Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Kastro - druhý pokus

vydáno 22. ledna 2015 – napsal azave – žádný komentář

Vloni jsme se opět vypravili na náš milovaný řecký ostrov Krétu. A zase k našemu kamarádovi Michalisovi (Radčinému spolužákovi z dob studií na univerzitě) do malé vesničky jižně od Rethymna, kde má rodný dům po rodičích. V Ano Valsamonero jsme měli po celý víc jak třítýdenní pobyt náš "basecamp" a odkud jsme vyráželi na treky a túry po Levka Ori (Bílých horách) i po jižním pobřeží Kréty. 

Po kratší pauze jsme se vloni opět vypravili na náš milovaný ostrov Krétu. Shodou "okolností a náhod" jsme letěli s naším kámošem Petrem, který se po Levka Ori pohybuje "na těžko" To znamená, že všechno co potřebuje pro třeba měiční pobyt, si nosí na zádech. Letěli jsme s Eagean Airlines (tím to vedení linek zdravím, a když si tohle přečtou, mohli by nám dát příště nějakou pořádnou slevu za reklamu, která je nestojí ani cent), protože jsou zatím nejlevnější při cestě na Krétu z Prahy. Cesta je sice s mezipřistáním v Aténách, ale to je tak kolem hodiny zdržení. Když se nic zvláštního neděje. Nic moc se nedělo ...

My jsme se po příletu jeli ubytovat k našemu dlouholetému kamarádovi a spolužákovi Michalisovi na jeho "chalupu" k Rethymnu. A dali jsme si sraz s Petrem za dva dny na planině Niato ve východních Levka Ori. Zatím co Petr pomalu stoupal do hor, my jsme si půjčili "autíčko", vyřídili mobilní internet do tabletu, abychom byli skoro všude on-line a mohli třeba hledat krétské kešky a nebo podávat "hlášení" do Česka o stavu Kréty a tzv. řecké krizi.

V domluvený den jsme hodně brzo po ránu vyrazili na jihozápad do hor. Čekalo nás něco kolem 70 km po krétské skoro dálnici a horských silnicích. A na závěr čekala třešnička v podobě více než 12 km po kamenité horské cestě z Ammoudari kolem horské chaty na Tavri pod Kastro.

Tuhle cestu přes hory na jih, ale i pod Kastro, už jsme několikrát absolvovali, tak že skoro nic nového. Jen se někdy divíme, jak funguje krétská skoro dálnice Eleniki road a co všechno se na ni může odehrávat - prostě Kréta.

Na domluveném mistě jsme byli dokonce s předstihem, před devátou i s několika fotografickými zastávkami. Auto jsme museli nechat o kus výš, než bylo domluveno, protože závěrečný kopec bych při zpáteční cestě určitě nevyjel. A to je celá cesta po planině rozšířená a tak nějak po krétsku opravená.

Petr, který nocoval o kousek dál, už byl skoro připraven. Jen že, dva dny jsme se neviděli, tak jsme museli všechny poslední události probrat. Petrův veliký bágl jsme schovali do auta, výstup mohl začít.

Vyrazili jsme po desáté dopoledni. Radka s námi nešla, šla relaxovat pod borovice a cypřiše, s tím že se bude kochat horami a odpočívat. Na její dotaz, že kdy se asi vrátíme, zkušený horal Petr povídal cosi o čtvrté hodině odpolední ...

Začali jsme stoupat po občas značené E4 (cedulí s číslem E4 jsou značené všechny stezky po Krétě) mezi stromy a křovisky jednoho ze svahů pod Kastrem. Tam, kde přestanou růst stromy i keře, jsou pak v různé vzdálenosti tyče, ale už nic moc znatelná stezka. Jde se po kamení, mezi kamením a skalami. S přibývajícími hodinami a výškou se měnilo počasi, objevily se mraky. Chvílemi celkem dost husté, že bylo vidět jen na pár metrů před sebe. Cesta nahoru je vcelku jednoduchá, tři čtvrtiny cesty podle tyčového značeni, které vede po jednotlivých hřebenech úbočí hory. Na místo, kde značeni a teď viditelná stezka odbočuje doprava a pak dál na Katsiveli, a kam jsem došel pře třemi lety, jsme dorazili kolem tří čtvrtě na jednu. Podle našeho odhadu na vrchol zbývala tak maximálně hodinka stoupání. Teď už jsme šli do docela prudkého svahu a mraky občas silnš houstly. Nezbývalo nic jiného, než udržovat směr přímo vzhůru. Někam dojdeme. Petr "prošlapával" cestu, občas zmizel v mlze a mracích. Asi po hodině a něco stoupání, jsem uviděl Petra a kamennou mohylu (a nebo to bylo obráceně) před sebou. No sláva, tak se to povedlo, říkal jsem si. Kolena i celej můj člověk vydržel, no dobrý, ale ještě je cesta zpátky ...

