Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Jihočeské cyklotrasy VIl.

vydáno 9. července 2022 – napsal Rony – žádný komentář

Mnoho turistů dnes v létě předsedá na kola či elektrokola a krajinu poznává z jejich sedel. Další pokračování jihočeských cyklotras tak může pro ně být malou inspirací.

Pro vstup na Stopaře www.mapy.cz proklikněte název trasy.

67. Jarní lhenická projížďka

Lhenicím se také říká zahrada Jižních Čech. Pokud k nim přijedete ve správnou dobu, hned vám bude jasné proč. Rozkvetlé ovocné stromy na jižních stráních tehdy připomínají zimní krajinu. Já vyjíždím v době, kdy již drobná kvítka zasypala sady a proto na křížové cestě ke kapli v Brabcích mohu mimo krajiny u Vodice a Třešňového Újezdce sledovat jen malby Tomáše Peterky, jenž jednotlivé kapličky 14 zastavení vyzdobil.

Za Kozím vrchem zamířím po hlavní na Mičovice a Frantoly, kde v údolí Zlatého potoka odbočím do Kralovic. Tahle vysoko položená víska mi poskytne skvělý výhled na hřeben Rohanovského vrchu a Libín. Cesta se zde velmi hezky kroutí bučinou až nad Vitějovice, když o necelých sto metrů výš kopíruje údolní zelenou turistickou značku vyznačenou kolem Zlatého potoka.

Křížová cesta pod Kozí kámen.

Kaple s výhledem do kraje.

...

Pod Kralovicemi.

...

Z Vitějovic vystoupám nad Hracholusky, odkud mne trasa zavede k výhledům u Jedlového vrchu. Lesy se kolem mne postupně sevřou a rozestoupí se na moment pouze u zámku Kratochvíle. To jen proto, aby se měli kde prohánět zdejší koně. Cyklotrasa č. 1099 vede přímou cestou k Hrbovu a na její části si mohu vyzkoušet jízdu po staré kamenité cestě, které kdysi bývaly obvyklé. Netuším, jestli na nich panstvo v kočárech drncalo podobně jako já.

Znovu vracím na hladinu černého rovného asfaltu a cestu zpět do Lhenic si zpestřím zajížďkou kolem soustavy rybníků nad říčkou Melhutkou. Zajímavý přírodní úsek zpestří výběh s malým stádem jelenů, laní a prasat. Zatočím kolo doleva na Třebovice a přes Hradce spěchám zahradou Jižních Čech k svému cíli.

Krajina u Hracholusk.

Pod Jedlovým vrchem.

Kratochvíle.

Kratochvílský rybník.

Obora u Dolního Nadýmače.

68. Píseckem kolem Otavy a Blanice

Pro přesun na začátek této cyklotrasy využívám rychlík Arriva, který míří z Českých Budějovic k Praze přes Písek a Čejetice, z kterých to bude nazpět do Zlivi téměř 90 km nářez. Vybral jsem však trasu kolem řek Otavy a Blanice, převýšení proto nebude na ujetou vzdálenost nijak závratné.

Zvlněnou krajinu objevuji hned po startu v Čimelicích, kdy využívám cestu na Smetanovu Lhotu, Ostrovec a Vráž. Minimální provoz zde cyklisty nijak neohrožuje, nejvíc se často jede lesy. Alternativní trasu z Čimelic přes Varvažov k soutoku Lomnice se Skalicí mám z dob putování krajem s Lenou také projetou, je velmi hezká, ale odrazují mne od ní další kilometry navíc. Tehdy jsme vyjeli z opačné strany z Čejetic či Ražic.

Před Vráží se do terénu již pouštím. Za Novovrážským rybníkem sleduji zakroucenou Otavskou cyklotrasu, která místy mírně stoupá, ale nikdy nesleze až k břehům Otavy. Řeku tak pod sebou zahlédnu jen sporadicky. Teprve za Borečnicí sjedu k řece. Plynovou lávku přes Otavu znám z doby, kdy jsme získávali ostruhy při dlouhých turistických pochodech, které byly dříve tolik populární. Švejkovu padasátku jsem chodil pravidelně v letech osmdesátých, ale to je již vzdálené 20. století. Jak jen ten čas letí.

