Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Jihočeské cyklotrasy V.

vydáno 7. února 2022 – napsal Rony – 2 komentáře

Již celou kopu tras přinesly články "Jihočeské cyklotrasy" a tak máte z čeho vybírat. Nebo si můžete jen přečíst pár řádků o projížďkách nádhernou a klidnou jihočeskou přírodou, která v každém svém koutu přináší příjemné osvěžení.

Pokud chcete zobrazit na mapách.cz trasu, proklikněte její název.

49. Okolo Hněvkovické přehrady terénem i cyklostezkou

Přestože se dostanu jen do výšky 500 m, má jako každá přehrada i Hněvkovická profil horské etapy. Pamatuji si, že těsně před jejím napouštěním jsme si stihli projet Vltavu v původním korytu od Českých Budějovic do Týna nad Vltavou. Její vybudování podmínila stavba JETE.

Odjíždím na Hlubokou do Zámostí, odkud cesta postupně kolem Poněšické obory vystoupá k Poněšicím. Zde jde tato asi 1600 ha velká obora, určená zejména pro chov jelenů, projet cyklotrasou k Vitínu.

Mým cílem je naopak držet se pokud to půjde co nejblíž k přehradě. Projedu Kostelec a za Hroznějovicemi odbočím vlevo po lesní cestě potoku Budáček. K vyhlídce za Jaroslavický vrch ještě projedu pohodlně, cesta se ale komplikuje v Hněvkovickém lese. Terénní vlny u několika přítoků Vltavy a cesta využívaná jen divokou zvěří je ale zábavná. Proto jsem také zavrhl snadnou trasu přes Pořežany, kde bych mohl navštívit muzeum historických vozidel a staré techniky zemědělské techniky.

Shora sjedu na hráz Hněvkovické přehrady, kde se zrovna pracuje na plavební komoře, která je se svými rozměry 45 x 6 m a spádem 15 m druhá v pořadí mezi komorami vltavské kaskády.

Velmi hezkou cestou vystoupám do Litoradlic, abych se kolem vrchu Janoch, o kterém se uvažuje jako o místu vhodném k ukládání jaderného odpadu z nedaleké JETE, spustil do údolí příjemnou cyklotrasou. Chvíli jedu po E10 - Svatojakubské cestě - Jihočeské. Tato turistická značka prochází naší republikou jako součást evropské sítě poutních tras do španělského Santiaga de Compostela.

U Červeného kříže již jsem znovu na silnici. Přejedu Chlumek a znovu zabočím do lesů k Olešnickému vrchu, abych pro mne již velmi známou trasou dorazil do rodné Zlivi.

Temelínské věže od Poněšic.

Kostel sv. Vavřince k Kostelci.

Pod Jaroslavickým vrchem.

Vltava pod Hněvkovickou přehradou.

U Litoradlic.

50.Malebnými vesničkami k věžím JETE

Kratší projížďka jihočeskými vesničkami k věžím Temelína se dá zvládnou po odpoledním kafíčku. Ze Zlivi projedeme kolem koupalitě "Mydlák" do Mydlovar a také kolem 286 ha odkališť, kam se po desetiletí ukládala kal že zpracované uranové rudy, a která dodnes představují jednu z nejzávažnějších ekologických zátěží v celé České republice. Již dlouho zde probíhá sanace a projet kolem jistě nebezpečné není.

Již o kousek dál čeká příjemnější zážitek. Velké Nákří, Březovec, ohromný Blatec i další rybníky v okolí Dívčic každoročně k hnízdění přilákají stovky a tisíce vodních ptáků.

Ze stránek české společnosti ornitologické se dozvíme toto:

"Kromě silných esteticko krajinářských zážitků je na Blatci atraktivní pozorování různých druhů vodního ptactva jako hnízdící a protahující husy velké, kolonie racků chechtavých, zaletující a lovící orli mořští, protahující kvakoši noční, volavky bílé a stříbřité a nejrůznější bahňáci, pokud je snížena vodní hladina. Na sousedním rybníku Březovec hnízdí asi 100 párů volavek popelavých, na Velkém Nákerském rybníku hnízdí několik let 2 - 3 páry kolpíků bílých a v porostech ostrůvků okolních rybníků se usídlují kvakoši noční. Zajímavých krajinářským fenoménem je dnes zavážené odkaliště uranových rud poblíž obce Mydlovary, které láká jak protahující, tak hnízdící ptáky (bahňáci, husice liščí, tenkozobci opační)..."

V Radomilicích již na dohled Vodňan uhneme ostře vpravo, abychom se pěkně svezli přes Záblatíčko a Záblatí k Bílé Hůrce. Zdejší kostel sv. Štěpána pochází z 13. století, zvonice z 18.-tého. Pokračujeme silničkami do Lhoty pod Horama, kde směrem k Protivínu a Písku začínají Písecké hory. Přiblížily se také přes sto metrů vysoké věže jaderné elektrárny, dominantní kulisy zdejší krajiny. Cesta z Temelína ke Kočínu celý areál jaderky těsně míjí. V rychlém sledu následují Dříteň, Velice, Olešník a Zahájí, a velmi hezké výhledy k vzdáleným vrcholům Šumavy.

