Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Krkonošské návraty lll.

vydáno 13. srpna 2021 – napsal Rony – žádný komentář

Třetí den třemi cestami znovu objevujeme krásu v okolí Sněžky a Liščího hřebene. Můj okruh vede od Výrovky až k Modrým kamenům nad Jánské Lázně.

Výstup na Kraví horu a na vrch Špičák[/H1]

3. etapa

(pondělí 5.července 2021)

Kraví hora

Vzhledem k tomu, že v 1. etapě nebyl zdolán vrchol Kraví hory, měním původní plán. V pondělí tak musíme společně se svým šerpou Romanem zdolat dva vrcholy vzdálené od sebe vzdušnou čarou téměř 11 km. Prvním bude Kraví hora (1 071 m n. m.).

Brzy ráno využíváme autobusu, který nás doveze na Pomezní Boudy v nejsevernější části vesnice Horní Malá Úpa. Jsme zde v nadmořské výšce 1040 m a musíme nejprve přes 2,5 km pozvolna klesat neznačenou silničkou směrem na jih k obci Malá Úpa. Dominantou této obce je kostel svatého Petra a svatého Pavla, jež stojí v nadmořské výšce 975 m. To je čtvrtý nejvýše postavený kostel v České republice (1. Kvilda, 2. Boží Dar, 3. kostel sv.Tomáše u Lipenské nádrže).

Pohled na Malou Úpu s kostelem sv. Petra a sv. Pavla.

U kostela se nalézá hřbitov převážně s náhrobky občanů německé národnosti. Na informačním panelu před hřbitovem oba čteme zajímavou zprávu o havárii německého letadla Junkers - 52, která se stala 23. února 1945, kdy letadlo za silné sněhové bouře čelně narazilo do Sněžky na úbočí Obřího hřebene.Tehdy bylo v letadle 28 osob, z nichž 20 bylo zraněných vojáků. Z leteckého neštěstí se zachránili 4 zranění vojáci. V infocentru Malé Úpy na Pomezních Boudách je expozice letadla Junkers - 52, pojednávající o tehdejším leteckém neštěstí.

Tam se již nemůžeme vrátit, čeká nás zhruba 100 m stoupání na tří kilometrovém okruhu kolem Kraví hory. Na jejím vrcholu je geodetický bod a také se tam nalézá myslivecký posed. Po dosažení vrcholu se vracíme ke kostelu v Malé Úpě. V blízkém okolí navštěvujeme restauraci s krásným názvem Krmelec u Kraví hory, kde se krátce občerstvíme. Zbytek cesty vede od kostela modrou Pohádkovou naučnou stezkou do Spáleného Mlýna, části obce Malá Úpa. To už máme v nohách 8,5 km. U autobusové zastávky ve Spáleném Mlýně čekáme asi sto minut na autobus, který nás nakonec přece jen odveze do Pece pod Sněžkou, kde začíná druhá část dnešní etapy.

Informace o leteckém neštěstí německého letadla Junkers-52 (23.2.1945).

Na vrcholu Kraví hory.

Jelení vrch a Špičák

Od autobusové stanice v Peci pod Sněžkou stoupáme po žlutomodře značené trase a po obou stranách cesty mimo jiné pozorujeme velký počet ubytovacích zařízení. Po 800 m od stanice autobusu objevuji penzion Květa, kde jsme byli společně s bratrem Frantou ubytováni v září před deseti lety. I po tolika letech vzpomínám na výbornou zdejší kuchyni. Po dalších 200 m míjíme sochu poustevníka u apartmánů Poustevník. Dalším zajímavým ubytovacím a stravovacím objektem je Žižkova Bouda, nalézající se nadmořské výšce 1 000 m s kapacitou až 150-ti lůžek.Velké 300 metrové převýšení od autobusové stanice skončí u Husovy Boudy, stojící v nadmořské výšce 1 065 m, což je také zapsáno na zdi tohoto ubytovacího zařízení.

Po náročném stoupání si poblíž boudy dáváme přestávku na oddych a využíváme krásného výhledu na Sněžku a další krkonošské vrcholy. Od Husovy Boudy se lze dostat přes Pražskou a Kolínskou Boudu po 4 km na Černou horu (1 299 m n. m.) s vysílačem a rozhlednou. Naše cesta však pokračuje po modré k Hrnčířským Boudám, což je osada tvořena skupinou šesti horských chat, z nichž ubytování poskytují Chata Mír a Náchodská Bouda. Sama chata označená jako Hrnčířská působí omšele a je zralá na důkladnou opravu.