Úzký profil Plynové lávky překonávám ve velkém soustředění, ač spadnout s kolem nikam nemohu. Zklidním se brzy, pohodová jízda v těsné blízkosti řeky Otavy mne naplní pocity, jež lze stěží popisovat. Jako bych cítil, že právě sem patřím. K tomuhle kraji, k této milované řece, kterou znám od soutoku až k jednotlivým pramenům. Otava vzniká u Čeňkovy pily spojením Vydry a Křemelné, dalších řek, o kterých toho vím tolik, že bych snad o nich mohl sepsat knihu. Byla by o našem vandrování, spaní pod širákem či igelitem zavěšeným na stromy za prádelní šňůru, o budování Orlího hnízda ve skalách nad Křemelnou, nebo o sestupu od pramene této nádherné řeky až k jeho soutoku s Vydrou. Také Vydra se u Modravy objeví zčistajasna. Výš se můžete vydat k pramenům Filipohuťského, Modravského a Roklanského potoka, které ji stvoří. Prozkoumat Roklanský potok či jeho přítok Javoří potok dnes již problém být může. Jejich prameny chrání často nepřístupné slatě i zákony l. zóny NP Šumava.

Tohle vše se mi promítá v hlavě jako zacyklený zrychlený film a teprve když opustím kaňonovité údolí u Písku, vrátím se znovu do reality. Přece jen má i dnešní svět nějaké výhody. Projedu přes kamenný most, jenž pochází z 13. století a je nejstarším dochovaným mostem v Česku a druhým nejstarším kamenným mostem u nás, po pražském Juditině mostu, a v jeho závětří si pochutnávám na točené zmrzlině. Prohlédnout si mohu nejen sochy z písku, znázorńující spřátelená města s Pískem, ale také fotky z potopy tisícileté vody, jež se prohnala přes kamenný most v roce 2002.

Novovrážský rybník.

Bukové lesy nad Otavou.

U Borečnice.

Plynová lávka nad Otavou.

...

Stezka podél řeky směřuje k Písku.

Kamenný most.

Sochy z písku v Písku.

...

Za městem se jako mávnutím kouzelného proutku ocitnu v říši pohádek. Tak mi alespoň připadá pohodlný průjezd zalesněným kaňonem kolem skal, které střídavě po obou stranách řeky stráží klidný tok Otavy. Zátavský most okolí změní. Směřuji k Putimi, ale nejprve se dotknu soutoku Otavy s Blanicí. Blanice mne bude doprovázet další část trasy k Vodňanům. I ona má své nezapomenutelné klidné kouzlo, které mám tu čest prozkoumávat dlouhé roky. Vždyť ze své chaty až k jejím pramenům v Boletickém VVP u Zlatovce dojedu za slabou hodinku. Stačí nějak překonat 1 191 m vysoký Chlum, stojící mi v cestě.

Putim skrývá hospodu s penzionem, kde se lze dobře najíst. Dnes je ale vedro a proto se spokojím s nealko nápojem. Euforie z jízdy, byť nikam nespěchám, nahradí kalorie z jídla bez problémů. A záložní tyčinku či malou jesenku vozím s sebou pro jistotu vždy. Míjím polesí Hůrka se Skalským vrchem a kolem Blanice pokračuji před Myšenec, kde hodlám omrknout "Myšenecká slunce". Jde o paprsčité turmalínové stébelnaté krystalky skorylu vzniklé vyloučením z tuhnoucího žulového magmatu. Několik z těchto shluků je patrné na balvanech s příslušnou informační cedulí, ale našli bychom je i na skalách v zahradách mnoha myšeneckých stavení a také v jejich kamenném zdivu.

Cestu k Protivínu si od Myšence prodloužím o průjezd kolem rybníku Rabyň. Trasa vlastně stále kopíruje koryto Blanice, jež zde meandruje v divokých zákrutách. V Protivínu přejedu most a pokračuji k Milenovicím, kde se znovu dostanu na tu správnou stranu Blanice. Poslední úsek znám dobře. Za Čavyní najedu na cestu k Dívčicím, abych přes Mydlovary dojel kolem kempu u Mydláku. Poslední kilometry narůstající únavu už hodně cítím.

Kaňon Otavy.

Soutok Otavy s Blanicí.

Putimský Švejk.

Myšenecká slunce.

Rabyň u Protivínu.

Regulovaná Blanice je trochu fádní.

Svoletínek leží nedaleko velkého rybníka Blatce.

69. Z Volar na Jelení horu

Cyklotrasu z Volar až do Strážného si zopakuji po týdnu. Nerad jezdím po stejných cestách, ale okolností mne k tomu přinutily. A tak znovu nad Volary míjím dřevěné srdce Evropy, které mi připomíná spíš lipový list, a dva prastaré velocipedy, též dřevěné. Sjíždím k Soumarskému Mostu přes mokřady Soumarského rašeliniště, jež zde kdysi přeťala železnice. Protože rozbitá cesta k Lenoře doznala změny, mohu si znovu vychutnávat příjrmnou jízdu lesem. Vlevo mám Radvanovický hřbet, vpravo širokou nivu Teplé Vltavy a Řasnice. Zelená cesta míří k Hliništi, kde Řasnici překonávám. Minulou neděli jsme zde zkusili cestu po zelené turistické značce, ale po deštích podmáčená trasa nás odradila. Pokračuji do Strážného, odkud stoupám kolem Časté k Žďárskému jezírku.

