Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Kréta, Levka Ori

vydáno 21. října 2011 – napsal azave – 3 komentáře

KRÉTA, PALEOCHORA, LEVKA ORI povídání a obrázky z našeho pobytu na jihozápadním pobřeží Kréty v městečku Paleochora a krásných Levka Ori (Bílých horách). Mám rád hory, na které lze chodit po většinu roku v kraťasech! I když teď tam napadlo kolem 20 cm nového sněhu. Nevídaný úkaz v této roční době ...

Tomuto pobytu předcházela řada událostí a rozhodnutí. Zda vůbec někam (na Krétu) pojedeme, kam (na Krétě)a pak kdy. Na Krétě už jsme byli mockrát. Když už jsme se rozhodli, že pojedeme, a že na "last minute", hledali jsme kam. Že to nebude na severním pobřeží turistický průmysl (i když nějaké klidnější místo by se možná našlo) bylo dané předem. Moc možností ale nakonec nebylo, byl konec září a rozhodnutí padlo na Paleochoru. Tam jsme ještě nebyli. Malé městečko, na jihozápadním pobřeží, kousek do hor, písečné i oblázkové pláže, relativně málo lidí. Těšení mohlo začít.

Vše začalo hledáním na netu, co je tam k vidění, jaké pozoruhodnosti jsou poblíž, jak a kudy se dostat do hor, do soutěsek a třeba i jeskyní. Přitom jsme našli několik stránek o Levka Ori, o trecích po těchto horách. Začali jsme hledat nějaké mapy papírové i do turistické i autové navigace. Zadařilo se zabukování levného teréňáku na pojíždění po cestách i necestách (i když jsme si pro něj museli dojet do Chanie, tak pořád byl o 200 € levnější než v Paleochoře). Na webech jsme našli popisky treků po Levka Ori.

Den „D“ se blížil a o to intenzivněji jsme začali sledovat počasí v Řecku a speciálně na západní Krétě -[http://penteli.meteo.gr/stations/paleochora/].

Doby, kdy počasí ve Středomoří bylo stabilní jako kurz japonského jenu vůči USD, ty jsou v nenávratnu, změny dopadly i na tuto oblast. Počasí před naším odletem na Krétě nebylo nic moc. Hodně větrno – severní vítr meltemi - docela dost pršelo, na horách snad i se sněhem. Světoznámá soutěska Samária byla pár dní uzavřená pro velký vítr a dost vody v její dolní části.

Den „D“ ale konečně nastal. K naší veliké radosti nám přeložili aerolinky odlet na hodně brzo ráno – na 5:00.Tedy další den k dobru.

Na Krétě v Chanii, kde jsme přistáli, nás čekalo teplé a slunečné počasí.

letiště Chania

Bez zbytečného zdržování nás busem přepravili do Paleochory, kde jsme se ubytovali a vyrazili na obhlídku městečka.

centrum Paleochory

Bylo tam vše tak, jak jsme předpokládali. Modrá obloha, trocha lidí na městské pláži, ale o kus dal směrem na západ mezi skalisky na malých plážích ani noha. Moře teplé, klidné.

pohled na Paleochoru od západu

členité pobřeží jižní Kréty

Následující den jsme si přivstali a vyrazili na bus do Chanie. Budíček nám po celý pobyt dělali místní popeláři, kteří každý den okolo půl páté řeckého času projížděli městečko. Jak jsme pak poznali, jindy to ani nešlo. Později uličky zaplnila auta domorodců i turistů, a i každodenní linky autobusů z Chanie měly problémy s otočením se.

každodenní budíček - 4,30 řeckého času ...

