Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

vydáno 17. dubna 2014 – napsal Rony – 4 komentáře

Původně to měl být jen obyčejný nedělní výlet do lesního komplexu u Skalského vrchu, nedaleko Protivína a Písku, po okružní naučné stezce Školní polesí Hůrka. Díky oboře, ve které chovají jelence běloocasé, a hlavně okolí Skalského vrchu, na jehož jižním svahu je navršeno velké množství kamenných hromad, zřejmě rozsáhlého mohylového pohřebiště, šlo nakonec o velmi zajímavou zkušenost.

Obory u myslivny Hůrky

mapka Skalského vrchu

Na trasu naučné stezky Školní polesí - Hůrka se musíme dostat ze zastávky Heřmaň. Ty jsou zde dokonce dvě. Jedna na trase Jihozápadní dráhy Budějovice - Plzeň, druhá Protivín - Písek. Mezi nimi volně proudí Blanice, která zde má svůj tok napřímený regulací. Původní koryto nese zbytek vod meandry k Červenému mlýnu. Červená je i turistická značka, která nás dovede až k lesu a několika samotám. Zde již je i NS, netradičně značena klasickou zelenou turistickou značkou.

Míjíme několik zastávek s lavičkami z kmenů stromu a ve dřevu vytesanými informacemi na informačních cedulích. Na chvilku nás zdrží lesní rybník Boubelíkov, kde marně hledáme vzácné rostlinky jako např. starček potoční, smldník bahenní, bazanovec kytkokvětý. V okolí jam po vytěženém vápenci běžně roste i kruštík tmavočervený, smldník jelení a zimostrázek alpinský. Je zde i jedno z posledních nalezišť zběhovce jehlancovitého v České republice.

Jsme v revíru Hůrky, který byl v roce 1928 předán Střední lesnické škole v Písku a dodnes je využíván jako "učebna" pro praxe žáků školy. Lesní celek Hůrky o výměře 921 ha se rozkládá na pahorkatině v nadmořské výšce od 400 - 476 metrů, kde nejvyšší vrch leží uprostřed celku a jmenuje se Skalský vrch s 476 metry. V Hůrkách se výborně daří duglasce i před lety vysazené jedli obrovské. Najdeme zde i jeden ze tří porostů Pančičova smrku na světě. Krásné buky jsou na mnoha místech, u lovecké chaty, ke které časem dojdeme, je nejmohutnější vyhlášen za strom chráněný státem. Hůrky jsou stále využívány pro řadu lesních výzkumů.

Pod Hůrkami u Smrkovic byl prováděn archeologický průzkum. Nález obsahoval zlámaný palstav a několik kovových plátků, podobných knoflíkům z nálezu na vrchu Hradiště u Písku. Na severovýchod od Hůrek je obec Putim, která je známá z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a z románu J. Š. Baara Jan Cimbura.

Info cedule na NS.

Rybník Boubelíkovec.

...

Fialka.

Tolik k přírodě a historii. My jsme mezitím došli k turistickému rozcestí Hůrky, kde pod zvláštním přístřeškem chvilku orážíme. Času je dost, a já neustále někde klečím nebo ležím, hledaje vhodnou kompozici pro snímky s nasazeným makroobjektivem. Jarní příroda možností připravuje dost, stačí se jen správně dívat.

Zanedlouho procházíme kolem myslivny Hůrky, kde se v klecích překřikují bažanti. Zajímavější je pro nás informace, že v menší ze dvou zdejších výběhů chovají jelenece běloocasého, dříve virginského. Jde o druh spárkaté zvěře původem z oblastí jihovýchodní Kanady, který je importovaný do mnoha míst Evropy i do Česka. Měníme proto trochu náš plán a jdeme kolem vysoké ohrady obůrky. Jelence hledáme stále marně, ale na konec se na nás štěstí přece jen usměje. Nejdříve vidím jen bíle se kmitající ocásek prchajícího kusu a o chvilku později již zkouším makrem zaostřit na další ležící.

Přišli jsme k cestě, za kterou je další, mnohem větší obora. Vyšlapaná stezka a upozornění Nekrmit zvěř, nebezpečí úrazu zní docela výhružně. Chvilku přemýšlíme co zde vlastně hrozí, a přestože bahnitá jezírka za plotem dávají tušit, že půjde o divočáky, kterých jsou dnes i bez obor plné lesy, jistotu nemáme. Znovu trasu upravujeme a jdeme dál kolem plotu, téměř znovu až k hájovně Hůrky. Kromě táhlého smradu v jedné z částí obory ale nespatříme nic. Divočáci přes den bývají dobře skryti.

