Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hory Slovenska: l. Manínská tiesňava a Sul'ovské skály

vydáno 17. září 2016 – napsal Rony – 1 komentář

Poznávání tvrdosti slovenských hor chceme začít rozumně. Proto před Roháče a Chočské vrchy zařazujeme Strážovské vrchy, kde z pozůstatků korálových útesů dávného mělkého moře vytvořily stamiliony let úžasné kulisy dramatického divadla, ve kterých diváci oněmí.
Manínská a Zákostelecká tiesňava, stejně jako slepencové Sul'ovské skály, jsou pomyslnou vstupní branou na Slovensko, země plné přírodních krás, nevšedních zážitků a milých lidí.
Cestu tam si zpestříme prohlídkou Květné zahrady v Kroměříži.

Den nultý: Kroměříž, Květná zahrada

mapka

Vyjíždíme z jihu Čech již ráno, ale protože nás cestou u Vyškova zdrží zablokovaná dálnice, je jasné, že tento den se stane "nultým". Trek soutěskami nestihneme a místo toho se domlouváme na zastávce v Kroměříži.

V restauraci, kde nad námi visí jakési prastaré letadélko, snad Jana Tleskače, poobědváme a poté si procházíme nedalekou Květnou zahradu, v níž je raně barokní park v geometrickém stylu francouzské zahrady. Zahrada byla v roce 1998 zapsána do seznamu památek UNESCO spolu s Podzámeckou zahradou (arcibiskupské zahrady) a arcibiskupským zámkem, kam už čas nahlédnout nezbude.

Je přes 30°C ve stínu a hodinová procházka nás natolik vyčerpá, že se těšíme do klimatizoaných aut. Kroměříž rozhodně stojí i za delší návštěvu, tak snad příště...

Kroměřížský barokní kostel sv. Jana Křtitele byl vystavěn piaristickým řádem v 18. století

Společně - beze mne...

Jan Tleskač Kroměřížský.

Vrchnostenská sýpka. O její stavbu se zasloužil biskup a kardinál Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu. Fasádu mohutného dvoupatrového objektu člení řady okenních os a pilastry.

Květinová zahrada.

...

...

Neptunova kašna.

...

244 metrů dlouhá kolonáda byla postavena v druhé polovině 17. století. Ve výklencích kolonády je umístěno celkem 44 soch představující především řecká a římská božstva. Uprostřed kolonády dříve býval vchod do zahrad. Z ochozu kolonády se nabízí krásné pohledy do zahrad. (Wikipedie)

V rotundě.

Osmiboká rotunda s bohatou vnitřní štukovou výzdobou láká návštěvníky především Foucaltovým kyvadlem, které demonstruje otáčení planety Země. Kyvadlo bylo umístěno v rotundě v roce 1908 díky gymnaziálnímu profesorovi a nadšenému fyzikovi a astronomovi Františku Nábělkovi. Jedná se o největší model kyvadla v ČR. (Wikipedie)

...

Do kempu Manín přijíždíme kolem šesté dobře naladěni a nezmění se to ani když zjistíme, že naše chatky a vlastně celý kemp, nesou stopy reálného socialismu. Ty jsou nepřehlédnutelné, 21.století sem ještě nevkročilo. Nejvíc mi vadí všude přítomná vlhkost, nepříliš čistý potok zurčí hned za chatkou. Na noc si proto beru svůj spacák. Stejně moji deku zapomněli povléct. Bojové podmínky nás ale nezastraší. Přijeli jsme je přece překonávat.

Den první: NS Manínská tiesňava - Kostolecká tiesňava

mapka

trasa a výškový profil

Probouzíme se kupodivu dobře vyspalí a hned po snídani vyrážíme na trek. První dva dny, na Manínu a v Sul'ovských skalách, jsem si tak trochu vyprosil. Ostatní čekají, kam je dovedu. Nasliboval jsem mnoho.

