Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na houbách u Rovenců

vydáno 1. prosince 2017 – napsal Rony – 7 komentářů

Po dvouletém půstu, kdy houbaři při svých výpravách do lesů nosili košík tak maximálně pro ozdobu, letos přece jen něco růst začalo. Ani první chladné dny na tom nic nezměnily. Beru si proto košík a vyrážím z chaty na známá místa.

O čem mluví stromy

Mlhavé ráno pokropilo trávu kapičkami rosy, která se třpytí v prvních paprscích vycházejícího slunce. Dívám se z okna chaty na blízký rybník, kde právě tančí lesní víly. Lákají mne ven, ale já pro jistotu ještě chvíli čekám, než se zcela rozplynou. Rád se procházím ztichlým lesem sám a vnímám, jak rychle se vše v šumavské krajině mění. Kde stávaly kříže, dnes kopřivy bují, kde domy, jen ruiny zbyly.

Jdu s prázdným košíkem přes mokřady kolem Ktišského potoka a nenacházím vůbec nic. Vlastně něco přece. V lesíku s prastarými buky se snažím rozluštit zarostlé a dnes již téměř nečitelné nápisy, kdysi dávno vyryté do jejich hladké kůry. Stoupám svahem mezi stromy do míst, kde začíná vojenský vycvikový prostor Boletice, a kde se pilně cvičilo. Fotím si nápisy a prohlížím staré rány od vržených bodáků, které stromy utržily. Tato činnost mne tak uchvátí, že na houby zcela zapomenu.

Kmeny mohutných buků se před desítkami let staly podivnou kronikou své doby. Jsou jeskynními malbami dvacátého století, tolik poznamenaného nesmyslnými boji a nasilnými válkami, včetně té tiché - studené. A právě v té poslední tyto nápisy vznikly.

Vysídlené vísky, odkud po 2. světové válce musela odejit většina německy mluvících obyvatel, zanechaly vyprázdněný prostor, který zabrali vojáci či u hranic pohraniční stráž. Vojenský ujezd pak dokonal dílo zkázy. Z domů zbyly trosky a z pietních míst dnes hrozí napůl vyvrácené kříže. Ovocné stromy shrbeny v náletech zarostlých sadů plodí hořké plody, o které nikdo nestojí. Místa zpustla natolik, že jimi ani nejde procházet.

Slova, čísla, symboly...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Křížky Rovenců

mapka

Rovence se jmenovaly Rubenz.

Bývalé Rovence...

...

Dobře je vidět několik dlouhých terasovitých políček ve svahu kopce.

Detailní letecké foto odhalí i to, že bývalá políčka nad Rovencemi obhospodařují dnes především vojáci.

Přesto jsou tyto stopy v přírodě stále patrné. Jednou zmizelou osadou s krásným názvem Rovence - německy Rubentz, právě procházím. Nová cedule s českým lvem pod další z mnoha svažitých pastvin označuje jako památný strom jeden z řady jírovců. Kaštany již moc neplodí. Jeho listy napadla klíněnka jírovcová a listy jsou zcela suché. Zaujme mne několik čerstvě zelených listů, co se právě rozvily. Nalité pupence naznačují, že strom nebere ohled na nadcházející podzim a čeká druhé jaro. Je to jeho marná obrana před nevítaným hostem odněkud z Balkánu.

Zarostlé a dnes nepoužívané cesty ohraničují kamenné valy a často jsou lemovány starými stromy. Jírovci či častěji javory.

Mezi strohými zbytky základů domů zůstávají zplanělé ovocné stromy. Jeden takový mne zaujme. Podle velkých kulatých listů poznám ořešák. Utrhnu jeho nezralý plod, kterým je něco mezi malým jablkem a hruštičkou, a hned si vzpomenu na frňákovník.

Kousnu opatrně do tohoto divného plodu a šilhám přitom na svůj nos. Kromě toho, že je strašně kyselý, se nestane nic. Zaplať pán bůh, protože hledat tady v příšerně zarostlém, nerovném terénu ještě strom s jablíčky pro zmenšení nosu, by se mi fakt nechtělo. To bych ho radši nechat, ať si táhne za kopečky do Bavor...

