Jizerské hory ll.
vydáno 11. října 2021 – napsal Rony – žádný komentář
Další dva dny se opět rozdělíme na část pěší a část cyklo. Třetí den se Roman oddělí od Venci, aby na něho začal stahovat ztrátu v zdolaných tisícovkách a přejde podstatnou část Jizerek. Já si také naložím na bedra velkou zátěž a stihnu dvě etapy. Poslední den bude víc oddechový, přesto shlédnu další mně neznámá místa hor.
Od Oldřichovského sedla k dalším tisícovkám Jizerských hor
Společně přes Poledník na Hřebínek
Ráno nás Roman opět vyváží na Oldřichovské sedlo 481 m n. m. Tentokrát se z něho s Vaškem vydáme po zelené na opačnou stranu než včera, směrem k vrcholu Poledníka 864 m n. m.
Po cestě znovu obdivujeme pěkné skalní útvary a obří kameny. Jinde by je lidé skoro uctívaly, ale zde jich vidíme tolik, že je postupně míjíme bez většího vzrušení.
Václav mi dal za úkol vyhledat skálu Jízdenka, ale terén je tak členitý - kameny a stromy, že to po chvíli vzdávám. Vašek doufá, že mu po cestě najdu aspoň některé křížky např. Langeho kříž, ale ten opět nenalézám, v terénu, kde jsou skály, velké kameny a díry do země, jak se kameny poskládaly, a do toho padlé stromy, křoviska. Nakonec nenajdu ani jeden, i když se docela snažím a nechci svého pána zklamat (šerpa). Ale nedaří se, v lese se modrá tečka na mapách.cz nechce skoro hýbat a hrozí mi, že při jejím neustálém sledování a současném pohybu dojdu k zranění.
A tak po zdolání celkem fádního vrcholu Poledník už další křížky ani nezkoušíme hledat, neboť nás čeká ještě dlouhá cesta. Sestupujeme po zelené na rozcesti Bílá kuchyně a po žluté dojdeme na Hřebínek, kde do sebe v místním občerstvení kopneme první pivo. Já pouze malé, protože mě čeká ještě slušná štreka. Po žluté dojdeme po cyklostezce na rozcestí pod Ptačími kupami, kde se naše cesty rozdělují.
Vzhůru na tisícovky Jizerek
Je přesně 11 hodin a Vašek míří na Ořešník. Já začínám sběr tisícovek, které mi ještě chybí v Jizerských horách do sbírky z celkem 396 českých tisícovek. Zdá se, že mě touto sbírkou Vašek po několika letech společného chození nakazil a já se ji budu snažit dál rozšiřovat. Přinese to další motivaci pro turistiku.
Po 15 minutách vystoupám na krasné Ptačí kupy (1 013 m n. m.). Chvíli hledám tu nejvyšší skálu, ale pak dojdu do sedla a z něho po několika kramlích a řetězu dosáhnu vrcholu s kruhovým výhledem. Počasí se však docela mračí a v 17:05 mi jede bus ze Smědavy, tak spěchám na z dálky viditelnou skálu Holubník (1 071 m n. m.). Potkávám dvě mladé turistky s dvěma psi, dáme foto a jdu na rozcesti Bílá smrt.
Výstup na Ptačí kupy.
...
Povalový chodník pod Holubník.
Holubník...
Na vrcholu Holubníku.
...
...
Po cestě trochu sprchne, ale když konečně vyndám pláštěnku, přeháňka skončí. Z rozcestí pokračuji po zelené na rozcestí na Žďárku a pak po žluté na Čihadla, odkud krátkou spojovací neznačenou cestou ke Knajpě. Dohledávám vrchol Na Knajpě (1 013 m n m.), kde opět zakufruji jako na Malém Dědovi v Jeseníkách 2020. Teprve když překonám paniku, že bídně zahynu v mokřadech, posunuji se jedním směrem a přitom pozoruji modrou tečku na mapách v mobilu. Tak se mi podaří dojít zpět na cestu, mírně odřený a zpocený. Ještě že při tom Vašek se mnou nebyl, musel by mě už definitivně propustit ze svých služeb šerpy.