V bojovém šiku. .

Bělohůrecký rybník.

Kostel sv. Štěpána v Bílé Hůrce.

Zátiší 21.století.

Kočínský rybník.

Záblatíčko.

51. Pošumavím kolem Hořic na Šumavě, aneb o Bludičce, Zmzlíkovi a Čertici

Trasa od Kájova do Hořic na Šumavě vede kopcovitou krajinkou. Úvod si zbytečně okořením výjezdem pastvinou nad Přelštice, když jde jet mnohem pohodlněji jinak. Ale i objevování nových míst a výhledů občas za větší námahu a riziko stojí. S turbem v nohách stoupání zvládne každý, takže jde spíš o to, abyste nemuseli prchat přes rozzuřeným býkem.

Do Polné na Šumavě vede široká cesta, asi aby tudy mohly jezdit obousměrně tanky. Okolí je hezké a mně dobře známé. Těším se na novinky, první z nich je sjezd od Květušína k Mokré. I nová úzká cesta do Muckova stojí za shlédnutí, doufám, že si jí značkaři brzy všimnou.

Objevitelský úsek mne vede na Mýtinu, za kterou odbočím k Čertici. Zdejší názvy mě přímo vedou do pohádky, vždyť jedu lesem mezi Bludičkou a Zmrzlíkem. Za potokem Čerticí se zdvihám k Svaté trojici. Zřejmě vrcholu, jenž Čertici, Bludičku i Zmrzlíka často hostí. Moc nechybí a přiřadím se k této svaté trojici i já, když v lese trochu bloudím. No jasně, to ta Bludička.

Divné je i to, kolik mi ubylo energie. Tedy ne přímo mojí, ale té v baterii elektrokola. Hádal bych, že prsty v tom bude mít Zmrzlík, ale fakt nevím. Jisté je, že ač jsem toho moc do dálky neujel, budu muset plánovanou trasu zkrátit.

Od Světlíka jedu po modré - Svatojakubské cestě k Pasovarům. Nevšimnu si, jak zajímavou zastávkou tato zřícenina tvrze je a bez povšimnutí ji minu. Podruhé se mi to nestane.

Čeká mne průjezd vysoko položenou cestou k Slavkovu, z kterého již jen srabácky sjedu do Mezipotočí. Jedním okem pozoruji krajinu, druhým sleduji poslední čárečku displeje, oznamující mi, že každý další kopec může být posledním. Pak bych se mohl stát Bludičkou či Zmrzlíkem. Nebo Čerticí, pokud mi dají vybrat.

Naštěstí za prvním kopcem už vidím Novosedly a blízký Kájov.

Kaplička u Slavkova.

Čertice.

Nad Hořicemi na Šumavě.

Vzdálená Kleť.

Kostel v Polné na Šumavě.

Výjezd ke Kraví hoře.

52. Od Zlaté Koruny k Římovské přehradě

Pracovní cestu do srnínské pekárny mohu využít k projížďce malebnou přírodou v okolí rozestavěné dálnice, která brzy povede k hranicím s Rakouskem, což mi část cesty může znepříjemnit.

Od Srnína sjíždím k klášteru Zlatá Koruna, jednou z perel jižních Čech. Zastavím jen kvůli pár fotkám a ujíždím dál k Vltavě, jde již připravují vodácký kemp pro plný provoz. Řeka se jako každoročně v létě zcela zaplní.

Prudké stoupání do Štěkře mne vynese k cestám, které se vinou pestrou krajinou k Čertyni a do Kamenného Újezdu. Kousek za ním již projíždím kolem kopců zeminy, neklamné to známky probíhajících stavebních prací. Podjedu rozestavěný dálniční most a chvilku se motám u Otmanky, když se mi pěšina do lesa nezdá být cyklotrasou. Ale je. A krutě stoupá mezi šutry a kořeny stromů. Musím využít turbo a plný výkon elektromotorku jestě podpořit svým úsilím. Je to jako výjezd do vrchu terénní motorkou.

Cesta se zklidní v lese před Římovem, kde sjedu k hrázi přehrady, abych znovu stoupal vysoko nad ní. Pozdravím blízkou Todeňkou horu i Svatý Jan nad Malší, k němuž se lesem blížím. Kleť, od které jsem vyjel, se odsud zdá hodně vzdálená, ale druhá polovina trasy ji bude rychle přibližovat. Za Velešínem jedu na Skřídla, Mojné a Černice a užívám si krásný rozhled po okolí. Zavzpomínám i na let balónem z Krumlova, kdy jsme přistáli na loučce před Štěkří. Zde se okruh uzavřel, zbývá sjet k Vltavě a přes Zlatou Korunu se vrátit k Srnínu.

