Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Island, část VII.: Thingvellir, gejzír a loučení

vydáno 10. srpna 2016 – napsal Paulie – žádný komentář

Nastává naše loučení s Islandem. Po večerním příjezdu k příkopové propadlině v Thingvelliru a noční procházce nás čeká jen poslední přenocování a poslední den v této krásné zemi. Zajedeme ještě do oblastí gejzírů podívat se na tento známý přírodní úkaz a pak už uháníme do Reykjavíku vrátit auto. Noční letem do Berlína se vracíme zpět na kontinent a naše krásná svatební cesta je u konce.

S blížícím se koncem si pomalu uvědomujeme návrat k běžnému životu. Přesto nám Island dává naději na prodloužení dovolené, byť malou. Mohla by třeba vybuchnout některá z četných činných sopek, jejíž oblak by zastavil leteckou dopravu alespoň na několik dní. Jestlipak tedy Hekla "nehekne" nebo Krafla "nekrafne", dokud jsme ještě na Islandu?

Zajímavosti z historie Islandu

Island zůstal velmi dlouho neobydlen, v podstatě až do 9. století. Předtím na něj (asi) dorazili Římané či irští mniši, ale není to spolehlivě doloženo. Prvním osadníkem se stal norský náčelník Ingólfur Arnarson, jež se roku 874 usadil poblíž Reykjavíku (doslova "záliv kouře"). Tam totiž dopluly dva dřevěné sloupy, které hodil do moře, aby mu ukázali to pravé místo. Následovali ho další norští náčelníci se svými otroky, kteří postupně zabydlovali vhodná místa na pobřeží.

Již v roce 930 ustanovili norští náčelníci národní sněm Althing (islandsky Alþingi, v překladu „všeobecné shromáždění“) v místě zvaném Thingvellir (Þingvellir, „sněmovní louka“) ve vnitrozemí. Místo sice neleží uprostřed země, protože tam jsou jen holé pustiny, ale přeci jenom bylo pro náčelníky z východního a severního Islandu blíže než Reykjavík. Jde o jeden z nejstarších parlamentů na světě, jehož úkolem nebylo jen domlouvat se na zákonech, ale též vykonávat soudy. Nejednalo se však jen o vážných věcech, ale vyměňovaly se novinky z různých koutů země, hrály se hry či se obchodovalo. Šlo o každoroční shromáždění lidu.

Jedním z nejvýznamnějších rozhodnutí Althingu bylo přijetí křesťanství v roce 1000. To se tam předtím mnoho let pokoušel více či méně násilnými metodami nastolit norský král. Islanďané byli rozpolceni a hrozil krvavý spor. Nakonec se náčelník, jež parlamentu předsedal, rozhodl přijmout křesťanství, ale též povolit v soukromí uctívání pohanských bohů, čímž dostál kompromisu.

Následujících pár století bylo na Islandu v podstatě zlatým věkem. Island byl nezávislý a díky tehdejším teplejším klimatickým podmínkám na něm mohli lidé prosperovat. V té době bylo ostatně osidlováno i Grónsko, v jiných jazycích "propagačně" nazýváno "zelená země" (např. anglicky Greenland).

V roce 1262 se však země dostala pod nadvládu Norů a v roce 1397 spolu s Norskem připadla Dánům, kteří na Islandu vládli až do 20. století. Dánové drželi Island zkrátka, takže Islanďané byli celkově chudí, k čemuž se přidalo ještě chladnější období a časté sopečné výbuchy. Například po výbuchu sopky Laki v roce 1783 pomřela většina dobytka a velmi se ochladilo, což vedlo k hladomoru, při němž zemřela čtvrtina obyvatel. V 19. století po výbuchu sopky Askja zase spousta obyvatel emigrovala do Kanady a USA. Moc parlamentu Althingi scházejícího se stále v Thingvelliru se zmenšovala, stal se spíš soudním dvorem, až se v roce 1798 přestal scházet úplně (to bylo způsobeno též zemětřesením a propady v Thingvelliru) .

V průběhu 19. a 20. století se Island "probudil" a postupně získával autonomii, až se roku 1918 stal v podstatě samostatným, jen měl s Dánskem společného krále. Parlament Althing byl v roce 1874 opět ustanoven v Reykjavíku.

