Hallstatt a jezera Solné komory ll.

Hallstatt a jezera Solné komory ll.

Horší počasí s mnoha přeháňkami využijeme k prohlídce Solných dolů a Hallstattu. Projdeme si také část stezky, na kterou se necháme dopravit parníkem. Další den znovu s Jirkou usedáme na elektrokola a vyrážíme vzhůru do hor k Bad Ausee.

Hallstatt - solné doly

mapa

V noci jsme museli s Jirkou řešit zatékání vody z tropika do stanu. Dlouho trvající déšť ustal až k ránu, ale stále hrozí, že se vrátí. Nebe se zachmuřilo a my začali plnit včerejší plán. Po snídani vyrážíme pěšky k Hallstattu, z jehož okraje míří vzhůru k solným dolům lanovka. Je to vlastně zubačka a doveze nás pod horu Salzberg. Hezky shora tak spatříme Hallstattské jezero, které je společně s historicky cenným městem, pohořím Dachstein a Solnou komorou, zapsáno do Světového dědictví UNESCO.

Ráno se po horách povaluje mlha z nočního deště.

K Rudolfsturmu vyjedeme pozemní lanovkou.

...

Vozy lanovky se uprostřed jinak jednokolejné trasy trasy míjejí.

Sůl byla dobrým konzervačním prostředkem.

Kostky znázorňují strukturu soli NaCl.

...

Halštatský solný důl využívá ložisko soli, které bylo vytvořeno vysycháním moře omývajícího prakontinent. Erupcemi sopek a tlakem hornin bylo postupně stlačeno do hloubky a následně pokryto vrstvou vápence. Když stoupáme k vchodu do dolů, projdeme si koutek, kde leží replika "Mann im Salz", muže v soli, kterého objevili v Solném dole dobře zakonzervováno. Bohužel tělo nebylo dochováno, protože místní nebožtíka pohřbili do běžného hrobu na místním hřbitově. Muž pocházel nejspíše z 4. století př. n. l., kdy došlo k důlnímu neštěstí. Archeologové nalezli v Solných dolech a blízkém okolí mnoho dalších zajímavých předmětů. Rok 1846 přinesl zásadní objev v podobě pohřebiště. Dnes je odhaleno přes 1 500 hrobů, v kterých byly nalezeny cenné předměty ze zlata a bronzu. Tento objev byl tak významný, že dnes historici hovoří o tzv. "halštatské době", která navazovala na dobu bronzovou.

K prohlídce Solných dolů půjdeme řádně vybavení. V bílých kalhotách a bundách si ve shromažďovací místnosti připadáme jako na sjezdu lékařů. V uzamčených skříňkách zůstalo vše mimo mobilů či foťáků. Mně se na krku houpe kompakt Nikon P7000, když musím nahradit rozbitý mobil. Celá prohlídka je 90 minut dlouhá a již vstup je zajímavý. Jdeme dlouhou štolou po úzkokolejce a tichá podmanivá hudba dokresluje zvláštní atmosféru plnou očekávání. Hlídám si výšku stropu, protože na hlavách nemáme přilby. Vyprávění z historie dolů se střídá s přesuny, kdy využíváme i dvě skluzavky. Videa zase názorně dokumentují celou dobu, kdy byla zdejší sůl využívána. Uvádí se, že Solné doly jsou 7 000 let staré. Na závěr si musím koupit za 5 € své foto, neboť jsem v závodu ve sjezdu po skluzavce na hlavu porazil nejen Luďu, který zaspal na startu, ale dosáhl nejvyšší rychlosti (přes 31 km/h) ze všech návštěvníků naší početné skupiny. Jen poslední průvodce přijel ještě podstatně rychleji, asi nějaký doping.

Další zrcadlovka.

Vstup do podzemí. Jdeme štolou dost daleko.

...

...

Videa, povídání, efekty. Vše je přizpůsobeno tomu, aby v Solném dole nebyla nuda.

Když vylezeme ven na Boží světlo, blíží se poledne. Pět set korun za jídlo v restauraci dávat nechceme a tak zatímco Luděk se Špagetkou vytahují namazaný chléb, my s Jirkou okusujeme malou oplatku. To již sedíme pohodlně na lavičce u přídě vyhlídkového Titaniku, trojúhelníku čnícího nad jezerem za budovou Rudolfsturmu. Dům s hlídkovou věží nechal v letech 1282 - 1284 na skalním ostrohu vybudovat vévoda Albrecht I. a pojmenoval ji podle svého otce, Rudolfa I. Věž sloužila během Solné války jako opěrný bod proti salcburskému arcibiskupovi Konrádovi IV., aby se poté až do poloviny 20. století stala domovem důlních dozorců.

Rudolfsturm.

Za budovou nalezneme výhledově trojúhelník Titaniku.

Hallstattské jezeru odsud máme jako na dlani.

Hallstatt nemá kam expandovat a to je pro něj jen dobře.

Opravdu Titanik?

...

...

...

Sestupujeme k lanovce, abychom sjeli do centra malého městečka. Ještě na konci 19. století se do Hallstattu nedalo dostat jinak než lodí nebo úzkou horskou stezkou. V těsném prostoru mezi horou a jezerem se muselo maximálně šetřit místem. Mezi domy stojícími u jezera se lidé přesouvali s pomocí člunů nebo tzv. vrchní cestou, úzkou cestičkou nad střechami domů. Aby v roce 1890 mohla být do Hallstattu postavena silnice podél západního pobřeží, musel na některých místech proběhnout odstřel skal.

