Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Expedice Norsko 2015, část devátá

vydáno 11. května 2016 – napsal HoHo – žádný komentář

Máme za sebou vydařený víkend v nejvyšším norském pohoří Jotunheimen a nyní nás čeká velký přesun na jih až jihozápad, který jsme ještě o víkendu započali. Sice dnes hodně času prosedíme v autě a projezdíme, ale o to více si toho stihneme prohlédnout. A třeba zase uvidíme nějaký vodopád.

10. den (pondělí)

Vstáváme opět v sedm hodin. V noci nepršelo a celou dobu máme na našem tábořišti krásné bezvětří, opravdu si toto náhodou nalezené místo nemůžeme vynachválit.

K snídani si Honza s Michalem dělají ovesnou kaši. Oba musí mít pořádný hlad, neboť Michal nešetří a zaplňuje ešus až po okraj. Po heroickém výkonu s řadou hlasitých vzdechů se jim daří zlikvidovat třetinu ešusu, zbytek bereme s sebou na další den.

Po možná až moc vydatné snídani balíme věci a vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Jak jsme naznačili v předchozím článku, dnešek zahájíme netradičně prohlídkou technické zajímavosti, totiž Lærdalského tunelu. Ten je od svého otevření v roce 2000 s délkou 24 a půl kilometru nejdelším silničním tunelem na světě.

Tunel umožňuje snadno překonat hory ležící mezi sídly Lærdal a Aurland, které dosahují výšky až okolo 1700 metrů, což je na jedné z hlavních tras mezi Oslem a Bergenem, největšími norskými městy, velmi důležité. Původně se hory musely zdlouhavě přejíždět po klikaté horské silničce; sami se dnes ještě přesvědčíme, jak moc tunel z hlediska pohodlnosti a plynulosti dopravy pomohl. A na závěr jeden milý bonus – protože nikdo nemá zájem na tom, aby se řidiči ve velkém hrnuli do hor, neplatí se za průjezd tunelem vůbec žádné mýto.

Vjezd do tunelu máme téměř za rohem. Na kruhovém objezdu se rozloučíme s mimořádně malebným údolím a mizíme ve tmě.

Průjezd tunelem je opravdu zajímavý zážitek, i když stejně dobře se dá popsat také jako dvacet minut zírání do šedé díry. Aby řidiči v takových podmínkách neusnuli a nesjeli z cesty, jsou krajnice vyznačeny „hlučnými“ pásy, které vás při najetí dost důrazně upozorní, že jste přiliš u kraje (tuto užitečnou vychytávku jsme mimochodem potkávali v Norsku i v ostatních zemích často). Nejzajímavějšími místy v tunelu jsou pak tři odpočívadla rozmístěná v šestikilometrových intervalech – to najednou v šedé díře před vámi začne světélkovat krásně modrá barva a za chvíli se ocitnete v prostorné podzemní jeskyni, kde můžete zastavit a projít se. První odpočívadlo je za námi dříve, než si ho stihneme pořádně uvědomit, ale na jednom z dalších už děláme náležitou pauzu.

Hned na začátek nás překvapuje, jak silná je zde ozvěna – každý průjezd vozu je neskutečně hlučný a každé bouchnutí dveřmi zní jako výstřel z pušky. Snažíme se moc nebouchat.

Odtud jsme přijeli. Modré nasvícení má řidiče uklidnit a umožnit jim odpočinek od tmy – měli by si zde připadat tak trochu jako pod modrou oblohou.

Jedna uměle přebarvená fotka navíc pro zajímavost – takhle to vypadá, když se nasvícení trochu odmodří.

Renault nám tady dole chytá zvláštní odstíny, na chvíli to není náš jasně zelený kamarád, ale tak nějak podivně modro-zelený. Brzy zas nasedáme a pokračujeme tunelem dále.

