Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Krkonošské návraty ll.

vydáno 2. srpna 2021 – napsal Rony – žádný komentář

Pokračujeme v dobývání krkonošskych tisícovek a užíváme si volnosti v krásných horách, které jestě začátkem července nejsou tolik přeplněné. Po Peci se na den přesuneme do Špindlerova Mlýna.

Špindlerovka - Cesta česko-polského přátelství - Luční Bouda - důl Bílého Labe - Špindlerův Mlýn

2. etapa (neděle 4. července 2021)

mapa

Kolem Malého Šišáku nad Wielki a Maly Staw

Začínáme ve Špindlerově Mlýně, kam nás odveze autem Roman H. Ten bude jeho okolí projíždět svým elektrokolem, zatímco my ostatní tentokrát půjdeme společně. Cílem je část Cesty česko - polského přátelství kolem vrcholů Malý Šišák a Stříbrný hřbet s pohledy na polská horská jezírka a klesání podél Bílého Labe až do Špindlerova Mlýna.

Nejprve ve Špindlu nasedneme do autobusu, který nás za 50 Kč vyveze 10 km k Špindlerově Boudě. Je to vcelku dobrá investice, neboť nám uspoří 500 výškových metrů stoupání. Špindlerova Bouda leží v nadmořské výšce 1 200 m a díky této poloze je ideálním místem pro pěší turistiku.

Společně začínáme stoupat červeně značenou Cestou česko - polského přátelství a po polské straně ujdeme asi 6,5 km. Stoupám sice jistě, ale pomalu, takže se nemůžu divit, že nám Jirka s Lenkou brzy zmizí z dohledu. Šerpa se mnou solidárně zůstane, ale moje rychlost mu také nevoní. Po pravé ruce míjíme hraniční vrchol Malý Šišák (1 439 m n. m.). Ten je stejně jako o 1,3 km vzdálený vrchol Stříbrného hřbetu (1 489 m n. m.) nepřístupný, jelikož je v 1. zóně KRNAP.

Když ujdeme 3,5 km, objeví se Slonecznik (Polední kameny), 12 m vysoký žulový skalní útvar. Nachází se v nadmořské výšce 1 423 m a je obsazen větším počtem turistů. Od pátého nejvyššího vrcholu Krkonoš Stříbrného hřbetu je vzdálen 650 m.

Zanedlouho dorazíme k vyhlídkám na dvě horská jezera, jež vznikla ledovcovou činností. První jezero se nazývá Wielki Staw (Velký rybník), má rozlohu 8,5 ha a nachází se v nadmořské výšce 1 225 m. Druhé nedaleko ležící jezero je Maly Staw (Malý rybník) s rozlohou 2,9 ha a nadmořskou výškou 1183 m n. m. Z vyhlídek sledujeme jezera přibližně z výšky 180 m. Na břehu menšího jezírka vidíme turistickou chatu jménem Samotnia, jež je jednou z nejstarších horských chat v Polsku. Když už máme za sebou víc než 6 km, dojdeme k rozcestí, kdy žlutá směřuje k česko - polské hranici a k Luční Boudě, zatímco červená pokračuje směrem na Sněžku a konečně na Pomezní Boudy. Tam Cesta česko - polského přátelství končí.

U Špindlerova boudy.

Špindlerova bouda a hraniční hřeben k Vysokému kolu.

...

...

Šišak.

...

Polední kameny.

Cesta Česko - Polského přátelství.

Wielky Staw.

(fotky Venca)

. . .

...

...

...

...

...

Polské roviny Jelenie Gory.

Polední kameny.

...

Nad Wielky Stawem.

Maly Staw.

...

...

(fotky Lenka)

. . .

