Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na běžkách ke Knížecím Pláním a Březníku

vydáno 9. února 2014 – napsal Rony – 2 komentáře

Vzít či nevzít s sebou běžky? To je jistě v letošní zimě, která se podobá středomořské, kardinální hamletovská otázka. Ani Šumava totiž nedává na přelomu ledna a února jasnou odpověď. Do Ubytovny Kameňák NP Šumava v Borové Ladě jedeme tak plni otázek. A jak to nakonec dopadlo?

Dopolední příjezd do Borové Lady nevěstí nic dobrého. Kolem Nových Hutí se po loukách válí jaro. Je zřejmé, že běžkařskou stopu najdeme jen směrem k hranici. Co nám ale dělá radost, je sluníčko. To se celý leden skrývalo střídavě za vysokou a nízkou oblačností, a proto vysoké modré nebe je překvapením, s kterým se nedalo počítat. Zbytky deprese přivezené z nížin rychle mizí.

Bučina a Knížecí Pláně

zimní mapka Knížecí Pláně

Za teplého a krásného počasí se tedy vydáváme po čerstvě protažené stopě nad Borovou Ladou. Běžíme, tedy vlastně jdeme, ke Knížecím Pláním oklikou přes Bučinu. Znamená to dvouhodinové táhlé stoupání korunované výhledem až k Alpám. Přesto proti prudkému slunci není žádná šance na jejich zvěčnění.

Teprve po sjezdu, který je dost nepříjemný, protože ne všude je souvislá vrstva sněhu, se mohu na Knížecích Pláním dosytosti vyřádit. Vůbec jsem dobré podmínky pro focení nečekal a tak si musím místo zrcadlovky vystačit se svým kompaktem Nikon Coolpix P7000. Na chvilku odbíhám na kamenitý pahorek, kde mohutné balvany vytváří neodolatelnou kulisu.

Kousek pod kopcem je u horské chaty živo. I my se zastavujeme a v hospodě si dáváme do nosu. Silná čočková polévka docela bodne.

Přestože je 1. února, jsme v letošní na sníh mizerné zimě na běžkách poprvé. To je docela znát, a když se přičte horkem teplého fénu rozmočený a těžký sníh, jsme rádi, že nás čeká sjezd do Borové Lady.

Za sebou necháváme Borovou Ladu a vyrážíme dobrou stopou ke Knížecím Pláním.

Před Knížecími Pláněmi si děláme zajížďku přes Bučinu. Stoupání je sice zdlouhavé, ale sníh i stopa jsou velmi dobré. Na fotce je možné vidět fotopoint.

Sněhu ani zde není mnoho.

Správa NP Šumava rozmístila nově na devíti turisticky atraktivních místech tzv. fotopointy, které mohou každého návštěvníka vyfotit. Smímek lze ihned spatřit či si ho stáhnout, na stránkách webcam.npsumava.cz. Jsou na Kvildě, Březníku, Poledníku, Plešném jezeře, Bučině, Černé hoře, Rybárně, Antýglu a Idině Pile pod Boubínským jezírkem.

...

Horský hotel Alpská vyhlídka jen míjíme a nepříjemným sjezdem sjíždíme na Furík a Knížecí Pláně.

Pohled k hřebenu Trojmezné.

Stopy se kolem nás různě křižují. Vlastně už měsíc zde pořádně nesněžilo.

Idylka Knížecích Plání. Je to na opalování...

Zpětný pohled na Siebensteinköpf již známe z loňského léta.

Knížecí Pláně - rozcestí.

...

Vrcholek s kótou 1025 m n. m. je kosek nad Hájenkou Knížecí Pláně a tvoří ho množství nakupených balvanů. Vyrovnat se s kontrastem bílého sněhu a tmavých stromů je pro foťáček docela problematické. Dost fotek musím nakonec smazat.

...

...

...

V restauraci Hájovny Knížecí Pláně se zastavujeme na pivko a polévku. Přestože je sobota pohodlně se dovnitř vejdeme. To zde není zvykem, protože míst tu moc není. V létě se dá jíst venku, i dnes je možné využít několik lavic a stolů, což mnoho lyžařů využívá.

Sjezd k Borové Ladě ukazuje v plné nahotě holé stráně s posledními zbytky sněhu.

