Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hrubý Jeseník a Zlatohorská vrchovina ll.

vydáno 23. května 2018 – napsal Rony – 2 komentáře

Další den věnujeme trekům v okolí Zlatých Hor, výstupu na Biskupskou kupu a Příčnou horu. Následující atraktivnímu přechodu Medvědské hornatiny s výstupy na tisicové vrcholy a poslední zastávkou bude Mravenečník a přečerpávací vodní nádrž Dlouhé stráně.

Biskupská kupa a Zlaté hory

Vzhůru na Biskupskou kupu

mapa Biskupská kupa

Brzy po rozednění nám svítí do pokoje slunce. Opět bude příjemný teplý den. Na duben to vůbec nevypadá. Jedeme do Zlatých Hor a před sebou máme dvě kratší etapy, rozdělené polední pauzou.

První kratičkou zastávku děláme v Hitlerově zatáčce, kde stojí altánek a k nebi tryskající pramen vody. Traduje se, že když po zabrání Sudet jel Hitler z Vrbna pod Pradědem do Zlatých Hor, udělal si zde zastávku na močení. Proto se zatáčce "U Hříbku" občas říká Hitlerova.

Obdiv patří pramenu, který malým gejzírkem a krásnému výhledu k Zlatým Horám a na Biskupskou kupu. Ta vypadá dost vyzývavě.

Zatáčka U Hříbku.

Gejzír.

Hned po příjezdu do Zlatých Hor začínáme stoupat ke kapli Svatého Rochuse. Městečko zůstává stále hlouběji pod námi a stezka se narovná až nedaleko velké neudržované kaple, kterou dokonale osvětluje ranní slunce.

Svatý Roch býval jedním z ochránců před morem a je s ním spojena i historie zdejší kaple. Když město postihla morová epidemie v letech 1632 až 1633, vyzval farář občany, aby se v prosbách modlili právě k sv. Rochu. Slíbil, že pokud mor skončí, Zlatohorští měšťané nechají postavit k jeho slávě kapli.

Prosby byly vyslyšeny a mor ustal. Hned následujícího roku byla vyhlášena sbírka na kapli, která však na stavbu nestačila. Navíc v okolí zuřila třicetiletá válka s drancujícími Švédy a v roce 1655 další morová epidemie.

Zlatohorští nebyli schopni sehnat potřebný obnos, a tproto v roce 1657 vyslal nyský probošt Franz Karl Nentwig muže do Slezska, na Moravu a do Rakouska s prosbou o příspěvky. Biskupská konzistoř ve Vratislavi stavbu kaple povolila a v roce 1661 biskupský dvorní zednický mistr Melchior Werner kapli začal budovat. Bohoslužby se zde začali konat na svátek sv. Rocha.

V roce 1999 byla na fasádu kaple umístěna pamětní deska v upomínku na padlé vojáky v prusko-rakouských válkách.

Zlaté Hory.

Stoupání ke kapli sv. Rocha.

Kaple sv. Rocha...

...

Rozkvetlou loukou znovu nabíráme výšku. Míjíme špičaté kápě Mnichova kamene, za nímž se dostáváme do příjemného stínu bukového lesa. To již máme asi polovinu 500 metrového stoupání za sebou. Serpentiny v prudkém svahu protínají zkratky, které ignoruji. Znovu jdeme s Romanem hodně vpředu.

Když jsme pod vrcholem, ozve se rána. Oba nás napadne totéž.

"Nemá Franta s sebou pistoli?" ptám se zrovna v momentu, kdy se ozve druhá...

"Hmm, to je možné." využíváme černý humor, který se dostavuje pravidelně v době, kdy nám ubývá sil. Ozvou se další rány.

"Asi ho honí po lese a nemůže se trefit." Ukončujeme poněkud absurdní rozhovor s pohledem mezi stromy, jimiž probleskuje čerstvě bíle natřená věž rozhledny na Biskupské kupě (890 m n. m.). Ani to, že se opravuje, jak jsme se dočetli již na prvním rozcestníku na začátku trasy, nás od výstupu neodradilo. Bohužel zůstaneme ochuzeni o výhledy.