Procházíme si pobřežní komunikaci plnou turistů, kterými se postupně propleteme až k evangelickému kostelu. Z přilehlého přístaviště se necháme lodní dopravou přepravit na opačnou stranu jezera k vlakové stanici Hallstatt. Dáváme vale dalším zajímavostem města, jež svojí krásou a umístěním přitahuje turisty. Na palubě lodi se na sebe usmíváme s Asiatkou, kterých jsou zde po covidové pauze znovu celé houfy. Samozřejmě fotí vše kolem sebe jako divá.

...

...

...

...

...

Na hallstattském nábřeží.

V městečku si připadáte jako u moře.

...

Odplouváme do neznáma...

Na zádi lodi.

...

Odvrácená strana jezera...

...

Prší, prší, jen se leje.

Krátkou pěší túru zpět do Obertraunu a k našemu kempu nám zpestří jemný, postupně zesilující déšť. Zavděk tak bereme pláštěnkami a především oázou Seecafe, na kterou nás upozornili v kempu polští sousedé předešlý večer, kdy hledali nějakou hospodu s pivem. Dávám si klobásu s ohromnou porcí hranolků, radler a na závěr i kávičku se zákuskem. Asi mi přece jenom po jediné sušence vyhládlo. Mezitím venku přestává pršet. Jezero dobře vidíme velkými okny přímo od našeho stolu. Vítr stále čeří vlnky Halštatského jezera, ale vyjasnilo se. Cestou do kempu si ještě stihneme příjemně popovídat s maminkou tří dětí, kterou jsme potkali deštěm zmáčenou na cestě k Obertraunu. Je to Moravanka, ale s rakouským mužem žije již dlouho v Innsbrucku a tak její nejmladší chlapeček již má s češtinou problémy. Snad si ji u babičky v Krnově o prázdninách doučí.

V Obertraunu...

Kanál řeky Traun.

...

...

Traun.

Obertraun -:Bad Ausee

Stopař cyklotrasy

Po dvoudenním pěším putování se konečně ke slovu dostanou i naše elektrokola. Projedeme hlubokým údolím řeky Traun k Bad Ausee. První kilometry trasy vedou v blízkosti fotogenické řeky, kterou opouštíme za viaduktem. Turistická červená zde pokračuje podél vody, zatímco cyklotrasa se postupně zvedne až k hlavní cestě, protože terénem se zřejmě projet nedá. K Bad Ausee tak sjíždíme cestou, kterou jsme od Halštatského jezera první den projeli auty k jezeru Grundlsee. Chvíli hledáme trasu, jejíž profil jsem dodatečně na Jirkovo mobilu před jízdou upravil. Čeká nás značka s MTB cyklotrasou, kde riskujeme těžký terén.

Lesní cesta je nastěstí kvalitní, jen občasné prudké převýšení nás víc potrápí. U vísky Sarstein nacházíme dobrou cestu a to nám umožní pohodlně nastoupat stovky výškových metrů. Hory kolem nás nabývají výšek. Vjíždíme do lesa a vlevo od nás spíš tušíme než vidíme mohutnou skalnatou hradbu hor Sarsteinu, kterou musíme objet. Přesto kolem potoka Kirchlatzbach vystoupáme hodně vysoko.

Nad řekou Traun.

Traun...

...

Trasa kolem Traunu je osvěžující.

Tunýlkem za poznáním.

Pohled zpět na Hoher Sarstein, který budeme objíždět zpráva.

...

Hory nad Altausser See.

Vjíždíme na hlavní cestu s větším provozem aut, přesto si díky široké cestě můžeme dosytosti vychutnat dlouhý sjezd serpentinami do Sankt Agathy, která leží na samém konci Halštatského jezera. V městečku chvilku bloudíme, ale cyklotrasu k Obertraunu nemůžeme minout. Naplno se oddáme všem krásám, jež nás obklopují. Velmi hezká stezka za Obersee vystoupá nad jezero, aby znovu klesla k jeho mírně zčeřené tmavé hladině. Skalnaté svahy zde strmě padají až do jezera a jediným možným řešením, jak je obelstít, bylo postavit dlouhé vysuté lávky. Dá se po nich dobře jet, když jejich povrch změkčuje gumový koberec. Atraktivní úsek nás vyplivne nedaleko vlakového nádraží Hallstatt. Cestu dál jsme si prošli včera.

Sjíždíme serpentinami do Sankt Agatha k Halštatskému jezeru.

Zwölferkogel.

...

...

Část trasy okolo jezera vede nad vodou...

...

...

Opět se zastavujeme v Seecafe, ale obsluha v poledne vázne, je plno a tak jedeme nejprve k zavřenému obchodu v Obertraunu a poté rovnou k stanům do kempu. Brzy začne pršet a tak další aktivity vzdáváme. Dokonce i každodenní koupel v jezeře. Dobíjíme elektrokola a mobily z mé prodlužovačky, ktetou jsme si sami zapojili do rozvodu, což se večer nelíbí manželce italského majitele kempu. Máme již nabito a tak ji sbalíme. Zítra začneme nabíjet tajně přes noc a bude klid. Myslíme si, že za 56 € za auto, stan a dvě osoby bychom mohli v Rakousku trochu té energie z Temelína také dostat.

Večer se vrací Luděk se Špagetkou, kteří ráno odjeli autobusem do Gosau, aby vystoupali k slatím Löckenmoos. Vážně těžkou trasu s výrazným převýšením Špagi zvládla, ale dlouhý přechod přes hory k Hallstattu již byl nad její síly. Na zítřek jsem podobnou horskou etapu do Gosau, ovšem bez pomoci busu, naplánoval i nám. Ovšem že pro naše elektrokola.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.