Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hrubý Jeseník a Rychlebské hory l.

vydáno 23. srpna 2021 – napsal Rony – žádný komentář

Hrubý Jeseník se stává hlavním cílem letošní dovolené. Znovu pro covidové pasti a pastičky vynenáváme zahraniční hory, a to i ty slovenské. Nejsnáze to přivítal Václav, jenž si mohl naplánovat poslední nedobyté tisícovky těchto našich vysokých hor. Pojďme společně sledovat jeho zátah, rozdělený do osmi napínavých dnů. Já již jeho vyprávění jen doplním o své zážitky z cyklotras, které jsem souběžně podnikal.

Na svoji již v pořadí sedmou vícedenní návštěvu pohoří Hrubý Jeseník nepřijíždím sám, nýbrž ještě s pěti dalšími nadšenými turisty. Minulá naše společná návštěva v Jeseníkách se uskutečnila ve dnech 27. - 30. května 2020, tedy krátce po zmírnění koronavirových opatření.To jsme také jeli v šesti, jen místo mého bratra Franty jede nyní borovanský Jirka. Nominováni na zdejších červencových osm dnů tedy byli kromě Václava oba Romanové, Luděk s manželkou Štěpánkou a již vzpomínaný Jirka.

I když nevyjíždím na hory v nejlepším zdraví, přesto bude mým hlavním úkolem bez ohledu na krásu Jeseníků zdolání zbývajících 14-ti hlavních tisícimetrových vrcholů a zakončit jejich počet na konečných 56. Myslím, že mi s tímto úkolem mnozí pomohou, nejvíce však spoléhám na svého věrného šerpu Romana V.

(Václav H.)

Ze Železné na horu Pytlák

1. etapa

(sobota 24. července 2021)

mapa Pytlák

Naše první etapa bude začínat v Železné, části obce Vrbno pod Pradědem. Vzhledem ke svému horšímu zdravotnímu stavu se snažím, aby náš řidič Roman H. zastavil pokud možno co nejvýše, stačil by mi start etapy u Františkovy lesnické chaty, která se nalézá v nadmořské výšce 820 m a tím mi umožnil dobrý start do osmidenního turné. To však Roman nehodlá praktikovat, jelikož se pouze v poslední době soustředil na ochranu přírody. Budiž po jeho.

Zastavuje zhruba v nadmořské výšce pod 600 m, čímž naše stoupání i klesání bude podle mých chytrých hodinek činit 455 m k vrcholu hory Pytlák (1 040 m n. m.) a zpět. Při tom je nutno poznamenat, že tento tisícovkový vrchol je jediným v oblastí vlevo za hlavní silnicí vedoucí od Jeseníku přes Videlské sedlo a Vrbno pod Pradědem, který mi ještě zbývá dosáhnout (z celkového počtu 16-ti tisícovek).

Když už konečně společně vystartujeme, musíme konstatovat, že stoupání do výše je pozvolné a mně vyhovující. Za chvíli jsme u Františkovy lesnické chaty. Vlevo od ní nahoru jsou 3 vrcholy, a to Na Vyhlídce (978 m n. m.), Loupežník (1 020 m n. m.) a naše hlavní tisícovka Pytlák (1 040 m n. m.). K prvnímu z jmenovaných vůbec nepůjdeme, není tisícovkou, ale hlavně není vůbec atraktivní, což se nedá říci o dvou zbývajících. První naší horou bude skalní vrchol Loupežníka (1 020 m n. m.), který je vedlejším vrcholem Pytláka.

Z pěkné skály Loupežníka však nejsou žádné výhledy, neboť vrcholovou skálu zakrývají smrkové lesy. Za neustálého trhání borůvek nakonec dojdeme k dnešnímu cíli, na horu Pytlák. Jen pro zajímavost, tento skalnatý vrchol je vzdálen od našeho ubytování na Červenohorském sedle 13 km na severovýchod, známé Videlské sedlo je od něho 7 km, jihozápadně Praděd téměř 10 km. Nejblíže je vzdálen Medvědí vrch (1 216 m n. m.), a to severozápadním směrem 2,3 km. Tento atraktivní vrchol jsme navštívili společně s oběma Romany 30.dubna 2018. Vzpomínám si, že u vrcholové tyče Medvědího vrchu bylo tehdy možno vidět minimálně 20 ks plyšových medvídků.