Míjím svačící cyklisty u občerstvení na Knajpě a uháním po červené k rozcestí se žlutou tzv. Paulova paseka. Po krátkém stoupání mířím prvním průsekem na hřeben Smědavské hory, kde je velký posed a od něj lehce dosáhnu vrchol. Ztékám vrcholovou skálu s kruhovým rozhledem, pak rychle sestoupím do Smědavy, kde jsem za půl hodiny (15:00 hod) a vím, že ještě do odjezdu busu zdolám dnešní pátou tisícovku - Černý vrch (1 025 m n m.).
Pramen Bílé Smědé u Knajpy.
Pod Smědavskou horou.
Vycházím ze Smědavy cestou po cyklostezce směrem na osadu Jizerka, lesními cestami odbočím směrem na vrchol, kde se jen otočím a jdu stejnou trasou zpět na Smědavu. Před odjezdem autobusu stihnu výbornou polévku boršč za 110 Kč, pivo a pozoruji pěkné cyklistky. Pak už jen stojím na zastávce a vyhlížím bus do Frýdlantu.
Všechno klapne a po příchodu na ubytování se divím, že Vašek ještě nedorazil, i když jsem s ním dříve telefonicky mluvil. Čekal na vlak a měl dorazit dřív než já. Nakonec se ukáže, že seděl ve špatném vagóně, musel dojet až do Liberce, tam se otočil a napodruhé už mu to vyšlo. Jízdy vlakem se stávájí jeho oblíbenou kratochvílí.
Přesto se šťastně setkáváme, jen Vašek přijde mírně zraněný, a to ani nedělal žádné nožičky s mičudou, inu už mu ty jeho nožičky úplně dobře neslouží, ale přesto má stále motivaci šlapat! Vezmněme si z něho mi mladí šedesátníci příklad a nevzdávejme to, chodit se dá v každém věku!
Celková trasa, kterou jsem tento den urazil vyšla na 28 km, 1 100 m nahoru, 650 m dolů a kdybych měl více času, ještě bych dal další vrcholy, jak jsem byl rozjetý, akorát večer jsem nemohl nějak zabrat.
(text a foto Roman V.)
Vodopád Velkého Štolpichu a skály Ořešníku
Vzhledem k svému stáří a snížené turistické výkonnosti si zvolím jednu ze třech možných tras, všech se startem v Oldřichovském sedle.
1.trasa pokračuje přes vrch Poledník k rozcestí Bílé kuchyně a odtud přímo po modré kolem Malého Štolpichu do Hejnic (10 km).
2. uvažovaná trasa pokračuje od Bílé kuchyně k Hřebínku a k rozcestí Pod Ptačími kupami, dále k rozcestí U Tetřeví boudy, k vodopádu na Velkém Štolpichu, na skálu Ořešníku a odtud do Hejnic (18 km).
3. uvažovaná trasa pokračuje od rozcestí Pod Ptačími kupami přes vrchy Ptačí kupy, Holubník, Na Kneipě, Smědavská hora, Černý vrch k chatě Smědava (až 27 km).
Se svým šerpou zdoláme vrch Poledník (převýšení o 380 výškových metrů), stačíme se na Hřebínku občerstvit v otevřeném stánku a rozloučíme se na rozcestí Pod Ptačími kupami. Roman si chce zdolat pět vrcholů Jizerských hor a zakončit etapu na Smědavě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jsem zvolil 2. uvažovanou trasu a udělal jsem zcela určitě dobře. Za prvé všech 14 hlavních tisícovek Jizerských hor už mám dávno za sebou a za druhé chci dát svobodu svému šerpovi Romanovi, kterému moje pomalé chodecké tempo leze na nervy. A já sám si musím přiznat, že etapa nad 20 km už pro mě není.
Z rozcestí Pod Ptačími kupami (asi 930 m n. m.) ujdu asi 300 m a na pravé straně Oldřichovské silnice vidím na stromě dřevěný křížek pod názvem Andrejkova smrt. 27. ledna 1985 zde zemřel čtyřicetiletý Jan Andrejko z Liberce, kterého ranila mrtvice při lyžařském závodu Jizerská padesátka.
Od křížku po výše uvedené silnici dojdu k vyhlídkovému skalisku Krásná Máří, jež se nalézá v nadmořské výšce 904 m. Své jméno má vyhlídka po nedalekém dávno zrušeném dolu na železnou rudu. Z vyhlídky je pohled na Frýdlantskou kotlinu, zejména na město Hejnice s bazilikou Navštívení Panny Marie a také na další skalisko Ořešník, k němuž posléze rovněž dojdu.
