Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Město Vimperk a Sudslavická naučná stezka

vydáno 11. dubna 2012 – napsal Rony – 3 komentáře

Město Vimperk má turistům co nabídnout. Jeho dominantou je především zámek, ale také mohutná městská zvonice, jejíž původ sahá až k roku 1500. Zachovalé hradby pozdně gotického opevnění, bašty, ani zajímavé měšťanské domy, především na náměstí, nenechají nikoho lhostejným. 

Krásy přírody můžete zase nenuceně vnímat v údolí řeky Volyňky na Sudslavické naučné stezce. Čeká zde skalnatá, lesem porostlá stráň, jeskyňka s pravěkými koeterními nálezy a prastará Sudslavická lípa. Okruh nedaleko hlavní cesty Strakonice-Vimperk je časově nenáročný a může sloužit i jako zajímavá zastávka na vaší cestě za krásami Šumavy.

VIMPERK

mapka památek

Město leží v nadmořské výšce 700m u řeky Volyňky a v minulosti se proslavilo sklářstvím a knihtiskem. Vimperk byl po Plzni dokonce druhým českým městem, ve kterém se již v 15. století tiskly knihy. Významným přínosem pro město byly výnosy z přepravy soli po zdejší Zlaté stezce.

My nejprve stoupáme od parkoviště pod Gymnáziem po Zlaté stezce až k horní části náměstí, které je položeno na svažitém návrší. Jeho vzhled se změnil v průběhu staletí několikrát, naposledy po roce 1904, kdy požár zničil většinu domů. Náš pohled zaujme především mohutná věž městské zvonice a nedaleký kostel Navštívení Panny Marie. Domy kolem náměstí, postavené v secesním stylu, jsou obohaceny prvky historických slohů a vytváří zde zajímavou kulisu dokreslenou dvěma kašnami, které svoji dnešní podobu dostaly v 18. století.

Pod náměstím jsou v Inocencově ulici do svahu vestavěny bizarní domy s dřevěným roubením, které vznikly v 17. století a jsou typickou ukázkou tehdejší šumavské lidové architektury.

Jdeme zpět náměstím k Zahradní ulici a nevědomky míjíme jednu z velkých bašt, která se zachovala do dnešních dnů. Obcházíme hluboké údolí Křesanovského potoka, kde se otevírá skvělý pohled na komplex zámku a na Černou bránu pod ním. Pivovarskou ulicí přichází zdola značka, směrující nás k zámku. Kolem vimperské nemocnice procházíme ke křížové cestě, která byla v roce 2001 opravena a dnes nás opět jejích 14 zastavení, dřevěných očíslovaných skříněk na štíhlých kamenných sloupcích, vede k prostému dřevěnému kříži u rekreačního areálu Vodník.

Naše cesta se stáčí směrem k zámku, kde před ním obdivujeme středověké opevnění Haselburg. To sloužilo k ochraně původního hradu, který neměl vhodnou polohu pro obranu.

Přestože má být zámek otevřený až od 1.května (muzeum), procházíme bez problémů na obě nádvoří, kde si můžeme prohlédnout nejen budovy čekající na opravu, ale i archeologickým průzkumem odkrytou část základů. Jako bonus pak i řezbařskou práci zde volně vystavených dřevených soch.

Jsme uvnitř docela sami a tak si vychutnáváme klid, který v sobě vždy starobylá místa mají.

Kolem hradeb sestupujeme k Černé bráně. Ta nás pouští na úzké schody prudce klesající zpět k parkovišti u Gymnázia. Máme ještě čas a tak jdeme k zvláštnímu domu U jelena, který byl označován jako nejstarší ve Vimperku. To sice novodobé restaurátorské práce zpochybnily, ale přesto stojí dům s hlavou paroháče, vystrčenou do úzké uličky, za pozornost.

Od parkoviště pod Gymnáziem stoupáme úzkou, Zlatou stezkou nad náměstí.

Ze stezky je již dobře vidět zámek.

A také starobylá stavení a jejich zajímavou architekturu.

Prohlédnout mezi stromy lze až k Černé bráně, která umožňuje přístup k zámku od náměstí.

Většina domů na náměstí vyhořela v roce 1904 při velkém požáru a tak většina domů má letopočet svého vzniku 1904-5.

Měšťanský dům v horní části náměstí, které dostalo převážně secesní podobu.