Manínská tiesňava, kde jsem i já poprvé, je velmi atraktivní místo. Bohužel ho protíná asfaltová cesta, která mu poněkud ubírá na přírodní hodnotě. Že zde cesta je, se však nelze divit. Byla to jediná cesta ze zapadlých vesniček Záskalie, Kostolec, Pastovník a Vrchteplá do "civilizace", a lidé se ji snažili co nejvíc zprůchodnit a vylepšit. Bílé vápencové skály, kolmo se zdvihající do velkých výšek nad námi, jsou natolik fotogenické, že na podobné malichernosti ihned zapomeneme.

Za nejužším místem potok překlenuly pouze dřevěné trámy. Stoupám prudce vzhůru na vyhlídku, zatímco ostatní zůstanou u symbolického hřbitova, kde jsou památné desky v horách zemřelých turistů a horolezců. Poprvé se tady setkáváme se skutečností, že smrt si v horách nevybírá. Z vyhlídky spatřím protější skály Malého Manína, ale dolů do soutěsky nedohlédnu. Až natolik je úzká.

Ďáblík bahenní.

Z infotabule...

...

Impozantní tiesňavu vytvořil tento Manínský potůček.

Manínská tiesňava.

Kaňon je nejužším na Slovensku (3,4 m).

...

Symbolický cintorín.

...

Z vyhlídky.

...

...

Víska Záskalie má přiléhavé jméno, které hovoří za vše. Nádherné skály uzavírají obec z obou stran. Vcházíme do Kostolecké tiesňavy a opět se kocháme divukrásnými scenériemi úžasně bílých skal. Nad námi se tyčí vrchol Kavčie (601 m n. m.), kde udivuje tzv. Kostolecký dóm, údajně největší skalní převis na Slovensku.

V Kostolci si zkracujeme cestu a kus naučné stezky přes Ostrenec (724 m n.m.) vynecháme. Výstup 250 metrů nahoru a hned zase sestup dolů nás nezláká. Luďka znovu trápí achilovky, které si poničil již loni na jaře v Bílých Karpatech, a stejně by s námi nešel. Navíc nás čeká jiná výzva, Velký Manín (891 m n. m.).

Černé kotě přes cestu! Moc bych ze to nedal, že zde byl počátek všeho... Naštěstí pro nás ostatní přeběhlo jen před Vencou. A tak si to odskákal.

Zákostelská tiesňava s velkým převisem. Tzv. Kostolecký dôm se též nazývá Střecha Slovenska. Ve skalách vede několik obtížných cest.

Chmurné ale pravdivé...

...

Na konci Kostolce si dáváme krátkou pauzu na travnaté louce. Je zde opravdu nádherný výhled do kraje. Navštívit nás přichází štěně vlčáka a chce se s námi přátelit. Jeho ostré špičaté zoubky zkouší co vydržíme. Asi dost, neboť se rozhodne nás doprovázet. Zpočátku je nám to příjemné, ale když se dost vzdalujeme od jeho bydliště, znervózníme. Tedy alespoň ti z nás, co tvrdí, že domů již sám netrefí.

Snažíme se ho zahnat, vyhrožujeme mu, domlouváme, občas ho i plácneme, ale pejsek to bere jako dobrou hru. Když přitvrdíme, začne si hrát na schovávanou. Chvilku dělá, že jde zpátky, ale zanedlouho ho máme znovu za sebou. Ujmu se role zlého odháněče a skončí to tak, že štěně jde dál po stezce za mnou, zatímco všichni ostatní vpředu z cesty sejdou. To je mi jasné, když je přes velkou snahu stále nedoháním.

Teprve až nás (tedy mě a mého psa) míjí dva cyklisté, štěně se na fleku otočí a odbíhá s nimi zpět. Osaměl jsem. Pohled do aplikace www.mapy.cz mi říká, že na žlutou značku si mohu cestu výrazněji zkrátit. Odbočím tedy po lesní cestě vzhůru a po pár stech metrech končím v křovinách. Cesta zarostla. Všude kolem je ostružiní a nepříjemný terén. Přemýšlím co dál, chci se vrátit, ale zjistím, že značka musí být asi 30 metrů nade mnou. Prorvu se tedy ostružiním, těch pár škrábanců na nohách za to stojí.