Kamenná rozhledna Františka Josefa l. pochází z 19. století a je nejstarší v Jeseníkách. Byla vystavěna německým turistickým spolkem v roce 1898. Stojí na místě dřevěné vyhlídkové věže z roku 1890, v které byla v roce 1896 zřízena první poštovna na území Moravy.

Pod Mnichovo kamenem.

Mnichův kámen leží na úbočí Biskupské kupy. Hřeben skal dosahuje délky kolem 200 metrů. Skály jsou tvořené černými fylitickými břidlicemi. Jejich jehlanovitý tvar připomíná mnišskou kapuci.

Slepýš je jedinou beznohou ještěrkou u nás.

Biskupská kupa...

...

U rozhledny je otevřený bufet a tak si dáváme kofolu a nanuk k schlazení. Suším na větvi propocené tričko a místo něj si natáhnu mikinu. Kolem je několik turistů, všichni Poláci. Při pohledu do dalekých polských nížin se tomu jeden nediví. Jejich hory většinou kopírují česko-polskou a slovensko-polskou hranici. Nemají takový výběr jako my či Slováci. Přibíhá i zpěněný Polák, pochlubí se svým výkonem a zdolanými kilometry, a během několika minut zase sbíhá stejnou cestou dolů. Blázen. Uvidí vůbec něco z okolní jarní přírody?

Kluci přichází zanedlouho, nepostřeleni. Chvilku rozdýchávají únavu a po nezbytném focení rozhledny si také jdou něco zakoupit.

Abychom nesestupovali stejnou trasou, dolů jdeme po modré. Těšíme se na zříceninu hradu Leuchtenštein, avšak marně. Jen co se pokocháme dalekými výhledy k severu do Slezska a polských rovin za Nysou, začneme se ztrácet v prudkém klesání. Značky tady nikde nejsou. Jen pařezy. Všechny stromy po větrné kalamitě jsou odstraněné a není je na co namalovat. Dolů prostě jdeme po svážnici, kterou zanechali dřevaři a zříceninu míjíme.

Sucho letošního jara se projeví i na cestě, kde naše kroky zvedají oblaka prachu, jako by po ní právě projížděly terénní čtyřkolky.

Přibližujeme se Zlatým Horám, které oznamují přítomnost kostelními věžemi, čnícími nad přilehlým hřbitovem. Dovnitř honosného kostela Nenebevzetí Panny Marie přes mříže jen nahlížíme. Cítím znovu stejný chlad, jako přesně před dvěma roky, kdy jsme si sem s Vencou, Lukášem a kámoši udělali jednodenní výlet z Rychlebských hor. Dnes splácíme daň za to, že jsme kvůli bouřce tehdy na Biskupskou kupu nevystoupili.

Vykácené lesy nyní poskytují dokonalý výhled k polské Nyse.

...

Prašnou cestou k Rožmitálu.

Biskupská kupa od Zlatých Hor.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie přestavbou po požáru získal barokní podobu. U kostela se nacházejí zbytky starého hřbitova s náhrobkem Johanna Zottmantla, starosty Zlatých Hor (1649).

...

...

Před radnicí stojí barokní pískovcová socha sv. Josefa z roku 1731. Byla postavená za starosty J. G. Vietze.

Jdeme opět na oběd do restaurace Radnice a poté se přesunujeme na parkoviště u poutního kostela Panny Marie Pomocné, který v roce 1995 nahradil původní, zbořený.

Příčný vrch - hora plná štol

mapa Příčný vrch

Máme před sebou okruh Zlatohorské hornické NS. Franta na nás počká u zázračné Mariánské studánky a my si projdeme Příčný vrch s množstvím štol, v nichž se těžila spousta rud. Tato těžba má prastarou historii, archeologické objevy ji posouvají až do dob Keltů.