Zlatá Koruna.

Zlatá Koruna.

Čertyně.

...

U Kamenného Újezdu povede dálnice.

Nad Římovem.

Římovská přehrada zásobuje pitnou vodou značnou část Jižních Čech.

...

53. Motokrosové bloudění kolem Příčníku

Od Ktiše jedu na Střemily, odkud po zelená turistické značce, přístupné pouze o víkendu či volných dnech, vjedu do vojenského újezdu. Brzy však pokračuji k Lužnému potoku, kam již značená trasa nevede.

Nově upravená cesta mne omylem zavede jinam, než bylo mým původním plánem, ale nevracím se. Stejně chci prozkoumat i místa, která ještě neznám. Stoupám pod Dřevíč (958 m n. m.) a vše se zdá s tečkou v mapě.cz jednoduché. Před nosem mi z cesty prchají malá pruhovaná prasátka s bachyní. Je jasné, že mimo dřevařů je tady nikdo neruší. Snad jen pár bláznů, jako jsem já. Vojáci tady necvičí, les jim to znemožňuje. Ti mají pro své hrátky určeny volné plochy bezlesí, které si udržují.

Netrvá to dlouho a štěrkem upravená magistrála končí. Vlevo bych se vracel na Bezděkovskou cestu k Volanci, ale to nechci. Radši vedu elektrokolo lesní cestou důkladně vymletou od vody, která si zde vytvořila potok. Mířím přímo k Dřevíči a sedlu, jde pramení Polečnice. Chvilku jde i jet, ale terén je spíš vhodný pro motokrosovou motorku než bike.

Další dilema mne čeká u rozcestí, kde pokračuji vpravo jen proto, že tudy vede viditelná čerstvá stopa po terénní čtyřkolce. Kudy projede ona, projedu i já. Jenže tak snadné to rozhodně není. Hromné hluboké louže na cestě, vytvořené vojenskými obojživelníky jsou nepřekonatelnou překážkou a tak tlačím kolo hezky lesem, ve stopě čtyřkolky. Stále nahoru, dolů. Tahle tvrdá řehole bere hodně sil, ani nestíhám kontrolovat, co tomuhle mému počínání říkají má záda. Adrenalin vyřeší vše. Půl kilometru jdu snad hodinu, alespoň mi to tak připadá.

Když těžké kolo vytlačím zpět na cestu, jet se již dá. Je to ale závod do vrchu. Nejlehčí převod, k tomu turbo pomoc motorku. Každým šlápnutím v mokrém terénu podklouznutí gum, prostě skvělý zážitek.

Proberu se až u kruhového objezdu, kde znovu zkoumám mapu. Sjezd dolů k Loutce dnes ještě nedám. Šílený terén sebral energii mě a hlavně baterii, další podobné bloudění si nemohu dovolit. Avšak ani další rozhodnutí nevede k cíli jednoduchou cestou. Znovu se těžce vyhýbám loužím vody a bahna, lezu lesem kudy se dá. Naštěstí chvílemi se jet nechá.

Pod Příčníkem (961 m n. m.) se konečně dostanu na upravenou cestu, kterou jsem měl původně zdola přijet.

Pokorně se vracím dolů k Lužnému potoku a ještě si podruhé v životě projedu cestu k Třebovicím. Tady již se na volnější ploše často cvičí, ale dnes je neděle a všude klid. To, že sem občas zavítají potrénovat i opravdové terénní motorky, velmi dobře vím.

Plešný přes Okrouhlé.

...

Terénem pod Příčník...

Plešný (1 066 m n. m.).

Pod Plešným.

Třebovice - VVP Boletice.

54. Od Sněžné k Volarům

Zbytiny jsou výborným místem, kde můžete začít hned několik zábavných cyklotras. Já se tentokrát vydám do Sněžné, kam sice nevede krásná hladká asfaltka, ale kde dokonalé výhledy a krása okolní krajiny tuto malou chybičku napraví.

Nejhorší úsek do Svaté Magdalény je opravený a tak výjezd k stejnojmennému poutnímu kostelu je pohodlný. Krásné místo, kde lze dlouze rozjímat o životě.

Já však místo dlouhého rozjímání stoupám dál k Dolní Sněžné, místu dalekých rozhledů. Kopce boletického prostoru zde mám jako na dlani. Ještě kus šlapu nahoru a jsem u Doupné hory a Horní Sněžné, tisíc metrů nad mořem. Nade mnou je jiné zvlněné moře, moře bílých obláčků a vln. Hezky se na to dívá.

Zastavím se u nové kaple a na místě bývalé školy, kde doberu pramenitou vodu. Teče sem shora od Křemenné. Nedaleko leží zajímavý skalnatý vrchol Korunáčku (994 m n. m.).

