Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hrubý Jeseník a Rychlebské hory ll.

vydáno 30. srpna 2021 – napsal Rony – 1 komentář

Další dva dny objevování krásných hor nás opět zavedou i na místa méně známá, ovšem stejně atraktivní. Pěší část opět popíše Václav a Luďkem, já se soustředím na své cyklotoulky.

Vidly - podél Střední Opavy - hora Sokol - hora Ostrý - Karlova Studánka

3. etapa

(pondělí 26. 7. 2021)

Třetí etapa bude záležitostí pouze mne a mého šerpy Romana V. Pro ostatní zřejmě byla trochu méně atraktivní. V tom se opět budou mýlit. V začátku etapy nás Roman odveze autem na autobusovou zastávku Bělá, Domašov. Z ní se autobusem dopravujeme na zastávku Vidly. Dnešním cílem bude zdolání dvou hlavních tisícových vrcholů, a to Sokola (1 187 m n. m.) a Ostrého (1 228 m n. m.).

Začínáme ve Vidlech, což je malá osada, která je částí města Vrbno pod Pradědem. Tato osada měla podle sčítání lidu v roce 2011 13 domů a 21 obyvatel. V dřívějších dobách byla známa těžbou železných a měďnatých rud. Na začátku naší cesty míjíme dřevěnou kapli svaté Hedviky, patronky Slezska. Kaple byla postavena v roce 1926 a je od roku 2000 prohlášena kulturní památkou České republiky.

Kaple sv.Hedviky ve Vidlech...

Směrem k prvnímu vrcholu se vydáváme modrou Pradědskou cestou proti směru proudu řeky Střední Opavy. Ta je dlouhá necelých 13 km, vlévá se do ní například Bílá Opava, známá svými vodopády na trase Ovčárna – Karlova Studánka. Soutokem Střední Opavy s Černou Opavou ve Vrbnu pod Pradědem pak vzniká řeka Opava. My se Střední Opavy podržíme zhruba po 1/8 její délky a pokračujeme neznačenou silničkou Dřevařské cesty. Pokračování trasy po modré s ostrým útokem na vrchol Sokola by sice znamenalo zkrácení trasy, ale za cenu strmého výstupu na vrchol v hodnotě 37%. Celá cesta na Sokol (1 187 m n. m.) tak bude téměř trojnásobně dlouhá, ale pouze při průměrném stoupání 15%. A to je podstatný rozdíl. Na rozcestí Silonové a Dřevařské cesty už nám nikdo nepomůže. Cesta odtud na vrchol bude činit 1 km při stoupání 25%. Při stoupání se rychle odděluje šerpa Roman, který tak demonstruje svou fyzickou převahu. Vrcholu pak dociluji i já, s určitým zpožděním. Od Videl jsme vystoupali 415 m. Nahoře leží vrcholová louka, nejvyšší místo je v polehlé trávě, kde možná ještě včera byl postavený stan.

Šerpa dostává úkol najít geodetický bod, ten však nenalezne s tím, že je v trávě moc mokro.Tak zhýčkaného jsem ho ještě neviděl. Kde jsou ty doby, kdy jsme na Šumavě v oblasti Luzného, obou Mokrůvek a dalších českých a německých hor s oběma Romany tři dny nepřetržitě chodili v čvachtajících botách!?

Asi 45 výškových metrů jihovýchodním směrem od Sokola je 20-ti metrová Sokolí skála. Na ni nejdeme, ale děláme velkou chybu, protože na fotografiích vypadá skutečně nádherně. Trochu si to vynahradíme při sestupu z vrcholu jihozápadním směrem, kde se v nadmořské výšce kolem 1 160 m setkáváme s řadou výrazných skal, bohužel do 20 m jim chybí hodně.

Na Ovčárně.

Skály pod Sokolem.

Na vrcholu Sokola (1 187 m n. m.).

Pokračujeme po neznačené úzké stezce, až se dostaneme pod Sokol v nadmořské výšce 1 000 m a vydáváme se podél říčky Sokolí potok. Když překročíme tento potok, objeví se naše známá Dřevařská cesta, po níž půjdeme převážně nahoru 2 km a narazíme na Videlský potok, který je stejně jako Sokolský přítokem Střední Opavy. Podél Videlského potoka pokračuje pak větší stoupání Růžovým chodníkem a následně po hranici NPR Praděd.

