Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hrubý Jeseník a Zlatohorská vrchovina l.

vydáno 16. května 2018 – napsal Rony – žádný komentář

Hrubý Jeseník je rozlehlé pohoří poskytující vandrákům všeho druhu volnost, kterou by u nás jinde jen těžko hledali. Je to díky tomu, že jde o CHKO a ne národní park, který by, podobně jako tomu je nyní na Šumavě, výrazně možnosti pohybu po horách omezil. Na kráse jim tato "vada" pranic neubírá.

Z Červenohorského sedla na Červenou horu

mapa Červená hora

V pátek vyjíždíme brzy ráno a díky tomu, že zdržení na dálnici je na rozdíl od cesty do Chřibů minimální, máme čas zastavit se na několik hodin v Červenohorském sedle. To je hlavně mé přání, neboť při týdenním pobytu v Malé Morávce před několika lety cestu na sedlo, plnou serpentin, obnovovali, a my se nahoru nedostali.

Stoupat vzhůru na hřeben Hrubého Jeseníku je zážitek. Pozorujeme v dolinách dvoubarevné bukové lesy, kdy čerstvá zeleň prozařuje svahy hlubokých údolí, zatímco výš stále ještě převládá světle hnědá barva z nerozvitých, nalitých pupenů. Směs zelené dotváří horské smrčiny, výrazně zastoupené v nejvyšších polohách.

Velké parkoviště až na pár aut zeje prázdnotou. Je teplo, na konec dubna velmi nezvyklé, a tak se jen nalehko vydáváme k Šindelové. Naše putovaní horami opět ponese pečeť dobývání tisícovek. Tento vrchol z bočního hřebene, který postupně klesá nad Desnou, bude první z mnoha. Když po pěšince přicházíme k vrcholové tyčce, plašíme spousty jasně zelených svižníků. Uskakují před námi podobně jako kobylky na letní louce.

Prázdné Červenohorské sedlo...

Sjezdovka nad sedlem se již zelená.

...

Šindelová...

...

Znovu se napojujeme na turistickou značku a stoupáme k Bílému sloupu. Od něho vede stezka na Červenou horu mezi mohutnou, čerstvě prořezanou klečí.

Stará pověst název hory vysvětluje příhodou, kdy na Červené hoře zabloudil mnich a musel zde přenocovat. Když v noci uslyšel v těsné blízkosti strašlivý řev medvědů a vytí vlků, nakreslil kolem sebe kruh, na každou světovou stranu velký kříž a tak uvnitř něho přečkal noc. Vlci si do kruhu netroufli, ačkoli byli tak blízko, že jim viděl do vyceněných tlam. Mnich strachy potil krvavý pot, až obarvil celé okolí vrcholu. Druhý den děkoval bohu a všem svůj zážitek vyprávěl. Krví zbarvený vrchol tak přišel k svému jménu.

Stezkou k Červené hoře.

Na Červené hoře.

Mezi klečí.

Vzdálený Keprník s Šerákem lemují obzor nad louckou Červené hoře.

Pohled k Jeseníku od Červené hory.

...

...

...

Přestože cítíme z dlouhé cesty únavu, první daleké výhledy a vysokohorské okolí nás naladí na dobrou notu. Roman s Vencou dokonce chvíli zkouší v kosodřevině dohledat vrcholovou tyč. Ta snad někde uvnitř širokého vrcholu má být, ale nepodaří se jim jí najít. Já s Frantou mezitím přes mohutné kamenné bloky s krásným a dalekým výhledem k Jeseníku jdu ke Kamennému oknu. Pozorujeme velkého orla, jak se vznáší nad údolím, padajícím prudce do bezedné hlubiny. Cedulky s upozorněním na lavinové nebezpečí jsou zde jistě namístě.

Kamenné okno je vytvořeno sesuvem jedné kamenné desky, odloučeného skalního bloku. Nejde tedy o klasické skalní okno vzniklé v homogenní skále. Přesto jde o působivý útvar.

Zjišťuji, že na zrcadlovce nasazený širokoúhlý objektiv 11 -16 mm, je jediným, který jsem si doma s sebou vzal. To mi radost nepřidá, budu muset při focení dost improvizovat. Krajinu zvládne vykreslit krásně, ale na detaily mohu zapomenout. Smutně se proto dívám k Jeseníku a brzy i na vzdálený Praděd s jeho charakteristickou vysílací a rozhledovou věží.

