Moni Koudouma

vydáno 7. listopadu 2016 – napsal azave – žádný komentář

Klášter (řecky moni) Koudouma leží zhruba uprostřed jižního pobřeží Kréty pod dost příkrými horami Asterousia. A v oblasti, která není turisticky zajímavá. Jen dost nepřístupné hory, minimum přístupových cest. Byl postaven dvěma bratry Eumeniosem a Partheniosem v devatenáctém století na ruinách kláštera z doby benátské, možná i dřívější.

Při naší cestě jižním pobřežím Kréty jsme zavítali i na zajímavé a krásné místo, do kláštera Moni Koudouma. Ještě doma při hledáni míst, kde jsme ještě nikdy nebyli, jsem narazil několikrát na zmíněný klášter. Už jenom popis cesty ke klášteru byl velice dobrodružný - a v angličtině, která není až tak košatý jazyk jako čeština. Další informace byla o krásném a klidném prostředí, nebo třeba o tom, že tamní popové poskytují přístřeší na neomezeně dlouhou dobu.Tak proč se tam nevydat a nepodívat a vyzkoušet.

Skutečně, klášter leží v dosti nepřístupné oblasti jižní Kréty, stranou všech hlavních silnic i turisticky zajímavých míst. Je k němu jen jedna skoro 30ti kilometrová šotolinová cesta vedoucí přes hory Asterousia, doslova vylámaná ve skalách.

Až do vesnice Sternes, která je na jihovýchodě Messarske nížiny, vedou slušné asfaltky. Klikatěji se mezi sady oliv a vinohrady. Občas je i pole s něčím zeleným pro kozy a ovce. Zajímavé už to je v samotné Sternes, kde jsme se proplétali hooodně úzkými uličkami. Následovalo jako vždy trošku bloudění a hledání někoho, kdo by nám poradil. Při třetím kole vesnicí se nám zadařilo a starší pár nám rukama nohama vysvětlil, ze musíme doprava a pak doleva a pak dál. A naznačoval, že auto co máme, není to správné. Že správné je to jejich, terénní dodávka a že ... No, že nás tam klidně dovezou, pochopitelně za patřičný peníz. Leč zač by stály naše školy, že? Ještě jsme zahlédli u malého domečku stojící auto s bulharskou poznávací značkou a u ni mladého muže. Radka mluvící bulharsky jako česky, s ním dala řeč. Co že tady ve Sternes dělají, jak se tam dostali. Dozvěděli jsme se, že jsou z Ruse, že tady už asi 10 let bydli a pracují, a že se jim tady daří o mnoho lépe než v Bulharsku. A že cesta ke klášteru je šotolinová a jezdi se po ni normálně. Že z téhle severní strany hor je to asi 4 km nahoru a pak kolem 20 km dolu.

Tak jsme vyrazili, dokonce jsme našli i ceduli se šipkou ke klášteru. První asi 4 kilometry jsou po severním úbočí hor, nic moc krajina, hnědo, skály, úrodná Messara dole pod námi. Občas kostelík, občas ovčinec nebo kozinec, jeden malý pramen vody u cesty.

Pak nás cesta přivedla do sedla na křižovatku cest, z nichž jedna vede pod nejvyšší kopec pohoří, pod Kofinas. No a pak následuje minimálně 20 kilometrů klesání a protisměrných zatáček (těch je „jen“ 51). Za sedlem se krajina rázem změnila - z hnědě na bílou a zelenou. Skály a hory zbělely, místy se jede piniovým lesem, vzduch voní borovicemi, paráda. Několikrát jsem musel zastavit a jit se na okraj silnice a srázu pokochat "těma panoramatama". Výhledy na hory kolem, na východní i západní pobřeží, byly fantastické. Foťák ani nedokázal tu parádu zachytit.

