Expedice Norsko 2015, část jedenáctá

Expedice Norsko 2015, část jedenáctá

Úterní výpravu na Trolltungu nám překazilo počasí ještě dříve, než vůbec začala, ve středu se tedy k jednomu z nejznámějších turistických cílů Norska pokusíme vyrazit znovu. Počasí by nám tentokrát mělo přát, takže doufáme v úspěch; případné odložení o další den by znamenalo zásadní změny v připraveném harmongramu.

12. den (středa)

Vstáváme v šest hodin, tentokrát nikoliv do deště, jako tomu bylo včera. Naopak to vypadá, že počasí dnes vyjde parádně. Na ovesnou kaši se ráno opět nedostalo, snad příště.

Kemp opouštíme před osmou hodinou, dnes žádné zbytečné zdržování. Chceme být na Trolltunze co nejdříve, ještě před tím, než se tam začnou valit davy lidí.

Podruhé během dvanácti hodin vyjíždíme pod Trolltungu. Na fotce vesnice Tyssedal a samozřejmě Sørfjorden, vše z jedoucího auta.

Před půl devátou už se Michal spokojeně prochází po parkovišti, kde začíná výstupová trasa na Trolltungu. Je zřejmé, že dnes půjde vyloženě o masovou záležitost, snad bude alespoň okolní příroda stát za to. Asi bude, jinak by sem tolik lidí nejezdilo.

Na začátku padá návrh zdolat úvodní část stoupání po těchto schodech. Nicméně při bližším pohledu je vidět, že zdejší lanová dráha už asi není, co bývala, takže radši použijeme standardní trasu.

Výstup zahajujeme v půl deváté. Prvních zhruba 400 výškových metrů vypadá přesně jako na této fotce – jeden člověk za druhým a prudké stoupání nízkým lesíkem po schodech…

… či po rozblácené pěšině, která evidentně není připravena na takový nápor. Bláto je navíc ještě umocněno včerejšími přeháňkami.

Občas máme možnost zahlédnout jezírko Vetlavatnet, u něhož jsme začínali, a jezero Ringedalsvatnet v pozadí, které bude v podstatě celá túra obcházet ze severní strany. Hladina Ringedalsvatnetu leží standardně v nadmořské výšce 464 metrů, ale může dost kolísat vzhledem k hydroenergetickému využití.

Honzovo botky po úvodní půlhodince

Lidé rozptýlení v lesíku. Nejúmornější část stoupání máme naštěstí již za sebou, následují přijatelnější úseky, nikoli však méně blátivé.

Počet návštěvníků Trolltungy prý mezi lety 2009 a 2014 vzrostl z 500 ročně na 40 000 ročně. Odhad za rok 2015 si na základě dnešního pochodu udělat netroufáme, ale můžeme konstatovat, že asi tak každý dvacátý návštěvník je Čech.

Nyní nás čeká rovnější úsek vedoucí krajinou mokřadů a nesmělých vodopádů.

K jezeru Ringedalsvatnet už nedohlédneme. A to bude platit i několik následujících kilometrů.

Díky milé krajině nás pomalu opouští úvodní rozčarování z davů turistů, svátečních horalů a podivínů zdolávajících jedenáctikilometrovou stezku v jarmilách.

Potok

Na kvalitu značení si nelze stěžovat. Ale i kdyby cesta nebyla značena vůbec, stačilo by následovat ostatní a k cíli bychom také došli.

Trasu doplňují velice výstižné cedule s vyobrazením výškového profilu celé stezky. My jsme teď zhruba někde na dvou kilometrech, máme za sebou hodinu chůze.

Jeden ukázkový mokřad. Tato Hardangervidda je trochu přívětivější než ta, kterou jsme zažili včera. Na území samotného národního parku se dnes opět nedostaneme, ale krajina je i přesto divoká až dost.

Tady začíná druhé velké stoupání.

Místy je to opravdu makačka, ovšem úvodní schody byly asi přece jen náročnější.

