Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Melancholie Jeleních Vrchů

vydáno 15. prosince 2014 – napsal Rony – 1 komentář

Jedním z taháků Šumavy je jistě Schwarzenberský kanál, dílo které vzbuzuje obdiv a Jelení Vrchy zase vhodným místem, odkud lze jeho okolí poznat. Jeleními Vrchy prochází i nejstarší jihočeská naučná stezka - Medvědí stezka, v dosahu je atraktivní a hojně navštěvované Plešné jezero, s nejvyšší horou české části Šumavy Plechým. 
My jsme během tří tuláckých dnů spojili známé s objevitelským a zamířili také do opuštěných míst mimo značené a prochozené turistické trasy. Splín zadumané listopadové krajiny nerušily davy turistů a tak jsme si ji mohli v klidu vychutnat.

Perník a kamenné útvary na Medvědí stezce

mapka Medvědí stezky

trasa a výškový profil

Perník

Sobotní ráno nám vyběhlo vstříc, jak zpívá ve své nejznámější písni "Toulavej" Vojta Kiďák Tomáško, a k ubytovně NP Šumava na Jeleních Vrších dorážíme už po jedenácté. Zběžně nakoukneme do pokoje, ale moc se nezdržujeme a hned vyrážíme po Spálené cestě pod masív Perníku. Jeho nejvyšší vrchol je prvním cílem, kterého chceme dosáhnout. Po necelých 2 km se proto od malého potůčku vydáváme strmě vzhůru do svahu V Ořeší. Z povzdálí pozoruji balvany připomínající útvar s přiléhavým názvem Ďáblova prdel, který jsme na jaře úspěšně dohledali v kopcích České Kanady.

Když se doplahočíme na hřeben, musíme si pomoci mobilem a mapkou s modrou tečkou. Stojíme na širokém zalesněném plošině, kde orientace je nemožná. Perník (1 049 m n. m.) má vrcholků několik, proto bloudíme nepřehledným lesem sem a tam, a jen okem poměřujeme několik skalek, která je tou nejvyšší. Paměť nás neklame a dobře víme o skále, k níž vede žlutá značka NS Medvědí stezka. Ta je ale přece jen kousek pod vrcholkem hory. O tom svědčí i neustálá kontrola pomalu se pohybující modré tečky v mé dlani. Jako nejvyšší bod nakonec určíme mohutnou skalní stěnu. Pokračujeme ještě chvíli v bloudění ve snaze dosáhnout značenou trasu. Až nedaleko vrcholu pracující dřevorubci nás na značku nasměrují. Motáme se jim v rajonu, kde zrovna prořezávají smrčinu.

Známý útvar s atraktivním průlezem mezi velkými sesunutými skalními bloky se chová jako vrchol Perníku. Bohužel, ani když vylezeme nahoru, žádný rozhled odsud není. Okolní lesnatý terén ho neumožní. Přestože je polovina listopadu, je v okolí dost hlučno. Vrčení pásového vozu dřevorubců překřikuje skupinka turistů motajících se křivolakou stezkou pod skalou. Raději mizíme a sestupujeme k dalšímu z mnoha kamenných útvarů. Stezka vede kolem lesní cesty, ze které je nyní bahenní lázeň. Ani bych se nedivil, kdyby těžebními vozy rozježděné prameniště po setmění využívali divočáci pro svoji "očistu". Tak krásně promíchané a řídké bahýnko jsem dlouho neviděl.

Chata ubytovny NP Šumava na Jeleních vrších.

Jelením smykem se splavovalo dřevo od Jeleního jezírka.

Na Spálené cestě.

Vrchol Perníku je skryt ve smrkovém lese.

Vyhlídka na Perníku.

...

...

Medvědí stezka

Od Obřích kostek vede úzká stezka ke Kamenné krásce. Při pohledu na vodou vyžranou skalku jsem hádal, že název bude jiný. Tipoval bych ho na lebku, ale je vidět, že původní průvodce měl vkus jiný. Kousek na "lebkou" leží stranou neohlášená Medvědí vyhlídka. Tu většina turistů mine, což je velká škoda. Podobně jako ostatní útvary, vznikla vyhlídka postupným zvětráváním žuly. Při trošce snahy a zručnosti lze vylézt až nahoru na skrytou, mohutnou skálu. Pohled, který se zhora otevře je jedinečný. Před sebou máme jako na dlani Želnavskou hornatinu. Chvilka zdržení za výhled rozhodně stojí, ale čas ubíhá a dny jsou krátké. Chodit lesem po setmění bez baterky se nám nechce a tak rychle postupujeme dále.