Sedím na lavičce, když těsně kolem mne proskotačí zajíc. Jeho dlouhé uši mu přitom poletují vzduchem jako plácačky na mouchy. Zanedlouho vidím po cestě poskakovat druhého. Míří rovnou k mému kolu, kde se zarazí, chvíli kouká a pak odskočí zase až téměř ke mně. Už dlouho jsem tahle stvoření neviděl takhle zblízka, jestli vůbec někdy.

Od Nových Chalup sjíždím cestou necestou. Loučka se prudce svažuje pod Korun, kde naleznu dva nově upravené kamenné sloupy s výklenkem. Dorazím na lesní "Magistrálu", jejíž název napovídá, že se mi odsud pojede již pohodlně.

Před Volary z hlavní cesty odbočím vpravo a přes Planerův Dvůr překonávám louky u Volarského a Mlýnského potoka, tolik podobné těm kolem Třeboně. Nad Stožcem a Bobíkem vlají vlasy blondýnky, procházející se po nebi, jak teplý fén jemně rozfoukal oblačnost.

Na několik fotek se zadrhnu u menhirů, z nichž zde vybudovali observatoř zřejmě nějací potomci starých Keltů. Vydám se mělkým údolím Volarského potoka k Jedlové po cestě, kterou dobře znám. Někdy před měsícem jsem tudy jel a pak i tlačil kolo vzhůru k vrcholu této tisícovky. Až na samotný vrchol to však nešlo, tam jsem musel po svých. Rozhodně to bylo snazší, než těžké elektrokolo vést pod vrchol. A když se ze skalky na Jedlové, kde stojí volně přístupná trampská chatrč s požností v pohodě pod střechou přespat, rozhlédl, zdálo se mi, že jsem kdysi na vrcholu už stál.

Dnes Jedlovou objedu kolem dokola. I tak trasa vystoupá až ke kótě tisíc metrů. I tady by se dalo na verandě lesní chaty přespat. Upravený pramen a slunná loučka tomu jen nahrává. Jedu dolů k červené značce, která dotáhne unavené vandráky k Bobíku a k Boubínu. Po nové cestě uháním o sto šest, abych v pravotočivé zatáčce před Myslivnami musel prudce brzdit, když se v ní zničeho nic objevilo auto lesníků. Na to musí být každý biker připravený, jen ten písek u kraje cesty jsem nečekal. Vyšlo to tak tak.

Už zklidněný jedu přes PP Vraniště k bývalým Cudrovicím a zachovalému Blanskému Mlýnu. V Blažejovicích vyzkouším průjezd po cyklostezce a podobný terén mě čeká i nad Blanicí. Do Zbytin to mám jen kousek.

Kostel sv. Máří Magdalény.

Horní Sněžná.

Nové Chalupy.

Pod Kamennou.

Volary.

Volarské menhiry.

Blanický mlýn.

55. Od Soumarského Mostu k Pomeznímu vrchu

Trasu směrem na Knížecí Pláně znovu okořením výstupem na jednu pozapomenutou tisícovku - Pomezní vrch. Od Soumarského Mostu mne cyklostezka vede po Zelené cestě nad Lenoru a dál k Hliništi a Strážnému. Jedu hezky svižně, bez velkého převýšení a teprve stoupání k nouzovému nocovišti Strážné mne zpomalí.

Velmi příjemná je projížďka k bývalým Světlým Horám, kdy cestu lemují kamenné řady i osamělé žulové balvany na opuštěných pastvinách nad meandrující Řasnicí. Od bývalého Josefova jedu k Žďárku, jistěže také bývalému. Vždyť jedu v těsné blízkosti hranic, kde nezůstala živá ani noha.

Od Žďárku po červené již kolo víceméně jen vedu, protože zde je jasný zákaz vjezdu kol. Dál u Červeného potoka jsou povalové chodníky a zákaz oprávněný. Já nechávám kolo pod Pomezním vrchem (1 068 m n. m.) a jdu borůvčím vzhůru k vrcholu. I v kamenitém terénu sem zajelo auto dřevařů, protože zde proběhla těžba kůrovcem napadených smrků. Jistě i proto, aby brouček nenapadl sousední bavorský les a my jejich kalamitu neplatili. Že první broučci přiletěli hranici nedaleko Roklanu z NP Bavorský les, vím dobře. Po hranici mezi Mokrůvkami, Luzným a Rok lanem jsme chodili v devadesátých letech jako po Václaváku.

Vrchol vlastně ani vrcholem není. Jen ploché temeno, kde nejvyšší bod není jistě určen. Vracím se zpět k Žďárku a klesám k Žďárskému jezírku. Vidím, že ho obsadili bobři, alespoň do ostré tužky ohlodané zbytky stromků tomu nasvědčují.

V Žďáreckém sedýlku se otočím nazpět a jedu k Polce. Všude okolo čeká na sběratele tisícovek několik zajímavých vrcholů, včetně Poleckého vrchu. Lučiny nad Polkou jsou krásné a nejednou jsem tudy procházel. Zdržím se u upraveného rybníčku a pak již jedu cestou k Horní Vltavici a k Zátoni.