Vrcholu Ostrého (1 228 m n. m.) docilujeme po 9 km za cenu velkých převýšení. Geodetický bod sice existuje, my ho však v nepřehledném terénu plného spadlých stromů nehledáme, protože z domácí přípravy vyplývá, že je o 13 výškových metrů níže než nejvyšší bod. Při sestupu vyhledá šerpa Roman po delším váhání ideální lesní cestu vedoucí s mírným sestupem až do Karlovy Studánky. V lese také zjišťujeme, že už konečně rostou houby, minimálně sedm hřibů však ponecháváme svému osudu.

V Karlově Studánce šerpa zjišťuje, že vypadám fyzicky ještě statně, takže mě žene po silnici do kopce na autobus na Hvězdě. Ve stejnojmenné restauraci se pak krátce občerstvíme a až tam se šerpa dozvídá od Romana H., že byla vybrána k odjezdu autobusu špatná stanice. Takže dojdeme asi 1 km k dolnímu parkovišti Karlovy Studánky, odkud jsme převezeni do Bělé, Domašova a poté Romanovým Seatem na naší základnu. Během 3. etapy jsme ušli sice jen 14 km, ale za celý den jsme vystoupali a také klesli o 730 výškových metrů. To samo hovoří o fyzické náročnosti etapy.

Polomy v okolí Ostrého..

Na vrcholu Ostrého (1 228 m n. m..

(sepsal a nafotil Václav)

Na Vozku údolím Poniklého potoka

Vozka je druhým nejvyšším vrcholem (1 377 m n. m. ) keprnického masivu. Vrcholová část hory je součástí přírodní rezervace Šerák - Keprník - Vozka. Vrchol Vozky tvoří sedm metrů vysoká skála tvořená zvětrávajícím staurolytickým svorem.

Se Štěpánkou jsme ráno sjeli autobusem do Koutů nad Desnou, abychom si výšlap užili, jak já říkám, od lopuchů.

Zpočátku jsme mírně stoupali širším údolím kolem Hučivé Desné, jež byla po nočním dešti plná vody. Na rozcestí na soutoku s Poniklým potokem jsme se dali vlevo, tedy neznačenou cestou kolem Poniklého potoka, neb se mi tato trasa jevila zajímavější. Necelé 2 km od soutoku se hukotem ohlásil vodopád. Jeho chlad a vodní mlha, mě odradili od původního záměru se v něm vysprchovat. Ale od focení nikoli, i když vím, že fotky ze sevřeného údolí s ostrými světelnými kontrasty nikdy tu krásu nepřenesou.

Hučivá Desná - mezi kameny.

Pod Poniklým vodopádem.

Poniklý vodopád...

Krátce jsme se zastavili kousek nad vodopádem u vkusně upraveného pramenu, jehož vydatnost je ve sledování HM-ústavu. Čím jsme byli výš, tím byla příroda zajímavější, vysoké stinné listnaté stromy ustoupily a pustil k nám více slunce prodírající se ranní mlhou. Celou cestu jsem odbíhal k potoku, abych nafotil tu krásu kaskád, motýlích hostin a vůbec celé té krásy kolem.

Tak jsme došli do místa, kde se široká cesta odkláněla od potoka. Podíval jsem se, zda nějaká pěšinka přece nejde dál kolem potoka. Nic výrazného jsem neviděl a Štěpánka beztak již pokračovala po cestě jdoucí cik cak úbočím Spáleného vrchu. Mlha stoupající z údolí neustále měnila obraz okolní krajiny, a tak kochaje se vpravo, vlevo jsme bez vnímané námahy došli až k chatě Furmanka. Tady chvíli usedli, ohřívali se ve slunci a sbírali borůvky, které byly všude kolem.

Zde jsme cestu opustili a dál šli pěšinou, která též sloužila jako stružka malému potůčku. Zde už byl jen řídký les, se stromy různě pokroucenými a polámanými podle toho, jak obstáli v boji s drsným klimatem.

Poniklý potok...

...