Z vyhlídky Krásné Máří vede cesta k Tetřeví chatě a k stejnojmennému rozcestí. Od něho odbočuji po červenožluté a jdu podle potoka Velký Štolpich k stejnojmennému vodopádu. Je to v podstatě kaskáda několika menších vodopádů, které v součtu dávají výšku kolem 30-ti metrů. U vodopádů si krátce občerstvuji a odpočívám, jelikož už mám za sebou téměř 12 km.
Od vodopádu pokračuji trochu složitějším terénem mezi většími skalami k vyhlídkové skále Ořešník, která ční nad lesy v nadmořské výšce kolem 800 m. Na vrcholové skále nalézám velký dřevěný kříž, jenž zde stojí již od roku 1813. Při jeho obnově se v roce 1819 zabili 2 bratři františkáni. Ořešník je veřejnosti přístupný od roku 1898, k vrcholu vede 28 vytesaných schodů zabezpečených kovovým zábradlím. Zábradlí bylo rekonstruováno v roce 2000 Jizersko - ještědským horským spolkem.
K vrcholovému kříži na Ořešníku se samozřejmě dostanu i já, ale pozoruji, že to před deseti léty šlo podstatně snadněji. Protože na vrcholu fičí studený vítr, věnuji se pohledům na Hejnice jen chvilku a sestupuji ze skály. Sto metrů od ní objevuji menší dřevěný kříž se siluetou hor s názvem Opičák (30. 10. 1949 - 18. 7. 2014), Jizerské hory.
Ani na internetu nic bližšího nezjistím. Domnívám se, že jde o vzpomínku na horolezce či milovníka hor s přízviskem Opičák, který zemřel ve věku 64 let. Tento kříž jsem při poutích po našich pohořích již jednou viděl, bohužel nevím kde.
Z Ořešníku sejdu do města Hejnice, které znám velmi dobře. Před deseti lety jsem tu byl čtyři dny ubytován. Dominantou poutního města s 2 736 obyvateli je kostel Navštívení Panny Marie z roku 1729, bývalý klášter františkánů, kaple sv. Antonína, kašna se sochou sv. Františka z Assisi, muzeum horolezectví.
K autobusové zastávce v Hejnicích se dostanu s časovým předstihem více než hodiny. Za úvahu by stála návštěva kilometr vzdálené vyhlídky Poustevníkův kámen na vrchu Na Chatkách (465 m n. m.) a nedaleké lesní divadlo z roku 1914. Pro velkou únavu pramenící z 18 km dlouhé trasy se této lákavé příležitosti musím vzdát.
Protože nechci dlouho čekat na autobus do Frýdlantu, využiji blízkou železniční zastávku. Na poslední chvíli stihnu vlak jedoucí do Frýdlantu a do Liberce. Bohužel však nejsem informován, že v Raspenavě se souprava dvou vagonů rozpojuje a první vůz jede do Frýdlantu, zatímco druhý až do Liberce. Jelikož jsem samozřejmě v tom druhém, svezu se až do Liberce. Ve Frýdlantu se dostanu do penzionu až o mnoho později než můj věrný šerpa, což oběma Romanům dělá moc dobře, smějí se od ucha k uchu. Nemám to lehký turistický život.
( text Václav)
Jizerkami od Frýdlantu přes Smědavu až pod Smrk
Po odvozu poutníků do Oldřichovského sedla, z něhož se dnes vydávají na opačnou stranu Jizerek než včera, se vracím do Frýdlantu. Moje cyklotrasa vede kolem řeky Smědé do Raspenavy, kde se mi na hlavu z téměř modrého nebe snese pořádný ranní slejvák. Pozdě najdu autobusovou zastávku, abych se v ní skryl. Naštěstí je teplo, a když se déšť přesune za Hejnice, rychle na slunci oschnu.
Za Ferdinandovem zamířím do Jizerských hor po žluté vzhůru kaňonem Velkého Štolpichu. Pod vodopády zabočím vpravo na Rauscheckovu cestu, jež vede k Hřebínku. Za stálého stoupání si prohlížím strmé svahy, které cesta traverzuje. Bučiny zde spolu se skalami a balvany vytváří dokonale malebnou pasáž. Snažím se makat, protože energii baterie budu ještě dost při výjezdech potřebovat. Přesto z ní stoupaní na Hřebínek značnou část vyčerpá.