Mapa na odpočívadle U kamene.

U kamene se kříží červená a zelená (NS) s žlutou, která vede z Putimi na Selibov, k Tálinskému rybníku a k rybníku Němec v Píseckých horách (10 km).

Myslivna Hůrky a bažantí odchov.

...

...

Mohutný dub u Hůrek.

Jeho objem dává tušit, že v sobě skrývá velkou sílu. Stačí se jen dotknout...

Tato cedule nás nasměrovala k obchůzce zdejší menší obory.

...

Obora s jelenci bíloocasími.

Jelenec ve střehu.

Větší obora ukrývá divočáky.

Obcházíme téměř celou oboru, ale kde nic tu nic!

Bukové mládě.

Skalský vrch s mohylovým pohřebištěm

Mírným sestupem po nové asfaltce, jako připravené na novou rychlou cyklotrasu, doputujeme k lovecké chatě. Upravené okolí zdobí mohutný buk, zastřešený altánek a kámen, pomník obětem druhé světové války z řad myslivců. Rozhodneme se vyjít na vrchol Skalského vrchu a tak znovu ignorujeme naučnou stezku, co se probíjí lesním terénem jen pár set metrů východně od nás. Procházíme kolem menší střelnice a za ní zamíříme vpravo. Tady je spousta vysazených douglasek, každá z jiného regionu Severní Ameriky, jak je vytesáno na vkusné dřevěné tabuli. Jde o zkoušku z jaké oblasti se bude douglasce u nás nejlépe dařit.

Skalský vrch není až tak vysoký kopec, abychom se nějak moc zpotili. Snad jedině strachy. Cestou vzhůru totiž v houštině kousek od nás vyrušíme několik kusů divočáků. S obavami posloucháme rámus, který při svém ústupu vydávají, ale zanedlouho je znovu úplné ticho. Jako v hrobě...

Na vrcholku, nedaleko triangulační červenobílé tyče, dáváme další pauzu na menší sváču. Okolní stromy bohužel zastiňují výhled do okolí a tak beru za vděk na kamenech se vyhřívající ještěrkou a snažím se ji z co možná největší blízkosti zvěčnit. Asi je na portréty zvyklá, ani se nehne, jen porůznu mění polohu hlavy tak, abych s ní byl jako s modelkou co nejvíc spokojený.

Altánek u lovecké chaty.

Pomník lesníkům.

Dobré světlo!

Tabulka s jednotlivými douglaskami tisolistými.

Nahoře je zvláštní prosluněné místo plné hromádek z podloží se odlupujících kamenů. Skalský vrch nenosí své jméno nadarmo. Při sestupu se hromádky kamení začínají objevovat stále častěji a některé jsou i dost velké. Jsme na prosluněné jižní straně kopce a brzy nás napadne, že tohle musí být mohylové pohřebiště. Počet navršených mohyl podlouhlého tvaru jde do mnoha desítek či stovek. Ještě dlouho jdeme mezi nimi a snažíme se kromě focení, a rozvíjení našich úvah, nedělat žádný hluk. Pokud zde naši dávní předkové opravdu navěky spočinuli, není radno rušit jejich klid. Nakonec nedaleko odsud, od Protivína, pochází i moje babička a kdo ví, kam až můj rod sahá. Možná i přímo sem. Jedna z menších hromad kamenů je rozebrána a je jasné, že pod ní někdo kopal.

Vrchol Skalského vrchu (476 m n. m.).

Ještěrka obecná.

Vrchol je skalnatý, ale žádnou vysokou skalku zde nenajdete.

Mnohem víc kamenů však spatříte v okolí vrchu. Mohyly z navršených kamenů jsou na ploše mnoha desítek hektarů jižně od vrcholku.

Mnoho z nich je pokrytu mechem.

...

...

...

...

Zážitek z procházení se mezi mohylami je opravdu nevšední. Jdeme se zatajeným dechem.

...

Přestože jde o mimořádně zajímavé místo s neobvyklým počtem větších i malých mohyl, vždy vytvořených z kamenů, není možné se cokoli o zdejším pohřebišti dozvědět ani z internetu. Proto si dovolím uvést zde alespoň několik poznatků obecně známých.