Vzhůru k Šeráku...

Ala teracota.

Okač horský.

Babočka paví oko.

Pěšina na Vozku...

...

Kousek před vrcholem jsme narazili na značenou cestu a došli ke skalám tvořící vrchol. Štěpánka zůstala dole, ale mne to nedalo a navzdory jakési ohrádce z klád jsem na skálu vylezl. Nebylo moc jasno, ale krásy bylo dost. Byla umocněna stoupajícími mlhami z údolí, chladem, větrem a zvláštním tichem. Každý ten pocit zná, je jiný, když na kopec člověk vyleze po svých a jiný, když se nechá vyvést lanovkou.

Zde na skalách je ještě jedna zajímavost. Jsou v ní takové díry, které známe z balvanů z řečiště divokých řek jako „hrnce“ – útvary vymleté vodou. Jak byly vytvořeny zde, větrnými výry? V dírách se zachytila voda a kolem ní život.

Zpět byla cesta jednoduchá, po zelené značce do Sedla pod Vřesovkou, dál úbočím Červené hory k Bílému sloupu a po červené až k chatě na Červenohorském sedle.

Pár pohledů stálo za to.

Vozka. ..

...

...

Selfie na vrcholu Vozky.

...

(sepsal a nafotil Luděk)

Javorník, Rychlebské hory a jeskyně Na Pomezí

Od Žulové k Javorníku

Jedeme a Jirkou do Jeseníku, kde ho u lázní vyhodím a on si projde naučnou stezku Živé vody a odpoledne dorazí k jeskyni Na Pomezí, kterou společně navštívíme.

Já pokračuji autem do Žulové, odkud jsem si z Mariánského náměstí naplánoval další z tras. Jedu pohodlně podle potoka, nejprve Skorošického a poté Vojtovického, cestami přes vesnice jesenického výběžku až k hranici s Polskem do Bernartic. Otevřená bezlesá krajina nechává vyniknout kopcovitou krajinu, kterou projíždím. Blížím se k Javorníku, jehož zámek Jánský vrch začíná výhledům dominovat. Tedy pokud pominu oponu z hřebenů Rychlebských hor a Borůvkovou horu.

V Javorníku míjím hezky upravené náměstí a vyjedu až k zámecké bráně. To už jsem na NS Rychlebskými horami, do kterých mne značení vede. Postupně vystoupám z 350 m n. m. až do 800 m n. m.

Rozcestí u Tomíkovic.

Vlčické pahorky.

Brána u Vojtovického potoka.

Před Javorníkem.

Javorník - kostel Nejsvětější Trojice...

Javornické kontrasty.

Zámek Jánský vrch...

Pod zámkem.

...

U zámku.

Rychlebskými horami

První zastavení u Čertovy kazatelny nemohu minout. Velmi hezký skalní útvar ční vysoko nad Račí údolí, jež je přírodní rezervací. Nedaleko vyhlídky suší mokré spacáky parta vandráků, které v noci překvapila bouře.

Brzy se musím vypořádat s povrchem zdejších cest, které tvoří bílé kameny často ustřelující z pod těžkého elektrokola. Jen díky širokým gumám s nimi nemám větší problémy. Pohodovou jízdu si ale představuji jinak.

U Hanzlova pramene doplním vodu a kopírujíce svahy kopců míjím Dubový vrch, Prostřední vrch a Hřeben. Na rozcestí modré se žlutou "Buk" mne vyžene cyklotrasa na terénní výšvih až pod vrchol Roveň. Cesta kolem jeho holého svahu zarůstá maliním a zralé plody mi přijdou vhod. Těch pár sušenek co s sebou vezu za ně rád vyměním.

Výjezd vzhůru otevřel mimořádné výhledy. To potvrzuje vana, která se zde stala lavičkou. Zprvu jsem myslel, že se sem kdosi chodí koupat a přitom se kochá náramnými výhledy. To by bylo teprve ono!

Čertovy kazatelny...

...

Přístřešek u Čertovy kazatelny.

Pod vrcholem Štít.

...

Pod vrcholem Roveň...

...

Výhledy nad Novými Vilémovicemi.

Pod Rovení.