Překračujeme potok Perník a za mokřady jeho prameniště nás odmění Viklan. Možná nejznámější útvar Medvědí stezky, kterou před mnoha a mnoha lety pomohl proznačit a vybudovat i pan Aleš Záveský, z tehdejší státní ochrany přírody Prachatice, jinak otec občasného pisatele Šlápot "azaveho". Stezka byla otevřena již v roce 1967, tedy v době lehkého uvolnění mravů nedlouho před Pražským jarem. Později by to asi nebylo možné. Medvědí stezka byla první jihočeskou naučnou stezkou, druhou v tehdejší ČSSR. Dnes je správou NP Šumava čerstvě opravována. Nové tabule s nákresy a názvy jednotlivých skalek, které jsou umístěny na stezce podle původního průvodce z roku 1967, můžeme již v terénu obdivovat.

Od Viklanu zkoušíme lesní cestu ve snaze vrátit se zkratkou na Jelení Vrchy, ale podmáčený terén nás rychle odradí. Raději sestoupíme na asfaltovou cestu směřující k Jelením Vrchům od Ovesné. Ta bude jistotou. Ještě díky tomu mohu zvěčnit skalní útvar Hřib a především vysokou a štíhlou skalní Kapli. Pokus proklouznout úzkou skalní rozsedlinou a projít mezi skalami končí uhnilými a mechem obrostlými žebříky na druhé straně skal. Nezbývá než se vrátit a blok poslušně obejít.

Problém se sestupem na cestu vyřeší až průsek, kterým se na ni pohodlně dostáváme. Pak už zbývá jen hodinka procházkové chůze přes sedlo mezi Perníkem a Hvozdem (1 047 m n. m.). Nad Jeleními Vrchy odbočíme k Jelenímu jezírku, kde dřevěný chodník pekelně klouže. Málem to odnese moje koleno. Voda z jezírka sloužila ke splavování dřeva Jelením smykem do Schwarcenberského kanálu a my zkratkou kolem smyku sejdeme po pěšince přímo k zánovnímu domku ubytovny NP Šumava. Ten nám poslouží k ubytování za mrzký peníz (198,-Kč/noc a osobu) na tento víkend.

Po setmění se ještě chceme projít, ale za dveřmi nás zarazí neskutečně černá tma, do které se celé Jelení Vrchy ponořily. Na pozorování miriád hvězd je to ideální, ale na procházku bez baterky již méně. V napůl probdělé noci se mi zdají divoké sny. V jednom z nich se brodím vodou vysychající Vltavy, kolem brouzdají jeleni, laně, a zničeho nic se dívám přímo do klidných očí velkého šedého vlka. Jako bych se ve snu propadl o mnoho století zpět, do doby, kdy zde o vlky nebyla nouze.

Na Medvědí stezce jsou nejpřitažlivější kamenné útvary, z nichž je jich mnoho pojmenováno.

Obří kostky.

Tyto dvě kamenné skály bych pojmenoval sám - Blíženci.

Hlava telete.

...

Pýchavka.obrovská.

Balvan nazvaný Kamenná kráska mi trochu připomíná lebku obra Koloděje.

Medvědí vyhlídka leží trochu stranou značené stezky, a kdo spěchá, mine ji a bude ochuzen o krásný výhled na Želnavskou hornatinu a nepřehlédnutelným Knížecím stolcem.

...

Na vrcholku vyhlídky se vyhřívá menší viklan.

Knížecí stolec je nově zakreslen v mapách s výškou 1 236 m n.m. Je to po opravě původně zmiňované kóty 1 226 m n. m., kdy by byl sousední vrchol Lysé (1 228 m n. m.) o 2 m vyšší. Tak se o tom zmiňuji i v předešlých článcích na Šlápotech. Dle nových zjištění je však vrcholová skála o cca 10 m vyšší než bylo psáno. Atraktivní vrcholek s rozhlednou je tedy po zásluze nejvyšší horou Želnavské hornatiny.