K němu jsme dojeli minulý týden, kdy jsem hodlal popojet k Jelení hoře (západní vrchol) a zdolat tuto tisícovku Šumavy. Odbočky vpravo však nebyly dobré a proto jsem se na vrchol nevydal. Místo toho jsme dojeli k restauraci na Knížecích Pláních, kde nás pohostili dobrou kulajdou. Zpět nás vedla cesta k Větrné skále a k Polce.

Já si dnes vybírám odbočku cyklotrasy na Kohoutí cestu, která stoupá vytrvale k Jelení hoře. Přes její vrchol také dál jedu. Využívám Jelení průsek s pro mne známou trasou lesním terénem. Jelení hora je 1 039 m vysoká, zatímco vrchol označený jako Jelení hora - západ je o 5 m nižší. Kolo ukrývám do smrčiny v tisíci metrové výšce a čeká mne dohledání pár set metrů vzdáleného nejvyššího bodu hory. Průsek směřuje neomylně přímo k němu a zanedlouho stojím na kamenu, jež jasně převyšuje okolí. Dále bych mohl napsat, že jsem se rozhodl prozkoumat i jinou trasu výstupu, ale to by nebyla pravda. Prostě jsem si popletl dva průseky a vydal se místo zpět na východ k severu. Zjistím to brzy, ale chybu neřeším a sestupují na starou cestu Kohoutího průseku, po níž se vracím pro kolo. Jednu výhodu ztráta orientace má. Vidím, že cesta je hodně podmáčená, ztěžují ji dva padlé stromy a proto hledám alternativu, kudy pojedu dál. Odbočka k Polecké nádrži vypadá dobře a po ní se také dál vydávám.

Kus jedu, kus kolo vedu, v mokřady změněná nevyužívaná cesta je přesto snadnou zkratkou, která za trochu vlhka v botách stojí. U Polecké nádrže vzpomínám na vandr z přelomu tisíciletí, kdy jsme se s Radkem a jeho kámoškama po zdejších lesích toulali a někde u cesty, kterou jsem k jezírku právě projel, přespali. Vzpomenu si i na tu první noc, kdy jsem se večer oddělil od party přátel, abych přespal v suchu na posedu nedaleko Světlých hor nad Řasnicí. Moje první noc na posedu byla klidná a brzy ráno mě vzbudilo blízké tokání tetřeva či tetřívka. Byť jsem se tehdy snažil zahlédnout strůjce tolik charakteristického zvuku, úspěšný jsem nebyl. Přelet tetřeva jsem však od té doby viděl vícekrát.

Kohoutí průsek vede mezi vrcholy Jelení hory.

Stará cesta pohraničníků.

Klesám k Polecké nádrži.

Polecká nádrž...

Od Polecké nádrže pohodlně sjíždím k Polce, odkud budu znovu kopírovat trasu z minulé neděle. Polka je velmi pěkným místem, její svahovité louky a útulné údolí Poleckého potoka stojí za shlédnutí, však také zdejší malé parkoviště "Zaparkuj a jdi" bývá často plné. Asi bude potřeba vytvořit podobných míst pro turisty i bikery vícero, ale to je zřejmě v rukách Šumavského národního parku. Pode mnou se objevuje Teplá Vltava, která mne bude doprovázet přes Račí k Horní Vltavici a k Zátoni. U hlavní cesty v Horní Vltavici mě zastaví vůně držťkové, má kterou hned dostávám chuť. Zastávku na lehčí svačinku, když jsem k polévce přidal i laté kávu se zákuskem, prokecám s majiteli bufetu, který po Šumavě v době mládí také čundroval.

Do Volar se ze Zátoně vydávám Volarskou cestou, jež vede vzhůru k rozcestí u obrázku, abych jestě vystoupal do sedla Jedlové. Naposledy jsem v tisícimetrové výšce a čeká mne již jen dlouhý sjezd kolem bývalé obory k Meindlově pile. Volary jsou nadohled.

...

...

Sedlo Jedlové.

70. Od Dobré na Heidel k pramenům Studené Vltavy

Pramen Vltavy již jistě navštívil mnohý z Čechů. Naše národní řeka odvodňuje svahy Šumavy a nese jejich krásnou vzpomínku k Praze. Jestliže jsem měl loni na podzim možnost shlédnout soutok Vltavy a Labe, je na čase zjistit, jak vypadá okolí druhé řeky, jež nese jméno Vltava. Od Černé hory spěchá ke Kvildě Teplá, zatímco od německého Heidlu zase Studená. Jejich soutok nedaleko Černého Kříže poznají nejlépe vodáci, splouvající horní Vltavu od Soumarského Mostu či Lenory.