Po asi hodině jsme dojeli k bráně kláštera. Chvíli jsme tam postávali a okukovali, než nám jakási anglicky hovořící dáma ukázala jak branku a pak bránu kláštera otevřít a vejit, nebo pak i vjet. Ona se nám stala částečnou průvodkyní, jediná tam mluvila jinak než řecky. Pověděla nám, že „střecha nad hlavou“ se poskytuje, že je možnost stravováni ve společné jídelně. A že skutečně je všem jedno, jak dlouho tam budeš. Že cimérku ukážou a uvolní mniši, ale že teď mají odpolední „klid na lůžku“, a že tak kolem páté odpolední se začne konat. Odpoledni spánek se trochu protáhl, ale pak nám jeden ze tří popů ukázal odemkl cimérku - 5 postelí, stůl, židle, vše čisté, uklizené a teploučko. Dál nám dáma pravila, že přijela z Heraklionu až do kláštera taxíkem, že tam je zatím týden, a že tam tráví už několik let svojí dovolenou. Proč ne, že.

Radka se šla zatím podívat na večerní mši, mohla jít jen ona. V klášteře musí být zahalena ramena a kolena, což v mém případě nebylo čím. Tričko a kraťasy bylo moje krétské oblečeni ...

Ve dvacet hodin bylo zvoněni na jídlo, dokonce nám přišli dvakrát říct, kam máme jít. Poděkovali jsme, měli jsme vlastní zásoby; i když mně lákalo, co mají k večeři - děsně tam jednu chvíli vonělo pečené maso ...

Klášter jde s dobou, mají tam telefonní budku na karty, je tam i signál mobilního operátora a internetu ve 3G. Do setměni vše pohánějí solární panely, kolem 21té se k našemu údivu rozeběhl dieselagregát. Naštěstí vše ve dvaadvacet utichlo. Nastala černočerná tma a koncert cikád, občas zašumělo moře.. Do otevřených dveří jsem natáhl moskytiéru, kdyby náhodou....

Pohoda a klídek vydržel zhruba do druhé-třetí hodiny ranní, kdy se na pobřeží odněkud přivalila dost silná vichřice. Vzduchem létalo skoro všechno - plastové stoly a židle, prostě všechno i s patřičnými zvukovými efekty. Podotýkám, že vše při jasné obloze. Tento stav vydržel tak do osmé hodiny ranní a pak se vítr dost utišil, i když ne úplně. Do vánku měl ovšem hodně daleko.

Využil jsem toho, že nikdo nevstával po takové noci a došel jsem ofotit klášterní budovy, klášterní zahradu, kostelík. Asi 20 minut chůze od kláštera po skalnatém pobřeží je zajímavá jeskyně s malým kostelíkem. Je plná nádherných krápníků a barev. Překvapilo nás, že v tak členitém skalnatém terénu je i vyloženě krápníková jeskyně. I ta stojí rozhodně za prohlédnutí. Jeskyně s kostelíkem a klášter leží na trase dvou až třídenního parádního treku pobřežím; Agia Ioannis, Moni Koudouma, Tris Ekklisies, s pokračováním dál východně na Tsoutsouras.

Jestě jsme se zastavili v klášterní prodejně, koupili si tři malé ikony, flakon se svéráznou vůní a tím jsme něco málo přispěli na chod kláštera. Pomalu jsme sbalili naše bágly, poděkovali popům za jejich pohostinnost.

A za neustále se zlepšujícího počasí (nikoliv větru) nad horami, jsme vyrazili na dvacetikilometrové stoupáni na Asterousia a pak dál sjezd do Messarske nížiny. Můj nápad zdolat při zpáteční cestě nejvyšší vrchol těchto hor, skoro 1300 metrů vysoký Kofinas, se v silném větru nesetkal vůbec s žádným nadšením a byl zavrhnut. A tak třeba někdy příště.

Příště snad bude nejen Kofinas, ale i trek kolem pobřeží a kláštera Moni Koudouma ....

více fotek z cesty ke klášteru najdeš na tomhle odkazu -

http://azave.rajce.idnes.cz/CRETE_Moni_Koudouma/

Ohodnoťte článek