V Chanii na nás v půjčovně čekal teréňák a mohli jsme začít poznávat jihozápad.

půjčovna aut na rohu v Chanie

Jako první cestu jsme zvolili obhlídku blízkých hor Levka Ori (Bílé hory - podle jejich barvy). Podle navigace jsme objevili zkratku, která nám ušetřila dost času i kilometrů po horských cestách a silnicích. Jeli jsme se podívat na planinu Omalos a Xyloskalo(asi 1300 mnm) a jeho okolí. Xyloskalo je označení "vchodu" do proslulé cca 18 km dlouhé soutěsky Samaria, který je na dost rozsáhlé planině Omalos mezi horami. Porozhlédnout se, jak na Gigilos a případně Volakias. Podle map a popisů treků na netu, měla vést kromě "cikcakové" stezky od „kafírny“ nad vchodem do Samárie ještě pozvolná pěšina odněkud ze západního kraje plata Omalos, která se pak na ten "cikcak" napojí. Jak se časem ukázalo, hledání bylo ztrátou času. Stezka byla asi jen na mapách, nic nenasvědčovalo, že by tomu bylo jinak.

zkoumání plata Omalos

Pro zlepšení nálady a za krásného počasí jsme se ještě vypravili na protilehlou východní stranu soutěsky, na horskou chatu Kalerghi (1670 m). Na této chatě je možné i ubytování. (http://www.kallergi.com/).

chata Kalergi nad Samarii

Návštěva zde stála za to: nádherné pohledy a „panoramata“ na všechny strany - do Samárie, na protilehlé vrcholy Gigilosu a Volakiasu, na Páchnes a i na plato Omalos.

plato Omalos

Zvláštností je také venkovní kadibudka. Pohled z okénka v ní nebo rovnou do díry na Samárii je nezapomenutelný!

pohled z věhlasného venkovního WC na Kalergi do Samarie

pohled tentokrát dírou do hlubin Samarie ....

Chatě velí už nějaký čas Rakušan, horský vůdce po Alpách, Josef Schwemberger. Je to prima chlap, jinak to ani na horách být nemůže. Pokochali jsme se pohledy do všech stran, nahoru i dolů, obešli kolečko po náhorní plošině u chaty, dali si vychlazené pivo a panáka moc dobré rakije, prohlédli si interiér chaty. A hlavně - z kopečka před chatou jsem si prohlédl podstatnou část cesty na Gigilos a Volakias, kam jsem se chtěl podívat.

Uplynulo pár dní, kdy počasí bylo na koupání a poznávání jiných částí západu Kréty, ale nebylo na cesty po horách, které byly zahaleny mraky. Podle předpovědi se mělo vyjasnit za dva dny. Tak doufejme ….

mraky nad horami ...

Poslední den září se již od časného rána povedl. Popeláři nás perfektně vzbudili, sbalili jsme již připravené věci a ještě za tmy vyrazili směr plato Omalos a Xyloskalo.

východ sluníčka nad Levka Ori

Cestu už jsme znali z přechozích výprav. Teréňák jsme nechali na parkovišti přímo u „kafírny“ nad Xyloskalo.

pracovníci parku Samaria opravující stezku na Gigilos

Radka se šla pomalu kochat směrem na Kalerghi a já vyrazil cikcakovou stezkou na Gigilos.

stezka do sedla pod Strifomadhi

Potěšující na tomhle treku je, že po cestě je výborný a stále tekoucí pramen - napajedlo pro kozy, ovce a lidi - Linoseli. Cesta k pramenu je, jak podle ukazatele i ve skutečnosti asi hodina. Jelikož na kopcích kolem Samárie už není žádný signál mobilů, měli jsme sebou malé vysílačky, kdyby náhodou něco….

Stezka k Linoseli je z kraje hóódně do kopečka, všechny bedekry a weby o Levka Ori v tom mají pravdu. Po počátečním stoupání už je ale stezka místy i z kopce.

místy se jde i z kopce...je to divné, ale je to tak

S vycházejícím sluncem je vidět do Samárie, odkud začíná vánek přinášet vůni všech možných jehličnanů a bylin. Jsou vidět snad všechny vrcholky Levka Ori. Probouzejí se i dravci využívající stoupavé vzdušné proudy (orli nebo supi?), sem tam někde ve skalách zacinká zvonek ovce nebo kozy. Cestou jsou vidět nádherné skály, pokroucené a hodně staré cypřiše a borovice.

i tudy se jde ...

Jinak panuje majestátné ticho, občas přerušené padajícím kamením ze stěny Gigilosu. Zatím jsem na cestě sám. Zkouším spojení a „vorel“ mne slyší, prý parádně.

cikcak do sedla mezi Gigilosem a Strifomadhi

U Linoseli jsem si doplnil zásoby vody (4,5 l - dál už jiná možnost nebude) a vyrazil směr sedlo mezi Gigilosem a Strifomadhi.

pramen Linoseli

odtud teče voda i do Samarie a jak tam chutná po těch kilometrech z kopce...