...

Převis nedaleko viklanu.

...

Viklan.

Viklan.

Hřib.

Hřib.

Skalní kaple.

Skalní kaple.

...

...

...

Průchod Skalní kaplí končí torzem žebříku.

...

K Jelenímu jezírku přicházíme se soumrakem. Dny jsou již krátké.

Plešné jezero a skalnatý vrchol V Pařezí

mapka Plešné jezero

trasa a výškový profil

Plešné jezero

Ráno je znát, že ohlášená fronta opravdu přes Šumavu přechází. Vycházíme po deváté. Je relativní teplo - 9°C, které pocitově snižuje ostrý a studený vítr. Naštěstí většina trasy je skryta v lesích, a jen tam, kde kůrovec po sobě zanechal planinu plnou padlých velikánů, fičí až mrznou uši. Jdeme kolem Schwarzenberského kanálu k Rossenauerově kapli, za kterou podle upraveného Jezerního smyku stoupáme ke Koňskému vrchu (1 016 m n. m.). Odhalené stráně nechávají vyniknout skalním útvarům na hřebeni mezi Koňským vrchem a Koňskou hlavou. Nad hlavou letí mračna neobvyklou rychlostí a pozůstalé soušky kývají na pozdrav. Snad se žádná z nich nebude pokoušet s námi blíže seznámit.

U rozcestníku "Jezerní stezka" je odhalen plácek tzv. Nouzového nocoviště. Místo, kde bych složil na noc hlavu jen s největším sebezapřením. Posvačíme a pokračujeme v cestě k Plešnému jezeru. Stezka vede kamenitým korytem pěkným bukovým lesem a je hodně fotogenická. Využívám toho, přestože nízká oblačnost omezuje světlo na minimum. U Kamenného moře naštěstí už nestraší výhledová plošina národního parku, která zde snad měla stát a kterou někdo soudný demontoval. Pro vyhlídku do kraje bohatě stačí vyskočit na některý z mnoha obřích balvanů.

Plešné jezero se skrývá v závoji mlžných par tak důkladně, že z Jezerní stěny nezahlédneme ani kamínek. Ostrý vítr bodá do očí a jediným úkrytem před jeho neomaleností je zastřešené odpočívadlo. Pokud si tedy odmyslím boudu národního parku, od které na mne hrozí vztyčený ukazováček strážce, jen o metr překročím dřevenou ohradu. To abych se v kompozici vyhnul idiotsky umístěné tabuli zvěstvující návštěvu jakéhosi Schwarzenberga. Také bych chtěl mít rodový znak na kdejakém šutru...

...

U Schwarzenberského kanálu na Jeleních vrších.

Smyk.

Plavební kanál.

Jelení Vrchy.

Plavební kanál.

U Rosenauerovy kaple.

Kolem Jezerního smyku stoupáme k PP Jezerní luh.

Kůrovcová kalamita zde ještě zcela neskončila.

Jezerní stezka je kamenitá a fotogenická.

...

...

...

Kamenné moře mezi mořem kleče.

...

Mlha nás vítá u Plešného jezera.

Poprvé zde vidím otevřenou knihu s dobovými fotkami, které jsou nově rozmístěny na dnes již lidmi většinou opuštěných místech Šumavy.

Schwarzenberský vodoznak.

...

V Pařezí

Přestože zbyl čas i pro výstup na Plechý, panující vichr a hustá mlha tomu zabraňují. Jdeme tak tentokrát dolů bez dosaženého vrcholu. Pozorujeme divokost zachovalé přírody, kdy padlé obří buky pomalu obrůstají mechem a dřevokaznými houbami. Nikomu se nechce tak brzo vracet na Jelení Vrchy a tak, když navrhnu odbočit k hřebenu sestupujícímu od Plechého, všichni to rádi přijmou.

