Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Montafon – alpská zahrada

vydáno 1. září 2009 – napsal Paulie – 3 komentáře

Přiblížil se konec července a naše rodina se vydala, stejně jako každý rok, aktivně odpočívat v Alpách. Tentokrát jsme jeli do oblasti, jíž jsem předtím neznal, asi protože se jedná o takové tuctové, leč stále vysoké hory...

Pod pojmem „tuctové“ si ovšem nepředstavujte žádnou nudu. Pořád jsou to Alpy, strmé štíty, mezi nimi hluboká údolí, občas ledovec, jezero či přehrada. Jen se ničím zvláštním nevyznačují, jako třeba skalnaté Dolomity nebo i přes 4000 m vysoké Walliské Alpy ve Švýcarsku. Jejich přezdívka „alpská zahrada“ vystihuje jak jejich náročnost, tak i počet a krásu zdejších kytek.

Naše pouť začala u něčeho tak prostého, jako je Lidl ve Strakonicích. Odtud nás autobus převezl temnou nocí až k Zugspitze, na jehož německé straně leží pod téměř 2 km vysokou skalou čarokrásné jezero Eibsee s průzračnou vodou. Na procházku kolem něho nás lákalo modré nebe a vycházející slunce.

Lehkou snídaní za východu slunce jsme se posílili hned po dojezdu k Eibsee...

...a nad hlavami jsme měli pěkně osvícený masiv Zugspitze.

Panoramatický pohled na Eibsee

Ranní opar nad jezerem

Hladina jako zrcadlo proti vycházejícímu sluníčku

Další zastávkou byl klášter Ettal kdesi v Německu a po něm zámek Linderhof s rozlehlým parkem, z něhož přecházely oči.

Klášter Ettal zvrchu

Až tak vysoko stříkala voda z vodotrysku u zámku Linderhof.

Zámek Linderhof v celé své kráse

Kopretina v parku u zámku

Groupenfoto

Malý zlatý Amorek

Jako třešničku na dortu jsme měli první den zámek Neuschwanstein posazený na skále. Tam už můj foťák nevydržel nápor snímků a vypověděl službu, dokud mu nedám „nažrat“.

Zámek Neuschwanstein

I přes lešení pokrývající celou jednu stěnu mu to stále sluší.

Plní blahem z nádherného dne jsme dorazili k našemu hotelu ve vesnici Vandans uprostřed Montafonu.

Sporthotel Sonne, kde jsme bydleli

Nastal druhý den a první túra. Jelikož bylo velmi pěkné počasí, zvolili orgové (vedoucí zájezdu) jednu z perel programu: pohoří Silvretta, v němž se nachází několik hor vysokých přes 3000 m (včetně nejvyššího vrcholu Montafonu, Pitz Buinu) a také ledovce. Stoupali jsme na vrchol s poněkud vtipným jménem (alespoň pro Čechy) Hohesrad (2934 m). Zpáteční cesta vedla přes strmé sněhové pole, kterého jsme hned využili. Taková jízda po zadku po sněhu je úžasný zážitek.

Cíl naší cesty tyčící se nad přehradou Silvretta-Stausee

Při cestě po hrázi se na nás s naštvaným výrazem hnala kráva. Moudřejší naštěstí ustoupil, a tak jsme mohli jít dál.

rod: turista, druh: vysokohorský, kultivar: dobře-vybavený, ID: strejda Jirka

Taťka na Hohesrad

2 pi panorama z Hohesrad (2 pi = 360 stupňů)

Majestátní nejvyššího hora oblasti, Pitz Buin

Černobílá hora: Gross Litzner

Chybí mu jen volant aneb řidičem v každé chvíli

Kráva alpská

Další den už tak hezky nebylo, vrcholy se ztrácely v nízko položených mracích a dole poprchalo. Z deště nás vyvezla lanovka, z jinak určitě krásné hřebenovky přímo nad Vandans jsme však mnoho neměli. Odpoledne se naštěstí vyjasnilo a alespoň na sestup nám svítilo sluníčko.

Modrý méďa ukazuje, že máme jít nahoru, do mlhy...

...a tak se tam skutečně jako had táhneme. Naštěstí nás nečeká velké převýšení.

Po tak úzkém hřebeni mlhou půjdeme (nebo přinejmenším kolem něho).

A vrcholovka. Jak sami vidíte, rozhled byl jaksi zamlžený...

