Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Expedice Norsko 2015, část osmá

vydáno 3. dubna 2016 – napsal Navarro – žádný komentář

Náš druhý víkend v Norsku věnujeme téměř bezvýhradně horám. Po sobotním výstupu na Galdhøpiggen strávíme i druhý víkendový den v národním parku Jotunheimen, a opět to bude jedna z nejoblíbenějších horských túr v celém Norsku – zamíříme na hřeben Besseggen, který je turisticky atraktivní díky své ojedinělé poloze mezi dvěma různobarevnými jezery.  

9. den (neděle)

Ráno se probouzíme celkem včas, postupně vylézáme ze stanů v sedm hodin. V kempu již naštěstí nepanuje tak třeskutá zima jako večer.

Při odjezdu z kempu nám trochu poprchává, a tak Honza, který dnes drží štafetový kolík řízení, zapíná stěrače. V tu chvíli si všímáme, že za předním sklem máme nějaký podlouhlý oranžový lístek.

Text na lístku je pouze v norštině, nějakou dobu nám trvá, než ho rozluštíme. Vypadá to, že po nás někdo žádá zaplacení parkovného na nějaké recepci. Nic konkrétního, žádná částka ani místo nejsou uvedeny, jen naše poznávací značka. Že by to bylo to mýto, které jsme měli platit včera na Spiterstulenu, ale nikdo ho po nás nikde nechtěl? Autoři poplatku by určitě měli zapracovat na srozumitelnosti a zřetelnosti upozornění, jinak na tom parkovišti moc nevyberou…

Vracet se až na Spiterstulen se nám již nechce, přišli bychom tím o hodně času, a tak věc řešíme jinak – Honza vystrčí lístek za jízdy z okna a počká, dokud se v dešti neroztrhá.

Norští bohové nám tento hřích chtějí hned vzápětí vrátit. Stočili jsme se od jezera Vågåvatnet na jih, odkud vede až téměř k Besseggenu nepříliš široká silnice, a na jednom místě v táhlé zatáčce potkáváme kamion jedoucí po prostředku přímo proti nám. Asi máme málo výraznou barvu, neboť jeho řidič si nás očividně nevšímá a suverénně se drží stále ve středu; Honza naštěstí včas strhává auto částečně do příkopu a vyhýbáme se tak čelní srážce, která by nevyhnutelně přišla. Rozhodně v Norsku nespoléhejte na to, že vzhledem k přísným předpisům jezdí každý slušně, v okolí Jotunheimenu už jsme byli málem smeteni podruhé.

Zastavujeme na okraji asi 6 kilometrů dlouhého jezera Øvre Sjodalsvatnet a pořizujeme prvních pár fotek z tohoto dne. Již jsme velmi blízko Besseggenu.

No schválně, myslíte si, že nás ten kamioňák opravdu neviděl?

Kolem desáté hodiny přijíždíme k okraji jezera Gjende přímo pod Besseggen, dál už to autem nepůjde. Zjišťujeme, že parkovné na zdejším velkém parkovišti stojí 100 NOKů, tedy zhruba 300 Kč, což nám přijde na jeden den poměrně hodně. Snažíme se tedy najít nějaké jiné místo, kde bychom mohli nechat auto bez nutnosti platit takovéto výpalné.

Bohužel musíme konstatovat, že o výběr parkovného se zde umějí postarat daleko lépe než na Spiterstulenu. Všechny naše pokusy zaparkovat někde jinde v okolí ztroskotávají, jako například zde, turista zkrátka nemá jinou volbu.

Se skřípěním zubů se tedy vracíme k jezeru Gjende a místnímu výběrčímu platíme příslušnou částku. Je tady dost zima, a když potřebujete na toaletu, zaplatíte opět; první dojmy z místa nic moc.

Jezero a okolní krajina nám nicméně počáteční dojmy brzy spravují. Jezero Gjende má na délku asi 18 km a funguje na něm lodní doprava, pomocí níž se dá dostat například k chatě Gjendebu na jeho opačném konci.