Náměstí zdobí dvě kašny se sochami. Obě kašny jsou čtvercového tvaru z plochých žulových kvádrů a římsovou obrubou. Svoji dnešní podobu dostaly v 18. století. V této horní stojí na čtyřkbokém hranolu pískovcová socha svatého Floriána, která je zhotovená v 19. století a představuje světce s korouhví, zahleděného přes město do údolí Volyňky.Kašny jsou doloženy v písemných pramenech od 16. století a spojeny s nimi byly funkce tzv. nakladačů - námezdních pracovníků, kteří nosili vodu z městského vodovodu to těchto kašen a naplňovali je. Kašny byly původně tři a ještě v 17. století byly dřevěné, spojené dřevěným potrubím, které vedlo vodu i do městské radnice a do domů kolem náměstí. O tento rozvod vody se starali městští zaměstnanci, tzv. vodáci.

Zajímavostí je, že domy kolem náměstí mají gotické základy a stojí na původních parcelách.

Mnoho domů je ukázkou secesního slohu zvláště svými zajímavě členitými štíty.

Při pohledu na náměstí upoutá zrak především štíhlá hranolová věž městské zvonice, která tvoří jednotnou siluetu s vedlejším děkanským kostelem. Jde o pozdně gotickou stavbu z přelomu 15. a 16. století. Pamatuje tak období rozmachu po povýšení Vimperka na město.

Městská zvonice, ve které byly zavěšené zvony, svým majestátním zvukem ohlašovala veškeré události v životě města. Obyvatelé znali jednotlivá zvonění k různým příležitostem a byli tak dobře informováni. Za staletí se ve zvonici vystřídala řada větších i menších zvonů a nechyběl ani zlověstný umíráček. Nejstarší zvon pocházel ještě z 15. století a ten největší byl vyzdvižen na věž v první polovině 18. století.

Ještě i dnes si můžete zvonění, které se nese v pravé poledne nad střechami domů poslechnout a nechat se unést o několik století v čase zpět .

Socha na kašně pod zvonicí.

Pohled na kostel i zvonici. Farní kostel Navštívení Panny Marie v dolní část náměstí je připomínán poprvé v roce 1365, kdy zřejmě vznikly presbytář, sakristie a jižní portál lodi.

Ornament na měšťanském domu v horní části svažitého náměstí.

Z náměstí se Zahradní ulicí dostáváme ke Křesanovickému potoku a cestou si vychutnáváme výhled k zámku a Černé bráně.

Zdola přichází dlouhá Pivovarská ulice, ve které bylo měšťanům již v 16. století povoleno vařit pivo. Právo várečné patřilo k nejvýznamnějším privilegiím středověkých a raně novověkých měst a mohli ho mít jednotliví měšťané i město jako celek.

Míjíme Křížovou cestu a po červené se blížíme k zámku.

Před ním stojí za pozornost i samostatné opevnění, Haselburg. Jde o předsunutou dělostřeleckou baštu převyšující hrad, která měla chránit jeho nepříliš dobrou polohu. Vznikla někdy kolem roku 1480 a spolu s opevněním hradu a města měla řešit obranu Vimperka.

Bašta byla původně obehnána příkopem a opevněna dvojitými hradbami. Celek měl protáhlý tvar s masivní obvodovou hradbou. Do ní je na vstupní straně postavena bytelná okrouhlá věž.

Nad vstupní bránou můžete vidět kamennou desku s erbem Kaplířů ze Sulevic a letopočtem 1479.

Sám Vimperský zámek je vlastně i hrad, kdy jde o propletenec více budov, tak, jak se postupně přistavovalo.

Někdy ve druhé polovině 13. století, ještě za posledních Přemyslovců, tady vyrostl na náhorní plošině hrad, bránící vstup do Českých zemí.

Dolní nádvoří.

Horní nádvoří zámku.

V areálu je vystaveno několik zajímavých výtvorů...

Část Horního zámku.

Na zámku dnes probíhá rozsáhlá rekonstrukce a archeologický výzkum.

U vstupu do muzea očekává vychrtlík nějaké dýško, ale protože je zavřeno, nedostane od nás ani groš.

Z nádvoří ještě kontroluji přesný čas...

zatímco z tmavého výklenku se na nás mračí mrzout.

Kašna na nádvoří zámku, to je dávná historie.

Jdeme ven a já přes zděnou hradbu fotím městskou zvonici. Až sem na zámek musely být její zvony dobře slyšet.

Zátiší středověku.

Výše zmíněný dřevěný vodovod je dnes již jen zajímavou atrakcí.