Jdu dohledat starou studnu a málem zakopnu o dobře skrytou srnku, která přede mnou prchá na poslední chvíli. Byla ukryta mezi vysokou suchou travou, která zde převažuje. Pod vzrostlými smrky, natěsnanými tak blízko u sebe, že vytvořily vysoký živý plot, napůl vyvrácený kámen odkryl hloubku studny. Dole se blyští stříbro vodní hladiny, která se zdá nadosah.

Kousek dál stojí další křížek. Původní cesta dávno zmizela a já se k němu po paměti deru téměř dvoumetrovými kopřivami. Nevadí mi to, stejně jsem už od nich požahaný. Nohy mě pěkně svědí.

V sedmdesátých letech jsem tady ještě jako náctiletý hubený klouček našel ceduli s názvem obce - Rovence.

Křížek opodál skutečně ještě stojí. Je však tak zarostlý vegetací, že kristus přibitý na kříži má kolem hlavy z listí zelenou ratolest. Dole na kamenném podstavci se červená vypálená svíce, kterou zde někdo kdysi zapálil. Za ty co zde žili, za ty co zde zemřeli, i za ty co se již nenarodili.

Čas je neúprosný a nakonec zahladí všechny stopy. Snad to tak má být. Vždyť jsme jako lidé pro naší matičku Zemi jen krátkou epizodou. Chvílí, která je nicotná oproti stamilionům a miliardám let její existence. A život jednotlivce? Ten je v porovnání s tím opravdu jepičí.

Pokračuji mezi kopřivami k malému rybníčku, z něhož zbylo je kaliště divočáků. I tady se za několik desítek let dost změnilo. Dříve hezky upravené místo dnes skýtá pohled neutěšený a skličující. Ale je to jen příroda, která si bere zpět to, co jí bylo uzmuto.

Poslední memento mori na mne dýchne u osamoceného jírovce, u kterého leží z podstavce vyvalená kamenná Boží muka.

Ta se dříve stavěla při poutních cestách, ale také na místech různých událostí, ať již šťastných a zázračných, či těch méně šťastných, tragických. Vždy sloužila k zastavení, nutila k zamyšlení a tvořila paměť krajiny, stejně, jako byla ukazatelem cest a orientačním bodem všem poutníkům i lidem místním.

Tuto skutečnost zřejmě netušil, nebo ignoroval ten, kdo měl potřebu zkoušet si sílu na sto třicet let starém křesťanském symbolu. Kdosi, kdo nepatří do zdejší krajiny, a proto si ji neváží. A ten, kdo si neváží své minulosti, nemá žádnou budoucnost.

Fotku zde již neudělám. Baterie přikázala mobilu vydat poslední zvuk a displej nadobro zčernal. Pokus oživit ho, je marný. Asi už toho mého putování zapovězeným, zapomenutým a melancholickým krajem, měl plné zuby.

Večer se ještě k sraženým božím mukám vracím. Slunce se pomalu sklání k horizontu nedaleko Chlumu a já pořizuji několik závěrečných fotek, bez nichž by tohle povídání nemělo žádný konec. Dlouho stojím na místě a pozoruji měnící se barvy oblohy, dokud se nesetmí.

Jo, a abych nezapomněl, ten košík na houby jsem měl opravdu jen pro parádu.

Pláně nad Rovencemi.

Chráněný jírovec...

...

Muchomůrka červená dala jméno všem muchomůrkám. Ovšem dříve byl její název muchomorka a používala se místo mucholapky. Máčela se v mléce, které se pocukrovalo a mouchy se jím omámily.

...

Cesty vegetace postupně mění v zelené tunely.

...

Boží muka.

Ořešák...

...

Cesty se mění v neprůchodnou džungli.

Stará studna...

...

Rumoviště starých domů...

...

Zamilovaná dvojice.

Křížek skrytý v husté vegetaci...

...

...

...

...

Rybníček brzy zcela zmizí.

...

...

Muchomůrka císařská je kupodivu jedlá, ale nesbírejte ji, je přísně chráněná jako vzácná houba.

Boží muka pod Rovencemi...

...

...

...

Čekání na západ slunce...

...

Uprostřed rozbořených zdí

za nedostatku světla

vykvetla lilie Zlatohlávek

navzdory všemu

Dnes modlit se nemá kdo

u zarostlého křížku

šumavské vísky Rovence