Vzhůru na Besseggen! Jedním z jezer, která tento hřeben obklopují, jak bylo zmíněno, je právě jezero Gjende, druhé jezero uvidíme až za delší dobu.

Klasickou hádanku dnes asi vynecháme, naše auto je schované někde za terénním stupněm.

Naše túra začíná ve tři čtvrtě na jedenáct těsně pod 1000 metry nad mořem a hned ze začátku opět bojujeme s velkým stoupáním. Už po pár minutách jsme vysoko nad parkovištěm.

Jdeme po široké, kvalitně zpevněné cestě. Zatím žádný sníh.

První parádní výhledy na jezero Gjende na sebe nenechávají dlouho čekat. Obdivujeme jeho krásnou azurovou barvu.

Už nám ani nepřijde divné, jak se z jezera prudce zvedají vysoké hory. V Norsku naprostá samozřejmost.

Tradiční hádanka se nakonec přece jen bude konat i dnes, můžete si vyzkoušet svoji bystrozrakost. Schválně, kdo na fotce najde naše zelené auto?

Druhý konec jezera zatím nemáme šanci spatřit, neboť je schovaný za zatáčkou.

Norsko nám během stoupání ukazuje i svou botanickou krásu.

Směrem do kopce toho jinak není moc k vidění.

Jezero je sice hodně dlouhé, ale velice úzké, v nejširším místě má pouze jeden a čtvrt kilometru.

Nejprudší část stoupání si dnes užíváme právě na začátku. Brzy budeme na hřebeni, kde se už tolik nenadřeme.

Po včerejším výstupu na Galdhøpiggen nám ovšem dnešní túra nijak mimořádně těžká nepřipadá.

Cizí námaha se vždycky dobře fotí…

Kousek za námi vytrvale stoupají čtyři postarší japonští turisté, před chvílí jsme je předběhli. Známe je už ze včerejška, zvěčnili jsme si je již na pár fotkách z Galdhøpiggenu.

Mraky jsou dnes doslova fascinující.

Hřeben je hodně skalnatý a suťovitý, jedno místo během výstupu dokonce jistí řetěz.

Nutno dodat, že toto zajištění má svůj smysl.

Michal hodil batoh na břicho, což je zřejmý signál, že již začala odpočinková část túry.

Kdo rád chodí po kamenech, přijde si tu na své.

Další hra s mračny

Tamhle asi trochu prší...

Detail místních lišejníků

Narážíme také na několik menších sněhových polí, ale proti včerejšku je to téměř nic.

Další krátký lezecký úsek

Nyní jsme již definitivně nahoře na hřebeni Besseggen. Ten nás vítá hodně silným větrem a chladným počasím.

Aby byla představa o počasí přesnější – někteří z nás si uvědomují, že je třeba se přiobléci, až v momentě, kdy už na větru po pár stovkách metrů téměř zmrzli. Nějaký komfortní prosluněný pochod to tady opravdu není, i když by to tak podle fotek mohlo vypadat.

Jezero Gjende je okolo 700 výškových metrů pod námi.

Na opačné straně máme možnost poprvé zahlédnout jezero Bessvatnet, bez něhož by Besseggen nebyl Besseggenem. Časem ho uvidíme mnohem lépe.

Pohled směrem k parkovišti, v pozadí říčka Sjoa vytékající z jezera. Ta vytváří v členité krajině pohoří Jotunheimen spoustu malých i větších jezírek.

Věřte tomu nebo ne, i v těchto zabijáckých podmínkách kvetou kytičky. A mezi kameny čile pobíhají pavouci…

Po asi tři čtvrtě hodině pochodu skoro po rovině se dostáváme na nejvyšší vrchol Besseggenu, Veslfjellet (1743 m). Jeden z důvodů, proč je zde postavena obrovská kamenná mohyla, je nasnadě – jde o významné závětří pro odpočívající turisty.