Islanďané chtěli zůstat za druhé světové války neutrální, ale byli obsazeni Brity, aby ostrov neokupovali nacisti. Později na ostrově působila americká armáda, která postavila letiště v Keflavíku. Válka tedy Island nepostihla, navíc se Islanďané rozhodli ukončit personální unii s Dánskem, čímž v roce 1944 získali nezávislost. Brzy po válce země vstoupila do NATO, v němž je nejmenším státem a také jediným bez stálé armády. Island je tak podle světového indexu míru nejmírumilovnější zemí na světě, i díky nízké kriminalitě.

Více o historii

Mapa jihozápadu Islandu s navštívenými místy.

I poslední článek je založen na Lídiných zápiscích z cesty. Část fotek je jen v galerii, mj. některé infotabule či panoramata.

Den čtrnáctý - sobota 25. 7. (pokračování)

V sobotu jsme přejeli značnou část Islandu ze severu na jihozápad se zastávkou u "trávových" domečků a kostelíku a večer jsme dojeli k příkopové propadlině Thingvellir. Utábořili jsme se v tamním národním parku (kempovné ani nebylo nijak vysoké) a podnikli noční procházku na ona památná místa. Nicméně neodhadli jsme, jak je to daleko, a byli bychom udělali lépe, kdybychom se pár kilometrů popovezli autem.

Prošli jsme kempem, jež se ukázal být vcelku rozlehlý a skoro prázdný. Šli jsme ke kolmé skále a zjistili, že je před ní malý zaříznutý kaňon mezi kolmými stěnami, ale s rovným dnem. Podél tohoto kaňonu jsme pokračovali a zkusili jsme chvíli jít i málo prochozenou pěšinkou dole v něm.

Místo je opravdu geologicky zajímavé. Rozhraní severoamerické a euroasijské litosférické desky, na němž se Thingvellir nachází, je zde viditelné jako asi nikde na světě. Desky se od sebe zhruba o 2 cm za rok vzdalují a zem se propadá, skály se trhají a vznikají rokliny mezi skalami.

Šli jsme přes půl hodiny podél skály a údolíčka, až jsme se ocitli u rozestavěného dřevěného chodníčku. Radši ho obcházíme oklikou a neporušujeme zákaz, i když v 10 večer by už to bylo asi jedno. Po dalším chodníčku se dostáváme k vodopádu Öxarárfoss, jímž řeka Öxará vstupuje do propadliny.

Na širokých dřevěných chodnících, z nichž se nesmí sejít, jsme si připadali jako v nějaké zvláštní ZOO bez zvířat. Možná geologické ZOO. Impozantnost krajiny, jakékoli krajiny se daleko lépe vnímá bezprostředně z nějaké pěšinky a ještě lépe, má-li člověk pocit, že je součástí krajiny samotné. Ten dřevěný chodník jako by vytvářel imaginární vitrínu, kdy okolí je jen o málo skutečnější než při pohledu přes obrazovku televize. To je ovšem problém všech národních parků. Jenže asi není alternativa, jak jinak to řešit v tolik navštěvované oblasti.

Večer v kempu v Thingvelliru před odchodem na procházku. Uprostřed fotky se táhne skála nad propadlinou.

Originální spaní

Skála příkopové propadliny

Skála se táhne do dáli a my půjdeme podél po pěšinkách

Kemp je poměrně rozlehlý a celkem málo obsazený, mohli jsme klidně spát téměř pod skálou.

Keře a keříky tvoří přírodu v okolí. Občas se najde i zakrslý strom. O kus dál však roste i les.

Na okraji skály u propadliny

Rozpukaná láva

Roklina směrem na sever, odkud jdeme

Roklina směrem na jih přestává být rovná, ale stává se kamenitou.

Roklina opět směrem na sever.

Výhled od skály. Celá příkopová propadlina je široká, táhne se v podstatě až pod horu v dáli, kde jsou také skály.

V propadlině

Jeden z islandských středověkých náčelníků zde zůstal a dohlíží na Thingvellir. Co asi říká na davy turistů, kteří tu v létě dennodenně proudí?