Nejprve si všichni procházíme poutní kostel Panny Marie Pomocné, stojící na místě s jednou lidovou pověstí.

Během třicetileté války utekla před Švédy Anna Tannheiserová na horu Boží Dar, kde porodila syna Martina. Ten z vděčnosti za svou záchranu ustanovil v poslední vůli, aby na tomto místě byl zavěšen obraz Panny Marie. Učinila tak jeho dcera. Časem se rozšířila pověst o zvláštním kouzle a uzdravení z různých nemocí a obraz začal přitahovat zástupy poutníků.

Během následucích let byla postavena kaple, ta v roce 1805 dále rozšířena, a v letech 1834-1841 pro nedostatek plochy pro věřící nahrazena poutním kostelem a křížovou cestou.

Poutě byly po 2. světové válce zakázány a v roce 1973 byl kostel srovánan se zemí. Posvěcení nového základního kamene papežem Janem Pavlem II. proběhlo v roce 1990 a roku 1995 byl kostel vysvěcen.

Poutní kostel Panny Marie Pomocné...

...

...

...

V kostele poutního kostela Panny Marie Pomocné.

Po výstupu k spočinku Výr se odloučí i Venca, když se mu na Příčný vrch příčí lézt a jde rovnou na zříceninu hradu Edelštejn. Ušetří si stopadesáti metrové vysilující stoupání, ale ošidí se o letecký výhled na Zlaté Hory a zalesněný vrcholek, skrývající právě Edelštejn.

Protože shora nevidíme žádné hradní pozůstatky, od Příčného vrchu (975 m n. m.) voláme, jestli trosky stojí za návštěvu. Jeho rozhodné ne nás potěší. Hned padneme na travnatou cestu a přes půl hodiny se vyhřívaje na slunci necháme lechtat mravenci.

Příčný vrch mne trochu zklamal. Čekal jsem podobné hornické vstupy jako ve skalách Zlatého potoka u Kašperských Hor, ale zde se těžilo hluboko v podzemí. A že se toho vytěžilo dost. I dnes jsou snahy o novou těžbu zlata, kterou však ministerstvo životního prostředí nesdílí.

Naučná stezka klesá k Výrovu kámenu, na který ještě vylezeme. Opět máme pěkný rozhled. Zaujme nás barevnost zdejších kamenů. Měď, zinek, cín, stříbro, zlato, to vše mohu mít právě pod nohama.

Cesta nad vykácenou strání nám umožní dokonalý pohled k protějšímu horskému masívu, kde řádí kůrovec. Sucho napomáhá k jeho přemnožení a smrkové lesy, které zde dominují, pozvolna hynou.

Nedaleko před kostelem míjíme kamenné mohyly s vyobrazením Krista Ježíše. Jde o dvě poslední zastavení křížové cesty ze Zlatých Hor, která sem stoupá od Měděné štoly. Míjíme rezavou kupoli staré kostelní věže a s klukama se shledáme u Mariánského pramene. Zde si doplníme vodu.

Na Zlatohorské hornické NS.

Lesy trpí kůrovcovou kalamitou a velkým suchem posledních let.

Idilický výhled na Zlatohorsko.

Stezkou vzhůru na Příčný vrch zřejmě v minulosti stoupalo nemálo horníků. Kamenitý úsek tomu napovídá.

Vzdálená Biskupská kupa.

U Výrova kamene...

Rudná žíla.

Výrův kámen...

...

Vyhlídka do kraje je znovu krásná.

I cestou zpět jdeme nad vykácenými plochami.

Výhled na Zlaté Hory a Biskupskou kupu.

Kamenná křížová cesta od Měděné štoly...

...

...

...

Stará kupole kostelní věže zůstala na svém místě.

...

Mariánská studánka.

Večer v Rejvízu opět měníme hospodu a tentokrát večeříme v Grill Baru Orlí vrch. A zázračnou vodu rádi měníme za pivo.