Nikdo přede mnou ani za mnou není. Tak si tu nádheru Levka Ori užívám naplno a fotím a fotím.

cikcak stezka do sedla pod Gigilos

Stezka opět cikcakuje na okraji rozsáhlého suťoviska pod Strifomadhi, které je občas přerušeno snad zvířecí stezkou vedoucí kamsi do skal pod vrchol Strifomadhi. Jen jsem si tak říkal, že jít tudy musí být hodně „dobrodružstevní“ a místy i o ústa.

jeden z mnoha pohledů do Samarie

V sedle pod Gigilosem se rozhlížím a opět kochám, focení nevyjímaje.

sedlo pod Gigilosem a Strifomadh, vstup do soutěsky Tripiti a Kladou

Nalevo je Gigilos a hned za ním Volakias. Vpravo na dosah je Strifomadhi, za ní Psilafi, a jižním směrem je v současnosti uzavřená, ale údajně nejhezčí, soutěska Tripiti.

sedlo mezi Gigilosem a Strifomadhi

Tohle nemohu posoudit, ale na východě Kréty jsem před rokem zkoušel vlézt do soutěsky Xa (Cha), a ta tedy hodně impozantní opravdu byla!!

Začíná foukat od spodu, ze Samárie. Přidávám vrstvu oblečení. Jinak jsem v kraťasech a v trekových sandálech. Dál na vrchol Gigilosu lze jít jednak po jihozápadním úbočí, nebo po barevných značkách a podle mužiků zhruba nad žlebem, kudy jsem se dostal do sedla pod Gigilosem.

i tak se značí stezky

Zvolil jsem žlutou, byla nejvíce vidět, s tím, že se po tom jihozápadním úbočí budu vracet.

občas postavený kámen jako značka

Asi tak 300 - 500 metrů je cesta hodně ve skalách, mnohde se musí doslova šplhat menšími úžlabinami. Pak se stezka rozšíří skoro na cestu, vedoucí mírně do kopce ke kamenné kupě na jednom z vrcholů Gigilosu.

tohle je uz lepsí cesta, kupa na jednom ze tří vrcholů Gigilosu

Ty jsou celkem asi tři nebo čtyři. Za ten hlavní je považováno skalisko s torzem hliníkového kříže nad Samárií, ke kterému je ještě asi tak půl hodinka cesty mezi hodně ostrými skalisky a skalami. Těsně před vrcholem s křížem je jakási skalnatá propadlina o průměru asi tak 80 metrů, do které se mně povedlo vlézt a tak si trošku cestu k vrcholu ztížit.

další dva vrcholy tohoto kopce

Konečně stojím na okraji srázu u zbytků hliníkového kříže s malou kapličkou.

vrchol Gigilosu

Pohledy kolem stoji za to. Plato Omalos jak na dlani, naproti klikatá cesta k chatě Kalerghi a vedoucí dál do hor, pode mnou Samária, za ní celé pásmo Levka Ori s Páchnes v čele.

plato Omalos

cesta na chatu Kalergi

Levka Ori kam se podívám ...

A po pravé ruce je táhlý a kamenitý vrchol Volakiasu.

jen hodinu chůze na Volakias 2116 mnm

sedlo a hřeben vedoucí na Volakias

Během chvilky podle navigace a souřadnic nacházím cache mezinárodní hry Geocaching, a fotim a fotim.

Chci ještě zkusit dojít na vrchol Volakiasu. Což je kopec asi o 150 metrů vyšší a na jeho vrchol, který je jižně, je asi ještě hodina cesty. Sestoupím tedy do sedla mezi oba kopce spíše necestou, která vede mezi zajímavými skalami, ostrými jako břity.

hodně ostré skály a za nimi Strifomadhi

Už cestou do zmiňovaného sedla začíná velmi výrazně foukat. Oblékám na sebe o další dvě vrstvy více. Pomalu začínám stoupat po více či méně znatelné stezce na Volakias. Jenže vítr - nebo spíše už vichřice - nabývá na intenzitě a poryvy jsou tak silné, že mně při skákání ze skály na skálu podráží nohy, otáčí kolem osy, kusama rve i rukávy u bundy. Zkouším jít za vyčnívajícím skaliskem, jenže dál to je to samé, ne-li horší. Volám vysílačkou Radku, chci jí popsat stav věcí, ale nic neslyším nic, jen hukot větru. Chvíli ještě za kamenem rozmýšlím, zda to zkusit, ale rozhoduji se pro návrat. Volakias na mně určitě počká. Vydržel tam do teďka, vydrží určitě ještě nějaký ten pátek…….