Nad Sloupským potokem, v který se po soutoku změní Malý (Bílý) a Velký (Černý) Štolpich.
Ferdinandov.
Velký Štolpich...
...
Na Rauscheckovo cestě...
...
...
Kiosek na Hřebínku.
Odměnou mi je následná projížďka smrčinami, kde převýšení již je nevýrazné. Dojedu k loveckému zámečku na Nové Louce a k Blatnému rybníku, odkud stoupám přes Kristiánov až pod Černou horu. Pod ní překonávám tisícimetrovou hranici.
Čihadlo se svými vrchovištními slatěmi a mokřady je nadosah a s ním známá Knajpa s kioskem, v obležení cyklistů i pěších. Zdejší cesty jsou pro dlouhé pochody dost nepříjemné, často jdete po rovné asfaltce nebo tvrdé cestě z panelů. Ze sedla kola ale zase neuvidíte skalnaté vrcholky, které jsou často mimo cyklotrasy. Dobré je obé kombinovat, což jistě mnoho bikerů dělá.
Objíždím pohodlně vrchol Jizery a vychutnávám si dlouhý sjezd k Smědavě. V zdejším penzionu, nyní v rekonstrukci, jsme byli před lety necelý týden ubytováni. Takže ony zmiňované skalnaté vrcholky znám z té doby dobře.
Nová Louka....
Lovecký zámeček na Nové Louce.
Smědava.
Přestože se pozvolna k horám blíží dešťová mračna, rozhodnu se jet dál k nejvyšší hoře Jizerek - Smrku (1 124 m n. m.). Projíždím horskou krajinu přes Předěl, kde je jedno z kontrolních stanovišť pochodu (i cyklotrastras) akce, jež se dnes koná. Jedu svižným tempem pod Nebeský žebřík, kterým se leze na Smrk, a pak klesám k rozcestí u Červeného buku, abych sjel ještě níž k Hubertce.
Ani zde sešup nekončí, minu vyhlídku Hájníkova Kohouta a brzy si projíždím Lázně Libverda. Stále hrozí déšť, však se také dostávám do míst, kde lilo. Louže o tom jasně svědčí. Ale to už jsem za Peklem a před nosem mám Raspenavu.
Známou ranní trasu si lehce poupravím a spokojený, že jsem nezmokl, se dopravím do frýdlantského penzionu. Čas mám na ujetých 60 km výborný, nikde jsem se nezdržel, a tak dobíjím baterii, abych se mohl vydat i na opačnou stranu Frýdlantska.
Černá Smědá.
Mokřady u Sporného území. Jedu k nejvyššímu vrcholu Jizerských hor - Smrku.
Z vyhlídky Hajníkova kohouta zhlédnu Smědavskou horu i Frýdlantské cimbuří.
Lázně Libverda.
Na Ořešník právě leze Venca.
V Pekle...
...
Smědá v Raspenavě občas zazlobí a rozlije se do okolí obce.
...
Z Frýdlantu k Višňové
Odpolední projížďkou chci alespoň trochu splatit dluh naplánované trase kolem česko - polských hranic, kterou poslední den nestihnu, protože odjedeme do Fojtky u Liberce.
Vyjíždím městem k rozhledně Frýdlantská výšina, kde sice platím za vstup na rozhlednu pouze 20 Kč, avšak za co? Rozhled zastínily okolní mohutná dubiska a jen úzký průsek odhaluje kousek Frýdlantu s kostelní věží. Lepší rozhled mám z obyčejného travnatého kopečku nad Údolím.
Frýdlantské výšina je jméno této rozhledny.
Ovšem dnes okolní stromy výhledy neumožňují.
...
...
U křížku.
Vjedu po zelené značce do lesa, kde u brodu Bulovského potoka mohu opláchnout zabahněné kolo. Trasa hezky meandruje společně s bystřinou, kterou opustím u Poustky. V dohledu je obec Višňová, již si celou projedu. Višňová, Minkovice, Víska jsou za sebou přehledně seřazené.
