Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Kameny České Kanady ll.

vydáno 22. července 2014 – napsal Rony – žádný komentář

Ďábelskou prdel již máme za sebou, ale stále ještě kolem Zvůle zůstává mnoho neobjevených míst, kde divutvorná kouzla přírody modelují skály a balvany do neskutečných tvarů. Znovu procházíme krajinu České Kanady a zůstáváme udiveni nad její dokonalou krásou. A přestože nám tentokrát težké brány hradu Landštejnu, kam jsme také chtěli zavítat, zůstaly uzavřeny, jiné se nám zase zlehka pootevřely.

Nedělní putování po kopcích okolo Zvůle

Přijeli jsme především za chladnou krásou zdejších balvanů a tak není divu, že jeden den věnujeme blízkému okolí Zvůle. Zde je jich z celého území České Kanady nejvíc. Jsou vlastně na každém kroku, pokud si vyberete správný směr.

Od kempu vede červená turistická značka nejen k Terezínu, ale i opačným směrem. Využíváme tedy její pohostinnosti a necháme se vést přes Hliniště, kde jsou na kopci uskupení velkých oblázků a různě tvarovaných kuliček, se kterými zde zřejmě hráli vrhcáby nějací obři. Dno blízkého bezejmenného potoka je jimi posázeno tolik, že vody v něm nedohledáš. Z červené po chvíli přeskakujeme na modrou a za ní dohledáváme vrchol Skalky (703 m n. m.). Zdejší skály mne ale zklamou. Slunce proniká smrčinou, rozbíjí jakoukoli kompozici a fotky do jedné kazí. Škoda, myslel jsem, že bude dnes znovu zataženo. Zaměřuji proto pozornost na vzdálený obzor, kde vyčnívá věž hradu. Dohadujeme se, jestli to není Landštejn, ale žádnou jistotu nemáme.

Zvovu, tentokrát trochu složitěji, dohledáme modrou značku a pokračujeme směrem k samotám Na Jitrách. Zde ovšem k focení nic není. Tedy pokud si odmyslím plaňky plotu vkusně ozdobené krásně vymalovanými keramickými hrnečky. Právě takové jsme viděli včera ve Slavonicích. Vracíme se okruhem k rozcestí a jdeme k známému útvaru, Ďáblovo chlebu. Je vidět, že ďáblík v nedalekém okolí opavdu řádí a skrývá se v různých polohách.

Nedaleko kempu Chatky Zvůle stojí několik dalších skulptur.

...

...

Před vrcholkem Skalky nás vítá několik zajímavých kamenů.

...

A na vrcholu zase velmi pékný rozhled k západu. To, co je vidět na snímku proto zřejmě nemůže být Landštejn, protože ten leží od nás směrem na jih.

Na Jitrách.

...

U Ďáblovo chleba.

Ďáblův chléb trochu jinak...

...

...

...

...

Asi ďáblův hamburger, kdo ví, na co ještě má ještě chuť. Snad ne na naše duše. Čeká nás totiž bloudění vrchem Šibeník.

...

Od fotogenického Ďáblova chleba jdeme cestou pod vrch Šibeník (732 m n. m.). Ten je po Velkém kámenu u Kunžaku druhým nejvyšším vrcholem České Kanady. Stoupání zdoláme bez problémů, jen očekávané skalisko na vrcholu chybí. Až na vedlejším vrcholu, který je kousek nad vískou Terezín, krásné a mohutné skály najdeme. Radostně je zvěčňuji a těší mne, že konečně jsou kolem nich vzrostlé buky. Hned fotky vypadají lépe a pestřeji.

Scházíme ke studánce Pod silnicí a opět je co fotit. Do kempu zbývá jen kousek, který nám na chvíli zpestří krmící se mladý zajíček. Uteče až když se přiblížíme na pár kroků.

Odpoledne se skoro dvě hodiny válíme u rybníka. Přece nejsme v kempu jen proto, abysme od rána do večera fotily obyčejné šutráky. Dnes je nádherný letní den, není žádný vítr a tak se nám ani nechce od vody zvedat.