Ubytovna NP Šumava - Kameňák je nově otevřena teprve tuším od října 2013 a jistě se brzy stane vyhledávaným místem. Jednoduché ale pohodlné ubytování přitáhne svojí cenou i mimo hlavní sezónu.

Soví voliéry jsou další atrakcí, schopnou přitáhnout davy.

Přes zimu je síť sundána a areál, který se nachází v bývalém lomu, uzavřený.

...

Krakonoš zde má svého zatím méně populárního dvojníka.

Zajímavým vrcholem nad Borovou Ladou je Homole, která svým tvarem a výškou 1044 m n. m. láká k prvovýstupu, a je cílem pro příště...

Okolo Borové Lady

Borová Lada-Nové Hutě

Fronta, která se začala tvořit již včera navečer, nedělní ráno přeměnila v bezbarvé a nepřívětivé. Běžky proto necháváme odpočinout na ubytovně Kameňák a jdeme nejprve k vyhlídce na Chalupskou slať. Na boty nandaváme nesmeky, neboť dřevěný chodník slatí je jedno dlouhé kluziště. Zasněžená Chalupská slať ničím zajímavá není a tak se vracíme k infostředisku NP Šumava. Ubíráme se cestou k Novým Hutím a fotíme pošmournou krajinu zahalenou přehozem z jemných mlh. Nakonec dojdeme až k penzionu u Studeného potoka, kde mají výborné lívance s borůvkami a strašně silný domácí zázvorový čaj. Ten mě protáhne fest!

Cestou zpět se zastavujeme v informačním středisku Svinná Lada. Kupuji si čtvrtletník Šumava, který vydává zdejší Národní park, abych se přesvědčil, že slova o jeho větší čtivosti nelhala.

Čas máme i na kratší procházku na druhou stranu Borové Lady, kde procházíme kolem kapličky křížovou cestou na vrcholek skalky. Pak klesáme k rozervaným břehům Teplé Vltavy, která ve zdejších meandrech rychle nabývá na síle.

Chodník k Chalupské slati je tak kluzký, že nasazujeme nesmeky. Já se s nimi seznamuji poprvé v životě. Určitě pomahají, nikdo z nás si čumák nerozbil.

Svinnou Ladu projdeme směrem k Novým Hutím celou. Okolo se snáší mlha a my jsme rádi, že dnes na nohou nemáme běžky. Dnes na ně podmínky nejsou, vše je umrzlé.

Pohled jako z časů převaděče Krále Šumavy Hasila.

Nostalgie krajiny Lad.

..

...

...

Hodně míst je dnes opuštěných,

zatímco kdysi zde žili lidé...

Solitér.

U bývalé samoty Granitz.

Lidé z krajiny odejdou a stromy časem zmizí...

Cestou k Polesí - časti Nových Hutí u Studeného potoka.

Pobodně jako na mnohých jiných místech se zde v létě prohání předevšIm cyklisté. Jít pomalu a pěšky však má své přednosti. Jen málo co vám unikne. Zůstanou ale ještě vůbec nějaké cesty nebo stezky jen pro obyčejné chodce? Tak mě napadá, že by na některých exponovaných místech (např. kolem Schwarcenberského kanálu) mohl být jeden den v týdnu vyhrazen pouze pro pěší. Věřím, že by to Šumavě prospělo. Dnes jsou často i ti, co by šli radši pěšky, nuceni vzít pro jistotu kolo.

Niva soutoku Studeného a Vydřího potoka, kde začíná Novosvětská slať.

...

Informační středisko ve Svinné Ladě stojí jistě za zastávku. Kupuji si zimní čtvrtletník Šumava, kdy jsem zvědavý, jestli slib o pozměněném obsahu, vstřícnějšímu k turistům a všem dálkoplazům, je již splněn. Vypadá to, že ano, a tak si ho možná brzy předplatím. Částka 145,- Kč za rok mě jistě nezruinuje.

Navečer ještě jdeme k nedaleké kapličce. Z Pamětní knihy z kostela na Novém Světě se dozvídáme, že manželé Franz a Dorothea Müller, statkáři z Borových Lad, nechali v roce 1860 vystavět novou kapli Svatého kříže na cestě do Zahrádek. Na vnitřní vybavení přispěla kromě Müllerových rodina Johanna Friedla, krejčího a nájemníka z Pravětínských Lad, stejně jako farář, který přispěl 22 zl. Kapli vysvětil farář Leonard Zdiarsky 16. září 1860. 18. září 1864 byl poblíž kaple v Borových Ladech na návrší vztyčen železný kříž. Jeho zhotovení zaplatili manželé Franz a Dorothea Müller z Borových Lad.

