Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Fotky Půltuctů s nejvíce hlasy (květen - prosinec 2018)

vydáno 15. května 2019 – napsal Rony – žádný komentář

Ohlédnutí za fotkami "Půltuctů", které Vás nejvíc oslovily od jeho vzniku v květnu loňského roku, do konce roku 2018. Znovu se můžete pokusit vyzdvihnout fotku s nejsilnějším příběhem, či jen tu, která se Vám nejvíc líbí.

Znovu se můžete začíst do povídání, doprovázející jednotlivé fotky. Ty získávají v Půltuctu hlasy průběžně a proto se několikrát stalo, že se pořadí na čele proměnilo, právě díky nově přibývajícím kliknutím. Těch již u starších Půltuctů jsou stovky.

Vybrané fotky s příběhem měly nejvíce hlasů k 15. 5. 2019.

1. Barvy Budvaru (květen 2018)

Při čekání na večeři v restauraci na Rejvízu jsem si krátil čas variabilními abstraktními kreacemi, kde hlavní téma hrálo přede mnou postavené pivo značky Budvar a můj mobil.

Snažil jsem se zachytit hospodskou "náladu" a vznikla i tato zajímavá dělová koule, plná třaskavého zlatavého moku.

...

2. Jak zešílet v divočině (červen 2018)

V nedávném článku o treku Trojmezím jsem se zmínil o knize Raději zešílet v divočině, na kterou mě upozornila sestřenka Eva. Rozhodl jsem se ji koupit a nyní si budu číst o lidem, samotářích, snad poustevnících, kteří vyměnili vymoženosti a pohodlný městský život za samotu, mnohdy dřinu a boj o přežití.

Již první rozhovor je velmi zajímavý. Osobní nezištná zpověď meteorologa z Churáňova, básníka a člověka potácejícího se mezi realitou a sněním, se sklony k depresi, míří trochu i na mne. Také jsem si prošel po rozhodnutí přítelkyně začít nový život svým peklem, a vím, že z něho vám nikdo nepomůže.

Serotonin, látka určující dobrou náladu, mne uvrhla do stavu, kdy jsem nemohl dlouhé týdny spát, jíst, číst, řídit auto i pracovat. Nechce se vám žít a v podstatě pomalu umíráte. Kdybych to nezažil, nikdy bych nevěřil, že se mohu ve spánku propotit tak, že se probudím od hlavy k patě mokrý, v louži potu, a to hned několikrát za noc.

Z podobných stavů dobře pomůže chemie a dnes antidepresiva berou i ti, kteří je nepotřebují. Já léky vysadil hned, jak to bylo možné.

Důvod proč tohle píšu je, že i ze mne se nyní stává podobný samotář. Na jaře jsem se přestěhoval na chatu a Šumava se stává stále častěji můj druhý domov. Jasně, žiju v pohodlí, které by mnozí samotáři z knihy zavrhli. Na dostřel civilizace. Přesto sám.

I já můžu několik dnů mluvit jen s ptáky, stromy, kameny.

A tahle moje samota je stále víc inspirující a příjemná. Přemýšlím, kdy už si konečně vezmu stan pro jednoho, který jsem si před třemi roky koupil, spacák, a vyrazím se jen tak toulat krajinou.

Možná mě v ní čeká "zešílení", ale spíš jen klid, volnost a důkladné pročištění hlavy. Básníci potřebují inspiraci...

Městu

V kontrastu s lidským přelidněním

a ve světě tak sprostém

jen meluzína je mým hostem.

. . .

Zahlédnout svého vraha

v té šílené vřavě těl,

kdo z nás by chtěl,

asi nikdo..., jistě,

já dál budu svým idiotem

na odlehlém místě.

...

3. Hádanka (červenec 2018)

Abstrakty zkreslují realitu až do stavu, kdy jen autor ví, co fotku vytvořilo. To však u podobných výtvorů není důležité. Podstatný je výsledek.

Pokud bych měl vybrat název fotky pro galerii v Louvru, dal bych ji název "Granátové jablko".

...

4. Leknín kvete /• - ••/ (srpen 2018)

Učit se dnes morseovu abecedu asi nemá valnou cenu. Snad jen známé S-O-S zůstalo zachováno v našem podvědomí. Přesto pokud na rybníku spatřím rozkvetlý leknín, hned se mi vybaví poučka písmene L.