Rozsáhlé předhradí se později stalo tzv. Dolním zámkem...

Vstupní branou odcházíme a podél hradeb sestupujeme směrem k Černé bráně.

Ze zámku vystupuje směrem k městu renesanční křídlo s arkádami o dvou poschodích, ve kterých se v posledních letech pořádají různé společenské akce.

Pohled přes vysoké hradby.

Vimperk si uchoval pás hradeb po celém obvodu středověkého města, stejně jako šest bašt a hlavně věžovitou Černou bránu.

O tom nás informuje další z několika podobných, velmi vkusných cedulí.

Sestup do Pivovarské ulice.

Ješte jeden pohled na zámek a z něho vybíhající hradby středověkého opevnění.

Detail Černé brány.

Zkratkou klesáme k budově Gymnázia.

V roce 1641 město v budově bývalé radnice vybudovalo městský pivovar, který stojí o něco níže pod panským pivovarem. Jeho hlavní objekt s bizarním komínem je přilepený na sráz pod náměstím a jeho část v Pivovarské ulici byla nedávno rekonstruována. Na bílé fasádě tak dnes můžete spatřit psaníčková sgrafita, mladší pobarokní malby Panny Marie s děťátkem a skupiny osob.

Měšťanský Dům u jelena je dalším místem, které nemůžeme jen tak minout. Je totiž ozdoben nástěnnou malbou znázorňující legendu o svatém Hubertovi, kde hlava jelena s parožím přechází z kresby v plastiku.

Na vedlejším arkýři atmosféru lovu dotváří lovec se psy a lukem.Pro tyto motivy panuje názor, že dům byl původně myslivnou, nebo sídlem člověka pracujícího v lese.

Dům U jelena je jedním z nejstarších domů mimo náměstí a při mém focení jsem musel dávat velký pozor na projíždějící auta, neboť jde o jedno z velmi úzkých míst, kde se auta míjejí těsně s chodci.

Skulpturou se naposledy podíváme na jelení paroží a aniž jsme viděli ve Vimperku vše, přesouváme se na Sudslavickou naučnou stezku, protáhnout si trochu naše zimou zlenivělá těla.

NAUČNÁ SUDSLAVICKÁ STEZKA

mapka stezky

Naučná Sudslavická stezka vznikla v roce 1985 a je dlouhá 3,2 km. Prochází přírodní rezervací Opolenec, na svahu stejnojmenného vrchu nad pravým břehem řeky Volyňky. Na své trase seznamuje návštěvníky s květenou a zvířenou na území krystalických vápenců. Stezka nabízí nezvyklé scenérie i nádherná zákoutí.

Začátek trasy je uveden u Sudslavické lípy, ale protože parkujeme nedaleko vlakové zastávky Bohumilice, jdeme opačným směrem. Hned nás tady čeká menší stoupání, kdy se dostáváme nad skalní ochozy. Stezka vede lesem k vyhlídce na údolí Volyňky a mezi skalami klesá nad jeskyni, kde na nás čeká zdejší krátká via ferrata, důkladně zabezpečený sestup po železných schodech.

Jeskyně by mohla leckoho zklamat, protože jde spíš krátký průstup skalou a vstup je z obou stran zahražen. Je to však především zajímavé naleziště pravěkých zvířat, kdy zde bylo objeveno mnoho kosterních pozůstatků.

Pokračujeme kolem Břečťanové skály k vápencové žíle, které prostupuje celý vrch Opolence a můžeme obdivovat i krásně modře zbarvené jaterníky, zářící v zetlelém loňském listí. Po krátkém stoupání dosahujeme nevýrazného vrcholu Opolence. Stejně jako po celé trase i tady je nově zřízeno odpočívadlo se stolem a lavicemi, a také ve stejné úpravě stojan na vrcholovou knihu. Velmi pěkné!

Tady se NS stáčí pomalu zpět a tak zanedlouho obdivujeme Sudslavickou lípu. Nikdy jsem podobně mohutný kmen neviděl, torzo stromu je neskutečné. Od lípy již jdeme kolem Volyňky po louce, míjíme staré mlýny, stádečko ovcí a zakončujeme naši dvouhodinovou pouť příjemnou pošumavskou krajinou.

Parkujeme hned za Volyňkou u jedné z 15 naučných cedulí.

Sudslavický okruh délkou 3,2km určitě patří k těm nejkratším, přesto jsme na něm strávili celé dvě hodiny. Jde o velmi příjemnou procházku v pestrém terénu a mohu ji vřele doporučit i pro několik zajímavostí, které míjí.

