Hrubý Jeseník a Rychlebské hory lll.

Hrubý Jeseník a Rychlebské hory lll.

Nezdolaných tisícovek kvapem ubývá, stejně jako sil k jejich dobývání, a tak se znovu dovíte něco o strádání, které vše doprovází. Pokud by vše šlo hladce, ani by nás to nebavilo. A tak vzhůru k vrcholům!

Žďárský Potok - podél Stříbrného potoka - bývalá chata Alfrédka - Mravenčí sedlo - hora Ostružná - Medvědí skály - Žďárský Potok

5. etapa

(středa 28. července 2021)

mapa

Výchozím bodem pro výšlap na vrch Ostružná se stala ves Žďárský Potok, z něhož stoupá neznačená cesta kolem Stříbrného potoka, což byla první atraktivita této trasy. Kousek před vsí staré stavidlo stále rozděluje vody Stříbrného potoka do náhonu, i když ten dávno ztratil svůj účel. Krása mu však zůstala.

Cesta vzhůru kolem potoka monotónně stoupala. Její asfaltový povrch nám vzhledem k tomu, že bylo po dešti, nevadil. Nenásilně jsme došli do bodu, kde cesta končila a odkud jsme se museli prodírat dál borůvčím vysokým nad kolena. To však bylo tak obsypané borůvkami, že nikdo na nepohodlí neremcal. Tak jsme se dohrabali až na značenou cestu a k nedaleké Alfrédce krátce před polednem. Alfrédka dvakrát vyhořela a nyní je na jejím místě jen její odvar v podobě chatky s bufetem. Něco málo jsme popili a pojedli a šli dál. Tentokrát jen sporadicky štěrkem zpevněnou cestou vedoucí až na vrchol Ostružné (1 184 m n. m. ), před nímž vpravo od cesty z hory vystupují ostré skály, kterým pravděpodobně kopec vděčí za své jméno.

Na samotném vrcholu je plošinka s altánem, který nám poskytl příjemné posezení. Účelem bylo samozřejmě zdolání „tisícovky“, tedy vrcholové foto nešlo vynechat.

Odpočívárna U loupežníka.

Základy vyhořelé chaty Alfrédka.

Skály před vrcholkem Ostrožně...

...

Pohled z Ostružně k severu.

...

Vrcholové skály na Ostružné (1 184 m n. m.)...

...

U altánku na vrchu Ostružná...

...

...

U altánku na Ostružné.

Cesta dolů začala strmě po spádnici směrově navazující na hřebínek. Pro množství větví a jiných překážek bylo dobře, že netrvalo dlouho a došli jsme na vrstevnicovou cestu, po níž jsme se vrátili na zeleně značenou cestu. Po té jsme sešli k rozcestí U Škaredé jedle a od ní to už bylo jen kousek do výchozího místa Žďárského Potoka.

Kus před cílem nás zaujala ohromná hromada klád, která byla pravidelně automaticky skrápěna vodou. Nepochopil jsem, jak může voda dřevu prospívat. Nedalo mi to a inspirován nedalekými Preissnizovými procedurami jsem se s kládami vysprchoval. Ve vsi si ještě vyfotil kamenný dům a se začínajícím deštěm jsme odjížděli zpět na základnu na Červenohorské sedlo.

...

Uchvácen Priessnitzem.

Chalupa v Žďárském Potoku.

(sepsal Luděk, foto Luděk a Václav)

Od Loučné k Vřesníku a Homoli

cyklotrasa - do ztráty monilu

Pátá cyklotrasa mne povede do kopců u Mravenečníku a Vřesníku. Impozantní vodní dílo Dlouhé stráně bude jen kousek nade mnou. Na zítřek máme naplánovanou exkurzi do přečerpávací vodní elektrárny a tak se dnes dotknu jejích základů.