Šibeník je celý pokrytý lesem, jen zde se otevírá nižším porostem marný výhled nikam. Patník není vrcholovým bodem, ale dalším z historických mezníků Čech a Moravy. Dnes je tato hranice setřena podivným a umělým krajským celkem Vysočina.

Po lese běhá slečna s anténkou. Radioorientační běžci mají soustředění. My orientaci neztrácíme a pokračujeme kudy se dá.

Na vrcholku sousedícím s Šibeníkem vytváří malebné zákoutí několik vznešených skal.

...

...

Pod námi na dohled je obec Terezín.

Historický hraniční mezník.

Studánka Pod silnicí.

...

Po večeři jdeme na zdravotní procházku, ale ta se nakonec trochu zvrtne. Chodíme sem a tam lesem, mechem porostlými a dávno nepoužívanými cestami jen tak v sandálech, až nakonec dojdeme znovu k Ďáblovu chlebu a nedalekým skalkám na vrcholku vedlejšího vršku. Večerní klid dodává místu až mystickou atmosféru. Teprve pomalu zapadající slunce nás obrátí zpět směrem ke Zvůli.

Hned za kempem je paseka s několika oblími balvany. Jeden z nich je vybaven zajímavým Péefkem.

...

...

Návrší nedaleko kempu Zvůle.

...

U Skalky.

...

U Ďáblova chleba.

...

...

Náprstník digitalis.

Pondělní vandr kolem přehrady Landštejn

mapka Landštejn

Uhliště (702 m n. m.)

Po vydatné snídani, které jsou v kempu formou švédského stolu, se sbalíme a přesouváme k Landštejnu. Za Stálkovem ale ještě vystoupáme na vrch Uhliště (702 m n. m.). Je znát, že předpověď více než 30° veder nelhala. Zdolání vrcholu, na kterém stojí mobilní vysílač a dřevěná chatka, je tak hned po ránu zaplaceno provlhlým trikem. Nahoře jen málo chybí k výtečným výhledům po okolí, které polomem a těžbou prořídlý smrkový les umožňuje bohužel jen v omezené míře. Je škoda, že zdejší stožár mobilních operátorů neslouží i jako rozhledna. Sestupujeme severním úbočím k nové svážnici a zanedlouho bloudíme mezi balvany a skalami nižšího skalnatého vrcholku. Odsud to netrvá dlouho a jsme zpět na cestě u Stálkova.

U vrcholku Uhliště.

Skalky pod Uhlištěm.

Landštejn - přehrada a hrad

Druhý dnešní vandr bude již vydatnější. Z parkoviště pod hradem Landštejn míříme po červené značce k přehradní nádrži Landštejn. Stezka míjí kapličku zasvěcenou Panně Marii, proplétá se mezi skalkami vysoko nad přehradou a ústí k příjezdové cestě od Starého Města pod Landštejnem. Nás sem přivádí touha spatřit zblízka Landštejnskou přehradní nádrž. To se nám brzy splní, když lesní zkratkou dojdeme k cestě vinoucí se nad přehradou, odkud máme parádní výhled. Náladu nám po chvíli kazí cyklistka, které hrázní hrozili pokutou. Landštejnské vodní dílo totiž slouží jako rezervoár pitné vody l. stupně a přístup k němu je zakázán. Nakonec dáváme na její doporučení a mohutnou hráz podcházíme. Tak se dostáváme k domku hrázných z druhé strany a je po problému.

Na prvním rozcestí jdeme vpravo a postupně stoupáme stále vzhůru. Podle mapy z tabletu se daří projít orientačně docela náročný terén bez chybičky. Míjíme vysoké skály a směřujeme k Mlýnskému lesu. Opět střídáme na křižovatkách lesních cest pravou a levou odbočku, až konečně stojíme u první žlutě vymalované turistické značky. Dál je to již snadné. Od Českého Rudolce se ještě připojí modrá a nad rybníkem Pstruhovec, u kterého jsem kdysi již dvakrát na vandrech přespal, i zelená. A aby toho nebylo málo, u Vitíněvsi i poslední barva, červená. Čtyřbarevné kombinaci chybí snad jen duha nad hlavou. Té se ale klidně na posledních metrech dočkat můžeme, začíná totiž mírně pršet.