Jednou ze zastávek je i Železniční. Není divu, když prakticky celá NS vede kolem hoštické tratě ;nezastavujeme, máme zpoždění...;

Hned za tratí vystoupáme nad údolí Volyňky.

Srázy jsou posety mnoha balvany, které nás budou doprovázet celou první půlku cesty.

Část stezky je dokonale upravena pro příjemnější sestup, nebo spíš výstup, protože my jdeme v protisměru...

Dostáváme se tak nad skalní ochozy.

Evropsky významná lokalita z nás dělá Evropany.

Nejsme sice ve Slovenském ráji, ale přesto to vypadá zajímavě...

Pohodlný a zjevně nově upravený chodník je ovšem zcela bezpečný, úvazky a karabiny netřeba.

A pokud byste přece jen spadli, postará se rychlovlak Strakonice-Volary o zbytek...

Hned pod zabezpečenou skalou narážíme na Sudslavickou jeskyni.

Pravda, jeskyně je název trochu pyšný, z našeho pohledu jde spíš o krátký úzký tunel, ale pokud bereme v úvahu zde nalezené ostatky pravěkých zvířat, dá se přimhouřit jedno oko. Navíc se můžeme dočíst, že vápencová jeskyně má být přece jen větší a uvnitř skrývá i malé jezírko (?).

Český paleontolog Jan Nepomuk Woldřich tady v letech 1880-83 nalezl pozůstatky 70 zvířecích druhů, asi 9000 kostí a 13000 zubů, mladopleistocenní a holocenní fauny, např. i nosorožce srstnatého. Dodnes jsou na některých úlomcích vápence patrné také otisky pravěkých plavuní.

Poničení jeskyně pochází z těžby vápence a tak dnes 15m dlouhá chodba končí na obou stranách v malém lomu.

Skála nad jeskyní ale vypadá impozantně!

Kamenitou stezkou pomalu stoupáme nad tratí, kde právě projíždí vláček.

Další zastávka je u Břečťanové skály.

Že se zde vápenec těžil je jasné i z názvu zdejší přírodní rezervace Opolenec.

Jedny z prvních jarních kvítků, jaterníky, září modře v nekonečné monotónní šedi spadaného jehličí a suchých bukových listů.

Tato vytrvalá bylina je vysoká 5 až 25 cm a její květonosné, měkce chlupaté, červenohnědé stonky vyrůstají v počtu 2 až 9. Nyní, v době květu, je bezlistá.

Průzkumné štoly dnes zvrásňují svahy vrchu a kolem jedné z nich vede NS.

Nenáročným stoupáním jsme se octli na hřebenu a upraveném vrchu Opolenec, kde si můžeme u odpočívadla chvilku dáchnout.

Samotný vrch Opolenec je tvořen ostrůvkem krystalického vápence, který je dnes již do značné míry vytěžený lomem. Vápenec zde vytvořil v rulách čočku 10-20 m silnou v délce asi půl kilometru.

Z vrcholu náš pohled zamířil i k nedalekému Mařskému vrchu.

Lesní mýtiny jsou parcelovány navršenými kameny, kterých je v okolí všude plno.

Ještě než sestoupíme k Volyňce, vidíme mohutnou Sudslavickou lípu v blízkosti zdejšího mlýna.

Její stáří je odhadováno na více než 600 let, ale já bych jí klidně nějaké století ještě přidal. Torzo kmenu je opravdu obrovské. Délkou jeho obvodu11,7m jde o druhou největší rostoucí lípu u nás. Výška stromu je 30 metrů, průměr koruny 22 metrů.

Říká se, že pod lípou měl svá kázní mistr Jan Hus. Lípa byla konzervována v roce 1971 a jde o velmi zdařilou konzervaci. Zpevnění kmenu a koruny pomocí lan, řetězů a kovových pásů přečkalo nejen povodeň v roce 2002, ale také orkán Kyrill o pět let později.

V dobách minulých prý sloužil dutý kmen lípy jako prostorný chlívek pro kozu.

Procházíme loukou kolem řeky a pasoucích se ovcí a jehňat.

Mlýn na Volyňce.

Od mlýna se již vracíme k zaparkovanému autu.

Ladoňku sem na louku zřejmě zanesla velká voda.

Panorama skal nad tratí.

A naposledy železné schody, tentokrát na druhé straně tratě.