Luční bouda

Vydáváme se po žluté značce a za chvíli jsme u Luční Boudy, kde se hodláme trochu občerstvit. Zde také potkáváme odpočívajícího Jirku s Lenkou. My ještě máme v plánu vystoupat asi 100 výškových metrů ke Kapličce obětí hor, nacházející se v nadmořské výšce 1 509 m. Je to prakticky druhé nejvyšší místo po Sněžce, kam se turisté mohou dostat po značených trasách. Kaplička byla postavena na památku Václava Rennera, jenž v roce 1798 tragicky zahynul při svozu dřeva. V roce 1957 došlo k úpravě kapličky, která je věnována památce všech obětí Krkonoš. U kapličky zjistíme, že je pro nás z nepochopitelných důvodů zavřená. Později doma z internetu zjišťuji, že kaplička obsahuje více než 60 jmen obětí hor. Asi nejznámějšími mezi nimi jsou Bohumil Hanč a Václav Vrbata, účastníci běžeckého závodu na lyžích na 50 km, jež umrzli 29. 3. 1913 na Zlatém návrší. O tom jak můžou být hory nebezpečné i v létě svědčí informace o J. Kulgerovi, který umrzl 4. 8. 1838 na Černé kupě (dnešní název Svorové hory).

Když se chystáme k návratu k Luční Boudě, navrhne šerpa, abychom již vynechali Luční Boudu a šli rovnou směrem přes chatu Výrovku a Richterovy Boudy, po Čertových schodech rovnou do Pece pod Sněžkou k hotelu Děvín.To by představovalo zhruba 5,5 km. Se zdvořilostí musím odmítnout, i když nás bude čekat do Špindlerova Mlýna téměř 11 km. Plán je pro mě zákon. Vracíme se tedy na Luční Boudu, která v dřívějších dobách patřila k nejstarším v Krkonoších. Po Mnichovské dohodě Luční Bouda 2. října 1938 vyhořela, v letech 1939 -1940 byla Němci obnovena a zařízení sloužilo k vojenským účelům. Rozsah budovy z těchto let odpovídá i současnému stavu.

Sněžka.

Luční bouda.

...

(fotky Lenka)

. . .

Dolinou Bílého Labe

Po občerstvení pokračujeme krásnou přírodou dolem Bílého Labe. Než dojdeme k další zastávce, kterou bude Bouda U Bílého Labe, klesneme o 400 m. Cesta je plná kamenů a trochu i nebezpečná. Své by mohla vyprávět manželská dvojice, která musí řešit problém manželky, jež se zranila na kolenou a měla zraněný i nos. Po této události ještě snížím tempo pochodu a raději si vychutnávám krajinu podél Bílého Labe.

Také na modré Weberově cestě objevuji křížek, upozorňující na leteckou nehodu ze dne 30. září 1997, při které zemřeli 3 lidé. Nic bližšího jsem bohužel na internetu nenašel. K Boudě U Bílého Labe přijdu o trochu později. To už mi můj věrný šerpa Roman vystál frontu na pivo a po jeho konzumaci pokračujeme do stanoveného cíle. U restaurace se opět rozdělíme. Jirka s Lenkou chtějí pokračovat podél Bílého Labe a uvidět 5 vodopádů (největší a nejznámější je Velký vodopád) i soutok Bílého Labe (po 8,3 km od pramene) s Labem pod Dívčí strání.

My postupujeme kratší žlutou Dřevařskou cestou, nejprve vystoupáme 100 výškových metrů a následně až do Špindlerova Mlýna stále klesáme. Za celý den jsme vystoupali celkem 450 výškových metrů a museli klesnout o 950 výškových metrů. Byla to skutečně hodnotná, ale také velmi náročná etapa.

(sepsal Venca)

Nad Bílé Labem...

...

...

...

Bílé Labe...

... ...

...

(fotky Lenka)

. . .

Od Špindlu oklikou na Zlaté návrší

trasa

Od Šeřína k Rezkovi

Díky sběru tisícovek jsme se všichni přesunuli do Špindlu. Mohu tak změnit pohledy na naše nejvyšší hory a projet si další dobře naplánovanou trasu, kterou mám uloženou v mapách.cz. Je to výrazná pomoc, protože se dozvím předem nejen délku trasy, ale i její převýšení. Pravdou je, že Stopař poté vždy zaznamená o dost větší převýšení a tak výpočet má ještě nějakou tu mouchu, k dobré orientaci to však stačí.