Vila Rula.

Cestou na Orlí vrch, kde stojí penzion s restaurací.

...

Domácí tlačenku, na kterou nás lákala korpulentní servírka, jsme nedostali. Došla. Ale i tak jsme se najedli v příjemném prostředí dobře.

K penzionu patří i výběhy. Eko farma chová koně, ovce, kozy, slepice, divoká a domácí prasata a pštrosa alternativním způsobem ve volné přírodě. Velkou část potravin do kuchyně si produkuje sama. Zároveň se zabývá výrobou vlastních sýru a sušeného hovězího masa.

Rašelinový Zigi nás trápil druhý večer nedaleko Velkého mechového jezírka.

http://www.hotelfranz.cz/cz/#utm_source=mapy.cz&utm_medium=ppd&utm_campaign=firmy.cz-13070380

Od Videlského sedla do Rejvízu

mapa Medvědí vrch

Jelení loučky

Na tuhle královskou etapu jsme se všichni těšili. Přechod Medvědské hornatiny, jak se nazývá tato část Hrubého Jeseníku, nás zavede na vrcholy, kam nevede žádná značená stezka.

Po značce půjdeme jen část trasy. Autobusem se s přestupem v Jeseníku za hodinu dostaneme do sedla Videlský kříž (930 m n. m.), odkud stoupáme pod vichrem nebezpečně se kymácejícími stromy. Kousek před námi panáčkuje zajíc a než nás v hluku šumících stromů odhalí, skoro ho chytíme za uši.

S obavou kroutíme dokola krky zíraje nad hlavy a přemýšlíme, jak se vyhnout padajícímu smrku. Ostatně polomů a vývratů je kolem dost. I vytěžených ploch, které otevřely pohled na nedaleký Praděd. Známá horská chata Švýcárna je od Videlského sedla pouhé 3km.

Varování meteorologů před silným větrem jsme včera nebrali moc vážně, ale meluzína, kterou v noci vyluzovala naše Vila Rula na Rejvízu, byla jasným varovnáním. Odmítám proto vystoupit na první, vlastně druhou tisícovku, když Osikový vrch vynechal i Venca, Lysý vrch (1 128 m n. m.), kam jdou sami Václav s Romanem. My s Frantou jdeme na rozcestí Lysý vrch a čekáme v přítomnosti mladé trampky a dvou malamutů. Její partner hledá upravený pramen, na jenž upozorňuje turistická značka, ale přijde s prázdnou. Ani my jsme ho cestou neviděli.

Lesy jsou již v dubnu tak suché, že se smrky stávají snadnou kořistí kůrovce a hromadně zde hynou. Na mnoha místech našeho pětidenního putování horami vidíme jak z nich padá jehličí. Známe to moc dobře ze Šumavy, kde Národní park nechal uschnout miliony smrků v l. zónách, kde nyní díky tomu vysychají vzacné hraniční mokřady, prameniště mnoha našich řek.

Ze zdvořilosti ptám jaká byla noc a odtuším odpověď, že větrná. Naštěstí přespali v bytelné malé turistické útulně, o kterých si na české straně Šumavy můžeme nechat jenom zdát. Co kdyby tam v ní někdo podobný náhodou přespal? To by přece byla strašná tragédie...

Než k nám sestoupí kluci, mají mladí sbaleno a s netrpělivými psy vyráží k Medvědímu vrchu stejnou cestou, kterou půjdeme zanedlouho my.

Druhý vrchol Jelení loučky (1 205 m n. m.) již zdolám. Obchází ho jen Franta, který se rozhodl sledovat žlutou značku od Videlského sedla až do Rejvízu. Zkrátí si tak cestu o dost kilometrů a vyhne se nesnadnému dohledávání vrcholků.