Od Kaplice vystoupám Volarskou cestou k rozcestí U obrázku. Míjím úžasnou Zátoňskou hory, která mne svými prastarými bukovými stromy tolik nadchla. Ne nadarmo je jedna vrcholová část přírodní rezervací.

Jedu cestou přes mokřady pramenů Olšinky, potoku s krátkou životností, když jeho vody brzy skončí v Teplé Vltavě. Dost monotónními smrčinani dojedu na hlavní cestu a zpět k Soumarskému Mostu.

Před Strážným.

Nad Řasnicí.

Pod Pomezí vrchem.

Žďárecké jezírko si přivlastnili bobři.

Větrná skála.

Polka.

U Polky.

56. Schwarzenberský kanál a Lipno

Okolí Lipna je pro cyklistiku jako stvořené. Proto se také často k němu vracím a různě měním své trasy. Jedna z variant nás zavede na odvrácenou stranu Lipna, kam vyrážím z Pěkné. Hezky zvolna projíždím nad mokřady Vltavského luhu k Ivesné a Nové Peci, z níž stoupám k Schwarzenberského kanálu, kde je v létě vždy živo. Cyklisté již před dlouhými roky přečíslili nebohé pěší turisty, kteří zde opravdu nemají na růžích ustláno.

Za Zadní Zvonkovou se rozhodnu i přes nepřehledná kovidová opatření pokračovat Rakouskem. Jasně že u hranic nikdo nehlídá. Vychutnávám si pohodlnou jízdu krásnou přírodou a přemýšlím, jak to zde asi vypadalo v dobách, kdy se po kanálu přepravovalo dřevo do Dunaje. V podobném rozpoložení dorazím až k přechodu Ježová / Iglbach. Zde se na opraveném úseku občas plavení dřeva v létě provádí, ale to bude jen slaboučký odvar minulosti.

Když sjedu od Korandy k Lipnu, omylem se vydávám směrem k Frýdavě. Až se za to v duchu stydím, vždyť tady nejsem poprvé. Ale to Janova cesta s červenou značkou, mířící vzhůru k Vítkovu kámenu mne zmátla. Teprve známé místo u Pašeráckého potoka, kde jsem na břehu Lipna již v minulosti dvakrát přespal, mne vyvedlo z omylu.

Pokorně se vracím zpět, přejíždím Rakouskou zátoku a pokračuji k přívozu do Kyselova. Na druhé straně Lipna v Dolní Vltavici na mě již čekají ubytováné kámošky, které zde s dětmi a bez manželů tráví šťastný týden dovolené. Dlouho je nezdržuji, jen vypijí kafe, sním pečenou porci kuřete, která zbyla a frčím dál.

Již známou trasou projedu Černou v Pošumaví a zabočím na Hodňov, abych si užil krasný letní den a výhledy k Smrčině a hřebenu mezi Plechým a Třístoličníkem. Stejně tak sjezd od Maňávky k Maňavě. Z Perneku přes Želnavu a Záhvozdí až do Pěkné jedu po hlavní silnici. Vydržet se to dá, alespoň vidím mini ZOO s jeleny Wapity.

Vltava u Pěkné.

Schwarzenberský kanál.

Zadní Zvonková.

Přechod Igelbach/Ježová.

Příboz Kyselov - Dolní Vltavice.

Želnavská vrchovina.

Jeleni Wapity u Perneku.

Bývalý kamenný vodojem v Želnavě je zajímavou technickou památkou.

Želnavský kostel.

Želnava...

...

57. Prasečími houštinami k Arnoštovu

Tuhle variantu cesty okrajem boletického VVP miluji. I proto trasu zařazuji, byť se její části objevily v několika jiných již dříve publikovaných.

Pravda je, že tentokrát je těžší vyjet od Ktišského Mlýna k bývalým Rovencům, protože louka není pokosená a ani cesta nejde dobře projet. Ale chci do terénu a tak jsem asfaltku do Tiskovky či Březovíku tentokrát vynechal.

Na Rovence i Sádlno upozorňují informační tabule zaniklých obcí Ktišska, které se na několika místech před nedávnem, vždy společně s turistickým přístřeškem, objevily.

Znovu sjedu ke Křemžskému potoku, nad kterým budu stoupal až k jeho pramenům pod vysoký Chlum (1 191 m n. m.). Jedu vzhůru po turistické žluté a míjím vojenskou policii. Je neděle a tak se o mě nezajímají.

Mohli by, dál bych již jet neměl. Po prvním náramném sjezdu k Pucharskému potoku totiž zabočím k cestě Prasečí houštiny. Vděčná to spojnice vede příjemně lesem k mladé Blanici, odkud mě čeká další úžasný, mírný sjezd až do Arnoštova. Tady bych mohl jezdit dennodenně a nemrzelo by mě to.