Pokračuji k Hraničnímu vrchu, kde stála kdysi osada Hraničky. Malebné místo nezůstalo zapomenuto, o kousek dál spatřím ve vysoké trávě několik týpý, jistě nějakého skautského oddílu. Jedu kolem a obdivuji dokonale vyšlapané stezky, jež se vinou travnatými svahy kolem. Trasa vede k Borůvkovému vrchu, který lesní cesta traverzuje, stejně jako Ostré údolí za ní.

Od Jezevčího vrchu již musím dolů. Na další trasu by mi baterie nevystačila. Navíc byla trasa mnohem náročnější, než se pouhým pohledem na mapu zdálo. Opět týrám znehodnocené brzdy, které jedou na doraz. Brzy budu muset přibržďovat i nohama. Na to se už těším.

Úleva, že jsem dole, je velká. Vítají mne Petrovice a Skorošice, z nichž již mám Žulovou na dohled. Především úhlednou Boží horu tyčící se nad ní.

Na Hraničkách...

Bývalé Hraničky...

...

Skautský tábor leží v prérii u Hraniček.

Pod Borůvkovým vrchem.

Boží hora u Žulové.

Pohled zpět k Rychlebským horám.

Kostel sv. Martina ve Skorošicích.

Boží hora s kostelní věž v Žulové.

Jeskyně Na Pomezí

U jeskyně Na Pomezí se zastavuji, abych s Jirkou sestoupil do úžasné jeskyně s krápníkovou výzdobou a velmi příjemným, vlhkým a chladivým vzduchem.

Od jeskyně se jedeme najíst do penzionu u Lukáčů v Adolfovicích, kde jsme byli jednu noc ubytováni přes snad dvaceti lety, při toulkách Moravou a východními Čechami. Pak se svalíme na lavičky u Borového potoka, který nás svým monotónním hučením uspává, až máme problém dojet včas k autobusové zastávce pod serpentiny Červenohorského sedla, kam Vencu a Romana doveze bus od Karlovy Studánky.

Jeskyně Na Špičáku...

...

...

...

...

...

Srdce jeskyně. Stačí si sáhnout a něco si přát...

Posezení na chatě ČHS...

Venca stále shání nějaké noviny a přitom má jedny zajímavé nalepený na dveřích hospody.

Večerní pohoda na Červenohorském sedle.

Ovčárna - hora Temná - NS Velká kotlina - Malý Máj - Velký kotel - Ovčárna

4. etapa

(úterý 27. 7. 2021)

Etapa začíná tím, že nás autobus dopraví na stanici Hvězda v Karlově Studánce. Na Ovčárnu, kde budeme pěšky začínat, stojí na Hvězdě víc než 100 osob a my doufáme, že se do autobusu dostaneme. Za pořádného chaosu se já se svým šerpou Romanem do autobusu vtlačíme a na Ovčárnu se dostaneme. Už teď se sám sebe ptám s obavami, jak to bude vypadat při cestování opačným směrem z Ovčárny na parkoviště Hvězda. Výsledek nakonec nepřekvapí, vždyť jsme v Česku. Ale o tom později.

Z Ovčárny se vydáváme k rozcestí Nad Ovčárnou, volíme žlutomodrou. Od dalšího rozcestí Nad Velkým kotlem již pokračujeme po žluté k rozcestí Temná. Odtud pak po neznačené cestě zdoláme vrch Temná (1 263 m n. m.), při čemž musíme překonat výškové převýšení přes 80 m. Vrchol je vybaven vrcholovou tyčí. Potom se dostaneme opět k rozcestí Temná a kolmo sestupujeme k protější modře značené trase. Tím se z 1 150 m nadmořské výšky dostaneme k 920 m a půjdeme proti toku řeky Moravice. Běžně se chodí po žluté až do Malé Morávky a následně po modré přes Karlov, Velkou kotlinu až na Ovčárnu. Pokud se k tomu připočtou vrcholy Temné a Malého Máje (1 182 m n. m.) představuje to ujít 25 km. Proto to zkrácení.

Hora Temná (1 263 m n. m.).

