak vypadá. Jakmile opustíte staré město, čekají vás obludně rozsáhlé rovinaté prostory, kde jsou roztroušena různá obchodní a průmyslová centra, parkoviště a v neposlední řadě také kruhové objezdy, v jejichž počtu na jednoho obyvatele je Koper slovinským rekordmanem. Výraznou asymetrii pak městu dodává velká obytná čtvrť na jihozápadě, kde patrně bydlí většina místních.

Enej nás po vydatné snídani odváží zpět do města, kde nás již nechá svému osudu. Tentokrát nejedeme po hlavním tahu, ale po úzké a strmé silničce, která mezi domy a zahradami padá nejkratší cestou přímo do Koperu. Potkáváme dokonce pár cyklistů, kteří zde šlapou do kopce, to bych v tomhle vedru nedal.

Do dalšího velkého přejezdu máme jen pár hodin a táhneme s sebou všechny věci, takže se teď nebudeme vypravovat nikam daleko. Kluci chtějí ještě jít k moři, není zde však jiná možnost, než se usadit přímo na hlavním městském koupališti. Čeká nás tedy přecpaná pláž, kde každý bojuje o dva metry čtvereční pro svůj ručník, a ohraničený kousek moře, kde se lidé při plavání navzájem kopou do hlavy. Já po včerejšku potřebuju stín, takže převážně hlídám věci, do vody jdu jen jednou.

Po vykoupání konečně vstupujeme do historického centra, ostrova červených střech a úzkých uliček v moderním městě, který již tedy bohužel opravdovým ostrovem není.

Staničev trg, malé náměstí hned „za branami“, tedy za kruháčem, ze kterého jsme sem přišli.

Chvíli po poledni a s batohem na zádech přijde stín mezi domy docela vhod. Ševcovskou ulicí stoupáme na hlavní náměstí.

Titovo náměstí (Titov trg) se nachází přibližně, možná i přesně, na vrcholu bývalého ostrova. Vpravo vidíme palác „Lodžie“ (Loža), vlevo pak budovu „Univerzity Přímoří“ (Univerza na Primorskem), která má většinu fakult právě zde v Koperu a dalších pobřežních městech.

Dominantou náměstí je kostel Nanebevzetí Panny Marie vybudovaný ve 12. století, zejména pak jeho vysoká věž.

Z jihu uzavírá náměstí Pretoriánský palác z 15. století, jenž spolu s palácem Loža a dalšími budovami ve městě názorně ukazuje, jak vypadá benátská gotika. Branou vlevo jsme sem přišli.

Poslední fotku už jsem pořizoval ze stínu univerzity, kde jsme se na delší dobu usadili a za asistence obchodu Mercator i občerstvili. Na malém Titově náměstí je překvapivý klid, všichni jsou asi u vody nebo někde schovaní před horkem. Nikdo nás tedy neruší, starodávné budovy a jejich bílé fasády jsou tu jenom pro nás.

I když se na náměstí odpočívá dobře, nedá mi to, abych se nepodíval, co zajímavého se najde za kostelem. Toto je rotunda svatého Jana Baptisty z 12. století.

Detail rotundy – nad vchodem

Kostel zezadu

Liduprázdné náměstí Trg Brolo (na překlad názvu si netroufám)

Kostel svatého Jakuba

Moc daleko jsem opravdu nešel, zase s prominutím zalezu zpátky do stínu.

Již se pomalu blíží okamžik, kdy zahájíme druhou etapu našeho výletu po západním Slovinsku a vyměníme Středomoří za hory. Čeká nás přesun do města Tolmin, které leží při jižním okraji Julských Alp malý kousek od italských hranic. I tentokrát jsme zvolili spolujízdu, sraz máme kolem čtvrté u nádraží. Vyrážíme tam s velkým předstihem na to, že musíme přejít jen pět kruháčů, ale následné posezení ve vychlazené nádražní budově za to stojí.

Odvoz přijíždí s menším zpožděním. Letmým pohledem zjišťujeme, že rozměry vozu nejsou nijak nadprůměrné a že místo vedle řidiče už zabírá jiný spolujezdec. Nacpeme se tedy všichni tři dozadu a kromě pár drobností na nás bude spočívat ještě můj velký batoh, to bude jízda.

Po pár kilometrech na dálnici se před námi objevují cedule s nápisem „Italia“, bereme to asi zkratkou. Zvolna šplháme nad Terst a podél státní hranice pokračujeme na sever do hraničního města Gorizia ležícího zhruba v polovině trasy, zde se vracíme do Slovinska (Nova Gorica) a pak už nás silnice vede krásným údolím řeky Soči až do Tolminu. Kolega ke konci jede dost ostře, což je nepříjemné, když jsme vzadu jako sardinky a nikdo z nás se nedokázal připoutat, v Tolminu však nakonec vystupujeme bez újmy. Pouze oslizlý batoh mě taktně upozorňuje, že se mi nejspíš v jedné z řezaných zatáček otevřelo mýdlo...

