Hlenka - houba, která leze

Hlenka - houba, která leze

Hlenky patří mezi velmi zajímavé organismy, které jsou na rozhraní mezi houbami a prvoky. S rostlinnou říší mají společnou produkci celulózy a podobně jako houby tvoří výtrusy. Většinu života však žijí jako buňky měňavkovitého tvaru a pohybují se za potravou, což mají společné s živočichy. Oproti staršímu pohledu jsou tyto "houby" nově označeny za měňavkovce z říše prvoků.

Teprve když se zlomilo tisíciletí, vědci začali na hlenky pohlížet jinak než dříve. Přestali je zkoumat pouze mykologové a začali se o ně zajímat zoologové. Přesněji protozoologové, tedy ti, kteří se zabývají jednobuněčnými organismy - prvoky.

Dnes se vědci přiklánějí k zařazení hlenky mezi Amoebozoa neboli měňavkovce. Již mykologové zjistili, že jejich životní cyklus má dvě fáze - vyživovací, kdy existují buď jako jednotlivé či shlukující se buňky oddělených améb, nebo vzniká mnohojaderný útvar, tzv. plasmodium, který je schopen koordinovaného pohybu. Vždy se pŕitom živí fagocytózou bakterií, kvasinek, výtrusů hub a dalších mikroskopických organismů.

Obvykle při nedostatku dostupné potravy pak přecházejí do fáze rozmnožovací. Plasmodium se přestává pohybovat a vytváří plodnice podobné některým druhů hub.

Hlenky jsou podrobovány pokusům, při kterých se prokázalo, že se tyto jednobuněčné organismy dovedou nejen shlukovat a vytvořit vlastně jakýsi přechod k organismům mnohobuněčným, ale dovedou se také v horientovat v uměle vytvořeném bludišti a nalézt nejkratší cestu za potravou. K ní se přesunují relativně vysokou rychlostí až 1 cm/hod.

Přestože nemají mozek ani nervovou soustavu, jsou schopny se učit a vytvářet si podmíněné reflexy. Nevábný sliz, který občas můžeme v lese pozorovat, je tedy „chytrý“ a zaslouží si naší pozornost. Obdivovat můžeme jejich překvapivě krásné „plodničky“ a bohatství tvarů.

Hlenkám na fotkách se lidově říká vlčí mléko červené. Kulovité plodnice najdeme na pařezech po celý rok, nejčastěji od července do října. Jejich průměr se pohybuje mezi 0,3 - 1,5 cm. Mladé plodnice mají barvu v odstínech červené, jsou měkké a vyplněné slizkým plazmodiem. Když plodnice dozrávají, jejich barva přechází přes oranžovou, olivově hnědou, šedou až do tmavě hnědé. Když plodnice dozraje, tenká vrstva na jejím povrchu praskne a vytvořeným otvorem se uvolňují výtrusy kulovitého tvaru o velikosti 6 - 7 µm, které mají síťkovaný povrch. Výtrusný prach má šedorůžovou barvu.

Další zajímavostí je, že za lezoucími hlenkami zůstává stejná stopa jako za slimáky, která se po jisté době změní na pevný útvar, z něhož po letech může vyrůst další sliznatá hlenka.

∆ ∆ ∆

Hlenky - video

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.