Ohlédnutí zpět, po pár dlouhých minutách funění. Hezké ranní počasí bere pomalu za své...

Již nemusíme tolik kličkovat mezi bahnem a kameny.

Další velké ohlédnutí

První sněhové pole

Pak chvíli jen čistý kámen

Troll nám hlásí, že máme za sebou čtyři z celkových jedenácti kilometrů, podobnou ceduli tedy potkáme ještě několikrát. Ačkoliv jsme většinu stoupání už zdolali, na Trolltungu půjdeme ještě pěkně dlouho.

Tady nahoře (cca na 1200 metrech) už je oproti parkovišti o poznání chladněji.

V členité krajině se vytváří spousta jezírek od tajícího sněhu.

Jak vidíte, řady turistů jsou teď poněkud řidší než při úvodním stoupání.

Kamenné zátiší

Již se opět můžeme kochat strmými svahy obklopujícími jezero Ringedalsvatnet. Skály v pozadí mají nádhernou kresbu.

Honza to dneska se snídaní asi trochu přehnal…

Už jsme za půlkou, zbývá nám již jen pět kilometrů.

Dostáváme se do míst, odkud je vidět východní konec jezera. Skály tyčící se nad jezerem nás budou fascinovat ještě hodně dlouho.

Je libo širší záběr?

Jak je vidět na oblečení, opět se trochu ochladilo.

Terén začíná být po delší době opět členitý.

Krásně azurová barva jezera působivě kontrastuje se zelenou trávou.

Půda pod našima nohama je teď horší než kdykoliv předtím, všude spousta bláta. Občas jsme nuceni vzdálit se poměrně daleko od vytyčené cesty, jen abychom někde nezapadli až po kotníky. Kdyby zde neprošla každou hodinu stovka lidí, asi by cesta vypadala lépe…

Počasí je čím dál mlžnější a chladnější. Jestli se oblačnost nezvedne, z Trolltungy neuvidíme nejspíše vůbec nic.

Ne že by ale mlžná krajina byla zcela nezajímavá.

Cesta se začíná podezřele stáčet doprava, cíl se blíží…

… ale v dohledu ještě není.

Z krajiny teď všude čouhají skály a přibylo i sněhových polí.

Poslední stovky metrů vypadají takto.

Do Trolltungy už nám zbývá jen pár minut. Počasí je tu tak zlé, že už to ani ta cedule nevydržela…

Že už bychom byli u Trolltungy? Sice ji ještě nevidíme, ale davy postávajících lidí napovídají, že tam někde dole bude.

Honza objevuje vyčnívající kámen. Nikdo v okolí o něj ovšem nejeví zájem, to asi nebude Trolltunga. Pracovně to pojmenovává „malá Trolltunga“ a raději se od tenkého výběžku drží dál, nevypadá moc pevně.

Toto už je skutečná Trolltunga neboli Trolí jazyk, šli jsme sem asi čtyři hodiny. Najednou nám počasí zase přeje – mraky se zvedají a nám se otevírají pohledy na skoro celé jezero.

Jsme převážně natěšení na to, až si na slavném kusu skály uděláme společnou fotku. Když ale zjišťujeme, jakou frontu bychom museli vystát, naše plány berou dost rychle za své. Je tu navíc zima a fouká, takže čekání musí být o zdraví.

Je obdivuhodné, kolik lidí je ochotno ujít náročný 22kilometrový trek jen kvůli Trolltunze.

Východní konec jezera máme odtud zakrytý.

Banánová slupka v louži

Honza se nestydí a ochotně ukazuje své svalnaté tělo všem návštěvníkům Trolího jazyka.

Vyfotili jsme české manžele a nyní můžeme vyfotit i sebe. Nenechte se zmást, tohle není na Trolltunze, nýbrž kousek opodál. Je dobré vidět, že na Honzovi chvilkové podchlazení nenechalo žádné následky.

Stačí zajít kousek za Trolltungu a hned má člověk mnohem víc klidu.