Od Arnoštova stoupám ke Křišťanovu. Bývalý Vyšný zdobí opravená vyklenková kaplička a kamenný náznak starých studní. Vše je doprovázeno citáty z Bible a krásným rozhledem po okolí. Jedné straně za Sněžnou vévodí Bobík s Boubínem, druhé pak Lysá s Knížecím stolcem.

Zdržím se u obory povalujících se praturů, stejně jako u druhé, kterou spásá několik zubrů či bizonů. Tato zvířata od sebe rozeznat nedovedu. Tajemná silueta býka se rýsuje v popředí, jež uzavírá vzdálený hřeben Trojmezné s Plechým a Hochsteinem.

Mizím mezi budovami statku, abych se dostal pod Vysokou mýť. Zde mne čeká příjemný sjezd travnatým hřebínkem k Lučnímu potoku a dál lesní cestou do Miletínek.

V nich nepohrdnu cyklotrasou a jedu vzhůru pod Ktišskou horu, abych se blíže seznámil s místním jelenem ve výběhu. Když jeho, laně i dva muflony přijdou krmit dvě ženy s dětmi, jelen se projeví jako velký nenažranec. Začně honit nejen muflony, ale i své družky. Asi již na něj jde říje.

Sjezd zpět na Ktišskou Pilu završuje velmi pěkný okruh, který se mi neomrzí. Snad jen nějaká pokuta ve vojenském prostoru by to mohla změnit, ale naštěstí jsou vojáci, na rozdíl od strážců NP Šumava, normální.

U Arnoštova.

Arnostov.

Bývalý Vyšný.

Bobík s Boubínem od Křisťanova.

Pratuři.

Bizoni.

Nad Lučním potokem.

Miletínky.

U bývalých Křišťanovic...

...

58. Novohradskými horami ze Stropnice k Pohoří

Konečně si projedu i Novohradské hory, o které jsem několikrát pouze škrtl. Ohýnek vykřesám hned za Horní Stropnicí, odkud mne cyklotrasa zavede nad Paseky. Na místa, která jsem chtěl dávno poznat.

Inspirací mi byly zvláštní krásné pohlednice s podtextem Znovunalezená krajina. Pár fotek snad poví víc, než nějaké dlouhé vyprávění, ale vězte, že jsem se nezklamal. Blízkost hranice s Rakouskem byla oním prokletím krajiny, kterou uzavřela na dlouhá desetiletí železná opona.

"Opona". Jaký to přiléhavý název. Za oponu nevidíte. Jako děti jsme si hrály na schovávanou a odříkávaly: "Před oponou, za oponou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát... "

Opona spadla a nám se otevřeli oči.

V Dobré Vodě sjedu kousek níž, abych si vyfotil poutní kostel Panny Marie Těšitelky. Pohled od něho do kraje je impozantní a vždy mi bere dech. Zastavím se i na polévku a kofolu, vždyť je čas oběda a přitom stolky venkovního zahrádky jsou prázdné, inu polovina září již tolik turistů nenaláká. Ani dnešní předpověď počasí, kdy má přejít fronta s deštěm. Pár kapek snad ještě snesu.

Minutku postojím u zvonu na Hojné Vodě, poté jedu k Lužnému potoku, odkud se trasa zdvihá do hor. Abych se dostal k Zlaté Ktiši, musím překonat vysoký Jelení hřbet. Nádrž Zlatá Ktiši je jedna z osmi tzv. plavebních klaus, vybudovaných v 18. století Buquoy k posílení toků určených pro spravování dřeva z Novohradských hor. Po tisícileté vodě v roce 2002 byla hráz protržena a mnoho let trvalo, než se vše opravilo.

Trasa dál vede hlubokými lesy k NPR Žofínský prales. Překvapuje mne, jak zdevastované je oplocení pralesa, které zde leží na mnoha místech zcela vyvráceno.

Po sjezdu na bývalé Stříbrné Hutě, kde v turistickém přístřešku naleznete malé "muzeum" nalezených střepů ze zaniklé sklárny, musím od Lužnice, mizící zde do Rakous, vystoupat postupně 200 výškových metrů až pod Janský vrch. Však také Pohoří na Šumavě leží v 930 m n. m. Zdejší fotogenickou atrakcí se stal nedobrovolně zřícený kostel Panny Marie z roku 1779, jenž padl za vlast v roce 1999. Torzo zdí dnes trčí k nebesům a marně žádá nápravu.

Kolem Pohořského potoka horskou krajinnou dojedu k Baronovo Mostu, pak sjedu k Uhlišťskému rybníku, abych znovu vystoupal k Huťskému rybníku. Celkové převýšení si vyžádalo svoji daň a já se začínám obávat, že budu kolo někde tlačit.

Projíždím okolo Žofínské lesovny k Černému údolí, odkud vede cesta lesem mezi Cikánskym vrchem a Kuní horou k Horní Stropnici. Dlouhý sjezd korunuje 50-ti km přejezd podstatné části Novohradských hor.