Jelení loučky zdoláme snadno. Na rozdíl od bílé barvy na mapě sice již louky zarůstají smrčinou, ale ta je dobře prostupná. Nedaleko vrcholku je posed, z něhož jsou dobré rozhledy do okolí. Snadno identifikujeme oba další vrcholy, kam míříme, Medvědí vrch a Orlík. I ony jsou na rozdíl od informace z www.mapy.cz zalesněné.

Hřeben Malého Děda nad Videlským sedlem.

Stoupáme na Jelení loučky...

...

Na vrcholu.

Pomník zabitému fořtovi jelenem, nebo jelenu zabitému fořte. (Text je v němčině: Zde složil továrník Adolf Grohmann z Vrbna pod Pradědem 31.srpna 1893 svého stého jelena.Lovu zdar! pozn. Venca)

Střevlík zlatolesklý.

Z Jeleních louček téměř dvě stě metrů sestupujeme na Kaliště, kde pramení Bílý potok. Cestou vyplašíme jelena, alespoň z velkého hluku lámaných větví tak usuzuji.

Ještě jednou se setkáme s Frantou, který nás opustí u rozcestí žluté a zelené. Místo se jmenuje Pásmo Orlíka a já klukům sděluji informaci vyčtenou z knihy našeho hostitele pana Soaridise Janidise. Čtivě napsanou knihu louskám po večerech, zatímco svoji knihu Joe Simpsona "Setkání se smrtí" hltá po večerech Roman. Ve Vile Rula není internet, televizi ve společenské místnosti nevyuživáme, a tak mame dost času na čtení.

Orlík s jeho blízkym okolím mělo být dělostřeleckou základnou doplňující příhraniční opevnění, ale než došlo k rozhodnutí o stavbě, přišla Mnichovská dohoda a ta vše zastavila. Sudety byly zabrány a staly se německým územím.

Medvědí vrch a Orlík

Stoupáme asfaltkou k Medvědí louce (1 110 m n. m.), na kterou vyjdeme snadno průsekem. Vrcholová tyč na rovné, odlesněné plošině chybí a proto hned pokračujeme k Medvědímu vrchu (1 216 m n. m.). Ten je nejvyšší zdejší horou. Mladé smrčiny zavřely terén. Projít jimi na hřeben a po něm dojít k vrcholu, nemusí být snadné.

Proto pro jistotu sejdeme na cestu, která stoupá vzhůru úbočím. Vrcholový útok vedeme chytře malou oklikou přes jihovýchodní hřeben, když nás předtím odradilo od přímého postupu vzhůru kamenné moře v lesnatém terénu. Prodíráme se pár stovek metrů a už spokojeně míříme přímo k vrcholové mohyle. Je obsypána všemi možnými i nemožnými medvědy, které si jen dovedete představit.

Medvědí vrch dostál svému jménu a my jen můžeme litovat toho, že žádného plyšáka nepřidáme. Po dlouhé zimě vypadá většina z nich dost zuboženě, asi zde nemají snadný život.

Medvědí louka je další tisícovkou...

...

A medvědí vrch nás čeká...

...

Na vrcholu Medvědího vrchu...

...

Medvídci medvědího vrchu po dlouhé a studené zimě opustili své brlohy a vyhřívají se v jarním slunci.

Loučíme se s medvědími plyšáky i plasťáky a zkoušíme sestoupit po hřebenu. Brzy se ukáže správnost rozhodnutí, když se před námi objeví dlouhý, čistý průsek, končící až na Orlíku. Úžasný pohled dokresluje malebná, osamělá Heřmanovická chata, dokonale včleněná do zeleně, která panuje všemu kolem. Její červená střecha září jako drahokam. Radostný pohled na snadný postup navodí optimismus tak silný, že se s ním musíme rozdělit s další mladou dvojicí s těžkými kletry a karimatkami, kteří přechází tyto nádherné hory. Euforii přenášíme i na ně a především Venca je ve svém živlu, když se může pochlubit právě zdolanými tisícovkami. Viditelně pookřál.