Už se začalo cestou dolů rozednívat, úzkou pěšinku nám však zabraly krávy, jež se navíc nedaly dobře obejít.

Skvělá bobová dráha, také jsme vyzkoušeli :).

Počasí se krásně střídalo a při třetí túře nám doopravdy přálo. Začínali jsme u rozlehlého, vápencovou vodou zbarveného jezera Lünersee nacházejícího se skoro ve 2000 m (k němu nás dovezl po úzké silničce autobus a pak lanovka). Naše šestičlenná vrcholová skupinka, v níž jsem byl já a taťka, obešla část jezera a začala stoupat na vrchol Schesaplany (2965 m). Sněhová pole, před nimiž nás varovali, jsme nejprve obešli, leč na zpáteční cestě využili jejich „služeb“ a sjeli si je po nohou i po zadku :).

Lünersee s typickou vápencovou vodou. Jak jsme si pak odpoledne při koupání ověřili, byla opravdu studená.

Krásná horská chata při cestě na Schesaplanu

Vrcholovka naší skupiny

Sbíhání sněhového pole nám velmi urychlilo jinak nepříliš zajímavý sestup.

Pohled do Švýcarska

Dolů jsme šli trošku jinudy... a hlavně ne po značce. Díky tomu jsme zažili rozličná dobrodružství včetně slézání skalní průrvou a sestupu po strmém suťovisku.

Abychom se příliš nepřesytili sluníčka, bylo další den zataženo. Zajímavé, opět mraky sedící nízko na vrcholcích nevysokých hor a opět hřebenovka, jež by mohla být za lepších podmínek nádherná. A zase nás na ni vytáhla lanovka, tentokrát sedačková. Alespoň jsme měli dost energie a prošli jsme ji skutečně celou, i když se modrá obloha neukázala ani odpoledne.

První na cestě na nás vykoukl z mraků jen na chvíli a tak jsem toho bleskurychle využil.

Dvě kozy se perou o kozla... pěkně vychlazeného :).

Vrcholovka na zamračené hoře

Naše skupinka jde do mlhy...

Zájezd se pomalu blížil ke konci, přesto se únava díky výtečným a především obrovským večeřím i snídaním nedostavila. Šestý den jsme popojeli jen kousek do Bartolomäbergu a pro změnu bez lanovky jsme ze zhruba 1000 metrů nad mořem stoupali na 2089 metrů vysoký Itonskopf s odbočkou na téměř neznačený vrchol Wannaköpfle, pod nímž jsme se s taťkou málem ztratili v kleči. Túra byla jinak pohodová, až na jedno lano a malou skálu, jež tvořila samotný vrchol Itonskopfu, to byl choďák.

Kostel v Bartolomäbergu v ranním světle

Farma s koňmi při cestě

Poslední skálu před vrcholem Itonskopf vylezla i pětiletá holka a na zádech její dvouletá sestra.

Itonskopf v celé své kráse

Montafon se s námi rozloučil poslední hezkým počasím, i když se vzdálený obzor ztrácel v oparu. Více jak kilometrové převýšení ze Schrunsu jsme si opět ušetřili lanovkou, a tak jsme s taťkou mohli v pohodě stihnout nahoře hned tři vrcholy, z nichž jeden nebyl původně vůbec v plánu a šlo se na něj po slabě značené cestě, místy s lehkým lezením. Ještě než nás dolů svezla táž lanovka jako nahoru, rozloučili se s námi hory máváním paraglidistů, kteří startovali jen těsně od naší stezky.

V pozadí montafonský Matterhorn Zimba

Jezero vlaštovky

Panorama z Kreuzjochu, prvního ze tří vrcholů toho dne

S horami se loučíme pohledem na paraglidistu.

Upřímně doufám, že příští rok opět pojedeme s rodinou do hor, jelikož nikde si člověk neodpočine a neuvolní se tolik jako v horách. Drsných, přesto krásných a štědrých na zážitky.

Skupinová fotka před odjezdem anebo doopravdy nás bylo tolik.

Na závěr jsem vybral několik fotek dokazujících, že Montafon je skutečně alpskou zahradou.

Prha arnika

Mlok hledající pomalými pohyby sluníčko... marně, bylo zamračeno.

Orosená květina

Tahle kytka má pěkná vousiska

Kytičky rosou i na vrcholech v téměř 3000 m.

Ososená pavučina s kytičkou