Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Jizerské hory l.

vydáno 4. října 2021 – napsal Rony – 1 komentář

Než si projdeme západní část Jizerek a zmapujeme nemalou část Jizerských hor, především části, která se letos dostala na seznam přírodního bohatství UNESCO, Venca s Romanem vystoupí na Mrtvý vrch, zapomenutý krkonšský vrchol. Jde o jeho předposlední hlavní tisícovku České republiky.

Tisícovka Mrtvý vrch v Krkonoších

mapa

Mrtvý vrch je onou horou, která nás na sever Čech znovu zavedla. Ne pro její výjimečnost, ani pro název, který cosi naznačuje, nýbrž proto, že na ni Václavovi v červnovém naročném vandrování Krkonošemi nezbyly síly ani čas. Předávám tedy slovo dobyvateli, jemuž po dosažení této mety zbude zdolat poslední českou hlavní tisícovku.

(Rony)

Výlet do Krkonoš a Jizerských hor začínáme ve čtvrtek ráno 9. září 2021. Vyjíždíme Romanovým autem ze Zlivi, ve Strakonicích nabíráme mého šerpu Romana V. a přes Prahu míříme k Harrachovu, kde mě čeká u polských hranic poslední tisícovka Krkonoš, a to Mrtvý vrch (1 059 m n. m.). Tento vrchol jsme nestačili zdolat při naší poslední návštěvě Krkonoš, jež se konala ve dnech 2. 7. - 6. 7. 2021.

Než se tam dostaneme, zastavujeme v obci Roprachtice, nacházející se 3 km jižně od obce Vysoké nad Jizerou. Důvodem zastávky je pěkná rozhledna s názvem U borovice, postavené 17. 11. 2009. Je 13 m vysoká a leží v nadmořské výšce 670 m n. m. Podívat se z ní ovšem nemůžeme, jelikož je otevřena v září pouze o víkendech v době od 10 - 16 hodin.

Rozhledna U borovice...

...

Pak ujedeme něco přes 20 km a zastavíme až 700 m za státní hranicí v Polsku na odstavném parkovišti, odkud se svým šerpou Romanem podnikneme výstup na Mrtvý vrch. Ten leží 3 km severně od Harrachova a 1 km východně od Novosvětského sedla. Výstup na něj rozhodně nebude těžký, protože nás čeká převýšení okolo 200 m při celkové vzdálenosti k vrcholu 3 km.

Jdeme zpátky na hranici, kterou budeme po modře značené cestě kopírovat několik set metrů a následně po silničce k rozcestníku Alfrédka, který leží v nadmořské výšce 1 046 m. K blízké lovecké chatě Alfrédka ovšem nepůjdeme. Od rozcestníku ujdeme zhruba 200 m po cyklostezce Terex - Janouškova cesta a odbočíme po neznačené polní cestě vpravo. Po 300 m jsme na vrcholu.

Na vrcholu Mrtvý vrch (1 059 m n. m.).

Plochý vrchol je porostlý mladou smrčinou mezi pasekami. V blízkosti nejvyššího bodu je myslivecký posed. Geodetický bod nejsevernější tisícovky v Krkonoších však hledáme marně, protože neexistuje.

Vracíme se z vrcholu na Terex - Janouškovu cestu, aniž si uvědomíme, že jsme asi 600 m šlapali v klidovém území KRNAP. Určitě jsme však žádné škody nenadělali. Po Terex - Janouškově cestě pak urazíme ještě 3 km a dojdeme k silnici E 65, kde již na nás čeká Romanovo auto.

(text a foto Václav)

Polskem do doliny Jizery

mapa Stopař - cyklotrasa

Nechávám kamarády, aby si zapsali do svých análů další zdolanou horu a vydávám se polským územím k horní Jizeře. Ostatně kvůli tomu ani nemusím za hranice, neboť jsme je pro opravu parkoviště na české straně museli přejet na polskou stranu.