Na vrcholu Loupežníka.

Skalka při cestě na horu Pytlák.

Na vrcholu Pytláka.

Z vrcholu Pytláka jsou dílčí výhledy, a to vpravo na již vzpomínaný Medvědí vrch, dobrý je pohled i na Praděd (1 491 m n. m.) a Vysokou holi (1 065 m n. m.). Na vrcholu Pytláka je geodetický bod, na kterém je vytesán letopočet 1938. Na vrcholu nejsme sami, takže všech nás 5 pěších vyfotí ochotná mladá dívka.

Při návratu dbáme toho, abychom se dostali ke kapli Panny Marie Sněžné, kterou jsme na začátku trasy se šerpou Romanem a Jirkou minuli. Tato kaple stojí v nadmořské výšce 704 m a byla vybudována v roce 1878. Po 60. letech 20.století došlo k její devastaci a k plné obnově se dostalo až v roce 2013.

Celá dnešní trasa měřila kolem 7,5 - 8 km a byla dobrým rozjezdem do dalších náročných etap v pohoří Hrubý Jeseník.

(sepsal Václav)

Od Vrbna pod Pradědem k Černé Opavě

cyklotrasa

Než pěšáci posbírají Pytláka s Loupežníkem, tedy dvě sousední tisícovky hor Hrubého Jeseníku, objedu si Medvědí vrch k pramenům Černé Opavy, podle které se poté vrátím k Vrbnu.

V tomto městě se slévá Bílá Opava, která pramení pod Pradědem kousek nad chatou Barborka, Střední Opava vyvěrající ze severních srázů Pradědu, a Černá Opava skotačící z prudkých svahů Orlíku. Dále již řeka nese jednodušší společný název Opava.

Právě kolem Střední Opavy chvilku jedu, než se cesta zdvihne nad údolí Bílého potoka k zřícenině hradu Rabenštejn, ukryté kdesi dole pod skalami. Jdu jen ke kamenné plošině, která bude jistě hezkou vyhlídkou, až se vytěží okolní stále ještě kůrovcem nenarušený okolní vzrostlý smrkový les.

Lépe jsem mohl pochodit u Kamzičí skály, která na svém vrcholku nese kříž, ovšem to by mne musela nějaká odbočka na toto místo upozornit. Bez ní si musím na výhledy až někam k Pradědu nechat zajít chuť.

Podjíždím Medvědí vrch a Medvědí loučku, tisícovky jež jsem spolu s Vencou a Romanem V. zdolal před pár lety, a dostávám se do terénu Pásma Orlíku. O jeho využití pro vojenské účely jsem se dříve na Šlápotech rozepisoval.

Kristovo loučení v sedle Orlíku mne již znovu vítá kvalitním povrchem a tak si užívám příjemnou jízdu ve výšce okolo tisíce metrů. To však netrvá dlouho. Cesta se zakroutí nad Ruským hřbitovem, k němuž i zamíří. S pietou se jdu podívat na hroby převážně velmi mladých mužů, které válka připravila o život. I přes všechny své výhrady k dnešnímu tristnímu stavu našeho světa vím, že žiji v dobré době.

Potůček Černé Opavy pode mnou zatím nabral na síle. Opavská cesta ho nyní bude ostražitě sledovat až do cíle mé trasy. Objíždím Zámecký vrch se zříceninou hradu Koberštejn a svižně uháním k Rejvízskému mostu. Vody Černé Opavy stále více tmavnou a nerozsvítí je ani občasné sluneční paprsky problikávající mezi mraky. Ty naopak dokonale ozáří jakoby ostrou břitvou vyholený vrcholek Jedlové, jež se objevil v dáli přede mnou.

Bučiny pod Pytlákem.