Pohled zpět na kamenitou pláň, po které jsme přišli. V takto otevřeném terénu se člověk nemůže divit tak silnému větru. Horší povětrnostní podmínky než zde jsme možná v Norsku ještě nezažili, člověk sotva dokáže jíž rovně.

S tím, jak jsme se přehoupli přes nejvyšší vrchol Besseggenu, začínáme vidět i druhý konec jezera Gjende. Zároveň přichází dlouhý úsek mírného až středního klesání.

Poprvé máme obě jezera v jednom záběru. Zde jsme se asi původně měli sejít a rozhodnout, zda a jak moc chceme jít dále, nicméně události nakonec dostaly volnější průběh.

První pořádný pohled na jezero Bessvatnet. Ta modrá barva opravdu není nijak dodatečně zvýrazněná…

Turistická stezka začíná výrazněji klesat a naše ze včerejška unavené nohy se nemůžou dočkat, až budou za chvilku stoupat při cestě zpět. To se ovšem týká jen dvou Honzů, třetí Honza s Michalem to v těchto místech zapíchli a počkají, až se zbytek výpravy turisticky dovyřádí.

Jezero Bessvatnet je o poznání menší než Gjende, zhruba trojnásobně, na druhou stranu ho vidíme více zblízka vzhledem k jeho vyšší nadmořské výšce.

Fotografie východní části jezera Gjende pořízená sedící částí výpravy.

Chodícím fotografům se mezitím daří dostat do jednoho záběru stále více z obou jezer. Na těchto pohledech je úžasné, jak rozdílné barvy jezera mají – tmavě modrá barva Bessvatnetu je pro zdejší jezera celkem typická, azurovou barvu jezera Gjende má potom na svědomí hlína zanášená přitékající vodou z ledovce.

Přichází zlatý hřeb dnešní výpravy – z tohoto místa už je vidět proslulý úzký předěl mezi jezery. Ač se to nemusí zdát, výškový rozdíl jejich hladin dosahuje téměř 400 metrů.

Krása Besseggenu tak, jak ji vidí kamera GoPro.

Máme klasickou fotku Besseggenu, širokoúhlou také, tak tady je do sbírky ještě pořádné panorama, pořízené asi z trochu jiného místa.

Nevýhodou Besseggenu je, že patří mezi nejvyhledávanější treky v Norsku, jak bylo naznačeno v úvodu. Setkáváme se zde tedy opět s velkými davy turistů. Většina jich zřejmě proudí proti nám – předpokládáme, že se tito lidé typicky nechali odvézt lodí na druhý konec stezky a hřeben tedy přecházejí jen jednou, směrem do Gjendesheimu.

Pohled zpět směrem k parkovišti.

A zatímco se dva Honzové dřou zpátky, Honza s Michalem si užívají parádní posezení stranou největšího turistického ruchu.

Po opětovném shledání ve dvě hodiny děláme na památku klasické selfíčko. Je nám stále docela zima…

Občas si tu člověk přijde spíš jako na Václaváku než na horském hřebeni. Bohužel je neděle...

Vzhůru do mlhy.

Znovu jsme se přehoupli přes nejvyšší vrchol Besseggenu a teď nás čeká již jen klesání.

Cesta je tu kvalitně prošlapaná a dobře značená, takže nehrozí, že bychom z ní sešli.

Množství turistů, kteří se pletou do cesty, je trochu nervující, a tak je předbíháme a předbíháme. Postupně se náš sestup mění v jakýsi šílený úprk dolů cestou necestou, což nás velice baví.

Z kamenitého hřebene a ostrého větru jsme se již dostali pryč a zbývá jen závěrečné prudké klesání k parkovišti. Elánu máme ještě dost, takže rozhodně nezpomalujeme a zejména poslední stovky metrů doslova sbíháme. Některým z nás za dnešní sestup vydatně poděkují kolena, ale byla to opravdu zábava.