Cyklotrasa stoupá pod Dzial Izersky (904 m n. m.), který, jak napovídá název, je již součástí hor Jizerských. Však také moje trasa míří k řece Jizeře. První kratší zastavení u turistické chaty Orle napovídá, že jedu do turisticky vděčné oblasti. Zde, i o kousek dál u Jizery, se povalují či korzují desítky turistů a bikerů.

Mapka polské části Jizerek.

Nad potokem Kamionek.

Turistická chata Orle..

Krásnou krajinou protéká řeka, jíž koryto je plné zakulacených balvanů. Podoba s Vydrou jistě není náhodná. I zde jsou okolní vcholy skalnaté. Rezervace Torfowiska Doliny Izery chrání rozsáhlé louky a slatě, kterými meandrují přítoky Jizery. Zlátnoucí vysoké traviny připomínají prérii divokého amerického západu. Dřevěný můstek je pak symbolickou připomínkou propojení neporušené přírody s lidmi. Stejně jako bílá písčitá cesta vinoucí se mírně zvlněnou krajinou jako bílý had. Jak vlastně zněla ona báseň, kterou jsem kdysi složil?

"Cesta je bílý had

plazící se rájem,

o co tu vlastně hrajem?

O život, snad...

Cesta je bílý had,

pro ni jablko v ráji zraje"

Jizera...

...

Dolina Jizery...

Můstek nad přítokem Jizery.

...

Pytlácké kameny na české straně hranice.

Jizera - most přes Martinské údolí.

Ze tří možných cyklotras k vrcholu Sine Skalski (1 121 m n. m.) si vybírám tu "zlatou střední". Skutečně ji zdobí zlatá, ve formě žlutavé turistické značky. Však je také určena turistům, pro kolo vhodná rozhodně není a tak od potůčku nahoru elektrokolo musím přes kořeny a šutry vytlačit. Sina Droga mi tak dá dost zabrat, naštěstí jde jen o pár set metrů. Za Jehněčím potokem se již hezky svezu. Cesta mírně klesá k hlavní, po níž to mám k autu necelý kilometr. Je znát, že na rozdíl od června se zdejší provoz znásobil, tehdy přes tento hraniční přechod auta prakticky nejezdila.

...

Pod vrcholem Mrtvého vrchu vyčkám na kluky a hned jedeme k dalšímu dnešnímu cíli. Tím je Kořenov a rozhledna Štěpánka. Z té jsem se již rozhlížel a tak dávám přednost druhé kratší atapě na kole.

(text a foto Rony)

Rozhledna Štěpánka a Bílé skály

mapa

Romanovo Seat nám zastavuje v Příchovicích poblíž autobusové zastávky v nadmořské výšce kolem 825 metrů. Pak následuje 1 km stoupání po modré k turistické chatě Hvězda a dalších 300 m po zelené k vrcholu Hvězda (958 m n. m.).

Na vrcholu je krásná rozhledna Štěpánka, která je vysoká 24 m, vyhlídkový ochoz je ve výšce 21m.bNa vnějším ochozu rozhledny je kovová mapka, kde jsou vyznačeny možné dohledy na vrcholy Krkonoš, Jizerských hor, ale i jiných pohoří. Mě hřeje na srdci vědomí, že drtivou většinu těchto hor a míst jsem už v minulosti navštívil.

Výstavba rozhledny byla zahájena majitelem panství Camilem Rohanem již v roce 1847. Jméno rozhledny nemá po nějaké krásné Štěpánce, nýbrž po tehdejším českém místodržícím arcivévodovi Štěpánu Habsbursko - Lotrinským (1817 - 1867). Ten tehdy dohlížel na stavbu císařské Krkonošské silnice vedoucí z Liberce do Trutnova.