Stoupáme lesem mechovou pěšinkou, kudy již dávno nikdo nešel. Jen stopy zvěře naznačují, že stezka kamsi vede. Míjíme několik kališť a poté se vyloupneme na hřebínku, kterým prochází prošlapaná pěšinka. Suchou travou se ubíráme směrem k Václavově hoře a najednou se před námi vztyčí mohutné skalisko. Od rána mám vypnutý mobil, ale tady jeho radu potřebuji. Sdělení, že jsme na vrcholku V Pařezí (1 146 m n. m.), beru s povděkem. Nebylo totiž jisté, jestli jsme ho ve stoupání na hřeben nepodešli. A opravdu by byla škoda ho minout. Lezeme na mohutnou skálu kam se dá a prohlížíme hustou mlhou po okolí.

I dál nás stezka vede neomylně. Klesáme asi 100 výškových metrů k místu zvaném V Růžku. Tady se stezka trochu vytrácí. Místo ní jde vlevo, kudy pokračuje stará cesta. Rozhodnutí je opět rychlé a jednoznačné. O vrcholek Václavovy hory (1 031 m n. m.) se již pokoušet nebudeme a sestoupíme zpět na značku mířící k Jelením vrchům. Volíme jistotu.

Nad mýtinou dohlédneme na Koňský vrch a také k vodám Lipna. Opět nás těší vzrostlý bukový les a pestrost přírody v jeho okolí. Po té, co sejdeme na cestu, ještě hodnou chvíli trvá než se dostaneme k Schwarzenberskému kanálu. U jeho horního portálu pořizujeme nezbytné společné foto a užíváme si poslední stovky metrů na Jelení Vrchy.

Cestou od jezera procházíme les s převahou buků.

...

Výstup na hřeben k vrcholku V Pařezí vede i podmáčeným terénem, který si oblíbila divá zvěř.

Hřebenovka.

V Pařezí.

Skály na vrcholu naší snaze o výstup nakonec odolají.

V Růžku začneme klesat k plavebnímu kanálu a po chvíli se otevře pohled k Lipnu.

...

...

...

U Schwarzenberského kanálu.

Jahodový trojlístek.

...

Horní portál Schwarcenberského kanálu.

...

Dolní portál Schwarzenberského kanálu.

Vstup do podzemí je zamezen železnými vraty. Uvnitř přečkávají zimu kolonie několika druhů netopýrů.

Vytesaný vzkaz upozorňuje na to, že v minulosti byl portál tunelu z důvodu hrozby zřícení rozebràn a znivu sestaven.

...

...

Jelení Vrchy.

Jelenskou horou k Medvědímu kamenu a NS Želnavskem

Jelenská hora

mapka Jelenská hora

trasa a výškový profil

Sváteční pondělí 17. listopadu věnujeme krátké vzpomínce na doby, kdy Jelení Vrchy trpěly pod důsledným dohledem příslušníků pohraniční stráže. Dráty železné opony stály opodál a pro turisty a vandráky zde byly na denním pořádku kontroly a zápisy jmen z občanských průkazů. Ne každému se sem proto chtělo a Šumava zela prázdnotou. Na druhou stranu vás nikdo nebuzeroval zbytečnými zákazy nocování v přírodě, které k toulkám patří. Spaní pod širákem a večery u ohně byly tou motivací, proč jsme vyráželi na Šumavu vždy již v pátek v podvečer. U tohoto zákazu šlápl schválený zákon o ochraně přírody vedle, protože ty, kteří jsou zvyklí trampovat, stejně neodradí. Jisté je, že větší škody napáchají "občasní" výletníci, bez silnějšího vztahu k přírodě.

