Na korunu Hochkönigu

Na korunu Hochkönigu

Vysoký král (jak zní doslovný překlad), panující nad celými Berchtesgadenskými Alpami, tvoří vskutku majestátný masiv ležící na západ od Dachsteinu. Záda a týl hlavy představují strmé skály obrácené k jihu, naopak tvář je mírnější a obrácená k nebi. Zdobí ji strniště řídnoucích vousů, neboli malý roztávající ledovec.

Sobota 3. září 2011 vypadala velmi slibně, a tak jsme se s taťkou v pátek rozhoupali k jednodennímu výletu do Alp. Stačilo rychle sehnat pojištění, sbalit, sebrat auto a vydat se na 350 kilometrovou cestu přes Linz a Salzburg (naštěstí z půlky po rychlých rakouských dálnicích). Pod jižní stěnu Hochkönigu jsme dorazili někdy po deváté za tmy.

Mapa

I přes strmost jižní stěny tam vede turistická cesta až na vrchol, i když je z nezajištěných tras asi nejtěžší. Další dvě turistické cesty obcházejí obloukem několikakilometrovou jižní stěnu, jedna z východu, druhá ze západu, pár cest vede i z mírnější severní strany.

Táboření na pastvině několik metrů od parkoviště se naštěstí obešlo bez další kravské příhody, zase náš však rušila přijíždějící auta a k ránu odcházející horolezci a turisté (ještě za tmy). My vstali před sedmou, měli jsme toho před sebou také dost. Od parkoviště (cca 1325 m n.m.) nás vedla značka nahoru po almech (pastvinách), někdy přímo kolem krav. Obloha byla čistá, a tak se nám brzy otevřely krásné výhledy. V osm jsme byli u Erichthütte (1546 m) a pokračovali jsme po travnatých svazích ke skalám.

Po půl desáté jsme došli k začátku ferraty vedoucí jižní stěnou paralelně s turistickou cestou. Tam jsme chvíli nevěděli, jak dál, muselo se totiž sestoupit dobrých 50 metrů. Pak se pokračovalo po vcelku strmé skále (se sutí) s výhledem na rozeklaný vápencový hřeben, po němž vedla ferrata. Její krásu si zblízka užíval nekonečný had nadšenců.

Na naší cestě pro turisty jsme mnoho lidí nepotkali, vzpomínám jen na skupinku Čechů, kteří zavrtávali do skály cedulku na památku jejich přítelkyně, která tam zemřela před rokem. Tehdy jsem uvažoval, kolik je už v Alpách takových cedulek a kolik jich tam bude třeba za 200 let. Hory si však vybírají daň za svou krásu a je dobré, že se pořád najde dost lidí, kteří se do nich nebojí vydat.

Parkoviště, kousek nad nímž jsme spali.

První výhledy nabízejí Schönfeldspitze.

Erichthütte na jižních svazích Hochkönigu

Údolí na severním konci Alp jsou zalita mlhou.

Stoupání po pastvinách od Erichhütte

Mlžný fjord

Skalnaté a strmé jižní úbočí hory

Pohled zpět, odkud jsme to přišli.

Krátky lanový most na ferratě, skalnatý hřeben ale padá na obě strany dost prudce.

Po strmém svahu stoupáme vytrvale nahoru (nemuselo se však přímo lézt).

Kolmé stěny a někde nad nimi ferrata

Začátek zajištěné cesty

Další část ferraty

Zajištěná cesta vede téměř kolmo vzhůru.

Lanový most, asi jen s jedním lanem. Je třeba přeručkovat nebo sjet (ferrata je nejspíš jednosměrná, stejně směrem nahoru proudí tolik lidí, že by se nešlo vyhýbat).

Klettersteig vede po skále, vypadá to na dost lezení a zábavy.

Výstup prudkým skalnatým svahem byl dlouhý a dělalo se vedro, takže jsme byli hodně rádi, když jsme před polednem vyšli na hřeben a uviděli vrchol s chatou Matrashaus a malý zbytek ledovce. Výstup na vrchol ve 2941 m po hřebeni, který na severní stranu spadal hodně mírně, pak trval ještě půlhodiny. Poté jsme si konečně mohli užívat rozhledy, pivo a odpočívat.

Po dlouhém stoupání jsme na hřebeni a vidíme Matrashaus u vrcholu. Čeká nás ještě chvíle chůze po mírném hřebeni, což zvládáme celkem v pohodě.