Kamenné okno...

...

...

Znovu vysoký Keprník.

...

Vrcholová skála Vozky identifikuje vrchol jasně. Vlevo vrchol ..., který jsme pro polomy, únavu a nedostatek času k jeho zdolaní, vzdali.

...

Sestupujeme na rozcestí pod Červenou horou, kde Venca další tisícový vrchol vzdává. Dělá dobře, protože z úbočí zanedlouho pozorujeme padlé stromy v jeho svahu, prudce padajicího do sevřeného údolí Hučivé Desné. Stěžuje si na bolest zad, která se u něj stává chronickou. Rozejít se však musíme všichni a dnešek bude dobrým počinkem. Možná mu pomůže zázračná voda z Vřesové studánky, vyvěrající v malé kapličce. Kdysi zde stál i dřevěný kostel, hospoda a chodila sem procesí z blízkého i vzdáleného okolí.

Pověst nám říká, že zde kdysi ulovil jelena lesník, a když chtěl vyvrhnout jeho vnitřnosti, pramínek vody vyvěrající ze studánky zkropil smrtelnou ránu, jelen vyskočil a uprchl. Později jeho i rodinu postihla nevyléčitelná choroba, on si vzpomněl na zazračné vyléčení jelena a vydal se s celou rodinou na namáhavou cestu do jesenických kopců. Zanedlouho poté, co se ve studánce vykoupali, opustili místo vyléčení a zdraví.

Tato událost se brzy rozšířila po okolí a k Vřesové studánce začali proudit nemocní, aby zmírnili své útrapy, nebo se vyléčili. Postavili zde kapličku a později i dřevěný kostelík (1927). Ten byl v roce 1946 zasažen bleskem a shořel.

Máčím si oči, abych lépe viděl, uši, abych lépe slyšel a ledviny, abych lépe fungoval. Venca se napije a přemýšlí, že by se omyl celý. Ledová voda na něho zapůsobí přesto rychle - jako projímadlo.

Rozhlížíme se po horách, vstřebáváme životodárné sluneční teplo a pomalu se vracíme zpět k Červenohorskému sedlu.

Vřesová studánka je místem, kde se musíme na chvíli zastavit...

...

...

Kaple slouží jako pamatník obětem jesenických hor.

Uvnitř je věnování lidem, co v zdejších horách zahynuli. Jako důvod převažuje srdeční selhání z vyčerpání.

Vracíme se k Červenohorskému sedlu.

V Rejvízu v penzionu Rula je jako po vymření, přesto nás domácí paní přijde ubytovat, rozdělí původní čtyřlůžkový pokoj na dva, a my se jdeme navečeřet naproti do domu č.p. 1, dnes nově zrekonstruované chaty Svoboda.

Inspirace lavičkou u Vily Rula.

Barvy Budvaru...

Když večer zajde i majitel, pan Sotiris Joanidis, aby čárami nahodil nefunkcní lednici a mikrovlnku, už je v kuchyňce pěkný smrádek od připáleného řízku, který Franta na rozžhavené plotýnce nezvládl ohřát. Beru si doporučenou knihu Rejvíz a báje z okolí od pana S. Joanidise, a mizím do čerstvého vzduchu pokoje. Z knihy budu po večerech čerpat zábavné a zajímavé informace nejen o Rejvízu, horské vísce vzniklé na obchodní stezce, kde takřka všichni osadníci byli německé národnosti.

Rejvíz a báje z okolí

Z Karlovy Studánky přes vrcholy Lyra a Žárový vrch do Vrbna pod Pradědem

mapa Žárový vrch

Druhý den autem přejíždíme do Karlovy Studánky, kde začneme dnešní túru přes několik významných vrcholů. Krásná obec plná interesantních dřevěných domků je klimatickými lázněmi. Opravdu se zdá, že se zde dobře dýchá. Jistě je to nejen brzkým a chladnějším ránem. I poloha obce v údolí Bílé Opavy, obklopené vysokými horami má svůj podíl.