Stezka se žlutou je mi odměnou a když se ozvou mobilem i ostatní, naviguji je na správnou cestu. Sám pomalu stoupám úbočím Velkého Manína krásným, vzrostlým bukovým lesem, který působí jako balzám na duši. Hluboce oddychuji, když se cesta zdvihne rychleji, a za odbočkou k jeskyni se usadím do prudkého svahu kde čekám.

Ne dlouho. První se vzhůru táhne Roman, v těsném zavěsu jde Marie. Dle očekávání. Pak chvilku nic a už nahoru funí Venca se Štěpánkou a indisponovaným Luďkem. Jsme všichni. Houknu dolů. Roman si mne dobírá, že vypadám jako sedící budha a fotí si mne. Pár kil jsem od loňské nedobrovolné " diety" opravdu přibral.

Obléknu tričko a stoupám na skalnatý hřeben. Spolu s námi plazí jazyky i dva mohutní bojoví psi s páníčky. V tomhle terénu dostávají zabrat. Ale prudký výšvih orosí i nás. Ještěže odměnou je letecký výhled na místa, kudy jsme dnes dopoledne šli.

Mladý vlčák si nás hned oblíbil...

...

Zahnal se ho pokoušíme všichni. Tady neuspěla Marie...

Velký Manín.

Tady jsem neuspěl já. Jediným výsledkem odhánění je to, že se navzájem nadlouho ztrácíme. Štěně mě ale neztratí...

Na žluté.

Skalní most na hraně skal u severního vrcholu Velkého Manína.

Na hřebenu.

Záskalie.

...

Malý Manín.

Pěšinka vede horem po skalnatém hřebeni a je zábavnou. Míjíme velké výhledové skalní okno a do sedélka s rozcestníkem sestupujeme. Kde jsou pomalejší kusy moc neřešíme a vydáváme se ve třech vzhůru k vrcholu Velkého Manína. Marně se snažím spatřit turistickou útulnu, která má být tady někde zašitá. To byla alternativa k ubytování v kempu, pokud bychom včera přijeli dříve a dnešní výstup stihli. Spacáky však zůstaly po dlouhé jízdě v autech a my rádi vzali za vděk levným ubytováním (6 € za noc) v kempu.

Dostat se na vrchol ještě stojí dost sil. Jdeme rozeklaným hřebínkem starým bukovým lesem mimo značenou stezku. Moc turistů nahoru nechodí ani po ní. Z Velkého Manína chybí výhledy a mimo obří hromady kamení zde není co obdivovat. Ani sednout si tu pořádně nedá a tak po vydýchání se sestupujeme zpět. Cestou míjíme naše tři opozdilce, kteří na vrchol také zamířili. U značky, kde začíná dlouhý sestup, čekáme. Jediné místo na slunci je na padlém stromu a tak si ustelu na něm. Potřebuji na sobě dosušit tričko a narovnat si záda. Místo budhy je ze mne láma.

Klesáme a v dlouhých serpentinách s výhledy k Váhu se krmíme spoustou sladkých malin. Dole v kempu si můžeme dát zasloužené pivo a k smytí potu využít ledovou, ale příjemnou koupel v místním bazénu. Jediným mínusem tak je večer to, že paní v kiosku mi není ochotna připravit večeři. Prý je na tam velká fronta. Když přidu po chvíli a fronta už není, odmítne znovu. Jak později zjistím, zvláštní přístup má na svědomí to, že její fixní plat je stejný ať obsluhuje nebo ne. Prostě a jedniuše jsem ji otravoval. Češi od stolk vedle to vyřešili po svém. Grilují si z domova přivezené masíčko. Tu vůni není možné vydržet. Jdu si k chatce dát chleba s paštikou.

...

Na vrcholu Velkého Manína.

Zvonček šťastie.

Považský hrad patřil koncem 13. století králi, ale téměř celé 15. století na něm sídlily zbojnické rody, které loupily po okolí. Požár roku 1543 přinutil majitele ke generální opravě a tou dobou byl postaven v dolní části zámeček. Koncem 17. století se zde usídlili Thököliho přívrženci a hrad musel být v roce 1684 dobyt císařskými vojsky a Leopold I. jej nechal zbourat. (Wikipedie)

...

