Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Kamenec – od pramenů Lužnice

vydáno 25. března 2009 – napsal Rony – 6 komentářů

Ten klid nenajdete jen tak někde. To Novohradské hory, stále ještě prosty turistů a řítících se horských kol, vám ho nabízí. Proč jej tedy na výkend nepřijmout?

odkaz na mapu

Tak takhle nějak to bylo :-P.

Vypadá to, že na této první fotce čekáme na příjezd autobusu, ale není to pravda. To se jen, jako ostatně vždycky po ránu, zdrželi někde na startu Honsáci. Přece jen ty muchničky nebyly včera večer to pravé o co jsme v našem kempu u Uhlišťského rybníku stáli. Ale došli jsme k němu z Žofína, kde parkují naše auta, až pozdě večer. A to proto, že Škodovka Luďkovi a spol. poněkud stávkovala. Takovou žízeň, co měla cestou od Kaplice, jsem ještě nezažil. Naštěstí kanystr vložený k motoru a kolem tekoucí potoky uhasily nejhorší a auto přece jen krokem k cíli dojelo.

Z místa nenažraných mušek jsme zmizeli bez snídaně a tak se brzy musíme nasytit.

Cestu si s Lukášem kontrolujeme na GPSce a i díky ní nacházíme tu pravou cestu k hrázi Pohořského rybníka. Počasí ujde, voda jakbysmet a tak se trošku i proplaveme.

Muži zvlášť, ženy zvlášť. Jak brzy pochopil i nechtěně šmírující R.V.

Cestou na Kamenec, náš první cíl, trochu bloudíme, ale vše je v normě. Letitá zkušenost nás na vrchol vede zcela neomylně. Nahoře sice Jana protestuje kvůli několikametrovému převýšení, ale nakonec se dohrabe do stínu vrcholových skal i ona.

Tady nahoře je úplné skalní bludiště a tak se vydáváme na menší průzkumné výpravy.

Jen lenivý ženský odpočívají.

Dostat se až k vrcholové tyči je ale skoro nemožné a tak šplhounovi Luďovi podám aspoň foťáček pro dokumentární foto.Kamenec, kóta 1 072m.

Ještě zjistit kudy přesně dál a vyrážíme směrem k rakouské hranici.

I Vločka má dlouhé přestávky už plný zuby a vyráží mezi prvními.

Lesem jdeme kus po hranici, ale když se cesta zhorší dáváme se k na mapě vyznačené cestě už v sousedním Rakousku. Bohužel kvůli běžencům z Čech, nebo srnkám, kdo ví, je kolem plot. Až po chvíli nacházíme jakýs takýs průchod a dostáváme se na druhou stranu.

Právě včas, protože značka se stáčí od zmíněné cesty a my zase prolézáme na druhou, vlastně na tu první, stranu.

Cesta vede stále lesem přes Stodůlecký vrch stále po nové značené hřebenové příhraniční stezce.

Kdesi vlevo pod námi jsou prameny Pohořského potoka, ale zahnout k nim, jak jsme původně chtěli, se nám nedaří.

A tak se u pramene posilujeme na posledních pár kilometrů rakouskou stranou hranice.

Od té ještě několik neunavených jde k prameni Lužnice (Lainsitzguelle), zatímco my ostatní odpočíváme u kapličky nedaleko hraničního přechodu na Pohoří na Šumavě.

Linkin Park zní naštěstí jen v uších Lukáše, jinak je tady na pláních u Pohoří ticho a klid.

Krajina bez života zde nebyla vždy. To až vyhnání německy mluvících obyvatel po druhé světové válce a následné demolice budov a vojenské uzavření prostoru ji zde vytvořily. V polovině 90tých let se nakonec zřítilo i torzo kostelu a dílo zkázy bylo dokonáno. Dnes se sice pár nově postavených budov objevilo, ale s kdysi docela velkou vsí to nemá moc společného.

My ale zahýbáme k lesu a klesáme do údolí říčky Lužnice, kterým chceme dojít až k rybníku.

Ten má bohužel, ještě po potopě v roce 2002, provalenou hráz, ale i tak se nakonec domlouváme a zůstáváme na noc.

Místo je hezké a když bahno z nádrže přestane smrdět Špagetce, tak u ohýnku i piknikujeme.

U můstku už je nám jasný, že najít na spaní lepší místo by nebylo vůbec jednoduché.

U bývalých Stříbrných hutí si můžeme přečíst zajímavou historii dnes již úplně pustého místa a dokonce si i prohlídnout zbytky keramiky, vystavené u odpočívadla.

Potom už jen nahoru a dolu, a jsme u vchodu do Žofínského pralesa. Zbytek se ale raději vydává ke Zlaté Ktiši, již opraveném rybníku v hlubokých Novohradských lesích. Na Žofíně si dáváme zaslouženou odměnu, zmrzlinový pohár a frčíme domů.