Auto nechávám v Loučné nad Desnou a vyrážím vzhůru k Čepeli. Mezitím z auta u lanovky v Koutech vyskočil Jirka, který půjde od Medvědí hory právě k Dlouhým stráním.

Čepel je boční vrcholek a prý přesahuje tisícimetrovou hranici. Proto ho má v dalších dnech v plánu i Václav. Mapy. cz kupodivu vykazují jeho výšku jen 998 m n. m. Míjím oboru Loučná a serpentinami lesem stoupám až do výšky 1 200 m.

Původně jsem měl plán jet spodní cestou, ale zapomněl jsem kontrolovat kudy jedu. Je to jedno, směr zůstal zachován a shora přibyly daleké výhledy, byť jsou znovu zastřeny mlžným letním oparem. Svahy cesta traverzuje velmi odvážně, překonávám mnoho bystřin, které se do nich s neobvyklou chutí zakusují. Náramné přírodní krásy si užívám do doby, kdy musím více sáhnout na své zničené brzdy. Jejich zvuk se jistě nese až k turistům spokojeně bloumajících na okruhu kolem horní vodní nádrže.

V zámecké zahradě...

Zámek Loučná nad Desnou.

...

U obory Loučná si doletu cestu a jedu vzhůru k Čepeli.

Výhledy nad Kameni tým potokem...

...

Od Vřesníku k Homoli to ještě ubrzdím, ale za odbočkou Pod Homolí sesedám z kola a dolů kolo vedu. Strmý kamenitý sešup bych asi nedal. Skalní vyhlídka nad potokem Merta a stejnojmenným vodopádem, jež slyším zdola z hlubiny rokle, ukazuje kam ještě, ach Bože, klesnu. Naštěstí u Branky začíná asfaltka a sjet se k Mertě dá.

Plním můj plán jet dál svahem pod Břidličnou horou, která již leží na hlavním hřebenu mezi Ovčárnou a Skřítkem. Příjemný chládek zdejších bučin mne zcela omámí. U odpočívadla tak setrvám dobrou půlhodinku a teprve pak pokračuji k vodopádům Ztraceného potoka. Z jeho přítoku si doplním vodu. Trochu při skoku do příkopu u cesty klopítnu.

Vyhlídka nad vodopádem Merty.

Nad Zadním Hutiskem.

Bystřina Merty.

Dál již klesám na hlavní cestu ke Klepáčovu, ač ten leží ještě hezky vysoko. Když chci zkontrolovat kudy jet dál, nemohu najít mobil. Asi jsem ho zapomněl na odpočívadle. Obrátím kolo a na "turbo" se řítím zpět do kopce. Snad tam bude ona dvojice cyklistů, které jsem upozorňoval na do cesty skloněnou břízku, k níž se shora blížili.

Bohužel u odpočívadla nikdo není. Ani mobil. Jedu tedy zpět k potoku Merta a pak po proudu dolů do Vernířovic.

Tady mi další bikeři pomáhájí určit cestu zpět k Loučné. Bez mobilu jsem jako bez hlavy. Zavzpomínám na staré dobré papírové turistické mapy, ale i ty přece můžete ztratit. Ještě z jejich mobilu zkouším na ten můj ztracený volat, ale nikdo to nebere. Ani opakovaný pokus není úspěšný. Díky tomu mi dojde, že jsem ho mohl i vytrousit cestou. No jasně, u pramene při onom nekontrolovaném skoku.

Zpátky nahoru už nemohu, vybitá baterie mi dává šanci sotva dojet k autu do Loučné.

Již hlavně svou silou zdolávám stoupání na Vlčí sedlo, kudy vede cesta oborou. Vrátka do ní se nechají otevřít. Ze sedla již to mám jednoduché. Nestresuji se, věřím, že mobil najdu. Z Loučné jedu na sraz k lanovce, kde se máme s Jirkou kolem jedné sejít. Kupodivu se nám to i bez spojení podaří.