Jedu vzhůru k Medvědímu vrchu.

Kristovo loučení leží u sedla Orlíku.

Ruský hřbitov...

...

Spolu s ním se objevuje také stále větší počet osob a osůbek, které se snaží překážet. Cyklistů potkávám hodně, ale i oni musí zbystřit pozornost a často kvílet brzdami. Naučná stezka Údolím lapků se dnes stala poutním místem. Co se zde koná netuším, ale lesní pouť to opravdu připomíná. Kolotoč pro malé děti ze dřeva, dřevěné vyřezávané lesní zvířátka, vůně pečených klobás. Vražedná kombinace mne v davu srazí z kola, které kus cesty jen vedu.

Až časem se cesta uvolňuje a přes Mnichov k Vrbnu už znovu jedu spokojeně. Zbývá projet kouskem města a vystoupat do horních pater části Vrbna - Železné, kde na louce parkují naše auta, aby se Václav hned první den moc neunavil. Během celého týdne ho čeká celá série tisícovkových vrcholů v zapadlých částech Hrubého Jeseníku. Jen půlhodinku se vyhřívám na slunci, než shora dorazí první spokojení jedinci.

Jedlová.

Černá Opava u Drakova.

Suchý vrch skrývá přírodní rezervaci.

Drakovské lesní hrátky.

...

Schnaubelova kaple v Mnichově u Vrbna...

...

Červenohorské sedlo - Vřesová studánka - (Vozka) - Spálený vrch - Polom - sedlo Volská louka - Troják - Branná

2.etapa

(neděle 25. července 2021)

mapa Polom

V neděli vyráží ráno z Červenohorského sedla celá pěší pětice bez Romana H., který hodlá využívat k svým cílům pouze svoje motorové kolo. Již po půl km zastavujeme u Památníku obětem hor, což je zmenšená kopie dřívější, později vyhořelé dřevěné kaple na Vřesové studánce. Obsahuje seznam jmen lidí, jenž zahynuli v pohoří Hrubý Jeseník. S řadou jmen se i já sám setkám na samostatných křížích, a to ve 4.etapě, kterou společně podnikneme se svým šerpou ve Velké kotlině.

Památník obětem hor...

...

(foto Václav)

Po 2,5 km je další zastavení na rozcestí Bílý sloup, kde je příležitost k prvnímu lehkému odpočinku a občerstvení. Ani informace o vlhkosti vzduchu a stávající teplotě nejsou k zahození. Významným místem je Vřesová studánka, což je pramen na jižním úbočí Červené hory v nadmořské výšce 1 290 m. Dospějeme k ní asi po 1 km od Bílého sloupu. Její vznik spadá pravděpodobně do 17. století, doloženo je toto poutní místo od roku 1756. Kolem roku 1820 stála u kapličky útulna pro poutníky, která sloužila později jako hospoda. V roce 1927 byl v blízkosti kapličky postaven kostelík, ve kterém se konaly bohoslužby. Bohužel kostelík po zásahu bleskem v roce 1946 vyhořel a již nebyl obnoven. V 19. století byla postavena zděná chata a ta fungovala i po 2.světové válce. Chata stála v nadmořské výšce 1 313 m. Jelikož o ní nebylo dobře pečováno, byla na Vřesové studánce v roce 1981 uzavřena a v roce 1988 definitivně odstraněna.

Jdeme se s Jirkou podívat nad kapličku. V místech, kde stál kostelík, vidíme bílý Oltářní kámen a malou mohylu, do níž byl v roce 1993 upevněn dvoumetrový kříž, jež přečkal již vzpomínaný požár kostelíku v roce 1946. Do mohyly byl vsazen bronzový reliéf Panny Marie s Ježíškem. Autoři díla byli sochař Otmar Oliva z Velehradu a malíř Jan Jemelka z Olomouce (název díla Kříž Vřesová studánka).

Vřesová studánka.

Oltářní kámen a mohyla s křížem nad Vřesovou studánkou...

Mohyla s křížem s bronzovým reliéfem Panny Marie s Ježíškem nad Vřesovou studánkou.