Procházíme kolem vily Libuše, letních lázní s hezkou kašnou, k hotelům Opava a Bezruč. Nedaleký kostel je jediný bílý, jinak všemu jinak dominuje tmavá. Domům, altánkům i můstkům přes bystrý potok.

Karlova Studánka je malebná viska.

...

...

...

Altánek s léčivým pramenem. My, co chodíme po horách, víme, že léčivým je každý pramen, každá voda z čisté studánky.

Praděd je podobný Krakonošovi. Inu dědek jako dědek...

Kostelík svěže bílý.

...

...

Dohledáme modrou naučnou stezku a začneme stoupat do hor. Procházíme přes sjezdovku k mohutné skále Rolandův kámen.

Rolandův kámen...

Pod Rolandovým kamenem.

Rolandův kámen vyžaduje jen málo lezení.

...

Čert má Rolandovu skálu na svědomí.

...

Nahoru vede upravená, zajištěná stezka. Bezpečně projdeme na vrcholek s krásným rozhledem. Z moře lesů čouhá věž Pradědu s jeho vysokým vysílacím stožárem.

Teprve až nám chlad začne pronikat pod kůži, odhodláme se pokračovat dál. Dole studuji mapu, jak nejsnáz a bezbolestně vyzrát na Lyru (1 092 m n. m.). Vrcholem od nás vzdáleným necelé 2 km. Avšak přímou trasou, kterou v terénu není většinou možné dodržet.

Potvrdí se to záhy, jen co opustíme lesní cestu a začneme stoupat k hřebenu. Do cesty se postaví hustník, což je označení orientačních běžců pro neprůchozí či špatně průstupný terén mladých smrčků. Zde jde o snadno řesitelný problém, který s čistou hlavou vyřešíme.

Odměnou je rovná vrcholová stezka, co nás dovede k Lyře. V mlází hledáme i její předvrchol, ten je neoznačený a zřejmě bezcenný. Lyra označena je. Vrcholovou tyčí a kamenem, ale nám se zdá, že nejvyšším bodem je dlouhá rozeklaná skála o kus dál. Lezeme na ni a já udělám jeden krok do prázdna. Malý smrček skrývá úzkou skalní průrvu, kam zahučím. Odnese to do krve sedřená holenní kost a jeden kloub na levé ruce. Nic vážného. Rozhled je znovu moc pěkný a vychutnáváme si ho jako praví gurmáni. A spolu s námi osamocený, neposedný otakárek.

Vrchol Lyry.

Lyra...

...

...

...

Plni sil klesáme k Sedlové boudě, kde si právě chystá něco k snědku skupinka mladých, zjevně alkoholem dobře naladěných, človíčků. Ptám se, co mají dobrého k obědu, ale nepozvou nás. Čtyři hladové krky navíc je na ně moc.

S plnými bachory bychom stoupali na Žárový vrch (1 094 m n. m.) ještě pomaleji než nyní. Ploužíme se vzhůru s Romanem a ještě pomalejší kluky níže kontrolujeme pohledem. Shazují přebytečné svršky a pokračují také jen v tričkách.

Mikiny a bunda přijdou k duhu znovu na vrcholu, kde fouká. Je celý skalnatý a ještě krásnější než sousední Lyra. Není divu, že nahoře dlouho nezůstáváme sami. Než se lehce občerstvíme, leze na vrcholovou skálu několik mladých vandráků.

Když po chvilce s jedním z nich, je z Bruntálu, dám řeč, zve mne do trampského kempu, který je někde pod skalou, hned vedle vrcholu. Prolézám s ním smrčiny mezi skalkami, ale místo se nedaří najít. Teprve až to vzdám a vrátím se pro batoh, abychom pokračovali dál, ozve se z mlází jeho radostný vykřik. Jdeme vlastně kolem jejich kempu.

Malý útulný plácek pod vysokou skalkou je ohrazený kameny, podobně jako naše slavné "Orlí hnízdo" na Křemelné. Tady se ale vyspí v přírodní jeskyni víc trempíků. Intimní Orlí hnízdo je maximálně pro tři.

Stejně jako kamarád jsme rádi, že nám místo stihl ukázat a srdečně se s ním loučíme. Je to prostě tak, že lidé se shodnými zájmy mají k sobě blíž. I proto se v horách zdraví "ahoj" či "dobrý den" a snadno se dávají do řeči.

