Großer Arber - za posledním sněhem na nejvyšší vrchol Šumavy

Großer Arber - za posledním sněhem na nejvyšší vrchol Šumavy

Udělat si odpolední vycházku na nejvyšší horu Šumavy v polovině dubna rozhodně nemusí být úplně dobrý nápad. Zvláště když letošní dlouhá zima obdařila hraniční vrcholy neobvykle vysokou nadílkou sněhu. Proto se snažím přesvědčit syna Lukáše, aby si pro jistotu vybral s kámoši jiný cíl. Samozřejmě marně...

R. "Tak co Lukáši, šli jste na Velký Javor od Brenneru, jak jsem vám doporučoval?"

L. "Nešli, dojeli jsme až k Velkému Javorskému jezeru, které bylo ještě trochu zamrzlé, a odtud stoupali nahoru po značce."

R. "Nahoře asi bylo dost sněhu, ne?"

L. "Nejen tam, i dole v lese ho leželo dost. Stoupali jsme po značce a dost se bořili. Občas jsme propadli i do potoka. Bylo to dost náročné."

R. " To jste se pořád drželi značky?"

L. "Za prvním vrcholkem (Stallriegel) jsme ji ztratili a šli přímo prudkým svahem na vrchol Javoru. Dost to na zmrzlém sněhu klouzalo."

R. "No, ani se nedivím, jít tam v lehkých teniskách. To mohlo jít o život. Stačilo by, kdybyste narazili na nějakou zledovatělou plotnu..."

L. "Spíš jsme se bořili. Na vrchol jsme vylezli skalami, co jsou nad kaplí. Shora nám fandilo pár Čechů, jinak na Javoru skoro nikdo nebyl. Ještě pár lyžařů nad sjezdovkou."

R. "A měli jste vůbec čas se po vrcholu Velkého Javoru porozhlédnout? Má pět podobně vysokých kamenných vrcholků..."

L. "Čas jsme měli a něco jsme prošli. Došli jsme o ke kříži na nejvyšší bod."

R. "Sjezdovkou jste sešli dolů na cestu? Po té byste se vrátili k autu u jezera pohodlně."

L. "Sklouzávali jsme až na značenou stezku a tou sestoupili. Celý sestup nám trval jen hodinu, ale celkem jsme šli pět hodin. Přitom na mapě je to kousek."

R. " Ani se nedivím. Kdybyste zabloudili, mohli jste tam v lese přenocovat."

L. "Jo, málem se nám to povedlo. Shora jsme začali klesat nejdřív k Malému Javorskému jezeru, než jsme omyl zjistili.... Docela mě bolí nohy, bylo to náročný..."

R. "Hmm. Já bych tam v dubnu nešel. Znám to, jak pomalu se brodí sněhem, kterým se člověk propadá po kolena. Zažil jsem to nedaleko Velkého Javoru, když jsme šli z Ostrého na Svaroh. Tak unavenej jako tehdy jsem snad nikdy nebyl."

L. "Byl to dobrej zážitek. Asi příště pojedeme na vyšší kopce, někam do Alp..."

R. "V teniskách :-) ?"

Stallriegel (1232 m n. m.)...

Velký Javor (Großer Arber, 1456 m n. m.) - nejvyšší vrchol Šumavy...

Velké Javorské jezero.

Geigenbach.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.