Já mezitím nabírám rychlost při sestupu, abych kinetickou energii využil do vrchu. Převýšení ze sedla mezi Medvědím vrchem a Orlíkem (1 204 m n. m.) je malé a za půl hodiny již dohledáváme vrcholovou tyč s geodetickým měřicím bodem - hluboko zakopaným kamenem.

Rozvalíme se na suchou měkkou trávu a užíváme si slunce, které se občas objeví mezi rychle přibývajícími mraky. Sním kousek čokolády, na víc nemám chuť. Když polykám dlouhé kilometry, nemám většinou hlad a stačí mi jen něco sladkého. Tatranka nebo čokoláda. Dnes ani nic jiného nenesu, tuším, že hlady v těchto horách nezemřu.

Mezi lety 1880 - 1938 byl vrchol Orlíku rezervací s pralesem. V mokřinách se zde vyskytovaly pryskyřník sudetský, lilie zlatohlavá, lilie cibulkonosná, lýkovec jedovatý a další vzácné rostliny.

Před námi Orlík, kam směřuje přímý průsek...

Setkání s mladými vandrovníky.

Medvědímu vrchu se rychle vzdalujeme.

Orlík je plochý vrchol.

Lenošení na Orlíku.

...

Nákres a popis dělostřelecké tvrze na Orlíku z knihy J. Soaridise Rejvíz a báje z okolí.

Nebe zčernalo a vypadá to na déšť. Zvedáme kotvy a hřebenem, kterým před pár minutami prošla ona usměvavá dvojice traperů, pokračujeme dál hřebenem.

Sestupujeme z něho k Tetřeví chatě, ale tu nespatříme. Proplétáme se dlouze lesy k rozcestí Jelení cesta, kde po dlouhé době znovu narazíme na zelenou značku. Kdesi pod námi stála v polovině 18. století sklárna se třemi sklářskými pecemi. Za 2. sv. války ji využili Němci pro zajatecký tábor.

Od Orlíku jsme ztratili 350 výškových metrů a proto není divu, že na vrchol Zámeckého vrchu (934 m n. m.) ještě musíme znovu stoupat. To se Vaškovi už moc nechce, ale zřícenina Koberštejnu je v jeho plánu. Obcházíme čerstvé, ještě nezpracované polomy a dost ostře stoupáme.

Hradní trosky najdeme až za vrcholkem. Dominuje jim vysoká věž, kterou nesmíme obejít, pro zákaz z důvodu hnízdění vzácných dravců.

Původní hrad z 13. st. stál v dominantní poloze a kontroloval starou cestu podél Černé Opavy. Předpokládá se, že hrady Fürstenwalde, Pustý zámek, Rabenštejn, Quinburg, Koberštejn, Leuchtenštejn a Edelštejn chránily něco velmi vzácného, snad zemskou hranici mezi Slezskem a Moravou, biskupským knížectvím nyským a vévodstvím opavským.

Z Koberštejna zbyly trosky...

...

...

Začíná pršet. Klesneme kolem skalní stěny pod Koberštejn, odkud vede dolů k Černé Opavě stezka hodně prudce. Nad hlavami se ozývají plechové zvuky hromů, ale žádný ostrý třesk, signalizující přímé ohrožení.

Černá Opava je opravdu beznadějně černá. Jako by kdosi do ní nalil litry černé barvy. Možná k tomuto efektu přispěly i bouřlivé mraky nad hlavou, ale spíš to bude jen vlivem rašeliny a mokřad, odkud potok přitéká. Letní deštíček se brzy mění ve slejvák, krupobití a blesky začnou křižovat oblohu přímo nad námi. A onen ostrý zvuk přímého zásahu stromu se z okolí ozve stále častěji.

Nikoho ani nenapadne v tomto nečasu ještě jít k poutní Lurdské jeskyni, byť je kousek nad námi. Slibuji klukům, že jestli přežijeme, zavezu je sem zitra autem před odjezdem z Rejvízu.