Vyjíždím od Dobré sám, protože Míra s Ájou si vybrali několikáté opakování hezké trasy do Nové Pece a vzhůru k Plešnému jezeru. Varianta této trasy je popsána pod č. 40. Z Volar k Plešnému jezeru. První část své cesty mne vede kolem vrcholu Stožce k stejnojmenné obci. Ideální počasí v neděli využívá mnoho cyklistů, které na cestě potkávám. Trochu pozdě zapínám Stopaře i navigaci, kterou budu potřebovat především ze sjezdu z Heidlu.

Kvalitní cesta stoupá zprvu mírně ke Kapradi, dalšímu vrcholu, jenž jako sběratel šumavských tisícovek již pár let ve svém portfoliu vlastním. Bučiny hřebene ochlazují les, přesto jedu jen v tričku. Horší povrch k hraničnímu přechodu Mlaka/Bishofsreut nějak překousnu, stejně tak prudký zvedák mezi po svahu roztroušenými domky. Z 850 m výšky od Mechového potoka vyjedu s turbem rychle na 1 000 m, pak se stoupání zmírní. Mohu šetřit baterii elektrokola a zapojit více své síly. Před mnou na Heidel stoupá Němec s ještě širšími gumami, než mám na kole já. Vpravo od nás leží hřeben 1 146 m vysokého Sulzbergu. Tudy vedla hlavní trasa Zlaté stezky z Pasova do Čech. Dobře si cestu horem pamatuji. Asi proto, že jsem tudy pochodoval v doprovodu přítelkyně Leny, když jsme předtím k rozhledně na vrcholu Heidlu vystoupali turisticky vděčnou trasou z Phillipsreutu.

Na onu červenou se napojím u Leopoldsreutu. Dnes obec připomínají jen jednotlivé cedulky u zachovaných základů původních domků, jejichž majitelé profitovali z velkého provozu na Zlaté stezce, která byla v první polovině 14. století zřejmě kvůli močálům nově vybudována přes hřeben Haidlu k dnešním Českým Žlebům a brodu na Teplé Vltavě u Soumarského Mostu. Sulzberg tehdy opravdu mohla býti horou slanou, vždyť nejvíce se do Čech vozila právě sůl. Dodnes se zachoval kostel sv. Johana Nepomuka a jeden sousední domek. K samotnému výhledu z rozhledny na vrchol Heidlu vyjíždím po drobném štěrku, který už i v Německu nahrazuje velmi příjemný a pevný písek, jímž byly zdejší trasy lesy pověstné. Kamínky ujíždí do stran a zejména jízdu z kopce dost ztěžují. Nechtěl bych se na nich vymáznout v plné rychlosti.

U robustní dřevěné rozhledny potkávám dva Čechy z Lenory, kteří dnes měli stejný nápad jako já. Chvíli řešíme sdílené vzpomínky na lenorskou sklárnu, kam jsem začátkem 90. let jezdil opravovat staré píchačky a jistě i pendlovaky HH, které je popoháněly. Starým hodinám i docházkovým kartám však čas odzvonil konečnou, v Lenoře bohužel i sklárně, která prosperovala od roku 1834. Sklářská huť Eleonorenhain získala své jméno po Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberka. V druhé polovině 19. století továrna patřila mezi největší a nejmodernější sklárny Rakouska - Uherska.

S podobnými úvahami stoupám vzhůru k nebi po dřevěných schodech a v myšlenkách se navracím k našemu jarnímu výstupu v roce 2014, kdy zde v květnu po vydatné sněžení vznikla ledová krusta - viz. článek Šlápot České Žleby - čtvero ročních období. Je jasné, že v teplých červnových dnech mohu zapomenout na vzdálené vrcholky Alp. Mohu jen prozkoumat široké rozhledové fotografické tabule, které dnes Alpy nedokonale nahrazují a přehlédnout obrovskou směsici desítek vrcholků šumavských. Vyznám se v nich dobře. Rozpoznám nepatrné vyvýšení vysokého Roklanu, Blatný vrch, Luzný, Boubín s Bobíkem, hřeben Trojmezenský a mnoho dalších vrcholů. Vždyť mi chybí z hlavních šumavských tisícovek šest posledních.

Radvanovický hřbet.

Výhled k Bishofsreutu.

Pozor hranice!

Leopoldsreut leželRozhledna Heidel. na Zlaté stezce.

Rozhledna Heidel...

...