Stejně tak je našla i tisíciletí voda, jež obce v roce 2010 zaplavila a poničila přitom mnoho domů. Stojím u mohutného Dubu ochránce, který při velké vodě zachránil několik hrázděných domků. Pár informačních cedulí vložených do kamenů o tom jasně hovoří. Také o za ll. světové války sestřeleném letadle spojeneckých sil, bombardéru B-17G City of Savannah, kterému se říkalo "létající pevnost".
Pokračuji přes Kunratice na hlavní cestu, kde míjím památník šarvátek u Tongrundu (1813), abych kolem nádraží dorazil na frýdlantské náměstí. Večer se nám nechce jít ani na večeři, ospalé město nás neláká, a radši se válíme na pokoli.
Bulovský potok meandruje lesy k Višňové.
...
Hrázděný dům v Minkovicích.
Víska - dub ochránce Višňové, kterou zasáhla v roce 2010 tisíciletá voda.
Informační cedule u Smědé...
...
...
Nad Zaječím potokem.
(text a foto Rony)
Heřmanická okurka a Dračí vrch
Kodešova skála a Heřmanická okurka
V neděli 12. září 2021 opouštíme město Frýdlant. Dalším naším cílem bude obec Heřmanice, která bezprostředně sousedí s polskou obcí Bogatynia a je vzdálena 6 km jihozápadně od Frýdlantu.
V Heřmanicích zastavujeme u přírodní památky Kodešova skála. Jde o čedičový masív v zaniklém Gotově lomu. Skála je pojmenovaná podle frýdlantského učitele Otakara Kodeše. Tento pomocník Stráže ochrany státu byl na tomto místě zastřelen v roce 1938 příslušníkem sudetoněmeckého oddílu.
Zachovalý čedičový masív v bývalém Gotovo lomu. Na chráněném území roste lilie zlatohlavá, brslen evropský, plicník tmavý.
Křižák bojuje s kudlankou.
...
Po menším bloudění se v Heřmanicích dostaneme k 24 metrové rozhledně ve tvaru okurky. Rozhledna je celá z modřínového dřeva o kruhovém průměru 5 m a má 99 schodů. V dřevěné stavbě jsou dvoje schodiště, aby se návštěvníci stoupající nahoru nemuseli vyhýbat těm jdoucím dolů. Z rozhledny jsou vidět vrcholy Jizerských a Lužických hor, polské město Bogatynia a hnědouhelný důl s elektrárnou v Turowě.
BW Okurky - rozhledny Heřmanice...
...
....
...
Heřmanice.
Pohled z rozhledny Jizerskym horám.
Houbičky z lavičky.
A jiné zdobí hlavu sochy.
(text Václav, foto Rony)
Výstup na Dračí vrch
Trasa: Obec Fojtka - Dračí vrch - Přírodní památka Pod Dračí skálou - přehradní nádrž Fojtka
Další zastávkou je vesnice Fojtka, součást obce Mníšek v okrese Liberec. Katastrální území této vesnice měří přes 18 km čtverečních a zahrnuje mimo jiné vodní nádrž Fojtka, vrcholy Dračí vrch, Brdo a Olivetskou horu, které jsme původně měli všechny zdolat a ujít celkem 17 km.
Společně se svým šerpou Romanem jdeme obcí hlavní silnicí A. F. Ressla (český pedagog a publicista působící ve Frýdlantském výběžku). Neposlušný šerpa ale nasadí vysoké tempo, kterému nestačím a tak půjdu sám loudavým stylem k Dračímu vrchu.
Cestou potkám stejně rychlou důchodkyni, s kterou se dám do řeči a ona mi poradí nejsnadnější cestu k vrcholu. Ujdu k němu asi 3 km od obce Fojtka. Na Dračím vrchu (676 m n. m.) dosáhnu skalní vyhlídky na tzv. Dračím kameni. Vyhlídka byla zpřístupněna v roce 1902 horským spolkem z Liberce. Ve skále je vytesáno 70 schodů a na vrcholu zapuštěno do skály zábradlí. Ze skály lze vidět Ještěd, město Liberec a Kateřinský hřbet s vrcholem Brdo.