Předbíhají nás mizerně oděné dvojice v tričkách, ale mě se moc chvátat nechce. Les je mi příjemnější ochranou před blesky, než volná krajina u Starého Rejvízu. Než se vyloupneme z lesa, bouře obchází Příčnou horu. Tam budou mít blesky kam lítat, když se celá kovová.

Jdeme potokem, v který se proměnila cesta během pár desítek minut. Do teplého úkrytu Vily Rula je to pár stovek metrů.

Prudký sestup k Černé Opavě doprovází hřmění.

Růžový kámen u cesty na Rejvíz má obsahovat zkamenělé zbytky mořských tvorů ze spodního devonu, ale pro laika jsou stopy málo čitelné. Před 400 miliony let zde bylo mělké moře, které vyplňovalo prostor mezi Gondwanou a Laurusií, a právě z této doby se zachovaly dnešní nálezy mlžů, ramenonožců a vzácně i trilobitů.

Inkoustově černá Černá Opava.

Po bouřce u Starého Rejvízu.

Hotel Franz je naproti Vile Rula.

Když se osprchujeme, oschneme, jdeme do další restaurace v Rejvízu - Na Paloučku. Tam nás ale zklamou, neboť dnes vařili pouze do šesti. Nevadí, restauraci hotelu Franz (nebo též Svoboda) máme hned naproti penzionu a jídlo v ní je velmi dobré. A jak jsme zjistili, ceny jsou vysoké ve všech hospodách, takže není co řešit. Protože jde o rozloučení s atraktivním Rejvízem, objednám si srnčí medailonky s bramborovým pyré, bez koruny za dvě kila. Moc dobré jídlo zapíjím Budvarem a od Venci dostáváme frťana, který nám ve slabší chvilce kdesi v Medvědích horách slíbil. Splnil si mnoho z cílů a zdálo se, že mu to šlape stále lépe a lépe. Byť tvrdí, že toho má už plné zuby a zítra se bude jen plahočit.

Poslední den má být jen lehčí túrou s výjezdem lanovkou na Medvědí horu a trekem k vodní nádrži Vysoké Stráně.

Derniéra na Mravenečníku a Dlouhých Stráních

Lurdská jeskyně

mapa Lurdská jeskyně

Ještě před odjezdem musím splnit slib a tak jedeme do Starého Rejvízu, odkud vystoupíme k poutnímu místu - Lurdské jeskyni.

Obcházíme žlutým pylem ozdobené louže z včerejší průtrže mračen a stoupáme vzhůru k skalám, mezi nimiž je pod jednou z nich ukrytý malý rovný plácek. Lurdská jeskyně vlastně ani jeskyní není, jen jakýmsi výklenkem s obrázkem Panny Marie a křížem vytesaným do kamene, který chrání svaté místo opodál.

Z cedule se dozvíme, že právě 1. máje což je dnes, se zde konaly poutě věřících, při kterých procesí z kostela v Rejvízu doneslo sošku Panny Marie Lurdské. Místo u Lurdské jeskyně pak sloužilo do 31. října, kdy pan farář opět s procesím věřících sošku odnesl zpět do kostela. Myslím, že tato tradice byla dodržována až do roku 1948 a dnes se zvolna oživuje. Jestli ale přijde procesí věřících se soškou si odhadnout netroufáme.

Ráno plné nostalgie. Jdeme lesem k Lurdské jeskyni.

...

Poutní místo u Lurdské jeskyně je v podstatě takovým trampským kempem.

...

...

K přečerpávající nádrži Dlouhé Stráně

mapa Dlouhé Stráně

Projíždíme prosluněnou krajinou přes Jeseník, Červenohorské sedlo do Koutů pod Desnou. Podobně jako na Biskupské kupě bude i výjezd lanovkou na Medvědí horu splátkou za neúspěšný pokus před dvěma roky, kdy nás zastavil zcela ucpaný příjezd od Šumperka.