Kníže Rohan na jeho počest přejmenoval vrch Hvězda na Štěpánovu výšinu a započal s výstavbou rozhledny. Když dosáhla výše 6 m, byla její výstavba zastavena na 40 let. Důvodem byla i skutečnost, že arcivévoda v roce 1848 abdikoval z funkce místodržícího Uher a tím upadl u císařského dvora v nemilost. Po 40-ti letech od Rohana převzal výstavbu rozhledny německý Horský spolek, který ji po čtyřech letech dokončil. Podle pověsti prý knížeti Rohanovi předpověděla cikánka, že po dokončení výstavby rozhledny zemře. Proto asi ta dlouhá prodleva. Rozhledna byla dokončena v roce 1892 a kníže skutečně zemřel, ovšem v 91 letech. Geograficky patří vrchol Hvězdy s rozhlednou do Krkonoš, do Vilémovské hornatiny, nejzápadnější části Krkonoš.

Chata Hvězda.

Bez Járy Cimrmana to nejde.

Rozhledna Štěpánka.

Po prohlídce této krásné rozhledny vedou naše kroky k pomníku ve tvaru Železného kříže (německé vyznamenání za statečnost v době válečného stavu), který byl postaven místními Němci v květnu 1944 na památku padlých zdejších rodilých Němců, jenž museli za 2. světové války narukovat do německé armády. Pamětní kameny poskládané do půlkruhu se středem v kříži znázorňovaly místa, odkud tito Němci pocházeli.

Po skončení války byl kříž (v jeho středu byl hákový kříž) vcelku logicky rozlomen a shozen se skály. V roce 2011 byly jeho části rádoby nadšenci do historie nalezeny a pomník byl ilegálně obnoven. Podle mého názoru měly bezprostředně poté zasáhnout místní i nadřízené orgány a tento nehorázný pomník, symbol třetí říše a nacismu zlikvidovat, případně uložit do muzea. Bohužel se to ani po deseti letech nestalo. Nemůžeme se proto divit, že se pomník stal již několikrát předmětem útoků sprejerů, naposledy koncem července 2021, o čemž jsme se dozvěděli ze sdělovacích prostředků. Je ale i předmětem soudní žaloby.

Ostudný Železný kříž u rozhledny Štěpánka.

...

Místo nacistického symbolu bych u Štěpánky vytyčil sochu tohoto velikána - mého šerpy RV ze Strakonic (Václav H.).

Dalším naším turistickým cílem bude Bílá skála (964 m n. m.), vzdálená jen 1 km jihovýchodně od vrcholu Hvězdy. Z vrcholu sejdeme k Turnovské chatě, pak klesáme Starou silnicí k Hutterovu kříži.

Tento pískovcový kříž zdobený reliéfy sv. Václava a sv. Anny nechal zhotovit Wenzel Hutter, nadlesní z nedalekých Pasek v roce 1834. Pak ujdeme ještě asi 100 m po Staré silnici, odbočíme vlevo nahoru a po 70-ti m převýšení docilujeme vrcholu Bílé skály. Na křemencovém vrcholu je umístěn mohutný kříž. Cesta zpátky k autu vede naopak snadnější horní cestou k chatě Hvězda směrem k Příchovicím.

Hutterův kříž.

Na vrcholu Bílé skály (964 m n.m.).

V blízkosti Příchovic dávejte pozor na poli!

Pro nedostatek času se bohužel už nedostane na prohlídku Příchovic, části obce Kořenov (kostel sv. Víta, kaple sv. Gotharda, rozhledna Maják Járy Cimrmana, Pohádková cesta, aj.). Vedoucí akce a řidič Roman H. chce totiž stihnout plánovanou schůzku ve Frýdlantu, kde budeme 3 dny ubytováni v blízkosti náměstí T. G. Masaryka. Na naměstí se nachází bronzová socha Albrechta z Valdštejna (1583 - 1634), vévody frýdlantského,generála a vrchního velitele císařských vojsk.