Střední doba bronzová – mohylová kultura (1 600 – 1 300 př. n. l.) a osídlení našeho regionu lidmi únětické kultury zanechalo i typické hroby zakrývané mohylovým náspem. Památky z tohoto období svědčí o tom, že severozápadní Čechy, podobně jako Čechy střední a Morava, se dostaly do okruhu tzv. středodunajské mohylové kultury. Naproti tomu západní a jižní Čechy byly tehdy doménou českofalcké mohylové kultury. Ke kulturní změně přispěly zejména vlivy z oblasti dnešního Maďarska, odkud se šířily proti toku Dunaje k západu a severozápadu. Důvody pro vytváření prostorových shluků mohyl v rámci pohřebiště mohou být různé, jedním z nich je příslušnost pohřbených k jedné společenské jednotce (rodině, komunitě).

Dalším archeologický výzkum přinesl své poznatky u tzv. Milavečských mohylníků. Sedláci z Milaveč (nedaleko Domažlic) se s pravěkými nálezy z mohyl setkávali již od středověku, kdy při práci v lese nebo na polích často tyto pradávné hroby poškodili při obdělávání půdy. V minulém století se některé z mohyl staly i zdrojem kamene, který obsahovaly. K prvnímu cílevědomému pokusu o výzkum mohyl došlo v r. 1878. Tehdy, na vyzvání klatovského školního inspektora Nešpora, získal milavečský řídící učitel V. Záhořík několik sousedů ze vsi a společně vyrazili do lesů mezi Milavčemi a Chrastavicemi. Dva dny zkoumali mohylu rozebíráním velkých balvanů její kamenné konstrukce. V naději na početné nálezy si vybrali tu největší, přesto nebyla jejich vynaložená námaha odměněna, než pouze několika hliněnými nádobami.

mohylová pohřebiště

Poslední úsek naší trasy přece jen povede po stopě zdejší naučné stezky. Po sestupu ze Skalského vrchu, který není jednolitým vrcholem, ale je víckrát zbrázděn potůčky a má tak vlastně několik menších plošin, jdeme od malého rybníčku k lesní samotě, a pak zvlněnou, lesem se kroutící cestou k Heřmani. Pod námi je nad břehy Blanice roztroušeno mnoho chatek osady, ale mě víc zajímá několik majek fialových, na které jsme právě narazili. Za první z nich se honím zbytečně, protože na mě nemá náladu, druhá se však právě vykrmuje čerstvou travou a rušit se nijak nenechává. Mám díky tomu dost času na slušnou dokumentaci tohoto velkého a jedovatého brouka, který v nebezpečí vylučuje nažloutlou olejovitou tekutinu (hemolymfu) obsahující prudce jedovatý alkaloid kantaridin. Ten je pro člověka smrtelný už v dávce 30 mg a v minulosti ho proto často využívali traviči. Po zasažení kůže se postižené místo velmi špatně hojí a tak si musím dávat velký pozor. 105 mm dlouhý makroobjektiv však naštěstí udržuje dostatečný odstup.

Dospělá majka dosahuje velikosti až 40 mm. Samičky jsou vždy větší než samečkové, neboť mají v břiše uložená vajíčka. Vývoj majky je velmi komplikovaný a proto jsou poměrně vzácné. Z vajíček, kterých naklade samička až 10 000, se vylíhne larva (triungulinus), která se přichytí na hostitelský hmyz, obyčejně na včelu. Toto stádium majky bylo kdysi mylně pojmenováno jako samostatný druh – včelí veš. Larva se živí včelími vajíčky a potom se přemění do druhého stádia a ještě dvakrát se svléká. Přeměnou na larvu třetího stádia přezimuje, aby se na jaře přeměnila do čtvrtého stádia, zakuklila se a nakonec přeměnila v dospělého brouka.

Rybníček nedaleko sedla pod Skalským vrchem. Tady již mohyly vidět nejsou.

U rozcestníku naučné stezky.

Majka fialová. Pozor jedovatá - nesahat!

Bližší setkání.

Pochutnává si na sotva vyrostlé travičce.

Cestou jsme v polesí Hůrky míjeli mnoho podobně krásných douglasek.

Na závěr jsme se shodli, že i když jsme naučnou stezku celou neprošli, a měnili cestu podle okolností, to zajímavé ze zdejší přírody se nám spatřit podařilo. A možná i něco navíc...