Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na Černou horu, rašeliniště a zpět

vydáno 16. července 2013 – napsal Danny – 4 komentáře

Na celé vyprávění by se nejlépe hodil výrok babiček „Hloupé mládí“. V naší cestě do hor platilo dvojnásob. Původní plán byl vyběhnout z Janských Lázních po turistických značkách na Černou horu ve výšce 1299 m.n.m,, vykouknout z rozhledny na krásu okolí, prohlédnout si nádherná rašeliniště a poklidně sejít zpět do Janských Lázní. Realita byla jiná.

Teprve před 16 hodinou jsme se dopravili do Janských Lázní- k našemu překvapení městečko bez života, jen z kolonády se ozývaly bujaré a veselé zvuky hudby. Bylo krásné slunné odpoledne, což někdy bývá zrádné. U informační tabule jsme se rozhodovali, jakou cestou půjdeme. Zde byl první náraz, podle mého názoru je mapa nepřehledná, nicneříkající a o chybějícím měřítku radši pomlčet.

Ručička hodinek se chýlila ke čtyřce, a tak jsme cestu nahoru pěšky vzdali a zkusili se popovést lanovkou a už takhle pozdní výlet trochu urychlit. Lanovka jezdí každou půlhodinku, s námi jeli snad jen 2 další pasažéři, žádný nával. Nahoře jsme se logicky chtěli podívat z rozhledny na dechberoucí výhled do dáli. Pán si ale z rozhledny „odběhl“ a na zamčené dveře pověsil jen kratičké „zavřeno“. Další mínus této výpravy.

Lanovka na Černou horu. Jezdí každou půlhodinu.

Samotná rozhledna ve 1299 m.n.m.

Značky na Černé hoře byly naštěstí zcela jasné, a tak jsme za okamžik došli k hotelu Černá Bouda- připomínala „památník“ minulých dob a ihned mi na mysl vytanul český film Anděl na horách. Přímo u hotelu je velký turistický rozcestník, který nás pohodlně dovedl na Černohorská rašeliniště. Procházka opravdu nádherná, bylo sympatické, že cesta je vedena jako naučná stezka. Všude nás tedy provázely dřevěné informační tabule. Délka trasy se mi zdála delší než 3,5 km, což je publikováno na některých internetových stránkách. V západní části rašeliniště se tyčí menší dřevěná vyhlídková věž, kde se naskýtá přímo pohádkový pohled. O kus dál, v severní části, je Hubertova vyhlídka- odsud je možno zahlédnout třeba i Pec pod Sněžkou a jiné skvosty hor.

Hotel Černá Bouda- jako z dob minulých.

Ukazatele na Černohorském rašeliništi.

Naučná stezka rašeliniště- mapa.

Pohádkový pohled z vyhlídkové věže.

Po okruhu rašeliništěm jsme se ocitli zpět na již zmíněném rozcestníku u Černé Boudy. Lanovka se zastavuje úderem 18 hodiny, vydali jsme se tudíž pěšky z rozcestníku přímo do Janských Lázní. Cestou jsme potkávali vyvrácené stromy a turistické značení nebylo příliš hvězdné. Po zdolání velmi příkré, kamenité a neutěšené cesty k našemu údivu cesta skončila páskou „Zákaz vstupu“. Cesta byla stržena a před námi se objevil pohled na pěkný horský vodopád na místě, kde bývala turistická pešina. S dobrých dvacet pět let starou mapou v ruce jsme váhali kudy dál.

Vydali jsme se po turisticky neoznačené trase, která byla v mapě zakreslena. Už jsem pochopila, čemu se říká cesta hrůzy. Vedla podél potoka, vysoko nad ním. Jeden špatný krok by znamenal nenávratný tobogán ledovou horskou vodou s ostrými kameny. Stromy přes cestu, přecházení potoka po kmenech, rozmáčená a rozbahněná pěšinka špatně rozeznatelná mezi vzrostlými lopuchy a kapradím, která se často utrhávala. Až když jsme s velkou námahou došli dolů, i tady jsme objevili pásku „Zákaz vstupu“. Takže: „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“ Jedna přeškrtnutá turistická značka na rozcestníku, jedno jakékoliv upozornění o neschůdnosti hory by bývalo stačilo, abychom si ušetřili tenhle nezapomenutelný zážitek.

A jak se říká- hory jsou krásné, ale zrádné- s tím musím do posledního písmena po této (ne)veselé výpravě souhlasit.

Před koncem cesty hrůzy. Hezké, není-liž pravda?

Když se slunce v horách usměje.