(text a foto Václav)

Vzhůru na Jizerku

mapa cyklotrasa

Než se dostanu od Příchovic k Jizeře, projedu si část kopce, na kterém stojí rozhledna Štěpánka. Znamená to absolvovat docela krutý sjezd z 850 m na 600 m. Terén vhodný na MTB částečně ubrzdím, částečně kolo vedu. Sjet dolů po hlavní bylo mnohem jednodušší, ale jsem přece terénní biker.

Od Jizery stoupám vzhůru Jizerským údolím. Jedu lesem, bohužel bez výhledu na balvany roztroušenými v řece. Jen světlá stužka sem tam probleskne mezi mladými smrčinami. Celkem monotónní sklon výjezdu se změní před Bukovcem, kde nabere na síle. Na naučné stezce Tři iseriny atakuji 900 m n. m.

Celá oblast Jizerky leží v podobné nadmořské výšce. Horská planina je místem, kde jsou často naměřeny nejnižší ranní teploty u nás a konkuruje jí jen několik podobných údolí na Šumavě.

Především však jde o velmi krásné místo, kde se historie těžby drahokamů snoubí s dnešní turistickou přítomností. Safírový potok a řeka Jizerka v minulosti představovaly bohaté naleziště různých drahých kamenů, především safírů, které patřily k nejhodnotnějším v celé Evropě. Ještě dnes se zde dají drahé kameny nalézt, ale jejich sběr je přísně zakázaný.

Projedu si celou travnatou část Jizerky, abych se jinou cestou vrátil zpět k chatě Stará Pila. Malebné obrázky horského údolí zde uzavírá čedičový kužel tisícimetrového Bukovce.

Chata pod Bukovcem.

Jizerka...

...

...

Potok Jizerka.

Pohled k Jelení stráni.

...

V pozadí Bukovec.

...

U Staré Pily.

Zpět ke Kořenovu vyrazím po cestě, která klesá k Hornímu Polubnému. V něm se zastavím u větrného mlýna holandského typu z l. poloviny 19. století. Jeho mohutné vrtule vzal čas, což je velká škoda.

Zaujme mne i hrázděná Tesařovské kaple, jež z návrší dominuje krajině. Dobře je od ní vidět rozhledna Štěpánka, k níž se blížím. Znovu půlhodinku čekám na parťáky, abychom bez zdržení dojeli do Frýdlantu, kde v penzionu Šárka máme zapikané ubytování.

Bývalý větrný mlýn v Horním Polubném.

Kostel sv. Jana Křtitele v Polubném.

Řopík a Tesařovská kaple.

Tesařovská kaple.

Rozhledna Štěpánka na Hvězdě.

Teprve před osmou večerní jdeme do města hledat hospodu, kde bychom se najedli. Bohužel všechny pokusy jsou marné a tak se musíme spokojit s návštěvou turecké restaurace, odkud si do našeho penzionu odnášíme kebab a chlazené lahvové pivo. Naproti otevřená vietnamská prodejna nám zase umožnila dokoupit si nějaké potraviny.

Po pravdě řečeno, turistů či rodilých Čechů se po náměstí večer moc nepotuluje. Jako mnoho jiných měst, centrum Frydlantu dnes obývají z velké míry Romové.

48 m vysoká radniční věž ve Frýdlantu. První náš pohled na ni pozlatilo nízké slunce.

Parkujeme přímo pod radnicí.

Dřevěná socha u Smědé.

Smědá.

Kostel Nalezení svatého Kříže.

Frýdlantské uličky.

Večerní náměstí.

(text a foto Rony)

Na Oldřichovský Špičák přes Kopřivník

mapa Stopař

Jizerskohorské bučiny zabírají plochu zhruba 27 km čtverečních na severním úbočí Jizerských hor od Oldřichova v Hájích po Lázně Libverda. Od letošního května se staly první českou přírodní památkou na prestižním seznamu UNESCO. To však naše rozhodnutí západní část Jizerek na pár dní navštívit neovlivnilo. Skalnaté území kolem Oldřichovského sedla jsem měl v plánu prochodit již dříve.