Sestoupím k uzamčenému kolu, nechávám se vést hlasovou navigací a sjíždím dolů k pramenům Studené Vltavy. Z jednoho si nabírám do lahve pitnou vodu. Je to z pramene potoka Goldgrubenbach, k němuž jsem stočil svá kola záměrně. Ostatně dolů k začátku Studené Vltavy vede více cest. Proplétají se svahy mohutného Heidlu a Sulzbergu. Jak již naznačuje moje povídání, pramen Studené Vltavy jako takový nenajdete. Nanejvýš se dostanete k pramenům tří potoků - Goldgrubenbach, Weberaubach a Rothbach. Teprve jejich soutokem vzniká Kalte Moldau, tedy Studená Vltava. Po příjezdu ke kamennému obelisku s nápisem v Němčině se právě toto dozvíte. Tedy pokud jste si vše předem nepřečetli v moudrých knihách. Poněkud naruším siestu několika domorodých bikerů, kteří kámen využili pro oporu svých kol a na přítomném turistickém odpočívadle právě svačí. Musí pochopit, že Vltava je řeka česká, a to i tahle Studená. Kdyby nebyla, jmenovala by se Kalte Donau nebo tak nějak podobně.

Od počátku domovské řeky odjíždím hlubokými lesy k jihu a vzdaluji se Heidmühle, právě k Dunaji. Sjedu však jen kousek cesty k tomuhle mohutnému evropskému veletoku, jenž kdesi daleko dole pode mnou teprve nabírá síly. Mířím k Frauenbergu, kudy vede cyklotrasa kopírující bývalou železnici z Waldkirchenu do Heidmühle. Železniční dráhu, kterou po ll. světové válce, odsunu naprosté většiny Němců z pohraničí a vybudování železné opony, jako nepotřebnou Němci zrušili. Měla spojovat Čechy s Bavorskem, dnes je funkční a turisticky zajímavá pouze česká část z Volar do Nového Údolí. Interesantní však je i svézt se po bývalé dráze na kole. Kolem vás se krajina propadá do hlubokých strží či naopak projíždíte skalami, kde kdysi vytesali průchod horou. Již se mi v hlavě rodí plán dojet po této cyklotrase až do Waldkirchenu.

Pohodlně se vracím na českou stranu Šumavy. Nechávám za zády milé Heidmühle a užívám si oční kontakt se Studenou Vltavou, k níž jsem se vrátil.

Studená Vltava vzniká soutokem tří potoků...

...

Cyklotrasa vede po trase bývalé železnici.

...

Nové Údolí opouštím, abych se vydal prozkoumat stav Swarzenberského kanálu. Vlastně bych po výjezdu k památníku Rosenauera, stavitele díla, které dodnes budí údiv, mohl slézt jednu z nezdolaných tisícovek. Jistě chápete, že to nebude Třístoličník, který jsem zdolal mnohokrát, ale jen nějaký zastrčený vrcholek kdesi v ústraní. Je jím 1 020 m vysoký Špičák, kterého trůn leží přímo na Česko - Bavorské hranici a do půl hodinky bych na něm byl. Mám s ním však jiné plány a jeho zdolání nejspíš popíšu někdy na podzim.

Trasa okolo Swarzenberského kanálu začíná v terénu nehezky, ale to se brzy změní. Spousty vyvrácených stromů v okolí naznačují, proč byla na jaře tato trasa uzavřena. Fouklo sem hezky a kůrovcem oslabené smrky se nyní povalují na sobě jako při nějakých podivných sexuálních orgiích. Sexualní orgie však zde zažije znuvu jen ten kůrovec. V teplém létu je stihne hned ně kolikrát.

Už cítím hlad, bohužel hospoda v Novém Údolí byla plná hostů. Nejen českých, ale i těch německých, vždyť před přechodem stály desítky aut, většina s nosiči kol. Nejen příroda sousedy k nám láká, ale jistě i pro ně stále levný oběd. Byť jídlo pod 200 Kč již u nás ani nečekám.

Za Oslí cestou, která klesá k Stožci mají od 13.6. opravovat cestu, takže bude uzavřena. Fakt dobrý termín, který jistě všichni cyklisté pochopí a rádi se po výjezdu vzhůru ke kanálu zase vrátí nazpět dolů. Projíždím si poprvé cestu Ministerku, která se od Swarzenberského kanálu odchýlí, aby rolovala kolem Vrchoviště. Moc neklesám, což se změní na Krejčově cestě, kterou padám do údolí Hučiny. Ani Černý Kříž mne nepotěší, když zdejší hodpoda zavřela. Ale protože všechno špatné je pro něco dobré, v momentu, kdy si fotím most pro pěší a cyklisty přes Studenou Vltavu, ozve se za mnou známý hlas: " jéé ahoj... "

Je to neuvěřitelné, ale po více než 60 km a asi čtyřech hodinách jízdy jsem se u Černého Kříže sjel s přáteli na minutu přesně. Sdělujeme si své zážitky z cesty, oni od Plešného jezera, já z Heidlu, a končíme naše trasy malým posezením u hospůdky v Dobré. Zdejší alpské domy jistě potěší nejen naše oko.

