Na kultovní Kastro (východní Levka Ori)

vydáno 27. října 2011 – napsal azave – 2 komentáře

Kultovní Kastro. Proč se o kopci Kastro (2149 mnm) ve východních Levka Ori ríká a píše, že je kultovní, to jsem nikde na webu ani v literatuře nenašel. Jasné je, že je to nejvýchodnější vrchol přesahující 2000 m. Tyto hory mají asi 56 podobných kopců, ale jen o Kastru se říká a i píše, ze je kultovní. Tak to také asi tak bude....

Také letos jsme se doma domluvili a vyrazili se pokochat krétskými horami, plážemi a vůbec Krétou jako takovou. Nevyužili jsme služeb žádné cestovní kanceláře, ale vše jsme si zorganizovali sami - od ubytování po zapůjčení malého tereňáku.

Letěli jsme charterem do Chanie.Odlet z Prahy nám vyhovuje, v 5 ráno je ideální čas.

směr Linz, pak Balaton, Atény a Chania

venku je mráz jak v ruském filmu ....

ještě půlhodinku

ještě 81 mil

Po příletu na nás na letišti čekal mladý muž s cedulí s naším jménem a s autem. Bydlení a základnu jsme měli u našeho kamaráda a Radčiného spolužáka z dob studií na univerzitě v Sofii. Dům po rodičích má v malé vesniččce Ano Valsamonero . Vesnička je na kopci jižně od Rethymna, asi 7 kilometrů od severního pobřeží. To byla na čtrnáct dní naše základna. Odtud jsme vyráželi na výpravy do hor Levka Ori a Psiloritis i na málo známá místa severního a hlavně jižního pobřeží.

náš basecamp

Jedna z našich již doma naplánovaných výprav byla na vrchol Kástro ležící ve východní části Levka Ori. Vybrali jsme si den, kdy bylo nebe od rána jako šmolka. Vyrazili jsme ještě před východem slunce – je konec září. Po „Eleniki Road“ (krétská "jako" dálnice,vede od východu na západ po severním pobřeží, někde dva pruhy, někde čtyři) to pěkně „odsejpalo“. Zádrhel nastal u města Vrisses, kde jsme měli sjet a pokračovat na jih do hor. To, že na této značně frekventované dálnici-silnici jsou přechody pro chodce, ale chodci přecházejí, jak se jim to hodí, potkáte tady traktor s vlekem, skupinky cyklistů, vyklusávající sportovce, to vše je tady na dálnici docela běžné. Ale jak odbočit doleva přes dvě plné čáry? Po chvíli popojíždění (možná v odstavném pruhu) jsme přejeli na souběžnou cestu a nějakým podjezdem (byl ale asi na vodu v době dešťů) se dostali na tu správnou stranu a na silnici vedoucí na jižní pobřeží do Chora Sfakion - Sfakie. Začali jsme se šplhat do hor, a pokud to jen šlo, kochali se výhledy na Levka Ori. Po cca 25 km jsme se přehoupli na planinu Askifou. Nově opravená a rozšířená silnice za peníze z EU se už všem třem vesničkám, ležícím na Askifou, vyhýbá. Před Amoudari jsme sjeli na starou silničku vedoucí do vesnice. Mimochodem, na začátku vesnice je veliká domácí pekárna, kde prodávají několik druhů bílých i tmavých chlebů.

Cestujsem měl nastudovanou z Google Earth, u taverny doprava do kopce a pak nahoru kolem domu (pošty?) se satelitními talíři na střeše a kolem asi nějaké mlékárny-sýrárny s nerezovými tanky.

u taveren doprava

I když použité satelitní snímky této části hor nejsou zrovna aktuální, tady odpovídají skutečnosti. Asfaltka se klikatí kolem nově postaveného bílého domu – vila je slabé slovo - který svití svou bělostí na dálku a je dobrým orientačním bodem. Směr je jasný, vzhůru a výše (foto). Na planinu Niatos. Celou dobu jsou nádherné výhledy a „panoramata“na celou planinu i na všechny vesničky.

vesnička Askifou na planině téhož jména

Askifou

vesnička Amoudari na Askifou

Po asi 2 km se asfaltka změní ve štětovanou a udržovanou horskou cestu. Tady totiž slouží jako přístupová komunikace k vysílačům mobilních a telekomunikačních operátorů, které stoji na horských kopcích jménem Tavri.

