Na Hadí vrch a jezero Laka

Na Hadí vrch a jezero Laka

Jsou místa, která nás stále přitahují k sobě zpět. Jejich kouzlo se nedá popsat slovy, ale musí se prožít. Tímto zvláštním místem je pro mne i okolí horního toku řeky Křemelné a Slatinného potoka, kde se střídají podmáčené horské louky a slatě s mohutnými hřbety hor. Pojďme proto spolu navštívit Hadí vrch, Zhůří, Keply, Slučí tah, Hůrku, jezero Laka a také bývalá bojiště naší armády, která zde po 2. světové válce zabrala vylidněnou krajinu.

Dnes je již po celé Šumavě dost parkovišť "Zaparkuj a jdi...", a tak není problém dostat se do blízkosti turisticky zajímavého cíle.

HADÍ VRCH

MAPKA HADÍHO VRCHU

Proto nám ani nevadí, že jsme se pro zákaz vjezdu nedostali až k bývalé vsi Zhůří, pod Hadí vrch, ale musíme kousek šlapat pěšky. Jsou zde nově vyznačené okruhy kopírující z velké části již vyznačené turistické značky. Dají se kombinovat, anebo spojit, což jsme nakonec udělali my. I přes toto spojení se dá trasa pohodlně stíhat za necelé 4 hodinky.

Od parkoviště Staré Hutě postupně lesem klesáme nad v údolí ukrytou Křemelnou ke Zhůří. Tento název si nepleťte se stejnojmennou bývalou vesničkou u Huťského vrchu nedaleko Horské Kvildy.

Na Zhůří se již otevírají krásné pohledy do volného terénu k meandrům říčky Křemelné. Zde byla v roce 1999 postavena kaple na místě kostela, zbořeného armádou kolem roku 1957.

Nás přesto nejvíce přitahuje Hadí vrch (1 025m), málo zalesněný hřeben směřující v nevelkém převýšení až na známou Javornou (1 090m). Již při stoupání na hřeben míjíme několik starých, rozeklaných buků. které jsou tady vystaveny díky silným větrům a krutým podmínkám. Smrčky tady moc nenajdete, mnohem víc se daří borovicím, které se ale tváří jako kleč. Jsou husté a velice nízké.

Máme čas na delší průzkum vrchu a tak pokračujeme ještě kus cesty po hřebeni směrem k Javorné. Z mapy lze vyčíst, že kolem nás je několik I.zón, Zhůřské hnízdiště, Zhůřská pláň a Kepelské mokřady. Podél posledně jmenovaných vede také modrá značka, po které se vydáváme. Přecházíme Keply a jdeme na Kochánov. Tady jsou v lese u křížku dvě krásně vyvedená umrlčí prkna.

Původ tohoto názvu souvisí s těžkými životními podmínkami, které vládly na Šumavě po většinu roku. „Zubatá“ si období, kdy udeří nevybírala a tak se stávalo, že na kost zmrzlá půda, nebo ohromné závěje sněhu celé týdny a měsíce nedovolily pohřbít zemřelé. Proto byla v každé usedlosti připravena tzv. umrlčí prkna, na která byl nebožtík uložen a kde zůstal až do doby, než drsná příroda dovolila jeho řádný pohřeb. Prkno bylo poté dopraveno k řezbáři, který je ozdobil ornamenty a často doplnil veršem, který nějakým způsobem charakterizoval nebožtíka. Prkno pak bylo nejčastěji umístěno na rozcestí, aby sloužilo jako stála vzpomínka na zesnulého.

Obcházíme Kochánovský vrch (1 004m) a sestupujeme k Radkovu, kde se nás ujímá žlutá turistická značka. Ta nás zavádí nad hluboké údolí Pstružné zpět ke Starým Hutím.

Rovina, ranní pohled k Polomu a Ždánidlům.

Staré Hutě, pohled k Hadímu vrchu.

Křemelná u Zhůří.

Kaple na Zhůří.

Umrlčí prkna, Zhůří.

Údolí Křemelné

Staré pastvy.

Pod Hadím vrchem.

Javor (Gross Arber).

Pancíř.

Poledník.

Hadí vrch a Javorem.

Na Hadím vrchu.

Kepelské mokřady.

Mapka Farmářské stezky.

Keply.

Nad Kepelským potokem.

Kochánov, umrlčí prkna.

Radkov.

Pekelské údolí.

Prášily, bizoni.

Prášily.

JEZERO LAKA

MAPKA HŮRKY A JEZERA LAKA

Jen co by kamenem dohodil je náš další cíl, jezero Laka. Auto necháváme v Nové Hůrce. Tady je několik nově renovovaných domků, penzionů a já vzpomínám na počátek devadesátých let, kdy jsme tady jednou přespali v domu a pokoji bývalé pohraniční roty.

Modrá, která sem doputavala z Hadího vrchu, vede naše kroky vzhůru do Hůrky. Procházíme chráněnou javorovou alej a u kaple s hrobkou sklářské rodiny Ábelů jedenkráte klinkneme na zdejší zvon. Tajné přání, na které přitom myslíte se vám tak splní.