Studená Vltava vzniká soutokem tří potoků...

...

Cyklotrasa vede po trase bývalé železnici.

...

Kříž u Nového Údolí.

Pomník Rosenauera u začátku Schwarzenberského kanálu.

Polomy na cestě k Jelení.

Most u Černého Kříže.

Studená Vltava.

71. Za tisícovkami Šumavy - Popelná

Na pečlivě připravovaný okruh vyrážím po dnu plném bouřek. Začínám na bývalém buzerplacu kasáren U Sloupů a okamžitě jsem v terénu, jenž trochu tankodrom připomíná. Především díky mnoha hlubokým loužím. Jet se však dá a když dorazím lesy k rozcestí pod Kamennou horu, už se vezu pohodlně k Brložskému jezírku. Znovu stoupám nad Michlovu Huť, odkud dojedu k vrcholu Nad Šindlovem (1 046 m n. m.). Jeho plochý vrchol leží na rozhranní lesa a louky s hezkým výhledem na dlouhý hřbet Přilby.

Sjíždím k Šindlovu a dál k Studenému potoku, jehož široká niva končí u Borové Lady. Zde vody potoka přebere Teplá Vltava. Zastavím u pomníčku šumavským převaděčům, kde šipka na mostku asi správně odkazuje na "Krále Šumavy" a za Františkovem proti proudu Olšinky stoupám dlouze až na hlavní cestu Vimperk - Kvilda. Při jízdě vzhůru vzpomínám, že zde moje budoucí žena zlomila běžku a my jsme spolu s Mirkem, který nás nezištně doprovodil, museli pěšky až na vlak do Lipky. Pár hodin chůze to tehdy jistě dalo.

Od Sloupu musím často téměř plavat, silné bouře předchozího dne zanechaly v lesích své stopy.

Pohled k Přilbě od vrcholu Nad Šindlovem.

Na Studeném potoce.

Teplá Vltava u Františkova.

Pomník převaděč (Králi Šumavy).

V sedle Přilby zabočím i přes značný odpor navigace k červené hřebenovce, odkud klesám až nad Zlatou Studnu. Projedu pod Churáňovským vrchem, abych se vydal do horského terénu k Popelné. Tady cyklotrasa vede kamenitou cestou k rozcestí na Rovinách. Ani dál si ji moc neužívám, stále musím dávat dobrý pozor kudy jedu. V okolí obou vrcholů Popelné se těží a podle toho cesta i vypadá. Ostatně na půl metru hluboké bahenní lázně dole u Losenice, které kdysi těžební technika vytvořila z turistické cesty, nelze zapomenout. S Leny jsme tehdy vystoupali pouze na jižní vrchol, o pouhé čtyři metry nižší hlavního, k němuž jsme se houštinami nedostali. Ten kilometr mezi nimi byl pro nás nepřekonatelný. Tehdy jsem tisícovky nasbíral.

Mlsně objíždím Popelnou, jenž mi ještě do šumavských tisícovek chybí, a marně hledám slabé místo hory. Dorazím až na turistickou zelenou. Jízda na vrchol Popelné (1 091 m n. m) není o moc těžší, než cesta pod kopec. Tedy s pomocí turba elektrokola. Chvílemi jedu, chvílemi kolo vleču vzhůru a určitě vydávám mnohem více sil, než kdybych kolo pohodil dole u značky, která nahoru stoupá od Studence. Míjím hezký výhled od kamenné sutě a brzy dosáhnu nejvyššího bodu hory.

Zkoumám, jestli vůbec kolo převedu na jižní stranu hory. Několik padlých stromů ztěžuje první metry, ale poté již se stezka pročistí. Dobré je držet se turistické značky, přestože strmě dolů vede několik dřevaři využívaných cest. Traverzuji k samotě U Josefů, odkud sjíždím k samotám nad Kůsov. Teprve zde mne čeká největší klesání, již po kvalitní cestě. Objíždím údolí Spůlky, abych se pohodlně přehoupl na druhou stranu údolí k Novému Dvoru. Zde cyklotrasa mizí ve svazích Homole, Hrbu a Kamenné hory. Hezká závěrečná projížďka lesem mne vyplivne na hlavní k Vimperku. Pár stovek metrů a vjíždím zpět do areálu U Sloupů. Okruh se uzavřel.