Dřevěný chodník pro turisty ve stavbě. Jednou to tu bude "geologická ZOO"

Mnohem sympatičtější pěšinka

Dřevěný chodník k vodopádu

Öxarárfoss

Říčka Öxará pod vodopádem

Öxarárfoss

Kus za vodopádem jsme již v místě, kde se scházel parlament. Procházíme okolí, jdeme nahoru na úplně prázdnou vyhlídku, jen do kostelíka se takhle večer nedostaneme. Taky už je moc šero na bližší průzkum pěkných zatopených zlomů ve skále.

Příkopová propadlina je impozantní a jen málokterý stát se může chlubit tím, že se slavná rozhodnutí jeho dávné historie odehrávala na tak geologicky atraktivním místě. Celý prostor je pojatý velmi důstojně, až reprezentativně, ale stejně bylo lákavé (a zároveň nemožné) představovat si, jak to tady asi mohlo vypadat před tisícem let. Přáli bychom si stroj času, pomocí kterého bychom mohli nakukovat do minulosti (nebo i budoucnosti).

Večerní (skoro noční) procházka měla tu výhodu, že jsme národní park měli téměř sami pro sebe a díky nočnímu období nás šero dostihlo až při návratu. Zpátky ke stanu jsme přišli znavení okolo půlnoci. I takhle pozdě ještě není úplná tma, jen hodně šero.

Na místě s vlajkou se prý scházel parlament

Říčka Öxará stéká do propadliny

Říčka a skály

Cesta mezi skalami nahoru na vyhlídku

Kostelík v propadlině a domky u něj

Říčka Öxará se v propadlině rozlévá do četných ramen

Zde to vypadá jako staré kamenné stoly, u nichž se scházely náčelníci

Kostelík a domky v Thingvelliru. Jak vidíte, již padá šero.

Jezero Thingvallavatn zatopilo velkou část propadliny

Cesta nahoru na vyhlídku

Jedni z mála lidí, které potkáváme

Skály propadliny cestou na vyhlídku.

Poslední úsek na vyhlídku překonává můstek

Turistické centrum u vyhlídky. V 11 večer naprosto prázdné.

Příkopová propadlina v Thingvelliru

Panorama Thingvelliru

Panorama Þingvallavatnu, největšího jezera na Islandu

3D model krajiny okolo Thingvelliru u vyhlídky. Vlevo je Reykjavík, uprostřed Þingvallavatn a vzadu Langjökull, což znamená "dlouhý ledovec"

Domky u kostelíka

Plošina, kde zřejmě dříve stával původní kostel

Trhliny zatopené vodou vypadají opravdu pěkně, ale už je velmi šero (fotku jsem značně zesvětlil)

Skála rozervaná vedví a voda v ní působí velmi romanticky

Už bohužel skoro padla tma. Na druhou stranu je půl dvanácté v noci, čas vydat se dva kilometry zpět a zalehnout.

Den patnáctý - neděle 26. 7.

Na ráno, po sbalení stanu nám z þingvelliru zbyla ještě krátká prohlídka kostelíčka, který už byl večer zavřený. K němu jsme tentokrát dojeli autem a vzhledem k pozdnímu vstávání a spoustě lidí pohybujících se po Thingvelliru jsme ani nikam jinam už nešli.

Ranní panorama Thingvelliru, levá část

Ranní panorama Thingvelliru, pravá část. Vpravo je místo s vlajkou, kde se kdysi prý scházel parlament.

Místo islandských náčelníků se zde dnes scházejí davy turistů, jistě v mnohem větších počtech.

Thingvellir a skála propadliny táhnoucí se do dáli

Kostelík v Thingvelliru

Vnitřek kostelíka, i zde s modrým stropem

Po dřevěných chodnících se procházejí také husy a zanechávají na nich své více či méně libé stopy, aby daly najevo svou nespokojenost s těmito lidskými výtvory.

Pohled na jezero Thingvallavatn

Pak jsme zamířili ke gejzíru, který byl jediným dnešním cílem, jelikož jsme vstali kvůli noční procházce poměrně pozdě a už ve čtyři musíme vrátit auto. Předtím ho ještě bude dobré vyluxovat, neboť v něm běžně obědváme a svačíme.

Při příjezdu ke gejzíru nelze přehlédnout mraky aut na parkovišti, ani komerční turistické centrum, ale ani výbuch Strokkuru, největšího momentálně aktivního gejzíru na Islandu. Po zaparkování jsme se vydali do kouřícího pole plného malých jezírek, která občas bublají a občas chrlí do výšky proudy vody. Všude bylo plno turistů, jak je na známých přírodních atrakcích zvykem a spousta výstražných cedulí - pozor, voda má 80 - 100° C.