Perleťovec stříbropásek je až 8 cm velký motýl a často ho najdeme na lesních pasekách.

Den druhý: Sul'ovské skály

mapka

trasa a výškový profil

Ráno balíme a přesouváme se do Sul'ova. Vstávám o hodinu později než ostatní a připravený k odjezdu jsem první. Zatímco si zobnu jednu tatranku, Luděk se Štěpánkou vybalili celou zahrádku a, jak je jejich zvykem, přes hodinu pomalu snídají.

Amfiteátr Sul'ovských skal poskytuje znalcům pocit dokonalého spojení s přírodou. Fyzické útrapy jsou zde bohatě odměněny mnohovrstvou škálou zážitků, poznáním krásy špičatých skal a věží, obroušených věky do neskutečných tvarů. Často propadáte dojmu, že jdete galerií, vytvořenou neznámým umělcem. Súľovský slepenec tvoří sedimentární hornina s úlomky hornin, především vápence, slepených vápnitým tmelem. Skály pak vypadají jako by byly z betonu. Přesto si myslím, že ohromnou podkovu bizarních skal má na svědomí původní korálový útes.

Phled na jejich krásu nebude úplně zadarmo. Hned první metry to dokazují. Stoupání diretisimou rozproudí krev a dusno velmi teplého rána ztěžuje dýchání. Mě se začne jít lehčeji až poté, co se mi dolů do rokle skutálí lahev s vodou. Hledat ji nemám v úmyslu, to radši budu celý den žebrat. Žlab, kterým stoupáme, se málem stane osudným Štěpánce. Podklouznutí na nevinné skalce téměř končí nekontrolovaným pádem kamsi dolů. Pokud by se skutálela do rokle i ona, hledat bychom ji museli. Slova: "Měla jsem to pod kontrolou..." jsou jen zbožným přáním Špagetky. Zdola to opravdu nevypadalo dobře. Ale stane se, občas uklouzne každý, hlavně že se nic nestalo.

Sulovské skály.

V Sulově.

...

Sulovské skály jsou jediné slepencové skalní město na Slovensku.

Stoupáme příkrým žlabem.

Informace naučného chodníku Solovské skály.

První skály nás čekají zanedlouho. Jdu vpředu a pomyslnou vstupní bránu, zvanou Gotická, bohorovně přehlédnu. Když na mne ostatní volají, dělám že neslyším. Dolů znovu nepolezu. Vždyť jsem ji kdysi již stejně na vlastní oči spatřil.

Zastavuji až na první "vyhlídce". Tou je skalní blok na okraji srázu. Ke kraji se mi moc nechce, trochu se mi motá hlava, zřejmě z nízkého tlaku, do kterého mi často padá při vyšším výkonu podivná "axelerovaná hypertenze". Jo, není to jako zamlada. Před 23 lety se mi tady pochodovalo jistě lépe. Čas však zběsile utíká a čím víc let vám je, tím se jeho tok stává rychlejším... zatímco vy zpomalujete.

Další velkou "atrakcí" stezky jsou pozůstatky strážního Sul'ovského hradu. Stojí na exponovaném místě a musí se k němu dolézt. Skály jsou občas jištěny řetězy či jinými prostředky. Do nejvyššího místa hlídkové věže vede tak úzký průlez, že s batohem neprolezete. Čteme si upomínkovou desku, která zvěstuje, že zde blesk v roce 2012 zabil třicetiletou ženu s dvouletým synkem v náručí. Úplně nás zamrazí v zádech. Hory si opravdu nevybírají.

Ještě větší smutek, kdy slzy nelze už vůbec zadržet, mám při psaní těchto řádků potom, co jsem si přečetl článek, na který zde dávám odkaz: Skutečně dojemný příběh o malém hrdinovi.

Ve skalách.

...

...

...

Pro rozhled se musí lézt.

...

...

...

Na hrad Sulov to již není daleko.