Udržovaná cesta se volně změní v občas udržovanou a přehoupne se na planinu Niatos. Cestou mineme horskou chatu Tavri (my jsme si původně mysleli, že je to kostelík; ale že by u něj prali a sušili prádlo???)

chata Tavri

Tady už je cesta spíš pro teréňák (i když někteří jedinci by sem určitě dojeli i s malými japončíky z půjčoven.

cesta občas udržovaná

Zavedla nás kolem celé a dost rozlehlé planiny Niatos až k podzemní nádrži, sloužící k napájení stád polodivokých koz a ovcí.

k této nádrži lze dojet autem, dál je už jen stezka mezi horami až na chatu Kalerghi - 16 až 20 hodin chůze

Cesta ještě vede kus údolím mezi horami, ale změní se ve stezku, po které lze dojít na Katsiveli a dál na chatu Kalerghi. Je něco po osmé hodině. Náš teréňák necháme zaparkovaný pod velikým stromem a vyrážíme podle tyčí E4 a barevných značek do svahů pod Kástrem. (Asi před krachem Řecka ještě dorazili nějaké peníze od Unie, protože podle posledních zpráv, je cesta po celé planině rozšířena na šířku pro dva autobusy a osobák uprostřed...?? Ale proč, to nikdo neví, snad jen pro pastevce, co tam maximálně dvakrát týdně dovezou ovcím a kozám nějaké zrní na přilepšenou).

Stezka, nebo to, co se zdá jako stezka, je vlastně vyšlapaná pěšina od nesčetných generací ovci a koz. Zpočátku je je značení docela dobré.

turistické značení na Krétě - všechno je E4 ...

Stezka vede mezi hodně starými jehličnany a stále zelenými píchacími keři a pochopitelně mezi skalami. Někdo si dal hodně práce a žlutočernými pruhy a tečkami stezku mezi křovím a stromy vyznačil. S přibývající výškou pomalu mizí stromy a keře i barevné značeni

údolí pod Kastrem, směr Katsiveli a Kalergi

a za čas i kamenní mužíci. Směr udávají jen pozinkované asi 1,5 vysoké tyče, které se alespoň mně dost obtížně mezi šedivě bílými kameny a skalami očima hledají.

východní Levka Ori

Radka se rozhodla, že půjde pomalu, že dojde, kam dojde a pak se vrátí k autu. Já ať si jdu podle svého tempa. Po trošku strmém úvodním stoupání, kde je několik hóóódně hlubokých a hlavně neoznačených děr, se dostávám na šikmou pláň končící menší skalnatou římsou. Je skrz ni několik kozích stezek a to celkem schůdných. Dál se jde směrem ke skalnatému žebru, které mizí kdesi nahoře.

žebro po kterém vede značení

Ale jsou na něm občas tyče, směr je dobrý.

severní pobřeží s Chanijským poloostrovem

Kochám se doslova i do písmene. I když...jdu skoro po hraně. Z žebra je vidět jak na severní pobřeží, poloostrov chanijského letiště, tak na část planiny Askifou.

plato Askifou

A pochopitelně na všechny vrcholky hor v okolí plošiny, které leží směrem na východ. Občas je zdola slyšet cinkání zvonků ovcí a koz. Už zde skoro nic neroste, jen nějaké hodně odolné trsy trav a miniaturní keříky. Podle mapy i ve skutečnosti stezka E4 tak ve třech čtvrtinách tohoto žebra uhýbá na západ, vede po vrstevnici a obchází vrchol Kástra.

tady značení uhýbá doprava na Katsiveli a Kalergi

Oficiálně až na vrchol Kástra cesta značená není. Je ale popsána několika nadšenci chodícími po Levka Ori. Dorazil jsem k poslední tyči, u níž se stezka stáčí po vrstevnici na západ.

vzadu jsou v mracích Psiloritis

I odsud je krásný výhled na sever a východ, za zády mám vrchol Kástra.

zadní vrcholek je snad Kastro

Pokračuji vzhůru po žebru ještě tak 800 metrů, ale cesta začíná být dost náročná. Asi jsem si špatně vybral směr.Měly by tady být někde červené značky, ale ty bohužel nikde nevidím. Vlezl jsem do suťového pole, deset kroků nahoru, pět metrů se mnou kamení sjede dolů. Ještě se ke všemu se změnilo počasí, začínají být mraky a tady jsou proklatě nízko. Jsem podle navigace ve dvou tisících metrech a mraky doslova škrtají o vrcholky hor a zůstávají tu viset .