Pláň okolo zaplňuje asi 5 gejzírů, mnoho z nich jen malých (chrlí do výšky několika centimetrů) a jen Strokkur pravidelně tryská každých 5-10 minut horkou vodu až do výšky 25-35 m. Geysir (neboli Velký geysir), který dal všem ostatním gejzírům jméno, chrlil naposledy po zemětřesení v roce 2000 a to až do výšky 70-80 m. Větší gejzír Steamboat (s výškou 90-120 m) je jen v USA, ale chrlí nepravidelně, někdy s intervalem dlouhým pár let.

Horký pramen na okraji oblasti gejzírů

I bahno je tu zajímavé

I zde, podobně jako v Hveriru, se ze země všude kouří a jsou vidět horké louže. Nicméně u gejzíru není oranžový jíl a rostou tam i rostliny.

Minigejzírek

Zde jenom vychází pára, ale kdoví, co je v podzemí.

Oblast gejzírů

Horké potoky se rozlévají po planině a ochlazují.

Další minigejzír

Gejzír pojmenovaný Litli-Geysir

Jako malou ochutnávku před velkým gejzírem se můžete podívat na malé gejzírky v okolí:

Malý gejzírek Litli-Geysir

Další malý gejzírek

Počkat si pár minut na výbuch Strokkuru je vzrušující podívaná. Napřed se na hladině zdánlivě nic neděje, jenom se z vody kouří. Najednou se celá hladina začne napínat a vypoukat jako velká bublina, ale v mžiku se protrhne a vyrazí ze sebe proud vody. Někdy větší, jindy menší, nepravidelně, jak se mu právě chce.

Lidé obklopují Strokkur a čekají

Výbuch!

Výbuch přechází v páru

Panorama Strokkuru

Lída jednou dokonce dostala horkou spršku za krk, já těsně ustoupil. Počkali jsme si na několik výbuchů a pozorovali a natáčeli je na foťák z různých stran.

Výbuch gejzíru Strokkur

Další výbuch gejzíru Strokkur

Mrak po výbuchu Strokkuru

A jak vlastně vzniká gejzír? Základem je, že se nachází v místě horké geotermální aktivity s velmi vysokou teplotou v podzemí, až 250° C. Voda se dostává puklinou do hloubky, kde se ohřívá. Nejdříve se objeví bubliny, jak se voda vaří, ale brzy se voda přehřeje a vybuchne.

Povídání o gejzírech

Horká louže, z níž vytéká potok

Další horké louže, které netryskají vodu, jen bublají

Zde kdysi vybuchoval Geysir

Geysir, dnes již nečinný. Ale po nějakém zemětřesení či blízkém sopečném výbuchu klidně zase tryskat může.

Bublající louže

"Parní stroj"

Loučení s kouřící krajinou

Když jsme se dost vynadívali na vybuchující Strokkur i kouřící okolí, vrátili jsme se k autu a vyrazili směr Reykjavík. Brzy jsme dojeli na okružní dálnici Ringroad, silnici číslo 1, jež se kolem Reykjavíku rozrostla na dva pruhy v každém směru a provoz zhoustl.

Ještě jsme naposled načepovali benzín, vyluxovali sedačky, protože jsme celé čtyři dny jedli v autě (bylo tam tepleji a nefoukalo) a vrátili naši stříbrnou Mazdu 2 zpátky do půjčovny. Naštěstí byla půjčovna hned u hlavní silnice na okraji Reykjavíku a nemuseli jsme jí dlouho hledat.

Z autopůjčovny nás ještě hodili do centra, přesněji k autobusovému nádraží BSÍ. To se nám velmi hodilo, neboť jsme si ušetřili nudnou cestu pěšky a MHD (pokud bychom o MHD zavadili). O auto lehčí už jsme zase obyčejní vandráci, a tak si v nízkonákladovém stylu vaříme na vařiči těstoviny s červenou omáčkou, abychom dojedli zásoby.