Díky svižnému tempu se dostáváme k autu již v půl čtvrté. Dolů jsme přišli právě včas, vítr se zvedá i v nižších polohách a zřejmě přichází déšť.

Honza dorazil k jezeru jako první, čekání si zkrátil mimo jiné focením dalších „selfíček“. Na jezeře se ve větru dělají takové vlny, až si člověk připadá jako někde u moře.

Naposledy se kocháme pohledem na jezero a vydáváme se na další přejezd autem, čeká nás dnes ještě něco přes sto kilometrů. Na cestu nám hraje již snad po sté Michalův playlist z mobilního telefonu – jiný telefon nám k autu nejde připojit, a tak pořád sjíždíme ten jeho, dokud se nám zcela nezažere do mozku.

Projíždíme oblastí četných jezer a jezírek dále na jih. Krajina je stále dost pustá, jsme pořád vysoko.

Ve vesnici Beitostølen se krátce zastavujeme na nákup pár drobností; nutno říct, že v místním Intersparu by člověk zmrzl daleko dříve než venku, kde přitom dvakrát teplo není. Poté opouštíme hlavní silnici a zkratkou přes lesy se stáčíme na západ, kde pokračujeme po jiné hlavní silnici dále směrem zpět do oblasti fjordů.

Cestou míjíme například malebné jezero Vangsmjøse, ale také dlouho jedeme okolo obrovského staveniště, nejspíš se napříč zdejším údolím buduje nová dálnice.

Jako vhodné místo k táboření na divoko jsme si dnes vytipovali poklidnou a malebnou zemědělskou vesničku Mo, která leží stranou hlavního tahu pár kilometrů před Lærdalským tunelem, nejdelším silničním tunelem na světě, jenž si chceme nechat až na zítra. Projíždíme vesničkou a hledáme místo, kde bychom se mohli usídlit.

Bohužel záhy zjišťujeme, že jakákoliv rovina v tomto údolí je zabrána civilizací, a ostatní plochy jsou vesměs velice nerovné, jak je v Norsku typické. Zkoušíme tedy štěstí na nepříliš hezké cestě vedoucí kamsi do hor za vesnici, kde by už tolik civilizace být nemuselo.

Nemáme ale moc štěstí, narážíme na další staveniště. Zde asi místo na spaní nenajdeme, leda že bychom si chtěli ustlat na suti a ráno se třeba nechat probudit bagrem.

Po pár nesnadných stovkách metrů až kilometrech se tedy vracíme, zkusíme ještě důkladněji prozkoumat vesnici Mo a vůbec celé okolí. Jelikož jsou ale zdejší silničky uzounké a většinou pořádně nikam nevedou, jsme občas nuceni se někomu otáčet téměř na dvorku a lidi po nás pak divně koukají, co to tady ti Slováci vyvádí.

Po asi hodince hledání, již plni beznaděje, ovšem narážíme na to, co jsme celou dobu potřebovali – polní cesta odbočující ze silnice doslova a do písmene nikam, totiž na rovný a útulný plácek schovaný v malém lesíku; kdybychom si místo k dnešnímu noclehu mohli předem objednat, nedokázali bychom vymyslet lepší. V půl osmé tedy konečně rozbíjíme tábor.

Na plácku obklopeném břízami a květinami se rychle zabydlujeme. Nedaleko se sice nachází pár obydlí, ale zdá se, že nikomu nevadíme – ono sem ani není pořádně vidět.

Jak se postupem času dostáváme více na jih Norska, tma padá stále dříve, dnes již v půl jedenácté večer. Po pár dnech strávených více na severu nám to přijde podivně brzo, ale možná je to dáno i polohou v hlubokém údolí – svahy se zde na všechny strany prudce zvedají od našich padesáti metrů nad mořem až někam k 1300 metrům a výše.

Túra na Besseggen nám dala docela zabrat, a tak budeme mít i dnes kvalitní spánek. Další vydařený den je za námi, na viděnou zase zítra.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!