Jsme na modré a čeká nás ještě na začátku Velkého kotle odbočit neznačenou cestou po hranici 1. zóny, ujít v mokrém až močálovitém prostředí 1,6 km a docílit skalnatého vrcholu Malého Máje (1 182 m n. m.). Když se z vrcholu vrátíme zpět do míst, kde jsme odbočili, začínáme vychutnávat krásy Velkého kotle.

Na vrcholu Malého Máje (1 182 m n. m.).

Velký kotel nebo taky Velká kotlina je mohutné, ledovcem vytvořené údolí ležící pod 2. nejvyšší horou pohoří Hrubého Jeseníka Vysokou holí (1 465 m n. m.). Za informaci také stojí, že Velká kotlina patří k nejbohatším botanickým místům v České republice. Roste zde přes 480 druhů vyšších cévnatých rostlin (z nich je 117 ohrožených) a také zde najdeme mnoho chráněných živočichů..

Je zde častý výskyt lavin. Několik křížů, které míjím, připomíná smrt lidí v této lokalitě. Navštěvujeme samozřejmě všechny tři přístřešky, protože pouť Velkou kotlinou není pro každého a zvlášť závěrečný, klikatící se úsek kotliny dá pořádně zabrat. Vždyť celkové převýšení v této etapě je srovnatelné s etapou předchozí.

Velká kotlina.

To se projevuje v tom, že mi šerpa Roman uteče a na Ovčárně mi bude držet palce, abych se tam dostal také. To se sice podaří se zpožděním asi půl hodiny, ale autobus z Ovčárny v 16 hodin, který byl vázaný na další spoje, jsem nestihl. Po krátkém pití piva se jdu i s Romanem stoupnout do fronty k autobusové stanici, kde v 17 hodin přijedou 2 autobusy pro 250 - 300 zájemců. Začíná tvrdý, často nesmlouvavý, hysterický boj o pozice, který vyvrcholí při příjezdu autobusů. V tomto boji kupodivu uspěji, dokonce si i v autobusu sednu. Takové štěstí nemá bohužel asi polovina čekajících a vydávají se na 5 km cestu po silnici pěšky. Bohužel je mezi nimi i můj věrný šerpa Roman. Inu ne vždy se v životě daří.

Pokud mezi čekajícími byli cizinci, mají o čem doma vykládat. Dokonalá reklama na pobyty v Hrubém Jeseníku! Po příjezdu na Hvězdu se uchýlím do restaurace Na Hvězdě a trochu se občerstvím. Zanedlouho přijde Roman. Prodloužení trasy o 5 km (při poklesu o 425 výškových metrů) mu rozhodně neublížilo. Ale já mu později musím dát nějaký minikurz na to, jak se prosazovat ve větším kolektivu.

Do Karlovy Studánky pro nás dojede autem druhý Roman, který pro nás riskoval pokutu za porušení zákazu jízdy během opravy silnice. Mimořádnou jízdu nakonec musím řidiči zaplatit já, protože jsem nestihl odjezd autobusu z Ovčárny v 16 hodin. Jen by mně zajímalo, jak by to dopadlo, kdybych se na Ovčárnu dostal včas. Dopravní situace na Ovčárně totiž v 16 hodin byla stejně katastrofální jako o hodinu později.

Lesními cestami k Rejvízu a k Jeseníku

Mezi vrcholy k Ramzové

Ráno se vracím k Borovému potoku u Bělé, kde jsme včera hodinku lelkovali s Jirkou a hned se pouštím do výrazného převýšení k Zaječí hoře. Doplním si vodu z pěkně upraveného pramene Zaječího potoka u úhledného turistického přístřešku a odskočím si na výhled z Kamzičí skály. Malý a Velký Klín půlí Javorový potok a podobně hlubokým údolím je oddělen Červenohorským sedlem i hřeben od Červené hory ke Keprníku.

Před Ztraceným vrchem pociťuji velkou úlevu. Jsem konečně na kvalitní Spojovací cestě a již dostatečně vysoko, abych si užíval klidné jízdy v horách. A opravdu tomu tak je. Trasa se zakroutí po úbočí Ztraceného vrchu, protáhne se mezi dalšími tisícovkami Děrnou a Hnědým vrchem a zvolna klesá k Ostruze. Užívám si přibývajících rozhledů do hlubokým zalesněných dolin, z nichž až nahoru přichází zvuk vodopádů, které prudké svahy zdobí. Nejvýrazněji zní Šumný vodopád pod Velkým Bradlem.