mraky jsou hodně nízko

Musím se trošku obléknout, začíná i foukat vítr. Překonám ještě asi dvě suťová pole ,značky jsem nenašel. Oblé vrcholy kousek nade mnou jsou v mracích, orientace i podle navigace - nic moc. Začíná mě bolet koleno, asi vrchol "kultovniho" Kástra letos nedám. Podle navigace a map jsem tak asi 100 metrů pod vrcholem. Po chvíli rozmýšlení to otáčím a pomalu, ač nerad, se začínám vracet. Mám před sebou asi čtyři a půl hodiny sestupu k autu a k čekající Radce. Letos jsme si zapomněli půjčit vysílačky a signál mobilů je v horách zřídka kdy - i když situace se podle předchozích let výrazně zlepšila.

jižní pobřeží a vykukující Psiloritis, hory ve střední Krétě

Cestou opět fotím a měním kartu i baterku ve foťáku. Ještě že existují velkokapacitní paměťové karty. Snad se nějaké fotky povedou. Musím i tady konstatovat, že cesta dolů byla horší než nahoru. Na kamenném žebru docela fouká, snažím se jít pod hranou žebra, ale po chvíli to vzdávám, tam se jít nedá. Jak sestupuji níž, vítr se zmírňuje, sluníčko mezi mraky stále hřeje. Byl to ale fofr, jak se mraky roztáhly nad horami. Na konci skalnatého žebra už vidím i místo, kde máme auto. Čeká mě ještě prolézt skalnatou lavici a pak přejít menší plato s děrami do skal. Zkouším u jedné prohlubně kamenem, jak je asi hluboká. Je dost!! Pomalu se dostávám na dohled k autu. Zkouším do ticha hor zahvízdat na prsty a dát tak znamení, že jdu. Odpověď mám okamžitě. Asi jsem udělal budíček kozám a ovcím na celé náhorní plošině. Mečení a zvonění se ozývá ze všech stran. Ještě pár set metrů mezi stromy a keři a jsem na kamenité cestě. K autu a Radce je to už jen kousek. Je skoro půl páté krétského času a jsem dole. Radka na mne čeká. Sděluji jí první dojmy. Převlékáme se, vyndaváme svačinu. Jak občas bouchneme dveřmi auta, nestačíme se divit, co se děje. Ze všech směrů, z kopců a strání, se sbíhají ovce a kozy, za patřičného mečení,bečení a dusání.

to je fofr ...

Asi jsou tak naučené, že jim tam majitelé a chovatelé vozí nějaké zrní a pochoutky. To není na foťák, ale na kameru. Ale jsou bojácné. Obchází nás obloukem.

zvědavé, ale nedůvěřivé ...

Jen jeden kozel je hrdina a kontroluje nám batohy. Je ale příšerně mlsný, chleba mu nechutná, jen hroznového vína si trošku vzal ...

kontrolor batohů

K večeru se počasí opět umoudřilo, je opět teplo, ale pod mrakem. A tady dole, na konci planiny, kde nefouká, je moc pěkně. Sedíme pod stromem a kocháme se pohledem na hory. Kozy a ovce odešly do kopců hledat něco na zub, když toho od nás moc nedostaly.

jsme tady sami, jen hory a my

I když jsem na vrchol nedošel, byl to nádherný výšlap. Popisy treků na webu jsou sice hezké, ale ne vždy tak detailní, aby se podle nich dalo po horách chodit. Třeba se časem někomu povede nějaké lepší značení. Pár takových nadšenců na webech o krétských horách už je (převážně z Německa a Holandska), dávají dohromady prostředky na nákup barev a tyčí. A místo povalování se na plážích, lezou po horách a značkujou pro další nadšence. Řeky tohle moc nebere, i když výjimky jsou....

Cestu náhorní plošinou Niatos a pak dolů na Askifou (foto) už známe. Jen nás stále udivují „panoramata“ vesniček a okolních hor.

pevnost u vesničky Goni na planině Askifou

Na konci vesnice Ammoudari kupujeme zdejší domácí chleba – jen se musíme důrazně dožadovat pozornosti -náctiletého děvčete, sledujícího jakýsi telenovelový "šlágr" – a jedeme směr Rethymno. Po přejetí hor sjedeme s hlavní silnice vedoucí na Vrisses a jedeme přes městečka a vesničky pod horami. Těsně před naším dočasným domovem zastavujeme u všemi doporučované taverny-grilu. Za odměnu si kupujeme dvě „big“ porce gyrosu a tuňákového salátu. Doma se chladí Mithos a Retsina. Jen mně teď mrzí, že jsem porce nevyfotil.

No a zítra pojedeme na nějakou maličkou pláž na jižní pobřeží. Třeba tam budeme celý den jen ležet a koupat se ....