Usměvavá hlava zkamenělého plesiosaura je jedním z mnoha podivuhodných skulptur.

...

...

Jak jsme vysoko dokumentuje pohled do údolí Váhu.

...

Na hradě Sulov.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

...

...

...

Otákárek fenyklový usedl jen na malou chvilku...

Roháč (803 m n. m.).

...

...

Strmý jištěný sestup nás zavede do sedla, kde se občerstvujeme. Luděk šetří nohy a se Štěpou po červené značce sestoupí k autu. Vencovi sice viditelně ubývají síly, ale jde s námi dál. Roman na něho často čeká, zatímco já s Marií uháníme dopředu. Jistě i kvůli tomu, že se zdálky ozývá hromobití...

Stoupáme k Bradě, pod kterou se proplétáme mezi skalami úžasně vedenou stezkou. Jednotlivé skalní jehly se střídají s mohutnými bloky rozeklaných skal a ponurou atmosféru dotváří mohutné buky, které mezi svěže zelenými listy propouští dostatek světla, abychom mohli pohodlně projít. Zatahuje se, ale stále neprší. Hřmění nás obchází z jihu a vypadá to, že bouře se nám tentokrát vyhne.

Sestup je zajištěn lany a žebříky.

...

...

Skály uzavírají podkovu kolem obce Sulov.

...

Bizarních skalek, jehel a věží přibývá...

...

...

Panorama.

...

...

...

Z rozcestí pod Roháčem začínáme sestupovat k Sul'ovu. Odvede nás tam žlutá turistická značka, která padá velmi prudce dolů. Miluji tyto vápencové hory, přitahují mne svojí krásou, dokonalostí, barevností, ale i tvrdostí, která není pro každého.

Procházíme pod obrovským skalním oknem, které užasle a se zatajeným dechem dlouze pozorujeme. Snažím se co nejlépe zvěčnit tento pomíjivý okamžik a fotím ostošest. Níž nás ještě čeká průlez skalní rozsedlinou, trochu lezení a jsme dole na loučce, odkud vede odbočka k jeskyni.

Pamatuji si, že výstup k ní není snadný, ale realita vše předčí. Venca udělal dobře, že zůstal dole. Mimořádně strmé lezení nezjednoduší ani položené železné žebříky. Sedím na bobku a nechce se mi nahoru po čtyřech lézt. Až když slyším shora Romana s Marií, že už jsou v jeskyni, přemůžu se a nahoru se z posledních sil vyškrábu. Šarkania diera stojí za to utrpení. Je ohromná a osvěžující.

K Sul'ovu vede cestička lesem a tak nám moc nevadí, když začne pršet. Pořádný slejvák se s prvním bleskem spouští přesně v okamžiku, kdy dálkovým ovladačem odemknu auto. Přesně v tuto dobu přichází od potoka i Luděk se Špagi, dvojité štěstí.

...

Při sestupu míjíme úžasné skalní okno obřích rozměrů.

...

...

...

Prudký sestup je občas jištěný.

...

K Šarkanie diere vede nepříjemná stezka, která hodně rychle stoupá.

Šarkania diera.

...

I zde žebříky pomáhají, často jsou však pohřbené pod nánosy listí a kamenů.

...

...

Konečně dole.

Cestou do Zuberce střídavě prší, bouří, leje a svítí sluníčko. Takové normální červencové léto. Alespoň víme, co nás tento týden čeká.

V Zuberci máme docela honičku a nedaří se nám najít volný penzion. Strach ale nemáme, je jich tu požehnaně. Až odkaz na novostavbu v sousední Habovce je to pravé, co hledáme. Nedaleko svižně proudící řeky, v klidné části obce. Zatím jsme na patře zcela sami. A cena 8 € je zde díky opravdu velkému množství možností ubytování pravidlem.

Hospodu máme také kousek a hned po vybalení jdeme na večeři. Vařit se v prostorné kuchňce nikomu nechce. Jsme na dovolené.

Dávám si nepasterizovanou dvanáctku Litovel, velmi kvalitní držkovou polévku a vepřový špíz s americkými brambory. Jsem najedený dosytosti a spokojený.