Tažní koně pod Zaječí horou.

Červená hora.

Pramen Zaječí horou potoka.

Kamzičí skála...

...

Nad Borovými potokem.

Hnědý vrch zůstal daleko za mnou.

Cesta Svobody k Dlouhé hoře zvolna klesá. Nemusím šlapat ani brzdit, prostě ideální cyklotrasa. Činili se zde i dřevorubci a já si že svahů vychutnávám úchvatné pohledy k Studničnímu vrchu nad Jeseníkem a k Rychlebskými horám. Opská spojka již tak příjemná není. Musím do terénu a stoupám po opačné straně Dlouhé hory k Rezonanční cestě, kterou sjedu k Rejvízu.

Nechávám vlevo NPR Rejvíz s Malým mechovým jezírkem a u penzionu Rejvíz využiji bufet, abych ochutnal po té šerácké i zdejší klobásu. Kolem se pohybuje plno lidiček a působí na mě zmateně. Plné parkoviště dokazuje, že sem dorazí kde kdo. Devadesát devět procent z nich půjde k Mechovému jezírku, kde si zaplatí za vstup na povalový chodník a pohled na vodu, a zase se vrátí k hospodě a autu. Pořád je to lepší než dřepět doma.

Výhled od Srnčího vrchu...

...

Opevnění ŘOP u cesty Svobody.

V dáli Jeseník a Studniční vrch...

...

Hřeben Bílé skály a Tisový.

Zastávka na Rejvízu.

Pohodově kolem Bělé

Rád zmizím znovu v kopcích, kde potkám ty pravé dálkoplazy. Stále je jich dost. Táhnou pomalu stezkami s velkým báglem, karimatkou a vypadají unaveně, ale spokojeně. Rád je zdravím, jsme jedné krve. A nic na tom nemění to, že teď mastňácky jedu krajinou na pohodlném elektrokole. Ona i tahle pohodlnost je jen zdánlivá. Pokud chci někam dojet, musím dost své energie také vydat. A o poposedávání, abych ulevil svému pozadí, ani nebudu vyprávět.

Šmelhauzova cesta výhodně klesá pod Zelený vrch k pramenům Javorné a teprve strž potoka Chebzí pořádně prověří brzdy, na které pokud to jde, radši nesahám. Jasně že to nejde, brzdím skoro polovinu svých cest, rovině se v horách Hrubého Jeseníku či Rychlebech nedočkáte. A tak kvílením znovu ruším ticho lesa a všech samot v okolí mé trasy. Stydím se za to a úpěnlivě se snažím proměnlivou silou pískot, vrzání a šramot mírnit. Časem se to i daří, ale vrzání již pokračuje i když brzy pustím. Za nové brzdové destičky bych dal i zlatou cihličku!

Úlevu mému kolu poskytne široké údolí řeky Bělé. Zde je potok již opravdovou řekou a ochrana proti povodním naznačuje, že nynější stav vody není pravidlem.

V horách jsem vycucal baterii a jedu s poslední čárkou na displeji na nejmenší možnou podporu - "eko". Rozhlížím se po okolí a Bělá mne pohodlně vede od Písečné k Jeseníku. V něm si vyjedu k pomníku Sousoší Vincenze Priessnitze. Naše šikulky zrovna bojují o semifinále olympijského tenisového turnaje čtyřhry žen a tak upíjím vodu z pramene a tak chvilku zírám na malou mobilní obrazovku. Abych jim nepřinesl smůlu, po několika neproměněných mečbolech ho radši zase vypnu.

Přes Afolfovice už snadno dorazím k zaparkovanému autu a hned jedu k hotelu, protože Jirka se brzy vrátí z Pradědu a nemá klíčky od apartmánu.

Paseka odhaluje pohled k Biskupské kopě.

Kaple v Chebu je kulturní památkou.

Řeka Bělá...

Kostel sv. Josefa v České Vsi leží nedaleko Jeseníku.

Sousoší Vincenze Priessnitze...

...