Hned s prvními metry začínám baterii šetřit. Po sjezdu k Labské přehradě stoupám Honzovo strouhou nad Labskou a již s výhledy nazpět k vodní nádrži a k Přední Planině projíždím šeřínskými lesy na Rovinku. Že zde bude u občerstvení nával jsem čekal, je již jedenáct dopoledne a i při našem přechodu hřebene od Žalobu před pár lety tady bylo plno. Mísí se tu turisté s cyklisty, dotlačit se sem nechá z Benecka po krásné nové asfaltce pohodlně i kočárek s děckem.

Nad Labskou.

Srocení cyklistů Na Rovince.

Pěkná cesta na Benecko splete i mě a tak se po ní kousek zbytečně projedu. Kdybych se pořádně podíval do mapy, zjistil bych, že by se tudy dalo sjet dolů k Vítkovicím pohodlněji, než mám v plánu. Pod Janovo horou totiž rychle a výrazně ztrátím výšku. Před sjezdem k říčce Jizerce pokecám se starým pánem s holí. Sedíme na lavičce s náramným výhledem a já sonduji jeho dobré znalosti.

Od Jizerky se cesta okamžitě zdvihá k v kopcích roztaženým Vítkovicím. Marně ale hledám železárny, v okolí je pouze několik vleků a sjezdovek. Táhlý krpál končí až u Rezka. Opět minu venkovní sezení otevřené restaurace a ponořím se do šťavnaté bučiny pod Preislerovým kopcem.

Janova hora od Kozích Domků.

Hotel Idol v Dolních Mísečkách.

Výjezd na Zlaté návrší

Příjemný traverz mi připomíná sjezd od Rohů k Albertovu a Bulovému v Blanském lese, jen svahy okolo jsou mnohem prudší. Až by jednoho chytly závratě. Ne nadarmo se cesta jmenuje Exkurzní.

Odbočím z ní již ve společnosti dalších dvou elektro - bikerů. Cesta rovně vede nahoru na Dvoračky a do Harrachova. My za Kozelským potokem odbočíme ostře vpravo k Vídeňské skále a objíždíme Kozelský hřbet. Již terénem, ale cesta je stále pevná a kvalitní. Pohled do mapy mi naznačí, že tenhle hřeben končí až vrcholem 1 435 m vysokého Kotle. To ještě netuším, že dnes vystoupám až k němu. Kolem je stále les a pohledy do hornatého okolí chybí.

Při sjezdu k Dolním Mísečkám se moc výška neztrácí, stále šetřím baterii a jedu vzhůru na "tour". Jen chvilkami pomoc přidám, abych příliš netrápil svá záda. Moje vychýlené ploténky by mi to mohly dát sežrat. V Horních Mísečkách kouknu na tři čárky baterie, pak pohlédnu vzhůru k vrcholům Zlatého návrší, a rozhodnu se k němu vyjet. Žádný velký risk to nepředstavuje, vždyť shora již do Špindlu pofrčím z kopce.

Dál se snažím v serpentinách šetřit energii baterie a nechávám se předjet pár zdatnými jezdci na galuskách. K jejich šlachovitým, vypracovaným lýtkám mají ty mé daleko. Již úvod tři sta metrového stoupání umaže další čárku, a tak poctivě a usilovně šlapu a potím se, ač ani dnes žádné vedro není. Odfrknout si mohu u výhledů, kde se kochám krásou horské přírody. A že je shora co pozorovat. Stará cesta s nakloněnými patníky do prudkého srázu, na které z pod asfaltu čouhají pečlivě složené kamenné kostky mě fascinuje.

Není to totiž ledajaká cesta. Výstavbu "Masarykovy horské cesty" urychlila především sílící hrozba vpádu hitlerových vojsk, když se v 30. letech minulého století začal vybudovat systém pohraničního opevnění a jako vhodná lokalita byla vybrána i Labská louka. Objekty lehkého opevnění, takzvané řopíky, pak vojáci stavěli především na hřebeni Kotle, západně od místa, kde silnice končí. Několik jich stojí dodnes.