Hned auto obracím a jedu přes Sobotín nad serpentiny Klepáčova. Nezastaví nás ani zavřená závora do lesa, kam je vjezd zakázán. Hned míjíme nějaké dřevaře, cizince, kterým problém vysvětluji. Jedu úzkou lesní cestou až za vodopády Ztraceného potoka a přesně najdu místo, kde jsem dobral vodu. Mobil nevidím a tak Jirka volá moje číslo. A hle, cosi se v trávě skutečně rozsvítí a zahraje mi tu nejhezčí melodii, kterou jsem právě teď potřeboval slyšet. Inu Ztracený potok...

V jedné ze serpentin se stavíme na jídle. V chatě Ztracenka.

Po šťastném nalezení mobilu obědváme na chatě Ztracenka.

Elektrárna Dlouhé stráně a trek Divokým dolem na Švýcárnu

Exkurze do přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně

Areál Kouty nad Desnou je i bikerským rájem.

Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně je z důvodu mnoha „nej“ místní atraktivitou, takže provozovatel ČEZ a.s. umožňuje zájemcům exkurzi k seznámení se s tímto, jedním z údajných sedmi divů Česka. Elektrárna je celá vestavěná ve skalním masivu Dlouhých strání. Horní nádrž je na uříznutém vrcholu, strojovna elektrárny je instalována v ohromné kaverně vyrubané ve skále.

I my jsme podlehli této nabídce, vždyť vidět na vlastní oči takovou mašinu bylo lákavé a zároveň naplňovalo náš záměr si dát odpočinkový den.

Nejdříve jsme museli zhlédnout propagačně naučný, místy až dětsky naivní, dokument, pak nás vzali do elektrárny. Do Strojovny jsme se dostali tunelem vyzdobeným barevnou symbolikou, to, aby někdo nepodlehl ouzkosti z mocnosti nadloží.

V informačním středisku elektrárny Dlouhé stráně...

UFO často navštěvuje právě elektrárny, ale tohle je rotor Francisovy reverzní turbíny.

Z tunelu jsme vstoupili přímo na hlavní podlaží Strojovny, v němž náš průvodce zastavil hned na začátku před výkresem turbínového soustrojí. Tam mám v hukotu strojů vykládal úžasné parametry zařízení, které jsme však neviděli. Zmíním jen, že převodníkem mezi vodní a mechanickou energií je Francisouva reverzní turbína, která při režimu čerpání dokáže vytlačovat vodu do výšky cca 500 m průtokem 54 m3/s. To je zhruba průtok Berounky a Sázavy před soutokem s Vltavou dohromady! Opačným směrem přes tutéž turbínu protéká 60 m3/s, to, když se vyrábí elektrický proud. Ze soustrojí turbína – generátor jsme zdáky viděli jen kryt generátoru nad úrovní podlahy. O tom, co je níž, jsme si mohli udělat představu jen z výkresu a výkladu. A protože jsme furt spěchali, na dotazy nezbyl čas.

Ve futurologické přístupové chodbě.

V hale s Francisovými turbínami...

...

...

U hráze dolní nádrže Dlouhé stráně.

Pak nás autobusem vyvezli nahoru k vrchní nádrži. Tam jsme ve větru trochu pokoukali a já se už těšil na túru, kterou jsem naplánoval z údolí od spodní nádrže.

U horní přečerpávací nádrže Dlouhé stráně...

Pohled ke Keprníku.

Za nefunkčními větrníky masívu Černé stráně.

Horní nádrž Dlouhé stráně...

...

NS Malou Jezernou právě od Tupého vrchu míří sběratelé tisícovek Venca s Romanem.

Fotografie z informační publikace ukazuje jak fotogenická je přečerpávací vodní přehrada Dlouhé stráně z výšky.

