Liechtensteinklamm

Liechtensteinklamm

Liechtensteinklamm je jedna z hojně navštěvovaných alpských soutěsek. Za vznik tohoto krásného místa vděčíme řece Großarler Ache, která se zakousává do skály už tisíce let.

Kde přesně se Liechtensteinklamm nachází? Několik desítek kilometrů jižně od Salzburgu najdete město Sankt Johann im Pongau. Ještě kousek na jih je vesnice Alpendorf a Liechtensteinklamm leží přímo u ní (opět o něco jižněji). Na běžné mapě Rakouska ji asi nenajdete, ale na mapách, které jsou dostupné na internetu, určitě bude.

Skála se nezdá být závratně vysoká, dokud na obrázku nenajdete turisty

Do tohoto krásného místa jsem se dostal vloni na přelomu léta a podzimu. Nikdy předtím jsem žádnou soutěsku v Alpách nenavštívil, měl jsem proto o Liechtensteinklammu trochu zkreslené představy. Protože je soutěska výtvor čistě přírodní, představoval jsem si, jak půjdeme několik kilometrů divokou alpskou přírodou, než dojdeme na místo, a poté se budeme potácet v členitém terénu mezi řekou a stěnami soutěsky, zkrátka že to bude pořádná pěší túra, jakou bych normálně v horách čekal. To jsem se ale trochu přepočítal.:-)

Řeka Großarler Ache, zde působí docela nevinně

K soutěsce je potřeba ujít pěšky pouze asi 300 metrů, a to po silnici od parkoviště, kde jste vystoupili z autobusu či z auta.

Po oněch 300 metrech dojdete k chatě s restaurací, suvenýry a podobnými věcmi. Po pravé straně objevíte stezku vedoucí kamsi přes říčku. Nenechte se však mýlit, do soutěsky nevede tato cesta, ale již zmíněná chata! Zde si totiž koupíte vstupenku a vyjdete na druhé straně, kde vstupenkou nakrmíte přístupový turniket... Někomu to nebude vadit, ale pro mě to byla typická ukázka toho, co dělá s atraktivními lokalitami masový turismus. Dobrodruh se určitě napřed naivně vydá po té cestě přes říčku, teprve pak pochopí, jak se věci mají, a asi se přitom i chytí za hlavu.

Při focení se někdy trochu točí hlava

Musím ale říct, že tohle je asi jediné zklamání, které vás zde může potkat. Záhy jsem pochopil, že vybírání vstupného je – kromě tahání eur ze zážitkuchtivých turistů – dobré také k udržování trasy. Ta je pro návštěvníky připravena již od 19. století. V roce 1875 se členové Pongauského alpského spolku (Pongauer Alpenverein) rozhodli, že zajistí schůdnost soutěsky. Finančně jim vypomohl kníže Johann II. z Lichtenštejna a díky tomu mohl být projekt roku 1876 dokončen. Soutěska pak byla pojmenována na jeho počest (v češtině se jí říká například Lichtenštejnská soutěska; Klamm = soutěska).

Kromě krásné přírody potěší i přítomnost odpadkových košů

Dá se konstatovat, že prohlídková trasa nebyla vybudována nadarmo. Díky příčným můstkům se lépe pořizují fotografie, díky chodníkům a zábradlím končí méně lidí ve zpěněné řece a díky vyraženým tunelům se dají nejnáročnější místa bezpečně obejít. Při troše štěstí můžete celou trasu projít i v sandálech, aniž by se vám cokoliv stalo (jenom pozor na vlhké pěšiny na holé skále).

Stavba chodníků musela být zábava

O tom, co zde vytvořil člověk, už jsme napovídali dost. Teď se konečně podíváme na samotnou soutěsku, která daleko předčila moje očekávání.

Skládačka z „balvanů“

Říčka Großarler Ache je skutečně divoká a celou dobu vás provází její hlasitý řev. Tvary, které svým tokem dokázala vybrousit, jsou přinejmenším velmi zajímavé.