Mezitím se lidé fotí…

… fotí ...

… a fotí. Až dosud všichni lidé focení přežili, což se ovšem pár týdnů po naší návštěvě změnilo a Trolltunga si vybrala první oběť.

Při pohledu na některé návštěvníky se zdá nepravděpodobné, že by byla zároveň poslední…

Na vyhlídce se zdržujeme necelou půlhodinu, pak už je nám opravdu zima. Přes určitá negativa nezbývá než konstatovat, že tu bylo krásně.

Začínáme se vracet, čeká nás stejných jedenáct kilometrů jako dopoledne, jen v opačném směru.

Na Trolltungu stále ještě kráčí zástupy nových návštěvníků.

Další krásná ukázka norské přírody, škoda elektrického vedení, které tento pohled kazí.

Otáčíme se zpět a koukáme naposledy na Trolltungu. Ač s okolními skalami dost splývá, díky pestrému oblečení návštěvníků ji rozpoznáváme téměř okamžitě.

Je snad na této fotce někde něco zajímavého?

Tato paní nezvolila úplně nejvhodnější obuv, a tak byla místy sotva schopná udělat pár kroků. Mezi dnešními návštěvníky Trolltungy nic výjimečného.

Ještě trochu té modré…

Bahénko si musíme pořádně užít, v takovém množství už ho asi jen tak někde neuvidíme.

Jedna z vodních ploch u stezky

Tento výhled už znáte, teď teprve začneme pořádně klesat. Nutno dodat, že fotografovi už kolena delší dobu vypovídají službu a sejít teď na pár kilometrech o 800 metrů níže, to bude zážitek…

První velký svah je za námi. Procházíme znovu půvabnou plošinou posetou četnými jezírky, za pár set metrů začne závěrečné nezáživné bahnité klesání.

Závěrečné bahnité klesání bohužel není nezáživné, ale kvůli bahnu naopak až moc záživné, neustále hrozí pád na ústa či na pozadí. A na schodech si zase užijí kolena...

„Schody na začátku brutální, bahno na hovno, nahoře jako Václavák, dolů schody a bahno o hubu, od půlky zpáteční cesty kolena v hajzlu, na konci horko a totální dojebání.“ (autentický úryvek z Honzova deníku shrnující celou túru). Tak asi tak jsme se dneska měli :-)

Češi na parkovišti. Mít s sebou stůl a židle má bezesporu velké výhody, snad každý nám to musí závidět.

Ještě že jsme všichni šli v kvalitních turistických botách. Jak už jsme naznačili, potkali jsme dnes řadu turistů, kteří se na túru obuli jen do obyčejných sportovních či ještě horších bot; ti v nich měli na konci tak mokro, že už neřešili, jestli jdou blátem nebo po pevné cestě – prostě šli.

Abychom ještě vylepšili naši pověst, kterou jsme si na parkovišti pěstovali v posledních minutách, nastavujeme při odjezdu hlasitost autorádia na maximum a obdařujeme okolní publikum trochou thrash metalu. Poté míříme do kempu, kde jsme strávili předchozí dvě noci, dnes si zde dáme jen sprchu (není to zcela košer řešení, nicméně za sprchu řádně zaplatíme a brzy zmizíme, tak snad nám to cestovatelští bohové odpustí).

Zatímco se střídáme ve sprše, přijíždí nějaký nerudný Němec se svým karavanem. Nejspíše nechtěně parkujeme nějakému jeho kamarádovi na místě. Místo aby slušně požádal, zdali bychom s autem neuhnuli, otevírá okénko a dost nepříjemným tónem se do nás pouští. Není nad příjemné mezilidské setkání.

Je třeba zdůraznit, že i přes tuto příhodu je naše nálada nyní mimořádně dobrá a ještě ji zlepšuje krásné počasí. Po sprše vyrážíme na dlouhou pouť směrem k Oslu, západní části Norska nám budou chybět.

Když řekneme, že počasí je krásné, myslíme to samozřejmě ponorsku.