Divokým dolem na Švýcárnu

mapa

Na výšlap jsme vyrazili tam, kde nás vyplivnul exkurzní autobus, na rozcestí U kamenné chaty. Zde se ve slunci vyjímaly třpytivé balvany, čerstvě vylámané ze skály. Musel jsem je prozkoumat a nafotit. Jejich krása mi nahradila nicmoc exkurzi. Špagi nechtěla věřit, že je v nich zlato, tak jsme je tam nechali. Na fotkách je vidět, že jsem měl pravdu.

U Kamenné chaty.

Přestože jsem vymyslel velmi atraktivní trasu, nikdo se nepřidal, šli jsme tedy jen já se Štěpánkou. Po modré Divokým dolem s cílem vyjít na červenou „hřebenovku“ a po ní dojít na základnu do ČH sedla. Stezka poměrně prudce a při tom schůdně stoupala nad potokem, jehož hukot stále poutal naši pozornost. Jeho vody mnoha kaskádami jako by radostně skákaly dolů. Pomyslel jsem si, že ještě neví, že dole v údolí vtečou do Dolní přehrady a tam padnou do otroctví turbíny, jejíž lopatky je jako bič otrokáře bude hnát potrubím nahoru, pak budou padat potrubím dolů, prosmýknou se přes lopatky, a tak furt dokola, než se jim podaří vyklouznout do potoka pod hráz.

Koukal jsem do zařízlého dolu a přestavoval si, jaký tu musí být hukot, když tají sněhy a přemýšlel, zda by se tu při tom dalo jít. Snažil jsem se občas něco vyfotit, ale zkouška pohledem jen jednoho oka mi napověděla, že z toho moc nebude.

Po modré Divokým dolem k Pradědu...

V místě, kde řídnul les a travní porost se střídal s borůvčím, jsme usedli a snědli vše, co mělo být naším obědem. Za chvíli jsme došli na červenou „magistrálu“, jejíž část kolem Praděda je opravdu odporná. Množství bílejch papírků kolem cesty prozrazuje, kdo tudy chodí. Proudy lidí, z nichž pro mnohé je cesta z Ovčárny na Praděd a zpět maximum. Oblečení jak do kolonády druhořadých lázní.

Jak jsme se od tohoto pradědského proudu opojili, charakter cesty se změnil. Cesta začala klesat směrem ke Švýcárně, asfaltový povrch zmizel. Vzpomínal jsem, kolikrát jsem si jí v zimě užil, jak to tu na běžkách jede krásně samo. A teď tu ťapkám po kamenité cestě uzpůsobené víc pro těžká auta než pro lidi. Ale už je to tu hezčí a za Švýcárnou dál k Červenohorskému sedlu je to nádhera, pro kterou jsem ochotný se sem vracet. Po dřevěném chodníčku přes Slať, přes skálu Malého Jezerníku a dál. Jít, dýchat, koukat a cítit tu vůni. Cesta končila klesáním do ČH sedla s pohledem na střechy mnoha chat, hotelů a restauraci. V které asi dnes pro nás vaří večeři?

Švýcárna.

...

Červenohorské sedlo.

(sepsal Luděk, foto Luděk a Rony)

Kouty - lanovka na Medvědí horu - Tupý vrch - podél horní přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně - vrch Velká Jezerná - vrch Homole - lanovka na Medvědí hoře - Kouty

6. etapa

(čtvrtek 29. 7. 2021)

mapa

Krátce po snídani se společně se šerpou Romanem vydáváme k autobusové zastávce na ČHS a přepravíme se k sportovnímu areálu v Koutech nad Desnou, kde se vyvezeme lanovkou k Medvědí hoře.

K zahájení provozu této lanovky došlo v prosinci 2010, dnes nám pomůže překonat převýšení téměř 500 m (dolní stanice má nadmořskou výšku 610 m, horní 1 095 m). Čas jízdy lanovkou je necelých 7 minut. Po vystoupení na Medvědí hoře vidíme opodál 18-ti metrovou hranolovou rozhlednu s názvem U Tetřeví chaty.