O historii borovoladské kaple se dozvídáme z tradovaného vyprávění místních bývalých občanů a rodáka Karla Saika, který své vzpomínky literárně publikoval v Böhmerwälden Heimatbrief. Bohoslužby a s nimi spojená Anenská poutˇ byly proslavené v širém okolí a konaly se koncem měsíce července. Tyto poutní nábožné slavnosti nazývali šumaváci Annafest. Stovky lidí přicházeli v procesích z Kvild, Knížecích Plání, Světlých Hor a Stodůlek, z Horní Vltavice a po cestě přibírali věřící ze Slatiny, Polky a Březové Lady. Docházeli sem lidé až ze Strážného a také ze sousedních Nových Hutí. Místo pro stavbu kaple bylo prý vybráno podle legendy. Jednou uprostřed léta napadl sníh. Během dne roztál, jenom v místě, kde později byla kaple postavena, zůstal trvale. V historickém ústním podání se traduje, že než byla postavena kaple, stávala poblíž kamenného vrcholu, kam stoupala křížová cesta, kamenná strážní hláska zvaná Wartturm. O jejím původním účelu lze vést pouze spekulativní úvahy. Skutečnost je, že byla často používána jako lovecká útulna při častých knížecích honech, než byly zbudovány první lovecké domky (Jägerhauser), v místech dnešní obce. Z této hlásky byl asi krásný výhled do okolní vltavické nivy. Celé toto území se svažujícími lukami k řece a zalesněnou vyvýšeninou poněkud vzdálenou od Borových Lad, nazývali starousedlíci názvem TÜRMLAU – Věžovitá niva. Rovněž se traduje, že stavební materiál ke stavbě kaple byl použit právě ze značně zchátralé strážní věže Warttum. Stavba křížové cesty a kaple byla započata v roce 1860 a v témže roce dokončena a vysvěcena. O autorech vlastní výzdoby kaple a obrazových zastavení křížové cesty toho moc nevíme. Uvnitř kaple bylo několik votivních obrazů malovaných na plátně olejovými barvami značné ceny (votivní obrazy jsou takové, které byly darovány určitému vysvěcenému místu – kostel, kaple, na základě slibu, nebo vzpomínky). V roce 1881 byl v kapli pověšen právě takový votivní obraz, připomínající zavraždění schwarzenberského hajného France Schneidera z Lipky, kterého zabili pytláci v revíru Lipka (Freyung). Pytlák nebyl nikdy dopaden. Dalším z votivních obrazů, které v kapli visely, byl grafický ocelorytinový list , nejcennější z darovaných obrazů. Daroval jej pro Anenskou kapli v roce 1901 baron Walther von Burg, který se v témže roce zúčastnil honů ve ferchenhaidském revíru. Znázorňuje kněze, který spěchá za umírajícím poskytnout mu poslední pomazání. Bosýma nohama se právě chystá přebrodit říčku, neboť most byl stržen při průtrži mračen, když tu přijíždí na koni Rudolf Habsburský. Ten půjčuje duchovnímu koně ,aby na něm mohl pokračovat v další cestě za svým posláním.V roce 1801 prý byly u kaple po pravé a levé straně vysazeny dva javory. Stalo se tak ku příležitosti sňatku korunního prince Rudolfa s princeznou Štefanií.

A ještě jeden obraz prý byl umístněn v kapli. Na něm byla namalovaná věrná podoba kaple a pod ní česko-německý nápis: „ V této kapličce začala Marie Svobodová, 5 let stará, z Velkého Ždíkova v září roku 1871, po vroucí modlitbě k Matce Boží, ponejprv chodit“.(Tento údaj je zaznamenán v Körbrově průvodci Šumavou z roku 1924). Zachovala se i pohlednice, odeslaná 15. srpna roku 1906 z ferchenhaidské pošty do Vlachova Březí. Přesná citace na pohlednici zní: „ V této kapli v lese byla uzdravena 5 let stará holčička, byla mrzák a otec jí nes na zádech a zpátky šla sama do Velkého Ždíkova. Jest to zázračná kaple Panny Marie v lese.“ Vznikají tak dva stejné údaje o zázračném uzdravení pětileté dívenky ovšem ve značném časovém rozmezí 35 roků.