Také my jsme spřízněné duše. Já společně s kámošem Romanem vandruji po horách už neuvěřitelných 36 let. To jsou desetitisíce kilometrů a hodně přes tisíc nocí pod širákem, byť ty již tolik nepřibývají. Když potkáváme vandráky s báglem a karimatkou, trochu jim jejich volnost závidím. Ale musím si přiznat, že to, co za mlada, bych již nedal.

Takto zamyšlený pokračuji v průstupu hřebenem Žárového vrchu k Plošině. Jdu stále vpředu a občas zkontroluji naši pozici na mapách.cz. Kluci mají v mobilu aplikaci staženou také, ale jejich levnější přístroje mizerně a pomalu odhalují místo, kde stojíme. Mně modrá tečka naskočí ihned.

Sedlová bouda.

Žárový vrch...

Na Žárovém vrchu...

...

Dokonalý rozhled je odměnou za výstup...

...

...

...

Trampský kemp pod vysokou skálou.

Za druhým, nižším vrcholem Žárového vrchu, kde k nebi ční nepřístupná skála, se musíme Plošině (1 015 m n. m.) vyhnout. Rozlámané skalní bloky průstup hodně znesnadňují. Rozhodnu se obejít vrchol zleva. Neprotestuje nikdo, všichni vidí jak šílené by bylo přelézat ho horem.

I dál je na hřebenu Žároveho vrchu několik skal...

...

...

Sestupujeme dost výrazně, abychom se vyhnuli nepříjemému terénu a pod povrchem skrytému kamennému moři. Teprve když narazíme na náznak staré cesty, znovu po ní jdeme na hřeben, za vrchol Plošiny. Ten se svažuje k Zámecké hoře s jakousi rozhlednou a zbytky zřiceniny Fürstenwalde.

Lesní cesta však nedbá na to, kam my chceme jít a má jiné plány. Stáčí se ke Karlově Studánce pod Žárový vrch. Musíme se dostat na cestu, co je níže. Průsekem se to podaří, ale je jasné, že Zámecký vrch podcházíme.

Naproti za hlubokým údolím ukazuje svoji výšku Vysoká hora (1 030 m n. m.). Hledím k ní a schválně utrousím nejapnou poznámku o tom, že nám dá ta Zámecká hora ještě zabrat, načež se na udičku chytne Venca a bezelstně se zeptá:

"To je Zámecká hora, kam polezeme?" a dívá se jako já přes hluboké udolí na protější hřeben Vysoké hory, kam bychom šli nejspíš další půlden.

"Tos pos... ..." vytrousím ze sebe nejapou poznámku, za kterou se hned trochu stydím. Roman se směje a Vašek selhání orientace omlouvá naprostým vyčerpáním organismu.

Já se přesto bojím, aby si to nerozmyslel a nakonec neřekl: "Hele víš ty co? Ještě máme čas, tak na tu Vysokou horu taky vylezeme..."

K tomu naštěstí nedojde.

Vysoká hora

Ještě jednou se na hřeben k Zámeckému vrchu snažíme dostat, ale končíme v nepříjemném obětí mladých buků.

U odbočky naučné stezky se od turistické dvojice dozvíme, jak těžký sestup by nás shora čekal a výstup vzhůru, byť pouze se stometrovým převýšením, odpískáme. Když se ani Vaškovi nechce plnit závěry svého plánu, je to na pováženou. Jeho silná vůle je nahlodána, otupena, zneuctěna.

Ještě své vidění podpořím ukázkou mobilních fotek na hromady kamenů, která byla kdysi hradem, a posedem, který je nazývám rozhlednou, a dílo zkázy je dokonáno. Sestupujeme do Vrbna pod Pradědem.

Siesta na dvakrát bleskem zasaženém stromu, kterého až ten třetí zdolal.

Loudám se jako poslední. U zastávky zjistíme, že za 20 minut jede autobus do Karlovy Studánky a tak se domluvíme, že odjedu sám pro auto a ostatní dovezu až k náměstí ve Vrbnu. Ušetřím jim další kilometr.