Je jen málo rostlin, které se mohou honosit krásou, kterou oplývají právě květy leknínu. Původně jsem si chtěl počkat na působivé podvečerní slunce, ale co když se květy na noc zavírají?

...

5. Setkání u Hauwaldské kaple (září 2018)

Když se nás starších někdo zeptá, jestli bychom chtěli zvovu žít svůj život, často říkáme "ano, ale se zkušenostmi, které máme nyní...", či "jistě, ale radši bych vynechal(a) školu..."

Přitom dobře víme, že jsou to jen řeči. Jak rádi bychom byli znovu malými dětmi, i bez lety posbíraných zkušeností, i bez vystudovaných škol.

Je divné vědět, že když odejdeme z tohoto světa, vše bude dál plynout a my se již nic z budoucnosti nedovíme.

Nebo je to přece jenom jinak a naše duše, naše vědomí bude dále existovat bez našeho těla?

Nebo naopak reálného neexistuje vůbec nic a my jsme stvořeni programem v matrixu? Vždyť těch jeho chyb si nelze nevšimnout.

...

6. Mezi horami (říjen 2018)

Lidé bohužel nemají křídla jako ptáci. Aby mohli spatřit krajinu z velké výšky a musí se na místa dalekých rozhledů dostat po svých.

To s sebou nese jisté útrapy, ale také dokonalé splynutí s přírodou. Odměnou pak jsou často pohledy, co vás nadchnou.

Hora Traunstein (1 691 m), kterou mají Jihočeši nadosah, takové pohledy do modravých dálek k vysoko vystupujícím alpským štítům poskytuje. Výstup na strážce Solné komory však není zadarmo.

...

7. Nostalgie (listopad2018)

I tato fotka nese nádech podzimní nostalgie. Kamenná boží muka napohled studí a rozptýlená mlha kolem zvýrazní samotu těchto dnů.

Nezbývá než pořádně roztopit kamínka, nalít si do horkého čaje trochu rumu a zahřát se přímo u nich. I tyhle chvíle mohou být příjemné, když není kam spěchat.

...

8. Achtung Grenze! (prosinec 2018)

V době, kdy se toulání po horách stává poněkud problematické a noci velmi dlouhé, zbývá mnoho času na vzpomínky. Dříve to znamenalo popíjení vínka či oblíbené finské vodky s džusem při pravidelném podzimním setkání, a především promítání diapozitivů, vždy pouze s horskou tématikou. Tehdy jsme se k moři jezdili z vysokých hor jen umýt.

Brzy uplyne dlouhých třicet let od chvíle, kdy se rozhodlo, že budeme demontovat ploty železné opony, která nás na Šumavě tolikrát zastavila. Každá jízda do Černého Kříže či Železné Rudy znamenala kontrolu občanek a malý, trapný výslech. Turistické značky končily daleko před hranicí s Rakouskem a Německou spolkovou republikou. Bylo nám to málo.

Není divu, že naše radost ze změny tuhého režimu byla tehdy obrovská. Konečně jsme mohli vyjet do blízkých Alp, jejichž vrcholky jsme občas zahlédli ze šumavských kopců. Svoji štědrou náruč nám ale konečně otevřela i milovaná Šumava. Objevovali jsme její nejcennější a nejhezčí partie.

Vzpomínky na tuto dobu by vydaly na slušnou knihu, protože zážitků z příhraniční Šumavy bylo přehršel. Mnohé jsme sami poznali, a mnohé vyčetli z knih, které začaly popisovat historii v nezkreslených barvách.

Jeden z momentů, co se mi navždy vryl do paměti, pochází z prvního jarního putování po hranici mezi Roklanem a Luzným. Na rozcestí u Modrého sloupu zde mezi smrky zářil papírový karton s nápisem "Achtug Grenze", s umně vykreslenou místní realitou, kterou byla železná opona na české straně území. Vím, že jsem měl velkou chuť si tuto raritu odnést. Nakonec jsem to neudělal a pouze ji zvěčnil na diapozitiv.

Ten časem ztratil na barvě, na aktuálnosti, ale nic na svém sdělení, z něhož ještě dnes přejde mráz po zádech. Nechci již nikdy svět rozdělený studenou válkou, která jako by se snažila znovu vylézat ze svého mělkého hrobu. Básníci ticha by o tom mohli vyprávět...