O kapli se až do roku 1945 starala rodina Heinzlova (u Fronznbauerů ), na jejichž pozemku kaple stála a rodina Winterova (u Tobiasnů) na jejichž pozemku stála křížová cesta. Celé skalnaté návrší s přilehlým lesem bylo ferchenhaidskými nazýváno DIRNDLAU- Dívčí niva. Starousedlíci tvrdí, že poblíž kaple byla studánka s křišťálovou vodou, které přisuzovali zázračnou moc tomu, kdo se z ní napil. Dnes již zde původní kaple a křížová cesta nestojí. Po druhé světové válce za komunistického režimu došlo v roce 1956 k zbourání. Zachoval se pouze železný kříž na konci křížové cesty, který tam manželé Müllerovi osadili 18.září 1864.

Dlouhá léta trvalo, než čas nazrál ke znovuvzkříšení kaple i křižové cesty. Zářivými barvami čerstvých omítek i hlasem malého zvonu ve věžičce znovuvybudované kaple ožilo toto místo tak trochu schované ve stínu šumavských lesů. Člověka až přeběhne mráz po zádech, když si uvědomí, že slavnostního vysvěcení 30. července 2006 se ujal muž, který zde v roce 1950 sloužil také na desítky let poslední mši – Msgr. Karel Fořt. Inu, dobří rodáci se vracejí.

Kaple je opředena mnoha pověstmi, legendami a příběhy. Citujeme jeden z nich. Cestovat v dávných dobách Šumavou nebyla nikdy procházka. Cesty byly ve špatném stavu, stavěné pro volské a koňské potahy. V řídce osídlených horách o nebezpečí nebyla nikdy nouze. Byl konec září. Na Šumavu se vrátilo teplé pozdní léto. Na cestách byly ještě nevyschlé lokáče po nedávných deštích. Horské potůčky se opět vrátily do svých staletých koryt. Brzy z rána vyjel z bavorského Freyungu se svojí rodinou obchodník za nákupem různých výrobků do známého Františkova. Koně si bujně pohazovali hlavou a na otýpkách sena na koňských houních se spokojeně usadila obchodníkova žena s dceruškou, která byla slepá. Dcerka se velmi radovala z dlouhé cesty. Bylo to poprvé, kdy jí rodiče sebou vzali. Řinčení postrojů, šum lesa, zpěv ptáků a zurčení potůčků a k tomu vyprávění matky, která barvitě líčila kraj,kterým projížděli, to vše vstupovalo do duše nevidomé. Bylo to stejně krásné a pro dívku představivé, jako za dlouhých zimních večerů, kdy maminka předčítala z modlitebních knih, nebo starých kalendářů.V pozdních odpoledních hodinách, kdy projížděli nevelkou osadou Zahrádkami, začaly nepříjemně vrzat loukotě v zadním kole. Vypadlý kovový hřeb byl nahrazen novým a vůz se znovu rozjel k blížícímu cíli. U křížové cesty a kaple sv. Anny před Borovými Lady obchodník zastavil. Všichni, jako správní křesťané se pokřižovali a krátkou modlitbou poděkovali sv. Anně za dosavadní zdárný průběh cesty. Poté se koňský povoz rozjel, ale ujel jen pár metrů, kdy prudký náraz na kámen způsobil značné poškození kola, které již předtím způsobilo malé zdržení na Zahrádkách. Nezbývalo než jej sejmout z nápravy a opravit v nedalekém ferchenhaidském mlýně. Žena s dcerou zůstaly u kaple a vroucně se modlily, aby jim bylo pomoženo. Zapadající sluníčko naposled svými paprsky pozlatilo celý kraj a ozářilo celou kapli. Tu náhle při modlitbě slepá dcerka zvolala : „ Maminko, vidím na oltáříčku namalovanou pani.“ Slepá dívenka začala vidět. Běžely s matkou naproti do nedalekého mlýna, právě když otec vyvaloval před sebou právě opravené kolo. Dcerka již zdálky na svého otce volala :“ Tatínku, tatínku, já vidím! Svatá Anna mne uzdravila.“Tato dívka se k této kapli znova vrací jako dospělá žena. Když v roce 1912 se konal světový eucharistický kongres ve Vídni, tato žena při zpáteční pěší cestě z Vídně putuje k ferchenhaidské kapli, aby sv. Anně poděkovala za uzdravení. (převzato ze stránek http://www.sumavanet.cz/borovalada/fr.asp?tab=snet&id=3849&burl=, a http://www.turistika.cz/mista/kaple-sv-anny-borova-lada)

...