Z parkoviště na Oldřichovském sedle se vydáváme vzhůru ke Kopřivníku a hned první desítky metrů odhalí, že si balvanů a skalek užijeme dosytosti. Ostatně to nám sliboval Venca, který si trasu na Špičák před deseti roky prošel. Vydýchavám stometrové stoupání k prvnímu vrcholu a snažím se zachytit krásu, jež mne ohromuje. Slunná místa a stíny bukového lesa ztěžují kompozice, přesto cvakám jako divý. Zdejší tzv. „liberecká“ žula je hrubozrnná, porfyrická s červenymi ortoklasy a těžila se např. v lomu na Oldřichovském sedle. Po jejím pohlazení poznáte drsnost, s níž vás řeže do rukou.

Jdeme dál a čekáme, odkud na nás vyskočí Gorila. Zjeví se náhle v hledáčku kovové trubky nahrazující dalekohled. Její zaměření je přesné díky tomu, že tato se, na rozdíl od afrických horských goril, nehýbe vůbec. Pokud byste snad předem neznali název skalního bloku, před kterým stojíme, přesnou přezdívku uhodnete snadno sami. Podobnost je dokonalá.

Nožičky jsou přísně zakázány. Jaké to štěstí pro fotbalově kdysi nadaného Vencu.

Přirozený les ochraňuje před těžbou jen složitý terén.

Ve skalách Kopřivníku...

...

Gorilí samec zaměřen!

Rozezlenou gorilu neminete ani náhodou...

...

...

...

...

...

...

...

Skalní brána..

...

...

Procházíme mezi skalami a osamocenými balvany k Oldříšku a Skalní bráně. Venca s Romanem dohledají Mackovu mohylu, pietní místo věnované mladičké skautce, které zákeřná nemoc nedovolila užívat si krás našeho světa déle než 11 let.

Mackova mohyla - pomník vybudovaný na památku skautky Marcely Sršňové (přezdívka Macek).

(Foto Mackovy mohyly Václav)

Vencova příprava znovu zaúřaduje, když omylem přejdeme odbočku ke kamennému hřibu, a on se ho s Romanem vrací dohledat. Já mezitím dojdu po zelené Hřebenovce pod Skalní hrad. Na vrchol prolezu mezi skálami.

Výhled do polských rovin odhalí uhelnou elektrárnu nedaleko dolu Turov, o které se dnes hodně mluví. Dobře je vidět Špičák, k němuž brzy dorazíme.

Pod Mackovo mohylou.

...

Vytesané schody vedou vzhůru na, Skalní hrad.

Na Skalním hradu...

...

...

Studánka Manila má letos vody dostatek a utvrzuje pisatele komentáře z www.mapy.cz z omylu. Doplňovat lahve ještě nemusíme, byť nás čeká výstup na vrchol Oldřichovského Špičáku. Jdeme pomalu, čas nás dnes opravdu netlačí. Míjíme Temnou věž, procházíme Skalní branou a obdivujeme vysokou Guttenbergovu skálu. Kolem stále dominují skalnaté bučiny, části stromů se již začínají zbarvovat do zlatova.

Tichý les vyruší až můj výkřik " Konečně vidím člověka! ", když se neudržím při setkání s prvním turistou.

Říká mi " Nezlobte se na mě, ale já sem chodím právě proto, že tady skoro nikoho nepotkám."

"No jasně, to my přece taky... " Pomyslím si v duchu.

Zbývá vystoupat na vrcholek Špičáku (724 m n. m.), odkud není téměř žádný slušný výhled. Vše je navíc zabaleno v oparu a dohled mizerný.

Maska mimozemšťana.

Skalní brána u Guttenbergovo skály...

...

...

Pod Oldřichovským Špičákem.

Jizerské hory.

Vzhůru na Špičák...

...

Na vrcholu...

...