Ač ranní teplota 4°C napovídá, že je nutno se přiobléct, nedbáme toho. Čeká nás totiž zvedák kolem Jeleního smyku a pak ještě další na vrchol Jelenské hory (1 068 m n. m.). Bereme to opravdu hopem a hned jak cesta zamíří vzhůru k hoře, vydáváme se po ní. Kontrolní modrá tečka mobilní aplikace mapy.cz opět zaúřaduje a zve nás do mladé bučiny plné nástrah. Je dobře vidět, že jsme v rajonu černé zvěře. Chvilku obcházíme houštiny jako mlsní psi, marně hledaje vhodnou pěšinku. Nakonec nezbývá než se dovnitř ponořit. Bloudění má jasný cíl, který se zanedlouho objevuje. Vrcholová tyč a malá kamenná hromádka. Vrchol Jelenské hory je zarostlý jako moje tvář po týdenním pochodu vzdálenými horami a tak není snadné ani další postup rozklíčovat. Borci by to jistě valili cestou necestou k další tisícovce - Hvozdu , my ale, opatrně našlapujíc, volíme jednodušší cestu - sestup po stezce vyšlapané zvěří. Jako indiánští stopaři sledujeme otisky kopýtek, přelézáme padlé stromy a rychle ztrácíme výšku. Dosahujeme tak průseku naznačeném mapou. Jde ale o slušnou cestu, která směřuje vpravo směrem k vrcholu Hvozdu a vlevo dále klesá na značku Medvědí stezky. Vzhledem k tomu, že máme ještě vymyšlený plán na odpoledne, sestupujeme. Cestou k Medvědímu kamenu zjišťuji, jak dlouho jsem tudy nešel. Je to přesně 25 let. Místo vzrostlého lesa pralesovitého charakteru jsou dnes na mnoha místech díky kůrovci skvělé výhledy. Stejně jako na Perníku se i tady prořezává mladý smrkový les. Jelení Vrchy jsou nadohled a po poledni už autem razíme k Nové Peci a Želnavě.

U skluzu Jeleního smyku.

Bučiny Jelenské hory.

...

U vrcholu Jelenské hory (1 068 m n. m.).

Ze stromu zasaženého bleskem téměř nic nezbylo.

Sestup vede pěšinkami divoké zvěře. Míjíme i několik bahnitých kališť.

...

Medvědí kámen nešel vynechat. U něho jsem nebyl již desítky let.

...

...

Výhledy k Václavově hoře a V Pařezí silně omezuje povalijící se mlha.

...

...

Kniha Jeleních Vrchů obsahuje čtyři dobové fotografie.

Mapka okolí Jeleních Vrchů.

Znakem nedaleko Jeleního smyku se s námi Jelení Vrchy loučí.

Naučná stezka Želnavskem

mapka NS Želnavskem

Právě Želnava je poslední zastávkou. Nový okruh naučné stezky zde atakuje PP Vltavský luh a slibuje hezké vyhlídky k meandrům Vltavy. Zastavujeme před želnavským kostelem a hned se vrháme do dalšího dobrodružství. Kolem je ale lidmi upravená krajina a ohrožení hrozí jen od přítomných krav. Nebo od orla skalního, který zde byl v říjnu pozorován.

Pro mne je překvapením hned kopec Lízek, kam vede značená odbočka stezky a kde nacházíme první, pěkně vyvedenou ceduli s mnoha zajímavými informacemi. Rozhled je odsud opravdu výborný. Zažloutlé trávy Vltavského luhu a mnoho meandrů nenechají nikoho klidným. Řeka se pod námi kroutí v mělkém údolí, které bylo před mnoha miliony let jedním velkým jezerem. Zvláštností je i změna toku Vltavy, která si nejprve razila cestu údolím Mlynářského potoka k Dunaji, ale časem si prorazila novou trasu kolem vrchu Luč k Vyššímu Brodu. Čertovy proudy i Čertova stěna jsou tak pozůstatkem mohutného provalení v jezeře nahromaděné vody.

Vracíme se z odbočky na vyhlídkový kopec a cesta nás vede loučkou k Vltavě do PP Vltavský luh. Od řeky jsme nedaleko, ale na břeh značka nevede. Za Starým potokem naopak znovu stoupá vzhůru, tentokrát ke Slunečné. Zde cedule naznačuje jaké problémy měli v minulosti lidé s vlčími smečkami. Dočteme se tak, že v roce 693 vlčí smečka na vrcholku Lízku roztrhala několik lidí, kteří zde obětovali svým bohům a bohyním. Vlci páchali v Českých zemích dál neplechu a tak roku 1350 král Přemysl Otakar ll. vydal rozkaz, aby se kolem vesnic a měst vytvořily hluboké jámy. Ty byly zakryty slabými trámy a překryty slámou a drobnými větvičkami. Uprostřed pak byla upevněna husa, kachna nebo jiná návnada. Vlčí jámy se pak staly počátkem konce vlků v našich zemích.