Zlatá Studna.

Nad Popelnou.

Popelná vrchol...

...

Popelná od Nového Dvoru.

72. Přes Bučinu na Černou horu

Konečně se po cyklotrase dostanu i do nejvíce přitažlivých míst Šumavy v okolí Kvild a Modravy. Využíváme jedno z dvou parkovisť u Polky a po přejezdu můstku stoupáme na Knížecí Pláně. Naštěstí řešitelným problémem se kousek před Větrnou skálou stane spadnutý řetěz z nejlehčího převodu, který se zasekne mezi dráty a kazetu mimořádně pevně. Za vydatné pomoci Mirka ho od středu kola vyrveme a já dál jedu "zamazanej jako prase". Nejlehčí převod přestanu pro jistotu využívat.

První část cesty vytrvale stoupá, snad jen rovinka u Knížecích Plání je výjimkou. Zde se můžeme potěšit hezkou krajinnou, než přijde přísný výjezd na Bučinu. Nahoře nás míjí Zelený bus, jenž jezdí z Kvildy na Bučinu v letních měsících a je především pěšími hojně využíván. Kola nahoru dnes neveze žádná. V terénu samém však dnes cyklisté převažují a pro pěší turisty se v létě tyto profláklá atraktivní místa stávají noční můrou. Národnímu parku Šumava ale toto pro všechny nebezpečné soupeření zjevně nevadí a k proznačení turistických tras terénem se nechystá. Ještě by turisté šlápli na nějakou vzácnou květinku. Tak snad aspoň třicet let zakázanou cestu k Modrému sloupu u Luzného z Březníku povolí lidem využívat.

Dále stoupáme k vrcholu Stráže, kde značka bikery upozorňuje na možnost krutého pádu z kola. Ostatně na výjezdu jsme mohli vidět plačícího malého chlapečka se zkrvavenou tváří. Pád do zdejšího štěrku jistě nebyl příjemný. Po sjezdu k pramenům Vltavy opět szoupáme. Cestu na Černou horu znám jako své boty, avšak nikdy jsem nebyl až na jejím vrcholu (1 316 m n. m.). Dnes plním své poslání a na poslední šumavskou "třinácti stovku" zaútočím. Ája se mezitím usadí na odpočívadle, aby vyčkala na Mirka, který jediný z nás nepoužívá doping elektrokola, a jdu k asi 500 m vzdálenému vrcholu.

Nad Polkou.

Knížecí Pláně...

Louky Knížecích Planí.

Dobře vyšlapaná pěšina mne ujišťuje, že dosažení nejvyššího bodu bude snadné, ale brzy zjistím, že se mýlím. Je vidět, že v čerstvě zarostlém terénu plnému mladých smrčků se zbytky zetlelých starých stromů se většina obrací nazpět. Zanedlouho žádná jasná cesta neexistuje a já se prodírám blíž k vrcholu docela obtížně. Trasu volím dle průchodnosti a tak se dostávám víc na jih hory. Zde stále ještě stojí desítky kůrovcem usmrcených stromů, mnoho padlých překračuji, než se dostanu k balvanům v blízkosti vrcholové tyče. Plochý vrchol neumožňuje snadné dohledání a modrá tečka aplikace www.mapy.cz je zde neocenitelnou pomocnicí. Obracím se nazpět a vyběru si les, kudy se jde přece jen lépe protáhnout. Stále musím směr korigovat a Stopař tak zaznamenává trasu ne nepodobnou zmijí klikatici. Červená barva, jež se znenadání objeví v okolní sytě zelené, mne na okamžik znejistí. Z naprostého soustředění se mě vyvede Míra, který se mi vydal naproti, neboť se mu zdálo moje bloudění příliš dlouhé. Ale na půl hodinu jsem dohledání vrcholu odhadl správně.

Černá hora...

...

Triangulační tyč na Černé hoře.

...

Bloudění po Černé hoře.

Opět osedláme železné oře, abychom ukrojili další z mnoha kilometrů našeho okruhu. Před námi se objevila nejvyšší hora Šumavy, kterou není český Plechý, ale bavorský Javor (Grosser Arber 1 456 m n. m.). Vlevo od něho a blíže k nám na nás dohlíží dvě hlavy mohutného Roklanu, z nichž ta velká měří o pouhé 3 m méně než Velký Javor. Opouštíme výhled na Ráchel, abychom u Ptačí nádrže využili mnohem lepší cestu. Ta nás dovede smrčinami, které často prosvětlil kůrovec, až k Filipově Huti. Z ní opět zkontrolujeme Velký a Malý Roklan, nad kterými se právě stahují černá mračna. Den je teplý, slunečný a přeháňky se nečekají.