Po žebříku opatrně sestupujeme dolů. Žlutá značka nás vede NPR Jizerskohorské bučiny zpět k rozcestí "Hřebenový buk". Míjíme další bloky zaoblených skal, drsných jako rašple. Najdu i svůj první hřib, i tento je jen kamenný.

Opracované kameny, které kdysi ohrazovaly kus lesa, ční ze země jako dávné menhiry a vedou nás ke kříži Na Scheibe. Minulost křížků se dá vyčíst nejen z map, ale také z Knihy o Jizerských horách Miroslava Nevrlého, kterou vlastním. Vencovi, jenž má podobná místa v lásce, poskytla mnoho zajímavých informací. Mně sice také, ale já si je na rozdíl od něho nepamatuji.

U sedla Hřebenového buku se uzavře špičácký okruh. Scházíme dobrou cestou po modré a když nám značka omylem zmizí v dolině potoka, vyhledáme zkratku k cyklotrase u Oldřichova v Hájích. Zpět do sedla je to coby kamenem dohodil.

Sestupujeme k Hřebenovému buku...

...

Hřebenem nás vedou staré kamenné patníky, které zřejmě bývaly součástí ohradníků obory.

Kamenný hřib.

...

Jeskyně pod Novou cestou.

Frýdlant

mapa hrad

Cestou zpět zastavujeme v pivovaru, který leži u Smědé nedaleko Frýdlantského hradu a zámku.

Jde o Zámecký pivovar Frýdlant, který byl vždy úzce spjat s vývojem zdejšího panského sídla.

Panská výroba piva je ve Frýdlantu poprvé doložena z roku 1381, kdy se pivo zřejmě vařilo přímo na hradě. V 16. století byl za rodu Redernů vystavěn nový samostatný pivovar poblíž řeky Smědé, kde stojí i dnešní provoz. Hrázděná patrová budova renesančního pivovaru je vyobrazena na tzv. Glaubicově mapě.

My nejprve ochutnaváme místní speciality, já nuceně nealkoholické pivo Zero, na které si dlouho zvykám. V teplé jídlo jsme buhužel doufali marně, vyhládlý Roman si kupuje alespoň utopence.

Zámecký pivovar.

Jen o kousek výš leží areál zámku a hradu. Frýdlantský hrad byl založen zřejmě v druhé polovině 13. století Ronovci. Později byl mnohokrát přestavován a rozšiřován a dnešní hrad a zámek Frýdlant tak patří mezi jeden z největších podobných areálů u nás s nepřetržitou kontinuitou stavebního vývoje.

Dovnitř na prohlídku jít nechceme a tak po pěšině obcházíme čedičovou skálu, na níž jednotlivé budovy leží. Poněkud omezený výhled proměním v několik kreativních obrázků.

Obcházíme Frýdlantský zámek a hrad...

...

Hradby jako příď obří lodi.

...

Hrad stojí na čedičové skále.

Večer se jdeme najíst na náměstí, kde jsme minulý den pro brzkou zavírací hodinu neuspěli. Tentokrát ano, a tak se konečně můžeme do sytosti najíst. Únava po treku se projeví, moc dlouho v zahrádce restaurace nevysedávame.

Večerní náměstí...

...

Na zbytky hradeb máme přímý výhled z oken penzionu Šárka.

Pozdně barokní sousoší piety.

Přesto po vydatné večeři navrhne Václav výstup na Frýdlantskou výšinu k zavřené rozhledně. To mě nechává klidným, jdu zpět do penzionu smýt únavu teplou sprchou.

Kámoši z výletu dorazí chvíli před setměním, a jelikož se z dvou kilometrů staly čtyři, pro Vencu v těsných riflích a s plným bachorem byl výstup docela náročný. Zbytek večera pak na pokoji kňourá, jakou to strašnou blbost zase jednou udělal. Naštěstí jako vždy usne, jen zavře hubu a oči.

(text a foto Rony)