Zkouším najít nějakou zkratku a dostat se na úbočí Gigilosu a i za vítr. Vysílačkou konečně sděluji, že se vracím a při popisu počasí jsem za to rozhodnutí pochválen.

Po čase potkávám starší italský pár, který se vrací do sedla pod Gigilos a nechám se jimi kus cesty vést.

italská dvojice se kterou jsem šel část sestupu

Je příjemné nehledat mužiky, barevné cákance a značky. Občas se v hledání vystřídáme.Musím konstatovat, že jsme hodně rozmazlení naším turistickým značením. Potkáváme několik lidí, kteří teprve jdou na vrchol. Snad tam dojdou; na to, že ještě mají kus cesty před sebou a je odpoledne….

jiný pohled na cikcakovou stezku do sedla a ohromné suťovisko pod Strifodmahi

Po sestoupení do sedla Talijánům děkuju a snažíme se vysvětlit si, odkud jsme. Vysvětlování pojmů Czech, Czechoslovakia moc nezabírá. Až to, že jsem ze země, odkud je i „Grande Paolo“ (fotbalista Nedvěd), má úspěch. Sestup je už skoro za bezvětří, bunda a trička už zase nejsou potřeba.

Cestou zpátky jsou zase úplně jiné pohledy na hory a soutěsku.

rokle Samarie a nad ní nejvyšší vrchol Levka Ori Pachnes 2453 mnm

masiv Pachnes nad Samarií

Sluníčko parádně hřeje a cestou je opět vydatný pramen, kde doplňuji vodu.

vzácnost na tomto treku - kus stezky po rovině

Zbývá mně ještě tak hodina chůze na Xyloskalo. Cestou dál a dolů opět fotím skaliska, staré stromy, pohledy do Samárie.

pěkné skály pod Gigilosem

Bude si pak co prohlížet a na co vzpomínat. Opět potkávám skupinky turistů i neturistů. Někteří - a hlavně některé neturistky - mají opravdu, ale opravdu (jak říkává náš Václav II hradní) prapodivnou obuv do skal a hor…. Ale hlavně, že se jim to líbí ….

strážce stezky

Poslední cikcakový úsek stezky je opravdu „výživný“. Stupně, ze kterých je vytvořený, nejsou ani na krok, ani na půl kroku - vyplatí se jít úplně mimo stezku. Vzpomínám si na nějakou dámu, která na svém webu tenhle kus cesty ohodnotila slovy v angličtině začínající na fu.... Dávám jí jak v duchu, tak občas i nahlas za pravdu. Ráno při cestě nahoru to tak nevypadalo....do kopce byl krok kratší. Zbývá mně posledních asi sto výškových metrů, už vidím kafírnu, náš teréňák.

střecha kafírny pode mnou, posledních 200 metrů ...

Je něco po třetí odpolední, těším se na jeden Mythos (pivo vařené prý podle české receptury) a něco malého k tomu. Otevřená je jen taverna u parkoviště. Jenže tam už vytírají a netváří se příliš vlídně. Je to asi tím, že je po sezóně a mají vyděláno. Ale časem nás obslouží, mají i něco podobného našemu štrůdlu s pitou - moc dobrým slaným kozím nebo ovčím sýrem. Vše si bereme ven na sluníčko a tam sděluji Radce první dojmy. Že musí jít příště se mnou, jak tam nahoře nádherně…. A že se musíme někdy podívat i na Páchnes a na kultovní Kástro ležící ve východních Levka Ori…

No, ale pro dnešek nám zbývá akorát tak dojet do Paleochory. Ale do tmy je ještě dost času …