Kolem vrcholu Sokola se svezeme k Horské Kvildě, z ní pak míříme vzhůru nad Zlatou Studnu a opět jsme 1 100 m vysoko. Rozbitá cesta přes louky Zlaté Studny netrvá dlouho. Projedeme zadem kolem Churáňovského vrchu a chvilku mezi turisty všeho druhu rádi znovu měníme za klid cesty na Pláně a do Nových Hutí.

Měním původní plán vyjet ještě ke Kamenné nad Šindlovem a spokojím se pouze s vrcholem Černé hory. Trasa byla náročná a my ji rádi zakončíme pohodlným dojezdem přes Borová Lada, kde si dopřejeme odměnu v podobě kulajdy s kofolou. Dobře naladěni sjíždíme kolem Teplé Vltavy k parkovišti u Březové Lady.

Výhled k Roklanu a Javoru od Černé hory.

Roklan z Filipovy Hutě.

Bobří hráz na Ranklovském potoce.

Kamenná, vrchol stále nezdolaný.

Březová Lada.

∆ ∆ ∆

Seznam všech cyklotras na webu Šlápoty z Jihočeských cyklotras

1. Z Ktiše do Arnoštova

2. Z Ktiše do Žernovic

3. Z Kájova k Malšínu

4. Kolem Lipna

5. Z Českých Žlebů na Knížecí Pláně

6. Z Borovan do Nových Hradů a Hojné Vody

7. Z Ktiše na Libín

8. Kolem Boubínu a Bobíku

9. Okolo Hněvkovické přehrady

10. Vodňanský okruh

11. Od Bezdreva k hosínskému letišti

12. Přes Poněšickou ohradu

13. Ze Zlivi na Lomeček

14. Přejezd Píseckých hor

15. Okolo Kletě

16. Do VVP Boletice - Velký Plešný

17. Do VVP Boletice - Od Chlumu k Blanici

18. Od Libína k Mařskému vrchu

19. Za Lipno na Svatý Tomáš a Kapličky

20. Od Českých Žlebů na Žďárské jezírko

21. Třeboňskou pánví k písečnému přesypu

22. Přes kopečky do Vyššího Brodu a Malšína

23. Od Malše k Novohradským a Slepičím horám

24. Od Hoslovic k Žichovickému jezírku Pošumavím

25. Z Ktiše do Vrbic a Lhenic

26. Na Knížecí stolec kolem šumavských tisícovek

27. Blanským lesem k Dehtáři

28. Od Polečnice k Rybníku

29. Kolem Staré obory na Hlubokou

30. Mikroregionem Vlachovo Březí

31. Z Horní Vltavice ke Kamenné hoře

32. Kolem VVP Boletice

33. Kolem Volyňky k Churáňovu

34. Stašskem k Javorníku

35. Od Lipna přes Říjiště k Moldaublicku

36. Kolem Olšiny k Vlčímu kamenu

37. Schwarzenberský kanál z Horní Plané

38. Třeboňskem

39. Mezi rybníky Veselskem

40. Z Volar k Plešnému jezeru

41. Podzimní VVP Boletice

42. Blanským lesem k Dívčímu Kameni

43. Pohodově Lhenickem

44. Svobodné hory

45. Boletickým VVP kolem Knížecího stolce

46. Od Lipna k Světlíku

47. Selské baroko Svobodných Blat

48. Z Ktišské hory do Zlivské pánve

49. Okolo Hněvkovické přehrady terénem i cyklostezkou

50. Malebnými vesničkami k věží JETE

51. Pošumaví kolem Hořic na Šumavě, aneb o Bludičce, Zmzlíkovi a Čertici

52. Od Zlaté Koruny k Římovské přehradě

53. Motokrosové bloudění kolem Příčníku

54. Od Sněžné k Volarům

55. Od Soumarského Mostu k Pomeznímu vrchu

56. Schwarzenberský kanál a Lipno

57. Prasečími houštinami k Arnoštovu

58. Novohradskými horami ze Stropnice k Pohoří

59. Znovu do VVP Boletice

60. Od Kájova k vrchu Okolí

61. Z Borovan k rakouským hranicím

62. Českobudějovickou rybniční pánví k Holašovicím

63. Ze Strakonic do Zlivi kolem Jihozápadní dráhy

64. Z Čejetic k jihu

65. Okruh Lišovským prahem

66. Kolem Kleti pohodově

67. Jarní lhenická projížďka

68. Písecku kolem Otavy a Blanice

69. Z Volar na Jelení horu

70. Od Dobré na Heidel k pramenům Studené Vltavy

71. Za tisícovkami Šumavy - Popelná

72. Přes Bučinu na Černou horu