Tolmin je malé, při troše dobré vůle skoro čtyřtisícové městečko, kde se – podle pozdějších slov našeho ubytovatele – celý rok nic neděje, mimo dnů, kdy se zde koná velký metalový festival. Tyto dny náhodou právě teď probíhají, což lze na první pohled poznat podle toho, že se po městě pohybuje mnoho „černých lidí“, letos jich přišlo asi dvanáct tisíc. Takže tu nakonec bude docela živo.

V Tolminu zůstaneme přes víkend u dalšího Armandova spolužáka, Primože. Protože Primož do tří v noci vypomáhá na festivalu, nechal nám dnes pouze klíče od bytu a postaráme se o sebe sami. Příslušný bytový dům stojí skoro uprostřed města, takže to máme blízko.

Klidná obytná zóna, typický obrázek z Tolminu

Primožův byt je úplně prázdný, zdá se, že zbytek rodiny odjel někam na dovolenou a o naší návštěvě vůbec neví. Zůstala zde pouze kočka, i když to není jisté, protože ji nikde nevidíme. K plachému Brutymu se radši vůbec nemáme přibližovat, aby z nás neměl trauma. S tím tedy nebude problém, Bruty se už zřejmě stihl evakuovat skokem z balkonu.

Jdeme si do místního supermarketu nakoupit něco k večeři, než nám zavřou. Teď je to takový metalový supermarket, všichni zákazníci přicházejí v černém, na každém kroku jsou k vidění nějaké lebky, ostny či pekelné obrázky, dlouhovlasé potetované postavy bloumají mezi regály a vybírají pečivo či zeleninu. Pokladny jedou naplno, asi tu v těchto dnech mají slušné tržby.

Chceme se ještě večer podívat na osamocený vrch Kozlov Rob („Kozlí hrana“), jenž vyčnívá zhruba dvě stě metrů nad Tolmin a na svém vrcholu ukrývá zbytky místního hradu. Protože se každou chvíli setmí, trochu pospícháme, ale máme to docela blízko, kopec je ze severu nalepen přímo na město. Zatímco k nám stále silněji doléhají basy z festivalu, stoupáme po lesní pěšině nahoru.

V okolí Tolminu se nachází mnoho pozůstatků první světové války, probíhala tudy totiž frontová linie mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Při řece Soči se odehrálo celkem dvanáct velkých bitev, které stály život asi půl milionu lidí. Tento bunkr na svahu Kozlova Robu zdaleka není poslední připomínkou této hrozné doby, kterou zde potkáme.

Výstup nebyl příliš dlouhý ani prudký, vzhledem k naší momentální kondici se však vrchol objevuje právě včas. Tolminský hrad je od poloviny 17. století opuštěný a v současnosti značně rozpadlý, slouží především jako výborná vyhlídka. Denní světlo ustupuje, festival duní, vzduchem poletují paraglidisté a já si můžu zase jednou v klidu zafotit.

Výhled severovýchodním směrem na Julské Alpy. Nevím jistě, jestli je zde vidět i nejvyšší část pohoří v čele s Triglavem, zřejmě ano.

Tolmin a jeho dočasné předměstí, metalkemp. V pozadí si Soča prořezává cestu na jih.

Údolí Soči v opačném směru

Připomínka poslední z dvanácti bitev na Soči, jež je pojmenována podle nedalekého města Kobarid. Rakousko-uherská a německá vojska zde Italy hned v první den třítýdenní bitvy drtivým způsobem donutila ustoupit, útok začal nočním použitím bojového plynu na italské jednotky rozmístěné v údolí vyobrazeném na předchozí fotce.

Paraglidisté to už po přistání pro dnešek zabalí.

Máme tu nahoře docela klid, moc dalších lidí se sem za soumraku nežene.

Jedna ze zachovalejších částí hradu

Informační cedule říká, že dřevo tu není vyskládáno jen tak, víc si bohužel nepamatuju. Tak jenom pro ilustraci.

Raději už se vrátíme dolů, abychom nešli lesem úplně potmě.

Večer trávíme posezením na balkoně, noci jsou teď krásně teplé. Kočku nacházíme schovanou pod postelí, snad odtud ještě někdy vyleze. Zítra bychom měli vstávat kolem sedmé, ale asi to posuneme, aby se Primož trochu vyspal, neboť nás chce vyvést na túru po okolí. Má být hezké počasí, něco kolem 35 stupňů. Ale o tom až ve druhé části.