Včerejší duhu u Låtefossenu se nám zachytit nepovedlo, dnes si to vynahrazujeme. Vypadá to, že tu bývá dost často.

Do Osla se jede převážně východním směrem (nečekaně). Nyní se blížíme k vesnici Håra, kde jsme byli již včera; věrný čtenář našich článků jistě ví, co nás tam čeká.

Vývrtka!

Jezero Røldalsvatnet. Jako by nám Norsko chtělo poděkovat za to, že už odjíždíme, vše je krásně prozářeno sluncem.

Už jsme dlouho netankovali. Automat nám bůhví proč povoluje načerpat jen deset litrů nafty, na víc asi nemáme nárok. Zítra budeme muset na pumpu zas.

Tuto krajinu pořád ještě dobře známe ze včerejška.

Ze známé krajiny nás pak odvádí další bizarní tunel.

To je on.

Hned za tunelem děláme pauzu kvůli krásným výhledům.

Boris #22, the selfie master

Skupinová fotka

Takhle se bydlí opodál.

Vjezd do následujícího tunelu vyfotil Honza pro jistotu desetkrát, neboť i mistr tesař se může někdy utnout.

Bizarní tvary jezera Votna

Ovce skotačící na letním sněhu

Zapeklitá situace v tunelu Haukeli

Po výjezdu z tunelu máme pocit, že jsme přijeli kamsi do ráje. Škoda, že už není čas, abychom si to tu pořádně prošli…

Jezero Ståvatn a jeho modř

Zastavujeme zde aspoň na chvíli.

Zapadající slunce ještě jednou, aby se fotografové nehádali.

Někdo si tu zaparkoval svůj starý Volkswagen a teď tu nejspíše přespává. Trochu obyvatelům auta závidíme, prostředí je tu skutečně krásné. Na nás je tu ale moc zima, teploměr ukazuje okolo 8°C.

O kus dál už je krajina „obyčejnější“. I když už se stmívá, ještě chvíli pojedeme, ať to zítra do Osla nemáme tak daleko.

Kolem deváté se začínáme dívat po vhodném tábořišti, je nejvyšší čas. Hledání není úplně lehké, ale nakonec se už zhruba ve čtvrt na deset spokojujeme s první obyčejnou posekanou loukou u silnice, na kterou narážíme (ve zdejší oblasti docela vzácnost). Nevypadá to, že bychom tu mohli někomu vadit, a auto nám krásně splyne s trávou.

Po zaparkování přichází velký šok – pro samé sluníčko jsme si neuvědomili, jak moc zatím venkovní teplota poklesla. Všichni se hned cpeme do kufru a jako o život se soukáme do všeho oblečení, které najdeme. Kdyby to nebyl nesmysl, přísahali bychom, že je tu aspoň minus dvacet!

Honza zatím zvládá místní teplotu v kraťasech, zahřívá se svižným stavěním stanu.

Večerní pohodička. Pivo dnes není třeba nijak důmyslně chladit, stačí ho prostě vyndat ven.

Večer je obloha téměř bez mraků, zažíváme další krásný západ slunce.

Zatímco Honza, který si vaří sám, zalézá do stanu brzy, ostatní do sebe soukají tuňáka a klepou kosu až do tmy. Kolem jedenácté si pro zahřátí dáváme krátký výběh do kopce a hned na to skáčeme do spacáků, teplo je pro nás dnes večer vzácný artikl. Zítra se probudíme do našeho předposledního rána v Norsku.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

HoHo

HoHo

Pracuji pro globální startupy jako softwarový inženýr a architekt. Kromě zájmu o programování mě baví různé sporty, jako například squash, běh nebo lyžování.

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

9. srpna 2016 21:59

Paulie říká

Díky za článek o Trolltunze, už na ní nemusím Tedy, samotná Trolltunga i její okolí jsou moc pěkné, ale ty davy a bahno, jež nutně na cestě vytvoří, za to nestojí.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.