Horní Stropnice.

Dobrovodský kostel leží pod Kraví horou.

Pyramida u Pasek.

...

...

Zvonička u Pasek...

...

Hojná Voda.

...

Zlatá Ktiš.

Žofínsky prales.

Pohoří na Šumavě...

Pohořský potok.

Uhlišťský rybník.

Krajina u Žofína.

59. Znovu do VVP Boletice

Na druhý pokus se snad podaří projet lesními cestami až k Loutce, rybníku nedaleko u Polečnice. Motokrosové bloudění kolem Příčníku mi dalo jasně najevo, že některé z cest v boletickém výcvikovém prostoru jsou pro mne nesjízdné.

Projedu Březovíkem na Třebovice a po zelené turistické značce zabočím k soustavě šesti malých střemilských rybníků.

Vitěšovickou cestou projedu kolem Lužného potoka k rozcestí, kde jsem minulé špatné odbočil. Teď už si správnou cestu vzhůru k Příčníku budu dobře pamatovat. Stoupám z 650 m n. m. do výšky 900 m, nedaleký Příčník má jestě 61 m navrch. Dřevaři, kteří zde těží smrky napadené kůrovcem, cestu udržují v dobrém stavu. Díky včasným zasahům zde nejsou holiny, jako v Šumavském národním parku.

Překulil jsem se přes hřeben do údolí Louteckého potoka, abych spolu s ním doputoval k Louteckého nádrži. Zde vojska cvičí noření se pod vodu a přejezd různými obojživelníky.

Trasu kolem Loutky a výjezd k Ondřejovu údolím Olšiny si nechávám napříště a jedu vpravo pod vrchol Kmetu (997 m n. m.). V dobách, kdy se zde cvičila na válku ještě vojska Varšavské smlouvy, jsme tudy museli jít, když jsme vojenský prostor prošli od vlakové zastávky Polečnice do Ktiše.

Pohodlně vystoupám k vrcholu Myslivny, jež je jednou z mnoha mnou již zdolaných tisícovek Šumavy (1 006 m n. m.), a zastavují v sedle, abych vysbíral z mechu několik velkých lišek. A jako závdavek i jednoho zdravého ryze pravého (smrkového).

V místech, kde kdysi přebývali Vitěšovičtí uhlíři se mi konečně otevřou pohledy do okolí. Vlevo leží Kamenitý vrch s jeho prudkými srázy spadajícími k říčce Olšině, stejně vysoko leží i náhorní planina u bývalý Nové Vísky, kam často dopadají střely dělostřelců, kteří u Ondřejova cvičí. Ostatně zanedlouho už podjíždím vrcholek U Kostela (1 010 m n. m.), který se ovšem mezi tisícovky nedostal. Vinen je tím vysoký Chlum (1 191 m n. m.) a hlavně mělké sedélko mezi ním a vrchem U Kostela. Že bývalý Ondřejov ležel právě zde, dokazují trosky několika staveb.

Další ruiny leží roztroušeny po pláni, na kterou zanedlouho hledím z pozorovacího místa pod Chlumem. Ideální výhled k jihozápadu odhaluje mnoho dalších tisícovek, ale jen některé z nich jsou dominantní. Především jde o skalky vrcholu Lysé a sousední Knížecí stolec (1 236 m n. m.) s rozhlednou. Jedno z mála míst, kam je povoleno o volných dnech chodit turistům.

Když se takhle kochám krásným pohledem do dáli, po cestě vzhůru k Chlumu vyjíždí vojenské vozidlo. Už jsem za ty roky mnoho setkání s vojáky i pracovníky VLS absolvoval, vždy bez problémů, ale přesto radši kolo přemístí do stínu přítomné maringotky.

Po chvíli jedu vzhůru k Chlumu, ale na stojící vojenské auto brzy znovu narazím. Nechci provokovat průjezdem okolo něho a tak sjedu na novou Dolní Chlumskou cestu, kterou vrchol podjedu nížeji. Podjedu tak Chlumek, odkud dříve skvělé rozhledy výrazně omezilo mlází vyrůstající na místech dříve vykáceného lesa. Ktiš a věže Temelína průsekem vidím slušně, stejně i zámek Hluboká a rodnou Zliv.

Stále jsem hodně vysoko a musím ubrzdit sjezd ke Křemžskému potoku. Od něho již pohodlně dojedu přes Tisovku do Ktiše.

Loutecký potok.

Loutka.

U Ondřejova...

...

...

Ktiš.

Chlum.