Vybrali jsme si pro tento účel lavičku se stolečkem kousíček od autobusového nádraží, jen nechápeme, proč je oplocená. Těstovin je hodně, vaříme nadvakrát. A díky tomu zjišťujeme účel onoho oplocení - je to psí výběh.

Škoda, že nepatříme k milovníkům psů, ale aspoň máme příležitost zapřít rozhovor s domorodci. Zajímá nás, jestli je normální, že i v létě je tady taková zima a uklidňují nás, že ne, že je mimořádně studený rok. Poté se radši stěhujeme na lavičky mimo oplocený výběh, v němž už se prohání pes.

Bomba k vařiči akorát dosloužila při vaření čaje po jídle. Stejně bychom s ní nemohli do letadla, a tak ji vracím na benzínce - stejné, kde jsme jedli náš první islandský Subway ve tři ráno, rozhození z toho, že nám aerolinky ztratily batohy. Ještě nás čeká psaní pohledů a poslední procházka Reykjavíkem, jehož centrum už známe a víme kudy na poštu.

Na lavičkách v ohrádce si dopřáváme spoustu jídla ze zbytků. Až později zjišťujeme, že jde o psí výběh a radši se rychle pakujeme na sousední lavičky mimo něj.

Jezero Tjörnin s kostelem na břehu, focené od radnice

Cestou autobusem k letišti se s námi Island loučil nádhernými růžovými červánky za poloostrovem Snaefellsnes zakončeným ledovou špičkou na hoře Snaefell. Na letišti jsme si, navzdory nepříznivé ceně, koupili chlebíčky, já s lososem a Lída s mořskými plody, čímž jsme zakončili dovolenou. Při odletu je již tma, takže se tentokrát žádné nádherné výhledy na červánky nebo Island nekonají.

Škoda, že nám žádná z islandských sopek pobyt na ostrově neprodloužila oblakem sopečného prachu.

Loučení s Islandem a jeho lávovými poli (v popředí na fotce) cestou busem na letiště v Keflavíku

Sopka Snæfellsjökull s ledovcem nás krásně přivítala na Islandu při přistání (za půlnoních červánků) a nyní se s námi Island jejím prostřednictvím i loučí.

Opět 3D model na radnici v Reykjavíku, tentokrát v popředí oblast okolo Reykjavíku a v pozadí poloostrov Snæfellsnes se sopkou a ledovcem Snæfellsjökull.

Plakát na letišti: "Kdo potřebuje uhlí, když má oheň?" Island vskutku produkuje většinu své elektrické energie velmi ekologicky z geotermální energie a ještě ani plně nevyužívá potenciál této "horké" země.

Den šestnáctý - pondělí 27. 7.

Díky časovému posunu jsme dorazili do Berlína v šest hodin, ale jen asi po třech hodinách spánku. Odlétali jsme totiž v půl jedné a let trvá asi tři a půl hodiny. Hygienu jsme odbyli na letišti a snídali jsme stylově na lavičce zámeckého parku Charlottenburg, jímž jsme se procházeli i na cestě tam. Dokonce jsme kvůli tomu přerušili jízdu autobusem.

Fotka po použití v zámecké zahradě Charlottenburgu. Po příletu do Berlína jsme tak unavení, že se s námi země naklání.

Autobusové nádraží ZOB v Berlíně je minimálně tak odporné jako ÚAN Florenc v Praze. Dobrovolně jsme tam nechtěli strávit ani minutu navíc, natož tři a půl hodiny čekáním na bus s rezervovanými místy. Na prohlídku města jsme byli po krátké noci příliš unavení.

Naštěstí nás napadlo zkusit najít dřívější autobus, a tak jsme zrušili rezervaci u Student Agency a nasedli už v deset ke konkurenčním Eurolines, čímž jsme ušetřili tři hodiny. Budiž to skromná odveta za nepříjemnou stevardku cestou do Berlína. Navíc nás ani nerušily televizory na sedačkách před námi. Mohli jsme po dlouhé cestě nerušeně spát skoro až domů.

Tím jsme zakončili naši svatební cestu, celá se nám velmi líbila. Jak jste jistě nahlédli z fotek, na Islandu je velmi vzrušující krajina mnoha tváří s úkazy, o které člověk v Evropě jinak téměř nezavadí. Už se těšíme, až se tam vypravíme zase a podíváme se na další místa, jež jsme při první návštěvě nestihli.