Petr hned vyndal kořaličku a následoval slavnostní přípitek na oslavu zdoláni hory. Hned po přípitku došlo i vrcholové foceni. Jen jsme litovali, že není nic moc vidět. A tak jsem hlasem mohutným do větru silně zaklel a zařval, že tedy ten nejvyšši, co má hory dneska na starosti, ať s tím kouká něco udělat. Když už jsme se sem vydrápali, že nic není vidět. Nějakou chvíli mu to trvalo, ale najednou se mračna začala rozplývat. My jsme uviděli najednou kus severniho pobřeží, a i to, že od nás na východ za malým údolím, je ještě jeden vrchol. I podle gpsky nadmořská výška u mohyly neodpovídala výšce vrcholku Kastra. Kastro má 2219 mnm. Byli jsme na jakémsi Předkastří. Začali jsme rozumovat, jestli to ještě zkusíme na vrchol Kastra. Zbývalo nám vystoupat ještě kolem 100 výškových metrů, což je tak hodina a něco... Bylo skoro půl treti odpoledne.

Trošku jsme začali počítat, ještě hodinu nahoru a pak dobré tři hodiny dolů k autu. Radce jsme řekli, že se kolem čtvrté vrátíme. Není tam žádný signál mobilu, abychom ji poslali smsku, že se nám túra o dost protáhne.

Tak jsme se rozhodli, že tedy kultovní Kastro nezdoláme, musí stačit Předkastří. Vyrazili jsme na zpáteční cestu. Ted musím předeslat, že jsem silně podcenil obutí. Měl jsem sice dobré pevné kotníkové boty, ale s relativně měkkou podrážkou. Při stoupání byly boty výborné, ale cestou dolů, jsem cítil úplně všechny skály, kameny a kamínky, co na svazích hory jsou. A že z těch kamenů a skal jsou celé Levka Ori. Příště už bez Hanwagů na krétských horách ani krok. Petr vyrazil jeho tempem skákajícího kamzíka a občas mně zmizel v mracích i skalách. Sestupovali jsme skoro stejnou trasou, jakou jsme vystoupali nahoru. Od vrcholové mohyly po hřebeni k odbočce na Katsiveli a pak podle tyčového značeni E4ky. Asi na čtyřech místech u tyčí jsme našli dvoulitrové láhve s vodou. Někdo si je tam schoval na pak a mně řádné napiti přišlo vhod. Děkuji tímto neznámému dobrodinci za poskytnutí vody. Měl jsem sebou tři litry, ale bylo to málo.

Když jsme s menšími přestávkami sestoupili ke hranici stromů a keřů, šel jsem zhruba tři tyčové délky s křečí v obou nohách. Nastěstí to nebyl příkrý úsek, jen pozvolné klesání k prvním stromům. To se mně ještě nikdy nestalo. V tu chvíli jsem toho měl skutečně plné zuby. Ještě, že na mně Petr počkal. Žádné protahováni nezabíralo, dopil jsem poslední zbytky vody a šel dál se zatnutejma zubama. Pomalu, ale šel. Zbývalo posledních necelých sto výškových metrů, to už se sestupuje po klikaté kozí stezce mezi stromy a keři.

Petr vyrazil dopředu ohlásit, že už jdeme. Radka na nás čekala u auta, trošku se vylekala, když viděla jen Petra. Po asi půl hodině ( v šest) jsem dorazil i já. Musel jsem si "vychutnat" poslední metry sestupu ... Byl jsem rád , že jsem dole, u kanystru s vodou a nějakým jídlem.

Při převlékání (u mne hlavně přezouvání), svačení a pití, jsme Radce sdělovali jaké to tam nahoře bylo, kam až jsme došli, jaká byla moje cesta dolů v nevhodných botách ...

Petr si při tom přebalil a zabalil jeho velikej bágl. Doplnili jsme mu zásoby vody a protože se blížila noc, vyrazil na konec planiny Niato najít si nějaké místo na spaní. Rozloučili jsme se s tím, že se za týden setkáme na horské cestě vedoucí z Anopoli do hor pod Pachnes. Mezi tím my procestujeme jižní pobřeží Kréty a pak zkusíme opět společně zdolat druhou nejvyšší horu Kréty - Pachnes.

No a nás čekala zpáteční cesta po kamenité horské cestě dolů do Ammoudari a pak po horských silničkách a silnicích do Ano Valsamonero, do našeho krétského basecampu. Ještě jsme se zastavili na pivo a pravé krétské kafe v taverně "U pomníku" v Ammoudari, vesnici na hlavni silnici spojující jih ostrova se severem. A asi za tři hodiny, už za pořádné krétské tmy jsme dorazili do našeho dočasného krétského domova.

Fotky z cesty na ostrov jsou tady: http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_prvni%2C_jak_jsme_se_tam_dostali_.../

a fotky z treku na Kastro jsou také tady: http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_druhy%2C_Kastro%2C_vychodni_Levka_Ori/