Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Jelení říje – Křišťanov a Boubínská obora

vydáno 29. září 2009 – napsal Rony – 10 komentářů

Už je to hezkých pár let :-) co jsem s kámošem poprvé a vlastně tehdy náhodně, slyšel jelena v říji. Bylo to pod Boubínem a my jsme pak i další roky trávili poslední zářijový víkend u Boubínské obory. Prehistorický řev jelenů nás fascinoval a to vlastně trvá dodnes. Loni jsme se, opět spíš náhodně, dostali při výletě přímo do středu jeleního říjiště u Křišťanova (viz článek Křišťanovské vábení) a tak to zkoušíme i letos.

Na sobotu tedy dáváme budíky na 5.15 hodin a razíme z chaty směr Křišťanov ještě za tmy.

Hned před Ktiší nás zdrží týpek, co si v noci ustlal přímo na vozovce u svého auta, zaparkovaného v příkopu. Už vypadal celkem střízlivý a chtěl pomoci s vytažením auta :-D a tak jsme mu na pomoc zavolali policii z Prachatic.

Přehrát video z jelení říje!

odkaz na mapu

Jdeme z počátku ještě potmě, ale na místo V jelení se dostáváme těsně před rozedněním. Hned na kraji mýtiny slyšíme jeleny.

Pokračujeme dál, jeleni jsou slyšet již ze všech stran a za chvíli již vidíme pět laní i prvního jelena.

Na fotkách bohužel vidět nic není, ale na videu Lukáš zachycuje jelena velmi pekně a dokonce i řvoucího.

Všude kolem je jinovatka a jeleni se na bílé suché trávě pěkně vyjímají. Celou dobu ani nedutáme, stačí se jen trochu pohnout a jelen mizí. Po hodině se vracíme k autům plni zážitků.

Boubínské jezero, ke kterému přicházíme od parkoviště u Zátoně, je naši první nedělní zastávkou. Tentokrát s námi jedou Honsáci a my se chceme pokusit uvidět nebo alespoň uslyšet jeleny v Boubínské oboře.

Odrazy v jezírku mají nádech obrazu od Salvadora Daliho, přestože okolní buky ještě moc barev nemají.

Stoupáme kolem Boubínského pralesa nahoru na cestu.

Po ní už se jde celkem po rovině, kolem jsou padlé kmeny po obou stranách plotu.

Divočina je nejen uvnitř pralesa, ale i všude kolem.

U Loveckého zámečku (na fotce je ale kaple sv. Huberta) konečně dáváme delší pauzu a oběd z vlastních zásob. Dnes i zítra má být skvěle a to je vidět. Lezeme na vrchol Boubína.

Všude spousta turistů a vrchol (1 364m) je v obležení. Dokud tady nebyla rozhledna člověk skoro nikoho nepotkal, dnes je to jinak.

Dole sice je napsáno "Na rozhledně i se schodišti smí být maximálně 15 lidí", ale jak to počítat?

A tak se nás tady nahoře tísní desítky a další pochodují nahoru, dolu. Rozhled je fantastický a kdyby byla hustá mlha dají se kopce vytušit z popisů a fotek kolem. Alpy, tak jako při mojí prvé návštěvě na ještě nedostavěné rozhledně, bohužel ale vidět nejsou.

Dolů jdeme okruhem po tomto širokém chodníku. Davy putující tudy si ho jistě zaslouží.

Překvapivě zjišťujeme, že se smí i dovnitř do obory a tak měníme své plány, které jsme měli stejně každý jiné, a míříme tam. Dříve se do ní v době 1.9.-15.10., tedy při jelení říji, nesmělo.

I uvnitř Boubínské obory je menší prales - Milešický a my hned za ním slyšíme první jelení vyřvávání. Je to zatím z velké dálky, ale i tak má Špagetka nahnáno.

Když dojdeme k prvnímu potoku je už skoro pět večer a tak hledáme místo pro stany. Jsme sice mezi dvěmi cestami, ale dobře skryti. Ze značených cest se totiž v oboře nesmí slézat. My jen v klidu pojíme, Honsů jako vždy vyvařují asi tři hodiny až do tmy a plaší přitom všechnu divou zvěř, a přespíme. Nad námi u Solovce je jelen slyšet, ale bohužel se nám neukáže.

Ráno je přívětivé, slunce hřeje a je na konec září nezvyklé teplo.

Pokračujeme kolem Malého Bobíku směr Bobík.

Obora je dnes dost zmenšená, dříve v ní byl i Bobík s širým okolím. Možná i proto se už do ní může i při jelení říji.

K sedlu pod Bobík vede docela strmé stoupání a výška 1 207 m dává tušit, že nejhorší už máme za sebou.

Kupodivu je vrchol plný velkých, sladkých borůvek a tak neváháme...

Stromů po polomech ubylo, ale i tak není rozhled nejlepší. Slunce pálí a tak si sušíme propocené (Luděk je prý úplně suchý!?) trika.

Zaznamenáváme svůj výkon do ošuntělé vrcholové knihy, trochu si počteme v několika jazycích a frčíme zase dolů.

Nedaleko pod vrcholem jsou i pěkné skály, ale mě zaujme víc dobře osvětlená pavučinka. Inu ty moje makra...

Červená pokračuje k Volarům, ale my uhybáme doprava a po klidné cestě pomalu klesáme k autům do Zátoně.

Jdu opravdu volně, je dost času a tak fotím krajinky.

Nakonec se sice vracíme na původní červenou u ohrady, ale to je nám jedno. Modrá značka už nás zavede až k parkovišti.

Kolem hoří léto a my máme radost z podařeného vandru.

Kostel ve Volarech...

Stará škola o kus dál...

a starý Tyrolský dům, kde se dobře i levně vaří, to jsou naše poslední zastávky asi letos posledního vícedenního putování po horách.