Přesto, že se slunce stále častěji schovává za mraky, je vedro k zalknutí. Po lehčím obědu, kdy zkouším rybí polévku na způsob Halászlé, jdeme na hrad. Před jeho branou se ale dovíme, že ji právě zavřeli. Je pondělí a otevřeno bylo díky předem obědnané skupině. Hrad Landštejn a výhledy do okolí i na přehradu z věže, nám bohužel tentokrát zůstanou utajeny.

...

Landštejn nejprve obcházíme po červené TZ k přehradě.

...

...

...

Kaplička pod Landštejnem.

...

Landštejnská přehrada je díky umístění do lůna lesů jedinečnou. Škoda, že si v ní nesmíte smočit ani malíček. Ale to se, na rozdíl od jiných zákonů o ochraně přírody, dá ještě pochopit.

Z hráze. Zde již začíná zákaz vstupu. Bohužel tak po ní nepřecházíme, ale jdeme pod ní. To už se zdá trochu jako zbytečnost, vždyť po hrázích ostatních zdrojů pitné vody volně přejíždí auta.

Do provozu byla dána v roce 1973. Hráz je kamenitá, sypaná, dlouhá 376 m a 23,4 m vysoká od dna nádrže. Celkový objem nádrže je 3,262 mil. m3 vody a zatopená plocha tak činí 40,5 ha.

Hluboko pod hrází je krajina plná zvláštních obrazů a barev.

...

Skály pod Mlýnským lesem.

...

...

Podhájí.

Punčoška je vlastně výběžkem jednoho ze zálivů Landštejnské přehrady, kterou jsme celou obešli.

Hrad Landštejn vystavěl český král Přemysl Otakar I. někdy po roce 1222 jako strážní hrad zabezpečující zemské hranice na sporných územích. Na jednom ze žulových vrchů Novobystřické vrchoviny tak střežil hranici tří historických zemí Čech, Moravy a Rakouska. Jádrem hradu byla velká hranolová věž na jižní straně, na severní straně pak menší obytná věž s kaplí. Obě věže později spojil dvoupatrový palác. Horní část vyšší věže hradu byla upravena jako vyhlídková.

Nám opět zbývá se jen projít kolem hradeb. Je to škoda, ale dalo se s tím trochu počítat. V pondělí bývá většina hradů a zámků nadále zavřena. Není to ale zbytečné?

...

ŘOP - bunkry u Starého Města pod Landštejnem

Jako malou záplatu na duši volíme náhradní program. Prohlídku jednoho z mnoha zdejších bunkrů s výkladem. Tento Řopík stojí těsně u cesty, kterou jedeme do Nové Bystřice. Je připraven k obraně vlasti, tak, jak tomu bylo u všech bunkrů těsně před potupným Mnichovským diktátem. Poslechneme si krátký výklad a jdeme ještě k dvěma dalším upraveným bunkrům. Pomalu se loučíme s Českou Kanadou.

ŘOP je zkratka ředitelství opevňovacích prací a pod touto zkratkou jsou po celém našem pohraničí rozesety malé bunkry, které měly pomoci obraně vlasti v nepřívětivých třicátých letech minulého století. Nakonec byly, díky Mnichovskému diktátu, stavěny zbytečně.

Pan Sviták nás zasvěcuje do vybavení a chodu v bunkrech, kam se vešlo jen několik vojáků. Obsluhu samopalu a lehkého kulometu jich zajišťovalo šest.

...

Dnes jsou součástí přírody, kterou nijak neruší.

...

...

Nová Bystřice

Opravdu poslední kratší zastávku děláme na hezkém náměstí v Nové Bystřici, kde jdeme do cukrárny na zmrzlinový pohár.

Nová Bystřice leží na jihozápadním okraji České Kanady a díky úzkokolejce z Jindřichova Hradce je tak jednou z jejích bran. I naše minulé vandrivání začalo právě zde. Povídání o něm a hlavně hojnost fotek, najdete v archívu na webu Šlápot.

Morový sloup stojí na náměstí od roku 1676 a se zdoben sochou Nejsvětější Trojice, jako poděkování za to, že přestal mor. Socha byla poničena požárem a znovu vystavěna roku 1837, kdy byla restaurována a pozlacena k zažehnání cholery.