Na vrcholu se zdržuji poměrně dlouho a po sestupu z vyhlídky se rozhoduji, že vzhledem ke své kondici k oběma osmistovkovým vrcholům nepůjdu a trasu výrazně zkrátím. V tom se náhle objeví šerpa Roman, který ignoroval lesní zkratku k Dračímu vrchu a ušel minimálně o 2 km delší vzdálenost než já. Prý na mě dlouho čekal a nedočkal se. Když mu řeknu, že k vrcholům Brdo (876 m n. m.) a Olivetské hory (886 m n. m.) nepůjdu, ani neprotestuje a připojí se ke mně. Možná i na něm se z části projevila únava z náročné včerejší etapy dlouhé 27 km.
Dračí vrch...
...
...
Cestou k vodní nádrži Fojtka navštívíme přírodní památku Pod Dračí skálou s výskytem chráněného tisu červeného se stromy starými až 400 let. Naučná stezka Fojtecké tisy není dlouhá, měří pouhých 230 m. Naše poslední trasa vede k vodní nádrži Fojtka. Když k ní dojdu, mám v nohách pouhých 7 km.
Přehradní nádrž Fojtka byla postavena na stejnojmenném potoce v letech 1904 - 1906. Zděná hráz je 11 m vysoká, 146 m dlouhá a 4,5 m široká. Nádrž slouží jako ochrana před povodněmi, k rekreaci a pro zásobování vodou. Její rozloha je 7 ha a průměrná hloubka činí 10 m. Vodní nádrž lze dokola obejít po vybudované cyklostezce. Takto bychom mohli přidat v chůzi ještě dalších 1,3 km. To se bohužel nestane.
Když si pochutnávám na dobrém Svijanském 11° mázu v místním Fresh Pizza restaurantu, dojede k němu i Roman ve svém Seatu. Kromě první etapy zbývající tři projezdil na svém elektrickém kolu. Pak se s ním ještě rozdělím o velkou pizzu a takto posilněni se všichni tři vydáme na cestu domů.
Informační cedule u PP Pod Dračí i skálou.
Vodní nádrž Fojtka.
(text a foto Václav)
Z Fojtky k protržené přehradě
Ráno nás v 5:30 budí mohutný řev sirény. Pod otevřeným oknem máme požární zbrojnici a rychlý výjezd hasičů k ohni z první ruky. Já jen doufám, že za rohem nehoří moje auto.
Po snídani se sbalíme a jedeme nejprve do Heřmanic k čedičové Kodešovo skále. Tím mineme odbočku k okurce, jak lid trefně nazval dřevěnou rozhlednu otevřenou v roce 2012, a musíme se k ní vrátit.
Shora se můžeme rozloučit pohledem na Jizerské hory, byť je ještě neopouštíme. Moje cyklotrasa naopak do jejich srdce znovu zamíří.
Fojtka leží kolem 400 m n. m. a tak není divu, že se žluté značení od ní žene kolem stejnojmenného potoka rychle vzhůru. Chybějící most na cestě znamená, že jsem pár desítek výškovych metrů vyjel zbytečně. Znovu se snažím šetřit baterii elektrokola, ale včerejší dlouhý den v nohách cítím.
Fojtka.
Strmý svah vpravo skrývá Dračí vrch, kam Venca s Romanem polezou. Já stoupám lesem pod Javorový vrch a Brdo. Téměř čtyř set metrové převýšení mne vyneslo do výšin, z nichž znovu rychle klesnu.
Horem objíždím vodní nádrž Bedřichov, aniž bych ji, byť jen letmo, zahlédl. U Gregorovo kříže jsem na trase, kterou jsem si projel včera. Lovecký zámeček Nová Louka a Blatný rybník proto znám. Kristiánov jsem už mohl vynechat, protože moje dnešní trasa míří naopak dolů k přehradě Josefův Důl.
Tetřeví kámen u Kristiánova.
Když sjedu na vysokou hráz, zatažené nebe nedává možnost k dobrým fotkám. Přehrada byla vystavěna v letech 1976 – 1982 a je největší přehradou Jizerských hor zadržující přes 20 mil. m³ pitné vody.