(foto Václav)

Od Vřesové studánky máme výhledy na Keprník, Vozku a Spálený vrch, na který se za chvíli vydáme. V sedle pod Vřesovkou opustíme červenou hlavního hřebene a zahybáme západně po zelené, která vede na horu Vozka (1 377 m n. m.), a je nejbližším cílem Jirky. Ten nás opouští zhruba v nadmořské výšce 1 250 m a chybí mu k zdolání Vozky, významné krajinné dominanty, maximálně 700 m při převýšení o 120 m. Dále pak sejde po žluté k rozcestí Trojmezí na hlavní hřebenovku (E3), zdolá Keprník (1 423 m n. m.) a posléze i Šerák (1 351 m n. m.). Nedojde tak jako já před deseti lety až k atraktivním Obřím skálám (1 081 m n. m.) a vrátí se na základnu na Červenohorském sedle. I tak ujde za den slušných 21 km.

...

Nám ostatním se podaří ujít stejný počet km, za celou trasu vystoupáme celkem 530 m a klesneme o 960 m. Z místa rozloučení se vydáme na jih lesním terénem a napojujeme se na neznačenou cestu vedoucí kolem dvou vrcholů Spáleného vrchu (oba 1 313 m n. m.). Zhruba kilometr po odpojení ze zelené značky se dostáváme na úroveň Spáleného vrchu - SV vrchol a dojdeme k jeho nejvyššímu bodu.

Místo kolem pahýlu stromu rozhodně nepůsobí dojmem hlavního vrcholu. To jeho o 400 m vzdálenější stejnojmenný vedlejší vrchol je sice o několik decimetrů nižší, zato je alespoň vybaven vrcholovou tyčí. Mělké sedlo mezi nimi spadá do hloubky maximálně 5 metrů a je při delší chůzi těžce rozpoznatelné. Vrchy jsou zalesněny smrkem, takže z výhledů není nic.

Vozka z úbočí Červené hory.

Praděd od Pytláka.

...

Pod Spálený vrchem.

Hučivá Desná.

Čí to jsou nohy?

Kořist je blízko.

Na vrcholu Spáleného vrchu.

(foto Luděk)

V nejvyšším bodu Spáleného vrchu-SV (1 313 m n. m.).

Na vrcholu Spáleného vrchu (1 313 m n. m.).

(foto Václav)

Nyní bude na řadě vrch Polom (1 127 m n. m.). K němu se dostaneme po pěkné lesní silničce po 3 km. Nejprve jdeme k lesní chatě Furmanka, pak rovně na západ a konečně asi kilometr od zatáčky na jih a na vrchol.

Polom dělá čest svému jménu, nalézá se tam plno vyvrácených stromů a pařezů, mýtina poskytuje neradostný pohled. Vrchol je vybaven geodetickým bodem a je z něho vidět na Vozku a Spálený vrch. Od Polomu ujdeme vzdálenost k již vzpomínané zatáčce, od ní pokračujeme po travním porostu pak jdeme kamenitým korytem, kde opatrnost je zapotřebí, protože při něm ztratíme 100 výškových metrů.

V blízkosti vrchu Polomu.

Na vrchu Polomu.

(foto Václav)

Dorazíme na kvalitní lesní silničku, po níž překročíme potok Hučava a ani se nenadějeme a jsme v sedle Volská louka (1 004 m n. m.). V tomto sedle jsem již byl před 5 lety (19. 6. 2016). Tehdy jsme byli společně s Luďkem, Štěpánkou, Romanem H. a jeho synem Lukašem ubytováni v chatě Paprsek a jednoho výletu jsme se zúčastnili z Branné. Navštívili jsme společně pěkná skaliska Pasák a Kovadlina na naučné stezce Pasák a měli přestávku na sedle Volská louka. Pamatuji si ještě, že jsme ze sedla došli k památnému kameni císařovny Alžběty, zvané Sissi. Další tehdejší průběh byl jak jinak než krkolomný, přes několik spadlých dřevěných mostků a přes vodu, což je Luďkova specialita. Nakonec jsme onehdy došli až ke stanici Černava lanovky Ramzová - Šerák a skončili v Ramzové. Tenkrát jsem měl pocit, že se hochům nechtělo vystoupat na horu Troják a tak mi ani nesdělili, že je tisícovka tak blízko. Podle toho jak se Roman H. celý den tvářil, mám stále na něho podezření.