Od rozcestí Hrnčířských Bud zanedlouho přejdeme Idin most, což je v podstatě lávka přes říčku Čistou. Pokračujeme lesní Idinou cestou, která tvoří hranici klidového území KRNAP. Nakonec dojdeme k rozcestí cest zvané Rejdiště, kde se nachází pěkný turistický přístřešek. Zde opustíme modrou značku a po žluté dojdeme k Jelenímu vrchu (1 024 m n. m.), který jsme již zdolali při minulé návštěvě Krkonoš 26. června 2019. K vrcholu Špičák (1v001 m n. m.) nám tehdy chybělo jen 700 m, ale velké vedro kolem 30-ti stupňů Celsia nám znemožnilo si tento vrchol zapsat. Dokonce pro nás tehdy musel Roman H. dojet na Husovu Boudu autem, jinak bych se do chaty Svoboda v Peci pod Sněžkou vůbec nedostal.

Na vrchol Špičáku se dostáváme neznačenou cestou. Nalézáme zde několik metrů od cesty geodetický bod a informační tabuli s označením vrcholu. Po zhruba 11 km od Pece pod Sněžkou udělá jinak spolehlivý šerpa Roman chybu, když nepokračuje po žlutě značené cestě, ale pokračuje neznačenou naučnou stezkou Okolo lomu (jde o vápencový lom).Tím si také prodlužujeme cestu odhadem o 1,5 km a je jasné, že autobus z Černého Dolu do Pece pod Sněžkou v 17 hodin 40 minut nestihneme a budeme mít problémy se zaplacenou večeří. Pak se však stane zázrak. Vidím jedoucí auto, které stopuji a auto kupodivu zastavuje. Mladý řidič udělá dobrý skutek a odveze nás na náměstí v Černém Dolu.

Dominantou městyse Černého Dolu je kostel svatého Michaela Archanděla, jeho stejnojmenná socha, Muzeum podzemí (v minulosti se těžilo zlato, stříbro, železo a měď), hotel Pošta. Chci si ještě vyfotit kostel a výše uvedenou sochu, to ale nestihnu, neboť přijede autobus.

Ten nás přes Janské Lázně, Svobodu nad Úpou, Horní Maršov a Velkou Úpu odveze do Pece pod Sněžkou. Ještě na nás čeká 100 metrové stoupání k hotelu Děvín a tím předposlední etapa končí. Byla náročná, ušli jsme přibližně 20 km.

Chata Mír.

Idin most přes říčku Čistá.

Na vrcholu Špičáku ( 1001 m n. m.).

A co dělali Jirka s Lenkou? Mám pocit, že tuto etapu pojali trochu jako odpočinkovou, ale mohu se mýlit. Zaručeně vyjeli lanovkou na Hnědý vrch (zde zmokli), zdolali Liščí horu (1 362 m n. m.) a toulali se po okolí Pece pod Sněžkou.

P. S. Jirka s Lenkou nepojali tento odpočinkově, nýbrž vystoupali od hotelu Děvín Zeleným dolem k Výrovce, poté Liščím hřbetem došli na vrchol Liščí hory, aby po menší svačince na Liščí boudě sjeli v dešti lanovkou z Hnědého vrchu do Pece.

(doplnil osobně Jirka)

Sloupová kaplička v Chaloupkách z roku 1834.

V Zeleném dole...

...

Rozcestník na Rozcestí.

Vrchol Liščí hory.

...

Rozhledna Hnědý vrch...

...

(foto Lenka)

[H1]Pec pod Sněžkou - Černá Hora

trasa

Přes Výrovku pod Liščí hřeben

Tentokrát vyrazím z Pece na opačnou světovou stranu, než první den. Když se říká, že třetí den přijde krize, bude to asi pravda. Vůbec se mi nechce šlapat do prudkého krpálu, který mne na hřeben k Výrovce čeká. Ani nohy, ani hlava nechtějí po ránu pracovat a tak se musí o to více snažit energie z Temelína, akumulovaná přes noc do integrované baterie kola v hotelu Děvín.

Míjím Richtrovy boudy, kde jsem kdysi v létě s rodinkou a přáteli přebýval celý týden, a zdvihám se k Výrovce. Tenhle terasovitý hotýlek se mi líbí. Vypadá stále mrtvě, avšak z internetu se dozvím, že ubytování je zde možné buď v pokojích nebo v noclehárně, vždy ve vlastním spacáku a při dodržení platných proticovidových opatření. Myslím, že nejvíce bude poutníky po hřebenu Krkonoš odrazovat cena, 680 Kč za lůžko v pokoji, či 430 Kč v společné noclehárně. To nejsou moc vstřícné ceny k vandrákům, kteří radši přespí v lůně přírody. Vždyť není nic hezčího, než usínat s pohledem na zapadající slunce a stejně tak se s ním i probouzet.

Pár dobře vyspalých vandrujících po hřebenu hor, kteří jdou "natěžko", potkávám hned po ránu. Jistě jim těch pár nočních kapek příliš nevadilo.

Nejedu k Luční boudě, kde jsem byl v posledních letech častokrat a rovnou mířím cyklotrasou mezi klečí k chatě Na Rozcestí. I tady je ticho po pěšině. Osamělý turista marně vyhlíží obsluhu zdejší hospody. Usadím se na jeden z pařezů, sloužící jako stoličky a dívám se zpět směrem k Sněžce. Z cesty sem jsem fotil Studniční horu, která ji skryla. Nezaujala mne ani mapa republiky, jenž na úbočí Studniční hory každoročně tvoří ubývající navátý sníh. Dnes je již mapa okleštěná jako v dobách protektorátu. Doufejme, že za sto let ji naši potomci nebudou nazývat mapou Evropy.