Jak to v této části Šumavy s přemnoženými vlky bylo, se ani nechce věřit. Dovíme se, mimo jiné, že se v roce 1696 vlci znovu přemnožili a u Želnavy roztrhali několik lidí, v nedaleké Pěkné zase ženu s dítětem. Podle starých záznamů toho roku napadali vlci dokonce lidi ve městech a 26. ledna odpoledne roztrhali dvě osoby přímo na krumlovském náměstí. 3. ledna 1776 šli lidé z Bělé do Želnavy a cestou byli napadeni hladovou vlčí smečkou. Tři muži a jedna žena jejich útok nepřežili. Mnoho vlků potom znovu hynulo v připravených vlčích jamách, až do vyhubení posledního. Dlouhý boj s lidmi tak nakonec prohráli.

Přesto se sem vlci brzy vrátí, myslím si, a bezděčně si vzpomenu na svůj vlčí sen. A také na čerstvou mokrou stopu na povalovém chodníčku u jezírka Latschensee a následné táhlé vlčí zavytí, které mě jednoho brzkého letního rána roku 1993 nedaleko hranic tolik vyděsilo.

Ze Slunečné se po hlavní cestě vracíme do Želnavy, byť naučná stezka ještě dále pokračuje k lesu. U želnavského kostela najdeme další informační tabuli, která tentokrát sděluje informace o názvu obce Želnava. Soudí se totiž, že vznikla z keltského slova Selde, užívaného potom též Slovany jako Keusse - bouda, a přípony au, značící nivu nebo louku. Záznam z roku 1293 uvádí obec jako Seldinaw. Druhou možností je výklad slova "Seldner" jako molorolník či chalupník. Jisté je, že zdejší krajina byla obývána lidmi již v dávné minulosti, a to i přes kruté severské podmínky.

Parkujeme před kostelem v Želnavě a hned vyrážíme prozkoumat část NS Želnavsko.

Krajina je zde otevřená, vše pokrývají rozsáhlé pastviny.

Pohled ke Slunečné.

Zbytek křížku, který si zřejmě kdysi zvali na mušku nudící se vojáci.

Na vrcholku Liblína stála hlídková vojenská věž. Rozhled je odsud opravdu velmi pěkný.

...

Vkusné cedule zapadají přirozeně do zadumané, melancholické krajiny.

Želnava a vrchol Hvězdy (1 145 m n. m.).

Vrchol Liblína zdobí tento pomník.

Vltavský luh u Želnavy.

Vltavský kuh u Želnavy.

Vltavský luh a Jelení Vrchy.

Aplikace mapy.cz je v terénu k nezaplacení. Ke stažení je ovšem zdarma.

...

Pohled přes Vltavský luh k Hvozdu.

...

...

Most přes Starý potok.

Křížek pod Slunečnou.

Podmínky pro fotky nejsou sice optimální, ale této krajině smutek sluší.

...

...

Želnavský kostel, od Slunečné, kam se vracíme a zkracujeme si tak naučnou stezku.

U Slunečné nám informace sdělují, že zde v minulosti řádily vlčí smečky. Ty se tehdy odvážily útočit i na lidi a podle záznamů jich mnoho roztrhaly.

Text je k přečtení a tak se začtěte do zajímavého popisu vzdálených událostí.

...

...

No a teď mi popravdě povězte. Nebáli byste se v 18. století vandrovat Šumavou kolem Želnavy? Nečekali zde jenom hladoví vlci, ale i nevyzpytatelní medvědi. Ten, kdo se dnes rád toulá hlubokými slovenskými lesy se asi pousměje, ale nebyli tehdy vrcholoví predátoři agresivnější a nebezpečnější než dnes, kdy každého trochu drzejšího medvěda pro jistotu odstřelí?

Poslední panel pod kostelem v Želnavě odpovídá na otázky jak a kdy zde vzniklo prastaré sídlo, a proč a kdo nás provádí naučnou stezkou Želnavsko. Pokud ušetříte jednu či dvě hodinky z vašeho vzácného času, nezapomeňte se zde zastavit a projděte si zvláštní, tajemnou krajinu v okolí. Třeba právě po této naučné stezce!

...

...