Nejprve dohledáme dřevěnou zvoničku ukrytou "moc hezky" uprostřed paneláků v hustém křoví. Poté i hospodu, před kterou obdivujeme farní kostel sv. Michala s monumentální empírovou architekturou z let 1840 –1843, který ovládá prostor náměstí a pěknou kašnou v parku před ním.

Dáváme si předčasnou večeři a odjíždíme zpět do Rejvízu. Domlouváme si ještě jeden dnešní cíl.

Dřevěná zvonička ve Vrbnu pod Pradědem...

...je poněkud nešťastně zastíněna panelovým domem.

Kostel ve Vrbnu je impozantní...

...

...

Stará škola.

Velké mechové jezírko a Rejvíz

mapa Rejvíz

Čas opravdu ještě máme a proto se domluvíme na večerním pochodu přes Rejvíz k Velkému mechovému jezírku. Utahaní jsme všichni a tvrdá asfaltka k dobrému pocitu také zrovna nepřispěje. Vláčíme nohy za sebou a jako zombie se potácíme šerem lesa k povalovému chodníčku. Překvapivě v 18:30 zde ještě zevluje výběrčí. Velkou slevu ukecáme snadno, když zjistí, že jinak budeme čekat, dokud nezavře. Teprve pak se vydáme k jezírku opředeném mnoha báchorkami.

Vila Rula.

...

Kostel v Rejvízu.

...

Penzion Rejvíz cestou k Mechovému jezírku míjíme, abychom do něho nahlédli pri cestě zpět.

Lákající židle.

Vězte, že pokud byste snad čirou náhodou pod černou hladinou mechového jezírka spatřili věž kostela, pak patříte k nemnoha poctivým a bezúhonnÿm poutníkům, kterým se to povedlo. Hříšníci totiž nic než odraz stromů neuvidí, protože jsou již na poloviční cestě do pekla a není jim pomoci.

Tato věž se kdysi potopila spolu s celým hříšným městem Hunohradem, kde lidé nic nedbali na boží přikázání, jen smilnili a proto takto špatně dopadli. Zaplavily je vody Severního moře, kam až sahá stovky km dlouhý podmořský tunel.

Ani my nic pod hladinou nevidíme, snad proto, že kostelní věž lze spatřit pouze před polednem, možná i z důvodu, že jsme čerství hříšníci. Vždyť jsme právě z dřevěné plošiny vkročili do mokřad, abychom lépe zachytili krásu zdejšího suchopýru. A to ani nepočítám další hříšek, ukecané vstupné, byť by se za větší hřích rozhodně dalo spíš považovat nesmyslné vybírání mýtného, za pouhé nahlédnutí do mechového jezírka. Snad brzy nebudou stát výběrčí u každé skály, která je něčím, byť jen trochu zajímavá.

Velké mechové jezírko.

Trsy suchopýru krášlí okolí jezera.

Velké mechové jezírko. Může pod hladinou skrytou kostelní věž imitovat odraz vrcholku smrku?

...

U jezírka...

Když se vracíme zpět kolem dřevěného domečku, je okno výběrčího daní zavřené. Tak snad to byl opravdu jen lesní duch, potomek nějakého lapky, který z nás chtěl vymámit pár krejcarů.

...

Naše kroky vedou naučnou stezkou k vrchu U pomníku, kde spolu s polskými, alkoholem rozveselenými turisty obdivujeme pomník, který byl vybudován na počest padlých rejvízských občanů v l. světové válce.

Na jedno zajdeme do penzionu Rejvíz, hlavně proto, abychom mohli obdivovat nápad i um, s kterým byly vytesány podobizny místních štamgastů. Patří k nim i p. Soaridis, jehož místo je poblíž výčepu. Jak je mu opěrka židle podobná, nezjistíme, protože si právě na ní hoví.

Památník rejvízským obětem l. sv. války.

...

Pohled na vzdálený Příčný vrch a hraniční Biskupskou Kopu. Tyto kopce nás čekají zitra.

...

...

...

...

Penzion Rejvíz láká turisty i velmi povedenými opěradly židlí v restauraci.

Starší, původní vyřezávané židle jsou v druhé místnosti restaurace.

Do penzionu Vila Rula již jdeme za svitu úplňku.