Chata, předvrchol a za ním vrcholový kříž.

Jeden z malých zbytečků ledovce, který už tu za pár let nejspíš nebude. Bojíme se, že je poslední, takže led už neuvidíme a taťka vzpomíná, jak tu před onoho lety chodil po ledovci ...

... ale naštěstí tomu tak není. O kus dál jsme spatřili hlavní zbytek ledovce, který měl pár set metrů (tedy byl stále dost malý i na alpské poměry).

Matrashaus na vrcholu. Dovnitř nejdeme, za hezkého počasí nám stačí sedět venku a kochat se.

Vrcholovka

Vrcholová planina a asi půlka zbytku ledovce

Ledoveček v celé kráse. Okolo bylo jen pár malých zbytků, jinak už nic. Taťka říkal, že dříve se po něm šlo možná i více jak kilometr (dnes už vůbec).

V dáli vidíme Ankogel s mnohem většími ledovci.

Hřeben s ferratou, nyní shora.

Po hodině jsme zahájili sestup. Ani jednomu z nás se nechtělo jít stejnou cestou (i výstup byl v mnohých místech kvůli suti a kamínkům obtížný), tak jsme se vydali oklikou na východ. Šlo se po planině, takže se klesalo a stoupalo a klesalo ...

Až kolem třetí jsme začali pořádně klesat. Cesta sice byla v pohodě, ale dlouhá a navíc bylo docela vedro. Na Mitterfeld Alm (1669 m) jsme došli až v půl šesté. Tam jsme dali něco na posilněnou (já mléko, taťka Radlera) a pokračovali jsme k Arhur Hausu (1502 m), odkud vedl dlouhý traverz skrz lesy.

Jelikož jsme věděli, že nestihneme dojít až k autu do setmění, rozhodli jsme se sejít k silnici a tam dostopovat, tak jsme u vodopádů (docela zastrčených v údolí) odbočili na Kopphütte a od ní došli k silnici. Tam jsme byli až po západu slunce.

Malý zbytek ledovce nám posloužil jako nouzový zdroj tekutin, které za teplého počasí celkem rychle docházely. Voda odtud myslím nebyla zas tak špatná.

Osamocená skála Torsäule (2651 m) je oblíbeným cílem horolezců. Ze strany, která není na této fotce vidět, je prý horolezecká trojka, jinak bude výstup o dost těžší.

Skupina Tennengebirge nabízí na pohled zcela rovný hřeben. Skutečně se tam výšky vrcholů moc neliší.

Masiv Dachsteinu (někde před ním i Bischofsmütze) a vzpomínka na letošní červenec ...

Večerní pohled na jih

Slunce zbarvuje okolní hřebeny moc pěkně, ale bohužel/naštěstí jsme už dole.

V dáli zahořelo a nastalo setmění ...

Chvíli jsme odpočívali, kolem projelo však jen jedno auto a to nezastavilo, takže jsme se rozhodli jít pěšky po silnici a při tom stopovat. Ušli jsme necelý kilometr, když nám v zatáčce zastavilo téměř plné auto, museli jsme vmáčknout čtyři na zadní sedadlo, ale přesto to bylo mnohem lepší než jít pěšky. Ochotný řidič nás dovezl až na parkoviště k autu, i když se pak musel kus vracet do Birgkar Hausu.

Po lehké večeři jsme šli spát na stejné místo, přijel však traktor a jeho řidič nám vynadal, že se tu nesmí kempovat (bohužel jsme na sebe upozornili baterkou). Hrozil policií, a tak se taťka rozhodl jet domů. Dokázal uřídit 5 hodin, i když já jsem vedle něj na předním sedadle spal. Někdy před druhou hodinou večerní (pro některé ranní :-) ) jsme byli doma.

Tím skončila rychlá, ale přesto povedená návštěva Alp. Snad se příští rok také tak povede září! :-)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

16. listopadu 2011 12:31

Rony říká

Užili jste si krásný počasí, které v letos létě většinou chybělo. Neuvažovali jste o přespání na chatě, když byla tak parádně umístěná na vrcholu hory?

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Japo

16. listopadu 2011 14:06

Japo říká

Možná jsme o tom trochu uvažovali, ale není tam moc kam jít dál (leda do nebe ) a taky nám to nevycházelo časově. Západ či východ slunce by však mohl být hezký.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.