Na vrchol se lze dostat lehko, je to asi 0,5 km. Na hoře je živo, jsou tu postaveny stany a otevřena je i Durasova lesnická chata. Ta je pojmenována podle prvorepublikového lesního odborníka Jindřicha Durase. Když už jsme na vrcholu 5 minut, přihasí se Luděk, ovšem bez Štěpánky. Doháněl manko, které vzniklo vydatnou manželskou svačinou. Vyhledáme vrcholovou tyč, čímž si uznáváme další, dnešní poslední tisícovku.

Poblíž Durasovy chaty je masívní terénní auto a u něho fotbalový míč. Chci kolegům ukázat, jaký jsem býval před 50-ti lety dobrým fotbalistou. Vždyť jsem ve 20-ti letech běžně dával 100 nožiček a rekord jsem měl přes 200 (jen pro ty neznalé: Nožičky jsou driblink s míčem, který nesmí spadnout na zem). Marně mi Luděk domlouvá, že míč není můj. Dokonce ani neodstoupím od auta, ani si furiantsky nestáhnu batoh, což se nakonec ukáže prozřetelné. Výsledek, na kterém se určitě podepsalo již 14 ušlých km, byl žalostný. Při páté nožičce se seznámím s přitažlivostí zemskou a batohem vrazím do auta. Auto je ale nepoškozeno, přítomní však ztrácejí řeč a mé renomé je navždy pryč.

Protože geodetický bod jednoznačně není v nejvyšším bodě hory, měl bych ještě snahu o jeho dohledání. V tom však Luděk zavelí: "Mizíme..."

Durasova chata na vrchu Troják.

(foto Václav)

Neodporuji, měl jsem ho poslechnout už při první domluvě. Vracíme se na Volskou louku na žlutě značenou trasu vedoucí do Branné. Před hájovnou Banjaluka dohoníme Štěpánku, která vynechala poslední vrchol, dostaneme se pod viadukt a podle říčky Branné i na železniční nádraží.

Za celý den jsme ušli celkem 21 km. Při čekání na vlak si chci podívat na fotky ve svém mobilu. Odložím si brýle na lavičku a při příjezdu vlaku se věnuji náležitě respirátoru a brýle zůstanou ležet na lavičce. To zjistím až když je vlak v pohybu. Nakonec vše dopadne dobře a brýle v hodnotě 3 300 Kč zůstanou zásluhou schopných a ochotných pracovníků Českých drah v mém vlastnictví. Musím si na ně asi hodinu počkat na nádraží v Jeseníku a další hodinu musím čekat na Luďka, který pro mě autem přijede. Žádná další vnitrostátní doprava totiž už dnes nepojede.

Když tak sedím v chládku na lavičce za nádražím, začne mi zvonit v uších. Skoro na 100% vím, co to znamená.To se šerpa Roman a Luděk předhánějí v rychlosti, kdo první a barvitěji podá zprávu Romanu H. a Jirkovi o mém fiasku na Trojáku a na nádraží v Branné. Luděk skutečně krátce po 20. hodině přijel a odvezl mně na Červenohorské sedlo, abych se mohl náležitě připravit na další den.

(sepsal Václav)

Průsekem na Polom.

Pařez kreace.

Na Polomu.

Z Polomu voda vzala cestu.

Na Trojáku.

Bacha jedu slalom...

(foto Luděk)

Šerák nikdy více

cyklotrasa

Vzhůru k vrcholu

Druhý den si po delší úvaze vybírám okruh s velkým převýšením. Vystoupám na Šerák a pak objedu hory přes Přemyslovské sedlo.