Dnes je na parkovišti zcela volno. Nahoru jedeme v 9:30 a budeme mít dost času ještě něco slézt.

Okruh NS Rysí skála nás vyvede lesem k skvělému skalnímu výhledu, jemuž vévodí Dlouhé Stráně. Medvědí hora (1 163 m n. m.) zde padá téměř kolmo dolů do údolí Borového potoka. Máme dokonalý rozhled i k Pradědu (1 491 m n. m.) a Mravenečníku (1 343 m n. m.). Ten bude dalším cílem.

Opět máme ideální počasí, slunce příjemně hřeje, ale ani při stoupání vzhůru není horko. Širokou kamenitou cestou míříme přímo k vrcholu Mravenečníku, na kterém Venca s Frantou již jednou stáli. Na travnatou prohřátou plošinu na vrcholu klesnou naše těla, unavená dalším z mnoha výstupů.

Areál Kouty nad Desnou je vyhledávanou destinací sportovců všeho druhu. Nyní převažují bikeři na celoodpružených sjezdových horských kolech.

Rozhledna u horní stanice lanovky je spíš dětskou atrakcí. Vyhled z ní bude téměř totožný, jako máme od ní my. Stoupáme výš.

Dřevěné sochy jsou součástí NS Rysí skála.

Vyhlídka na Rysí skále...

Údolí Borového potoka.

...

Větrná elektrárna nedaleko turistických stezek.

Rys hlídá Medvědí horu.

Kamenitá cesta k Dlouhým Stráním mi připomněla podobně ušlapaný úsek Beskyd od Pusteven na Radhošť.

Na Mravenečníku...

...

...

Fotogenický vrchol mě nenechá chladným, stejně jako nedaleký, podobně vysoký Vřesník (1 342 m n. m.). Vedle je však výškou lehce převyšuje seřízlý vrchol Dlouhých Strání (1 353 m n. m.)

K nim směřujeme. A zatímco od přehrady jde Roman s Vencou na Vřesník, já pomalu s Frantou obcházím přečerpávací vodní elektrárnu, která je svým umístěním nejen českou raritou.

Byla dostavěna v roce 1996, ačkoli její výstavba začala již v roce 1978. V osmdesátých letech byla totiž převedena do tzv. útlumového programu.

Pohled na Dlouhé Stráně a Praděd.

...

Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně. Zde nahoře je naštěstí vše upraveno citlivě k přírodě, vlastní elektrárna s možností nahlédnutí do jejích útrob je u dolní nádrže (800 m n. m.).

Panorama Dlouhých Strání.

...

...

...

Medvědí horou jsme stoupali vzhůru.

Vlevo vzadu je Keprník, před ní Červená hora.

Vřesník.

Jak kroužíme kolem vody, mění se výhledy do horské krajiny. Znovu lituji, že jediným objektivem, který mám, je širokoúhlý a snažím se ho občas nahradit mobilem. Praděd však ani s ním moc nepřiblížím.

Než dojdeme zpět ke kamenům nad přehradou, kluci se již vrací z vrcholu Vřesníku. Společně přicházíme k rozcestí, odkud se budeme vracet k lanovce. Je po poledni a proto se domlouváme, že se před dlouhou jízdou domů naobědváme v nějaké restauraci.

Dolů to jde rychleji. Míjíme mnoho dalších výletníků, stoupajících proti nám. Je vidět, že Dlouhé Stráně lákají a lanovka, byť ne zrovna levná (290 Kč), tomu jen přispívá.

Dole se za příznivou cenu najíme v restauraci Bar Lyžárna a s pocitem dobře odvedené práce zamíříme k dálnici D1 a dál domů. Až na obvyklé drncání na D1 se jede dobře a, zatímco ostatní pochrupují, pro mne je jízda dokonalým relaxem.

Dlouhé Stráně pozorujeme i při sestupu.

Praděd je podobný Krakonošovi.

Kouty nad Desnou se krčí pod Suchou horou.