K Tetřeví chatě však nejprve musíme vystoupat několik set metrů naučnou stezkou Rysí skála. Mezi Tetřeví chatou a Medvědí horou se nacházejí tři samostatné jednotky Větrné elektrárny Mravenečník uvedené do provozu v roce 1998. To jsme asi v nadmořské výšce 1 150 m. Další úseky ke třem plánovaným tisícimetrovým vrcholům jsou vhodné především pro cyklisty a koloběžkáře, neboť vedou převážně po asfaltové silnici. Od Tetřeví chaty jdeme Uhlířskou cestou k přístřešku na rozcestí Pod horní přečerpávací nádrží vodní elektrárny (PVE). Sejdeme ještě níž a po necelých 4 km odbočíme do lesa k Tupému vrchu (1 123 m n. m.).

Geodetický bod je u malého smrčku na vrcholové skalce. Na ní není dostatek prostoru, svahy této hory kromě jižní strany strmě spadají do údolí řeky Desné. Kromě rozhledu do výše jmenovaného údolí lze vidět nejbližší horu Medvědí hřbet (1 261 m n. m.) a Praděd.

Z vrcholu se musíme vrátit k rozcestí Pod horní nádrží PVE a odtud vystoupat k  horní nádrži PVE. To již jsme v nadmořské výšce 1 285 m a schází nám k dosažení horní nádrže asi 60 výškových metrů. Tam však nepůjdeme, naopak se k ní dnes v rámci exkurze vydají zbývající členové našeho kolektivu. Jen pro zajímavost, přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně začala být budována v roce 1978 a do ostrého provozu byla uvedena až 20. 6. 1996. Je nejvýkonnější vodní elektrárnou v České republice s výkonem 650 MW. V roce 2005 zvítězila PVE Dlouhé Stráně v internetové anketě „O největší div Česka“.

My od PVE odbočíme k rozcestí Malá Jezerná a odtud půjdeme po zamokřené lesní cestě k vrcholu Velká Jezerná (1 248 m n. m.). Vrchol je plochý ve smrkovém porostu, bez výhledu.

Z vrcholu se vrátíme k rozcestí Malá Jezerná. Odtud ještě půjdeme kilometr k jihu a pak zabočíme vpravo do lesa, abychom dosáhli vrcholu hory Homole (1 209 m n. m.).

Vrchol je vybaven vrcholovou tyčí a je bez výhledu. Po návratu na silnici pak pokračujeme až k horní stanici lanovky na Medvědí hoře. Z celkového počtu ušlých 21 km bylo 88% po silnici a jen 12% lesním terénem. Za celý den jsme vystoupali a také klesli o 670 m.

Přístřešek pod horní nádrží PVE Dlouhé Stráně.

Na cholové skalce Tupého vrchu (1 123 m n. m.).

Na vrcholu Velké Jezerné (1 248 m n. m.).

Z Červenohorského sedla pod Trojmezí

cyklotrasa

Podvečerní vyjížďku po prohlídce přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně zahájím sjezdem serpentinami z Červenohorského sedla k Filipovicím. Ani široká cesta s mírným sklonem nezmírní utrpení, které brzdy mého kola dávají svými srdcervoucími výkřiky jasně najevo. Trpím s nimi, ale brzdit nohama kvůli nim nehodlám.

Přejedu Hluboký potok, dotknu se Francouzské brány a snažím se myslet jen na úžasné výhledy, jenž se mi nabízejí. Nahlížím k vrcholům za Bělou, mezi kterými jsem včera projížděl.

Nad Filipovicemi se ihned dostanu do svahu Točníka (1 143 m n. m.). Tento vrchol je vlastně bočním hřebenem mnohem vyšší Červené hory. Kvalitní cestou brouzdám lesem a pohodlně přitom polykám výškové metry. Pod vrcholem Točníku již asfalt vystřídá šotolina, ale s plně nabitou baterií mi nemůže vadit ani ta. Strmější stoupání utrpělo prudkými dešti minulých týdnů, ale že jde nahoru projet i autem, vidím brzy. Pod chatou Kvedlena jedno opuštěné stojí.