Po sjezdu z Červenohorského sedla se proto hned snažím šetřit baterii elektrokola co jen to jde a makat za své. Od Filipovic jedu ke Keprnickému potoku, kde začínám rychleji stoupat vzhůru k Šeráku. Z 650 m n. m. vyjedu k chatě na Šeráku do výšky 1 330 m n. m.

Naštěstí vede dolní část trasy serpentinami po kvalitní cestě a tak jedu pomalu na "tour". Sil mám jestě dost a ušlapu to. Pěkný je pohled na okolní les, kde začíná zvolna vládnout buk. Potůčky v prudkých svazích Keprníku vytvořily hladké kamenité koryto, jako by ho vytvořili lidé pro spravování dřeva z hor. Tohle jdou ale přírodní splazy.

Za odbočkou u rozcestí na modré "Bystrý potok" se cesta vyrazně zhorší. Prudké deště předchozích dnů a týdnů dokázaly vytřídit kameny a na cestě zůstaly jen ty velké. Projíždět kamenolomem mi nepřináší žádný požitek, ale zatnu zuby a jedu. Občas v terénu i kolo vedu, abych mu ušetřil baterii i kolo samotné. Pod hřebenem je vidět snaha cestu upravit buldozerem. Jeden takový menší stojí kousek pod hřebenovou červenou značkou.

Na ní již věřím, že to nejhorší mám za sebou. Vystoupám až k turistické chatě Šerák, kde si koupím klobásu. Zkouším volat Jirkovi, jestli sem již také nemíří, ale on jde teprve od Vozky na Keprník.

Vody Keprnického potoka...

...

V prudkém srazu deště odhalily kamenné podloží.

Soutok Keprnického potoka.

Na červené hřebenovce před Šerákem...

...

...

Horská chata Šerák.

Pohled k Javorníku...

...

Z Šeráku k Branné

Venku je dost větrno a je díky závětří hory na ní mohu chvíli lelkovat. Když se rozhodnu sjet dolů přes Koňskou vyhlídku k Černavě, zjistím, že tato cyklotrasa není pro kola. Nevšiml jsem si oznámení - náročný terén MTB, které mapy.cz poskytují. Už mi i dochází proč kolem mne jela jedna bikerka k horní stanici lanovky. Než sestupovat dlouhé kilometry mezi balvany, jistě je snazší sjet louku sjezdovky pod lanovou dráhou.

Vedu kolo škvírami mezi skalními bloky, poskakuji po balvanech a čelím posměšným dotazům proč dolů nejedu, když mám to kolo. Další jen kroutí hlavami s otázkou "to je cyklotrasa, co? ".

To tedy! Levá ruka nepřetržitě svírá brzdu, aby kolo neskončilo kdesi v hlubině "Ve Stržích", jak věrohodně zní název kotle pode mnou. Ostatně ten kotel znám, není to tak dávno, co jsme tudy prošli velmi zajímavou neznačenou trasu od Trojáku. Tedy od pozapomenutého vrcholu, na který právě teď míří naše parta sběračů tisícovek. Již několik let mi Václav "dobyvatel" vyčítá, že jsem mu zatajil odbočku na tenhle vrchol, když jsme ho míjeli při výstupu od Branné. Ale já v tom byl nevinně.

S podobnými myšlenkami sestupuji opatrně k přestupní stanici lanovky Černava. Tady se rozloučím s kamzíkem hledícímu dolů k Ramzové a sám se spouštím znovu mizernou kamenitou cestou k Branné. Sjezdy v Krkonoších poškozené brzdy dostávají zabrat. Již nestačí ignorovat tu pískající pravou, neboť sráz je znovu prudký. Ostatně její šetření zavinilo to, že se již na hranu použitelnosti dostává i ta levá. A tak již po zbytek sjezdů zde v horách budu plašit divou zvěř v širokém okolí. Zato po uvolnění brzd se z nich ozývá jen příjemný ptačí zpěv, prakticky nerozeznatelný od zpěvu kosa.