Konečně se dostávám k turisty obležené Vrbatově boudě. Chci však vnímat přírodu, ne pach připáleného oleje, smažených hranolů a řízků, proto plouživým tempem pokračuji kolem mohyly Hanče a Vrbaty k rozcestí nad Kotelní jámu. Cyklisté zde mohou dojet k Luční boudě. Od Zlatého návrší zamířím na Labskou louku, kde poprvé vytáhnu z batůžku zrcadlovku. Bohužel ani dnes není nebe k fotografům milostivé. Pošmourno pohledy do dáli ničí a tak zoomování daleké Sněžky nemůže přinést žádný úspěch. Spíš se soustředím na bližší kopce - kamenitý vrcholek Violíku a mohutné Vysoké Kolo (1 508 m n. m.). Ještě víc pozornosti mám pro zdejší květenu. Orchideje, zvonky, výrazný suchopýr i další kvítka zkrášlují mokřadní louku, kde živoří nízké břízky a dominuje kosodřevina.

Masarykova silnice pod Vrbatovo boudou.

...

Pohled na Kozelský a Vlčí hřeben, lidé jsem projížděl.

U Vrbatovo boudy.

Kolem pomníku Hanče a Vrbaty jedu na Harrachovskou a Labskou louku.

Vysoké kolo.

Vzdálená Sněžka je jen nepatrným hrbolkem za vysokým hraničním hřebenem.

Panorama od Sokolníka k Dívčím kamenům.

Pod Violík vede cesta přes pramen Labe.

Mokřady Mumlavské louky.

Prstnatec májový, orchidej Pančavské louky.

Čichat další lidské pachy k Labské boudě už nejedu. Vracím se zvolna k potoku, kde si vodou z Labe doplním svůj bidon. Vida, kam jsem od "feldflašky" poskočil. Inu pokrok nezastavíš. Ani přibyvající roky.

Znovu se usalaším u Vrbatova návrší, odkud podávám zprávu blízkým. To abych se pochlubil, kam jsem vyjel. Výš už v Krkonoších být nemohu. Tuším, že na Sněžku se nesmí vyjet na kole ani cestou z Polské strany.

Naposledy cvaknu vrchol Kotle a marně hledám nepatrný průsek v Kozelském hřebenu, kudy jsem dnes projel. Letecký pohled brzy vyměním za kličkování mezi davy, které se neustále valí od Medvědína, kam je vyveze lanovka ze Špindlu. Jedu opravdu krokem, uzdu oři povolím, až se cesta uvolní.

Protože jsem moc nesnídal, už mám velký hlad. Zastavím v Horních Mísečkách u Jilemnické boudy a byť mne docela překvapí vysoké ceny jídla, od stolu neuteču. Bramborák s kuřecím masem a oblohou jím snad celou hodinu. Na tak ohromnou porci nejsem zvyklý a tak si musím dávat mezi sousty minutovou pauzu. Přece tady nic nenechám, vždyť budu platit za jídlo s malým radlerem a dýškem tři stovky.

Dolů už budu jen brzdit. A to důkladně, vždyť musím sjet strmou kamenitou cestu pro lyžaře. Na strávení vydatného pozdního oběda budu mít v autě ještě dost času, protože vandr Polskem na Luční boudu a zpět dolinou Bílého Labe se kamarádům trochu protáhl. Na parkoviště dorazí až kolem půl sedmé večerní. Je mi to jedno, já večeři dnes v hotelu objednanou nemám.

Vrchol Kotle a Harrachových kamenů.

Delší pauzu si dávám na hezkém a klidném místě pod muhylou Hanče a Vrbaty.

...

...

Kotel.

Poslední pohled shora a sjíždím na Horní Mísečky.

Labe ve Špindlu.

V hotelu si kluci musí večeři nechat ohřát v mikrovlnce a mají stěstí, že na ně vůbec zbyla.

Hotel Děvín.

Pohled z okna pokoje na Světlou je impozantní.