Karel Klostermann popisuje okolní krajinu a šumavské osudy rodu Abelů ve své knize Skláři. Tu jsem samozřejmě jakožto sběratel Klostermannových knih přečetl.

Další cesta odhaluje i svoji druhou, odvrácenou tvář zdejší krajiny. Nad Jezerním potokem vidíme strmé, obnažené stráně poseté odkorněnými, poraženými smrky. Daň za nicnedělání v počátcích kůrovcové kalamity i zde vybírá svou daň. Pohled je dnes silně deprimující a skličující. Ani občasné tabulky NP Šumava odkazující na to, že je přirozené, že staré stromy uvolňují místo mladším nezabírají. Devastace je totiž plošná a kůrovec při své skvostné jízdě nevynechává ani mladé smrčky. A tak tam, kde dříve semenáčky nebyly, ani dnes ještě nejsou. Obnova ponechaná v I.zónách na přírodě může trvat staletí. I proto se nyní mnoho lidí, příznivců nezasahování odklání od vize, že si příroda pomůže sama. Bohužel pozdě...

Tady můžu dát odkaz na zajímavou debatu s antoniem, pod článkem Hřebenem Trojmezné za úplňkem na Plechý

plastická mapka trasy

Konečně přicházíme k Laka, nejvýše položenému jezeru na Šumavě. Kolem leží popadané stromy a krásnou scenérii kazí všude přítomné vysoké pařezy pokácených stromů. Snažím o nějakou slušnou fotku. Jezero již zvolna zamrzá a není daleko chvíle, kdy kraj pokryje bílá sněhová peřina.

Zpět nemusíme jít stejnou cestou. Nad hlavou na vrcholku jednoho z posledních stojících stromů prozpěvuje svojí tesknou melodii malý ptáček. Využíváme stezku k vodnímu kanálu a tak máme nové výhledy na bílé, přes sebe zpřeházené kmeny kdysi slavných šumavských velikánů. Po žluté značce opět obcházíme hrobku na Hůrce, kde stále čekají dva lovci fotek na ideální světlo. Toho se dnes nedostává, protože od rána je velká oblačnost a málo světla. Ani moje fotky nebudou nic moc.

Pokračujeme směrem na Vysoké lávky, ale u dalšího vodního kanálu (oba jsou bez vody) zabočujeme vlevo po lesní cestě. Tu jsem měl možnost před lety jít, dokonce jsme přespali u Cetlovy Hůrky. Pamatuji si hlavně mraky malých mušek, které nám večer a ráno velmi znepříjemňovaly život. Kolem jsou slatě a mokřady a tak mají kde se množit.

Zajímavé krajině u Cetlovy Hůrky dominují tak jako u Hadího vrchu zakrslé borovice. Jdeme přes Slatinný potok k hlavní cestě Hartmanice-Železná Ruda. Poslední dva kilometry si tak užíváme spolu s rychle se kolem nás řítícími auty. Dnešní osmičkovou trasou, kde středem byla kaple a hrobka v Hůrce, jsme ušli za necelých 5 hodin asi 16km.

Kolem naší trasy jsme objevili místa, kde kůrovec teprve začíná svoji missi obnažující krajinu Šumavy (vrch Hůrka) až na kost i místa, kde ji již důsledně dokončil.

Nová Hůrka.

Alej u Hůrky.

Kaple s hrobkou na Hůrce.

U Hůrky.

Jezerní potok.

Pohled k Plesné.

Jezerní potok.

Jezero Laka.

Nad jezerním potokem.

Pohled na Dřevěnou hůl.

Hůrka.

Pohled k Hadímu vrchu od Hůrky.

Vodní kanál pod Hůreckým vrchem.

Cetlova Hůrka.

Slatinný potok.

Jeden z mnoha nových penzionů u Slučího tahu.

Slatinný potok, první jazyk paní zimy..

Nová Hůrka.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

7. prosince 2011 10:38

Jack říká

Podzim mění se v zimu i v krajině

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

19. prosince 2011 21:58

Japo říká

Ahoj!

Koukám, že tyto dva výlety byly jak rub a líc jedné mince: první za krásného počasí příjemnou lesnatou krajinou s nádechem podzimu, druhý pod mrakem krajinou podléhající pomalé zkáze ...

Ale fotky se povedly u obou výletů

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

21. prosince 2011 20:32

Rony říká

Spíš rychlé zkáze, ten postup usychání je nekompromisní. Ale věděl jsem do čeho jdeme.

Problém by nastal při silnějším větru, to bych se v některých místech fakt bál o život. Když nad sebou i všude kolem vidíš suché stromy, nutí tě to čučet pořád nahoru jestli něco zrovna nepadá...

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Rony

17. prosince 2012 12:26

Rony říká

Nemohu nepřidat odkaz na pořad ČT z cyklu Ztracené adresy o Zhůří. Stojí to za shlédnutí, je to skvěle udělané.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318042579-ztracene-adresy/412235100191003-zhuri/video/

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.