Nad Splavem již mohu takto konkurovat zdejšímu ptactvu. Cesta je konečně pohodlná a rovná. Projedu viaduktem Banjaluka k říčce Branná, která mne doprovází hezký kus cesty.

Začátek cesty dolů k Černavě je slibný...

Následuje ale nesjízdná stezka s balvany a možností pádu ze srázu do Strží.

V mlze se ztrácí Polom i Troják, vrcholy, na které pravě lezou naši dobyvatelé tisícovek.

Černavu hlídá kamzík.

Pěchotní srub STM je jedním z bunkrů, které minu.

Níže leží PR Niva Branné.

Viadukt Banjaluka.

...

Branná.

Přes Přemyslovské na Červenohorské sedlo

Až Nové Losiny udělají přítrž jednoduchému sjezdu. Stoupání na Přemyslovské sedlo obohatí můj slovník o další nespisovné výrazy a jelikož tuším další hromadnou ztrátu energii mé pomocnice baterie, táhnu kopec za ni. Jsem rád, že i na nejslabší "eko" pomoc ještě hluboko pod sedlem nakonec přece jen uštvu běžce, který jakoby přede mnou stále mával rudým hadrem. Ale to byly jen moje halucinace. Když ho minu, vidím, že i on nějaké své měl. Vypadá jako opařený vřící vodou.

Není divu, Přemyslovské sedlo dává zabrat. Ale stále je to jen něco přes 200 m převýšení. Mnohem víc mne čeká po sjezdu serpentinami do Loučné nad Desnou.

Vybraná trasa po žluté turistické značce mi přinese další nezapomenutelné zážitky. Je to opravdová zkratka jak má být. Přímá, tedy prudká, nepoužívaná, tedy mizerná, avšak především nezapomenutelná.

Občas jedu, často tlačím, podle toho na co stačím. A Koutský žleb Divokého potoka na mne zdola otevírá tmavou rozšklebenou ohyzdnou tlamu. Nenechám se sežrat. Pomalu ale jistě ukrajuji výškové metry k Červenohorské mu sedlu. Jen občas sem zaletí zvuky ječících motorek, pro něž jsou široké serpentiny z obou stran sedla výzvou. Výzvou i hrobem, vždyť rychle přibyvá těch, kteří na nich přecenili své síly. Výrazné cedule s upozorněním dole signalizuje mnohé.

Poslední dílek signalizuje již delší dobu i displej mého biku. Moc to už nevadí, protože jet se vzhůru téměř nedá. Překonám stržený svah a vymletou cestou táhnu orosený kolo stále výš. Za jednou ze zákrut mne překvapí několik cyklistů. Diví se mi, že nejedu, netuší, co je níže čeká. Naši "pracovní debatu" rychle utne vykřik jednoho z nich, že nahoře někdo leží. Kamarádka nezvládla nástrahy terénu a poroučela se k zemi. Když k ní dojdu, vidím, že není v moc dobrém stavu. Pád na hlavu asi zažít nechcete ani s přibou. Znovu je varuji před úmyslem dolů po žluté sjet, nejrozumnější bude vystoupat zpět k Červenohorskému sedlu, které není tak daleko. Sám k němu již bez energie dorazím za několik minut.

Ještě čekám, jestli někdo zdola nedorazí, abych jim nabídl odvoz zraněné, ale nikoho se nedočkám. Snad vše dobře dopadlo a holka je bez nasledků.

Na večeři jdeme tentokrát do chaty Červenohorské sedlo, protože stejnojmenný hotel obslouží do 20 hodin pouze své hosty. Jídlo si všichni pochvalují, já dnes zůstal jen u masové topinky.

Půlnoční hodinu zpestří přicházející bouřková oblačnost, osvětlující hory modravým světlem.

Stoupám do Přemyslovského sedla a míjím kostelík sv. Isidora v Nových Losinách.

Přemyslovské sedlo a Černá stráň.

Ucháč je další tisícovkou Hrubého Jeseníku.

...

Nad Koutským žlebem...

Sesuv půdy.

Vyhledávání cesta. Žlutá značka z Koutů rozhodně není vhodná pro kola.