60. Od Kájova k vrchu Okolí

Jiná varianta trasy č. 3 Z Kájova k Malšínu nás vede k Větřní, odkud výhledovou cestou jedeme na Lužnou a Hašlovice. Kopcovitá krajina dává vyniknout kráse utajených míst mimo hlavní cesty. Za Svérází vystoupáme známou kamenitou cestou k byvalému Podolí, pohodlně odjíždíme hřbet táhlého Hrubce, abychom za ním mohli absolvovat další terénní vložku mezi Horní a Dolní Světlou. Lesem pokračujeme vzhůru na vísku Všímary a pod vrch Okolí. Tady si nemůžeme nechat ujít jedinečný dlouhý sjezd k Světlíku, kde se můžeme zotavit v místní hospodě.

Čeká nás Čertice, podle které se propleteme mezi vrcholky k Šebanovu. Silný provoz na krátkém úseku hlavní silnice nás upozorní, že bude lepší vybrat si cyklotrasu terénem. To také činíme. Míříme pod Korunní horu a poté nad Kladenské Rovné, kde o oborách míjíme dva říjné jeleny. Jejich mohutný hlas není oslabený ani tím, že z nějakého důvodu přišli o paroží.

Tenhle zážitek vyváží mizernou strmou cestu vzhůru k Přelšticím, kdy z kol postupně všichni tři popadáme. Od lesa ke Kájovu je pro nás za to připravena fungl nová asfaltka. Ani výhled na masív Kleti není k zahození.

Větrník stráží Větřní, zatímco z povzdálí vše pozoruje majestatní Kleť.

Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Větřní.

Hašlovice.

Svéráz zdobí kostel sv. Petra a Pavla.

Výhled od Svérázu je dokonalý.

Mezi Horní a Dolní Světlou.

Chráněný dub naleznete u Dolní Světlé.

Všímary, Západ má víska. Vlastně jedeme celou trasu mezi kopci, kde lišky dává jí dobrou noc.

Rozcestí za Světlíkem. Jedeme k potoku Čertice.

Světlík - pod tvrzí Pasovary.

Vracíme se pod Kleť do Kajova.

Kájovský kostel Nanebevzetí Panny Marie.

∆ ∆ ∆

Seznam všech cyklotras na webu Šlápoty z Jihočeských cyklotras l. - V.

1. Z Ktiše do Arnoštova

2. Z Ktiše do Žernovic

3. Z Kájova k Malšínu

4. Kolem Lipna

5. Z Českých Žlebů na Knížecí Pláně

6. Z Borovan do Nových Hradů a Hojné Vody

7. Z Ktiše na Libín

8. Kolem Boubínu a Bobíku

9. Okolo Hněvkovické přehrady

10. Vodňanský okruh

11. Od Bezdreva k hosínskému letišti

12. Přes Poněšickou ohradu

13. Ze Zlivi na Lomeček

14. Přejezd Píseckých hor

15. Okolo Kletě

16. Do VVP Boletice - Velký Plešný

17. Do VVP Boletice - Od Chlumu k Blanici

18. Od Libína k Mařskému vrchu

19. Za Lipno na Svatý Tomáš a Kapličky

20. Od Českých Žlebů na Žďárské jezírko

21. Třeboňskou pánví k písečnému přesypu

22. Přes kopečky do Vyššího Brodu a Malšína

23. Od Malše k Novohradským a Slepičím horám

24. Od Hoslovic k Žichovickému jezírku

Pošumaví

25. Z Ktiše do Vrbic a Lhenic

26. Na Knížecí stolec kolem šumavských tisícovek

27. Blanským lesem k Dehtáři

28. Od Polečnice k Rybníku

29. Kolem Staré obory na Hlubokou

30. Mikroregionem Vlachovo Březí

31. Z Horní Vltavice ke Kamenné hoře

32. Kolem VVP Boletice

33. Kolem Volyňky k Churáňovu

34. Stašskem k Javorníku

35. Od Lipna přes Říjiště k Moldaublicku

36. Kolem Olšiny k Vlčímu kamenu

37. Schwarzenberský kanál z Horní Plané

38. Třeboňskem

39. Mezi rybníky Veselskem

40. Z Volar k Plešnému jezeru

41. Podzimní VVP Boletice

42. Blanským lesem k Dívčímu Kameni

43. Pohodově Lhenickem

44. Svobodné hory

45. Boletickým VVP kolem Knížecího stolce

46. Od Lipna k Světlíku

47. Selské baroko Svobodných Blat

48. Z Ktišské hory do Zlivské pánve

49. Okolo Hněvkovické přehrady terénem i cyklostezkou

50. Malebnými vesničkami k věží JETE

51. Pošumavím kolem Hořic na Šumavě, aneb o Bludičce, Zmzlíkovi a Čertici

52. Od Zlaté Koruny k Římovské přehradě

53. Motokrosové bloudění kolem Příčníku

54. Od Sněžné k Volarům

55. Od Soumarského Mostu k Pomeznímu vrchu

56. Schwarzenberský kanál a Lipno

57. Prasečími houštinami k Arnoštovu

58. Novohradskými horami ze Stropnice k Pohoří

59. Znovu do VVP Boletice

60. Od Kájova k vrchu Okolí