Řeka Großarler Ache je celkem nadaný výtvarník

Řeka a neznámý rudý útvar

Soutěska dělá čest svému jménu, a tak je místy úzká jen několik metrů (a kdo ví, jestli několik:-)). Stěny jsou místy tak vysoké, že to ani nevyfotíte.

Jedno z velmi úzkých míst

Stěny dosahují výšky až 300 metrů

Úzká místa jsou zároveň dost temná

Co když tohle někdy spadne?:-)

Kam se poděla řeka?

Při naší exkurzi bylo zpočátku zataženo. Když se do soutěsky kolem poledne konečně vloudily sluneční paprsky, hrála všemi barvami.

Komentář asi není potřeba

Fotka není úplně ostrá, ale hlavní je světlo a barvy

Na konci prohlídkové trasy vás čeká vodopád. Sledování vody rozstřikující se na stovkách míst o skálu je dost uklidňující. Pokochejte se a můžeme jít zpátky – k turniketu...

Vodopád

Právě jsme prošli zhruba čtvrtinu soutěsky, její celková délka je kolem 4 km. Doufám, že se vám článek líbil a že se sem třeba taky někdy vypravíte. Můžete si být jisti, že soutěska bude zase o kousek hlubší;)

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Navarro

Navarro

Zajímají mě zapadlé kouty světa, poutavá vyprávění a hezké fotky. Distancuji se od zneužívání Šlápot k šíření konspiračních teorií a protizápadní propagandy.

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

2. února 2010 20:33

HoHo říká

Velice pěkné místo, musím jen potvrdit, že alpské soutěsky jsou opravdu krásné...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Luděk

2. února 2010 21:06

Luděk říká

Láká mě to tam. A to asi stačí na dobré hodnocení. Zážitek může být až osobní projití.

Luděk

Luděk

Jack

2. února 2010 21:22

Jack říká

Nádherný článek , konečně někdo nový se přidal do našeho týmu , tak vítej a jen tak dál

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

2. února 2010 21:23

Rony říká

... jen ten turniket ...

platí se i leckde u nás. Přijde mi to, jako když si někdo přivlastňuje dílo přírody a ne vždy jdou peníze na úpravy stezek .

Díky za článek

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Navarro

3. února 2010 17:31

Navarro říká

Díky moc za komentáře a uvítání. Taky si myslím, že turnikety patří spíš někam do muzea. Jakmile se nějaké místo v přírodě (nebo třeba i zajímavý historický objekt) přecivilizuje, kazí mi to hodně dojem z návštěvy (z toho mála, co jsem navštívil, mě takhle asi nejvíc zklamala Vělička v Polsku)

Honza (Navarro)

Japo

5. února 2010 10:07

Japo říká

Jak na sjezdovku...

Ale soutěska vypadá opravdu moc hezky a článek se povedl. Není ani moc dlouhý, ani moc krátký, obsahuje pěkné slovní obraty a je doplněn hezkými fotkami (vím, jak bývá těžké fotit v soutězce).

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Navarro

5. února 2010 17:30

Navarro říká

Díky Taky jsem ty fotky dost dlouho selektoval, než zbyly tyhle

Honza (Navarro)

Jana86

8. září 2014 22:37

Jana86 říká

Dobrý den, projedu všude s kočárkem?

Dkuji. Jana

Navarro

10. září 2014 00:50

Navarro říká

@Jana86obrý den, takhle po letech už si to přesně nepamatuji. Mám pocit, že některá místa nebyla lehko schůdná ani pro obyčejného chodce, na druhou stranu to mohlo být zrovna někde mimo hlavní chodník, když jsem se třeba vyhýbal jiným lidem. Někde by taky mohla být stezka na kočárek příliš úzká. Zkuste se případně zeptat ještě jinde, za sebe bych Vám řekl, že s kočárkem spíš ne.

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.