S nedočkavostí se pouštím do sjezdu k Zadním a Předním Rennerovkám, byť je mi jasné, že tady ztratím těžce dobyté výškové metry. Vlastně pojedu po jediné v mapě vyznačené trase pro cyklisty. V klidové území parku Přední Rennerovky je pohyb mimo značené trasy zakázán. Dva červené pruhy na stromech podél cest to jasně naznačují. Přesto si do lesa odskočit musím. Nejsem moc zvyklý k snídani kombinovat salámy, vejce a sýry se sladkými buchtami, moje střeva se tomu brání. A to proti Vaškovi, který si každé ráno naloží na své talíře hromady jídla jako pro partu horníků a pak to do sebe půl hodiny usilovně tlačí, jím jako vrabeček. Ani přes den jídlu moc nedám, v poledne kousnu do nějaké tyčinky, víc s sebou fakt nevozím. Ostatně s bikem míjím otevřených hospůdek dostatek, hlady tady nezemřu.

Hezkými smrčinami traverzuje cesta svahy pod Rennerovkami zpět k Liščímu hřbetu. Rychlé zapráskání páru křídel odhalí přelet vyplašeného tetřívka. Žlutý kosočtverec s jeho siluetou nelhal.

Nad Zinneckerovo strouhou se konečně objeví i první daleké výhledy do Podkrkonoší. Na travnaté plošince vybízí k posezení stolek s lavičkami. Přemlouvat se dlouho nemusím, času mám spoustu, i když odpoledne podle předpovědi může sprchnout.

Nahlížím do kotle pode mnou. Tudy jsem plánoval původní trasu, než jsem zjistil, jak hluboko bych zde klesl. Do skutečného kotle. Dole leží Kotelská bouda a Kotelské Domky v dolině Kotelského potoka. Vskutku pekelná kombinace.

Richtrovy boudy...

...

Výrovka.

Na Rozcestí.

Pohled zpět k Studniční hoře.

Zadní Rennerovky.

...

Ve svahu Liščí hory...

Rennerovky strouha.

Vzdálený Žalý.

...

Na Černou horu

Než dorazím do civilizace, potkám snad jen tři čtyři cyklisty. Tu civilizaci představují Tetřevčí boudy. Družina mladých s vedoucím přede mnou uskakují téměř až do lesa, byť proti nim jedu krokem. Respekt u nich jistě vznikl po nějakém setkání se závodníkem - pitomcem, který si myslí, že se po horách musí prohánět padasáti kilometrovou rychlostí. Šílenců potkávám dost, byť naštěstí převažují ti odpovědní a slušní. V Krkonoších je naštěstí mnoho tras pouze pro turisty pěší a tak se spolu do střetu s cyklisty moc často nedostávají. To je rozdíl od mojí "rodné" Šumavy, kde to na mnoha místech pešáci mají těžké. Můžetete si to zjistit v létě u pramenů Vltavy. Bůh vás ochraňuj.

Od Lesní boudy jedu ke Kolínské, kde voní pečené klobásky. Znovu odolám a stoupám na Černou horu. Nad Javořím potokem se nově přes cestu budují kamenné odvodňovací kanály, které sice vypadají hezky, ale pro cyklisty jsou velkým problémem. Do prudkého svahu kolo tlačím s pomocí "walk+", ale stejně toho mám dost. Stálo by za úvahu cyklotrasu změnit a vést ji kousek po značce zelené stezky, kam stejně shora zanedlouho sjíždím.

Za loukou u Velkých Pardubických bud sjíždím 1. Krkonošskou cyklo NS k Modrým kamenům. Teď už bych otázku v hospodském kvízu jakou barvou mají, nespletl. Vystoupám na jejich vrcholek a shlížím k Jánským Lázním. Přitom pokecám s dvojicí, která včera vystoupala na Sněžku na východ slunce. Z Pomezních bud vycházeli o půlnoci.

Kroužím kolem Světlé hory, míjím Krausovy boudy a hodně usilovně dřu v kopcích, protože podruhé tlačit kolo k hotelu Děvín už nechci. Cesta se pěkně dlouho kroutí svahem, aby za Vlašskými boudami rychle klesla do Velké Úpy. Pec je na dohled a já mám dobrý pocit z krásné trasy v krkonošských lesích. Když odpoledne sprchne, už v suchu sleduji líté boje tří Češek v osmifinále Wimbledonu.

Chata Krakonoš.

Kolínská bouda..

Stoupání na Černou horu.

Modré kameny...

...

Krausovy boudy.

Tipeltovy boudy.

Krásný výhled máme z okna pokoje...

Na zdraví... Připíjíme si tequilou.

Václav u tequily odpočítává zbývající vrcholy.