Teplá Vltava zde nabírá sílu a její tok meandruje plochou krajinou Borovoladska směrem k Zahrádkám, Polce a Horní Vltavici.

...

...

Sumbaba u Zlaté Lady.

Nový most zkracuje cestu a je dobrým počinem. Jen moc nevěřím ceduli, že by bez peněz EU nestál.

Březník

zimní mapka Březník

Pondělí je opět mlhavo. Stačí však vyjet autem nad Kvildu a obloha se přece jen objevuje. U Filipovy Hutě je znovu jasno. Původní záměr, odjet odsud na Černou horu a pak i na Březník, měníme, když nevidíme skoro žádný sníh a šlapat pěšky k lesu se nám nechce.

Z Modravy je na běžkách možná jen jedna cesta. K Březníku podle Modravského potoka. Zde v údolí stopa vede, jen je poněkud víc ledová, než by bylo záhodno. Ani centimetrový poprašek nového sněhu nepomohl. Střídavě tak kloužeme, mažeme a klejeme. Osm kilometrů na Březník se takhle dost prodlužuje. Alespoň časově. Do nově zrestaurované restaurace Národního parku Šumava na Březníku se tak dostáváme akorát k obědu. Najíme se dosytosti, popijeme borůvkového piva, a ani se nám nechce vylézat... Tady bych normálně napsal "na mráz", ale venku slunce hřeje jako v červenci a kolem se roztápí poslední zbytky sněhu.

Zpátky to místy docela frčí, zvlášť tam, kde zůstala nedotčala ledová stopa. Také je v kostech dobře cítit ta změna teploty, která se snižující se výškou velmi rychle klesá. Nakonec do Modravy dojíždíme zmrzlí.

V ponděli se po přechodu fronty, ze které připadl jeden centimetr nového sněhu (!), vyčasilo a je inverze. Nahoře pět čeká teplý fén, azuro a tající sníh.

Modravský potok.

Kůrovec zde neblaze zapracoval na vzhledu okolí. Snad aspoň nějaké vzrostlé stromy přežijí a nedopadne to jako na hraničních hřebenech, kde nezůstal po jeho desetiletém žíru prakticky jediný.

Březník v plné kráse. V 90tých letech jsme na tomto hřebínku přespávali pod několika vzrostlými mohutnými smrky a nakonec po půlnoci museli prchat do rozestavéného domku nedaleko hájovny. Dnes nestojí ani vzrostlé stromy, ani domeček.

Po České cesté se stále k Luznému nesmí. Přesto je tudy dobře projetá stopa patrná. Ani se nedivím, že mnozí podivné rozhodnutí budějovického soudu nerespektují.

Starý Kořán nás asi nahoře již neuvítá, místo něho v nově zrenovované restauraci, která je první tohoto typu, čeká borůvkový knedlík, borůvkové pivo a další dobroty z nabídky provozovatele, kterým je Národní park Šumava.

Malá Mokrůvka. Vzpamatuje se vůbec někdy? Nebo ji čeká dlouhé období bezlesí?

Pozdrav z Březníku. A důkaz, že bylo docela teploučko. Jen to chtělo kousek poodstoupit od fotopointu, abych tam neměl jen půl hlavy. Ale lepší půlku, než nic...

Grand - restaurant pana Mánka.

Borůvkové pivo z Dudáka. Za ochutnání stojí, ale přece jen zůstanu příště u klasického.

Sjezd do Modravy byl zezačátku v rozměklém sněho pomalý, ale nakonec to po ledové stopě frčelo o sto šest.

Klostermannov chatě na Modravě věnujeme jeden z posledních pohledů prodlouženého víkendu a zanedlouho mizíme v mlze za Novými Hutěmi.

Na závěr: Dobrou možností jak se levně a dobře ubytovat nově nyní poskytuje několik ubytoven NP Šumava. Výhodou jsou dostupné webové stránky, kde on-line vidíte obsazenost jednotlivých zařízení. Ceny jsou dnes v Kameňáku v sezóně 230,- Kč, mimo ni dokonce 180,- Kč, a dělají tak velkou konkurenci některým dost předraženým hotýlkům a penzionům.