Konečně jsem vyjel z lesa a užívám si hřejivého slunce a především úžasného pohledu na Keprník se sousední Žalostnou a do hlubin Rudohorského potoka. Ten kdesi pode mnou vytvořil vodopád, k němuž se však dostat nemohu. U dřevěné budky vylezu do stráně, abych co nejvěrohodněji zobrazil úžasnou expozici tohoto místa. Ve směru k Točníku vidím chatu Kvadlenu, která leží v 1 200 m n. m. Takhle vysoko jsem vyjel i já. Kolem mne roste borůvčí s temně modrými, chutnými plody. Zanedlouho mám fialové prsty i pusu.

Cesta dál pokračuje již jen kousek k obrátce. Zastaví mne výrazná cedule před NPR Šerák - Keprník s upozorněním zákazu vstupu hned v několika jazycích. Poslechnu hned ten první. Jsem blízko červené hřebenové trasy i NS S Koprníčkem na výlet Keprnickými horami, která vede z Červenohorského sedla do Ramzové.

U mostku Rudohorského potoka se vyvalím na kamennou terasu, kde si vyhřívám jako had své kosti. Na pár minut se tak stávám ještě více tvorem teplokrevným.

Zpět dolů se moc netěším, vždyť vím, co mě čeká. Chvíle kvílení a skřetů střídám s tichou pěší chůzí, kdy kolo vedu. Bojím se, že bych mohl od lesní stráže dostat pokutu za plašení zvěře. Nebo by se mohla zvěř domluvit a počkat si na mne někde za zatáčkou. Už to v duchu vidím. V čele jelen dvanácterák se stádem laní, okolo cesty v houští vzteklé bachyně s pruhovanymi selaty a nad nimi poletující havrani, cítící snadnou kořist.

Brr, až mě z toho mrazí. Nasednu znovu na kolo a už nezastavím.

Rozhled od posedu pod Točníkem, který je upravený na ložnici je impozantní.

Uvnitř apartmánu posedu.

Keprník hřebenem přechází v Žalostnou.

Daleké jdou výhledy k Medvědímu vrchu a Orlíku.

...

Točník a v lese skrytá chata Kvedlena.

Konečná, vystupovat.!

...

Jeden z několika přítoků Rudohorského potoka.

Zachráněný u hlavní cesty mi rychle otrne a tak si vyhlédnu jinou trasu vzhůru. Jistě víc dobrodružnou a objevitelskou. Byť jde o cyklotrasu, v terénu značek moc nenacházím a občas bloudím. U Červenohorského potoka v zmatku na pár stovek metrů stopnu Stopaře. Tedy zaznamenávání trasy, jinak svézt se na elektrokole ještě nikdo nechtěl.

Za Mariininým pramenem je cesta jasná. Stále vzhůru pod Velký Klín. Bučiny vystřídají výš smrčiny, les se prosvětlý a zevšední. Miliónovou cestu k sedlu již z loňska znám, není nic moc. Letos je její průjezd ještě obtížnější. Za milion jistě nestojí.

Pomalu dojedu bikera a, když vidím jak se do vrchu snaží, nechci ho předjet. Dlouho přede mnou vydrží makat naplno a teprve před zlomem za Pekárkou se zlomí. Míjím ho bez kapky potu zcela rudého, propoceného a letmo registruji jeho zděšený pohled na místo integrované baterie. Jestě si mohu dovolit "turbo" pohon a tak ho zapnu. To aby viděl!

Večer si pak pochutnám v hospodě na vyborné kachně, kterou jsem si vykoledoval od Venci jako úplatek za pondělní odvoz od Praděda.

Červená je již na dosah Červenohorského sedla.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.