Pohled k Josefovu Dolu naznačuje, že ještě o dost klesnu. Ale tohle je v mém plánu, chtěl jsem si projet i nižší partie jihu Jizerek. Zastavěné území od Josefova Dolu pokračuje až k Desné a Tanvaldu. Míjím mnoho starých honosných budov, které ztratily uplatnění. Nejlépe to dokumentuje stará škola. Vysoká budova dávno neplní svůj původní účel a nyní stojí u cesty jako velký vykřičník. Nebo otazník? Je jasné, že časy se mění a ona jen doplatila na změny, které se zdají být přirozené. Jistěže zdejšímu vylidnění a ztrátě kontinuity napomohlo vysídlení německy mluvícího obyvatelstva, ale taková byla doba. Lze si jen přát, aby se scénář podobný světovým válkám již nikdy neopakoval. Jak snadno lze manipulovat s davy můžeme ostatně sledovat dnes a denně na kdejaké demonstraci.
Přehrada Josefův Důl...
Pohled z hráze k Josefovo Dolu.
...
Stará škola v Josefovo Dole.
Kostel Proměnění Páně.
Co jsem shora ztratil, musím znovu nabrat. Od řeky Kamenice zabočím do údolí Jedlového potoka, odkud mne lesní branou serpentiny vyvedou vzhůru k Mariánskohorským boudám. Nadosah zde mám třetí přehradu, tentokrát však protrženou. Pod tímhle názvem najdete prázdnou vodní nádrž na Bílé Desné, která byla dokončena v roce 1915. Přehrada se 18. září 1916 protrhla a smetla část obce Desná. Jedná se o největší katastrofu v rámci protržení přehrady v Čechách. Katastrofické následky povodňové vlny znamenaly nejen obrovské materiální škody, ale vyžádaly si i 65 lidských životů.
Přidávám se k několika jedincům, kteří brouzdají po náspu provalené hráze, pak si u kiosku koupím párek v rohlíku a z venkovní pípy natočím kofolu.
Místo výjezdu k tisícovce Milíře překvapivě mírně klesám. Začíná pršet a tak se na chvíli schovám pod hustý smrk, odkud volám parťákům. Již se vrací z trasy, kterou si pro únavu Venci hodně zkrátili. Budou tak tentokrát čekat na mě, vždyť jsem teprve v polovině trasy. Druhá část však bude podstatně snazší a rychlejší.
Mariánskohorské Boudy.
Protržená přehrada na Bílé Desné.
...
...
...
...
Celkem snadno vyjedu na Čihadlo, odkud panelová cesta protne náhorní planinu. V mokřadech se zde o místo na slunci přetahuje borůvčí se smrčky, břízkami a klečí. Kosodřevina jasně vítězí v místech, kde se drží stojatá černá voda.
Kamenná vyhlídka Krásná Máří leží kousek od mojí trasy. Jdu se proto podívat na roviny u Raspenavy a Hejnic. Po krátkém dešti je dohlednost mizerná. Parní lázeň pohlcuje kopce a lesy, nedaleký Ořešník lze sotva spatřit.
Od Čihadla ke Krásné Máří.
Vrchovištní slatě...
...
Krásná Máří...
Z vyhlídky lze přehlédnout celé Frýdlantsko...
Pohled k Ořešníku.
...
Hejnice.
Ořešník.
Za odbočkou na Ptačí kupy a Holubník začínám sjíždět na Hřebínek a přes Bílou Kuchyni dolů do Oldřichovského sedla. Krásný sjezd míří mezi svahy a bučiny, stále víc se kroutí, míjí potoky, strže a kamenná moře. Užívám si rychlé jízdy a přitom do krve čerpám spoustu adrenalinu. Ani se mi nechce z lesa vyjet.
Projíždím Oldřichov v Hájíích a v Mníšku odbočím na žlutou turistickou značku. Na žluté jsem trasu i začínal, Fojtka je za kopcem. V ní stačí naložit kolo na nosič a sjet k přehradě Fojtka, kam kluci došli a kde se před dlouhou jízdou domů posilníme pizzou.
Přehrada Fojtka.
(text a foto Rony)
Ohodnoťte článek
Anketa
Znáte dobře Jizerské hory? Nebo si také myslíte, že nejvyšší českou horou je Smrk?
25%Jistě, často v nich trávím čas v létě i v zimě.
21%Ano, převážně z letní dovolené.
15%Ano, častěji ale z běžeckých tras v zimním období.
19%Moc je neznám, jen z několika krátkých vyletů.
20%Vůbec jsem je zatím nenavštívil(a).
Hlasovalo 189 čtenářů
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
Jaký typ výletů preferujete?
1240 46% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
840 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
598 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2678 čtenářů Archiv anket