Nakonec je nutno podotknout, že pro řidiče není průjezd tunelem skutečně nic jednoduchého. Více jak 24 kilometrů rovné jízdy téměř celistvým tmavým prostorem pořádně prozkouší jeho pozornost a míru únavy.

Hned po výjezdu z tunelu se (částečně) podíváme, jak se přes hory jezdilo před jeho otevřením – na kruhovém objezdu za tunelem zahýbáme doprava, projíždíme blízkou vesnicí Aurlandsvangen a pak mnoha serpentinami stoupáme na vyhlídku Stegastein, zatímco si většinu času užíváme fascinující výhledy na přiléhající fjord.

Abychom byli přesní, výhledy si užívají hlavně dva Honzové a Michal – Honza, který dnes řídí, dostává povolení zmáčknout magické tlačítko pro vypnutí ekologického módu a řádně protahuje našeho zeleného parťáka v úzkých horských serpentinách. Na spotřebu pro tentokrát raději moc nekoukáme.

Máme zaparkováno, jdeme se pokochat na uměle vytvořený balkon.

Vyhlídka Stegastein je relativní novinka, stojí tu od roku 2006.

Výhled na vesnici Aurlandsvangen, která je celých 610 metrů pod námi. Drobná oáza civilizace mezi divokými skalami.

Z krajiny čiší neuvěřitelný klid. Užíváme si výhledy na Aurlandsfjorden, jenž je jedním z koncových ramen Sognefjordu, nejdelšího a nejhlubšího ze všech norských fjordů. Dnes po ránu je to samé nej.

Honza už chystá své zařízení na další selfíčko.

Souboj selfie tyčí. Kdopak ji má asi delší?

Po důkladném pokochání ještě využíváme místní toaletu. Honza, jenž dnes řídí, si nějakým způsobem vykoledoval privilegium stát se terčem menšího vtípku (patrně právě za to, že dnes řídí a že nám jízdou bez eko módu zvýšil spotřebu paliva) – jak uvidíte na další fotce, nějakou nešťastnou náhodou se mu na záchodě zabouchly dveře tak, že je několik minut nemohl otevřít.

Ťuk ťuk, cvak, ťuk, cvak, cvak … cvak … … Honzo, jsi tam venku ještě?

Vypadá to, že se nám trochu zhorší počasí… Náladu nám to ale naštěstí nekazí.

Z vyhlídky odjíždíme samozřejmě velmi zvesela. Nicméně, už po chvíli je návrat zpátky do Aurlandsvangenu trochu o nervy, neboť stačí jen tu a tam nějaké auto, abychom museli každou chvíli zastavovat, couvat či se vyhýbat o milimetry. Dvě auta se na této úzké silničce vyhnou pouze na speciálně rozšířených místech. Tady se naplno ukazuje, že Lærdalský tunel byl zřejmě velice dobrý a promyšlený nápad.

Za Aurlandsvangenem pokračujeme v našem dnešním velkém putování na jih. Na konci Aurlandsfjordenu leží vesnice Flåm, kde začíná (či končí) slavná železnice Flåmsbana, jedna z nejprudších a nejmalebnějších tratí na světě. Svézt se nicméně z časových i finančních důvodů neplánujeme.

Hned za Flåmem vjíždíme do dalšího dlouhého tunelu, pětikilometrového. Po výjezdu stíháme v rychlosti zaregistrovat pár „fossenů“ a hned jsme v dalším tunelu, tentokrát jedenáctikilometrovém. Když zrovna nejsme stovky metrů pod zemí, většinou projíždíme nějakým malebným údolím.

Další dnešní zastávku činíme ve městě (oficiálně vesnici) Voss, je třeba konečně odeslat domů pozdravy napsané pod Galdhøpiggenem.

Centrum Vossu

Michal posílá pozdrav mamince.

Z Vossu pokračujeme stále na jih, fotografie byla pořízena u jezera Granvinsvatnet. Za chvíli vjedeme do sedmikilometrového tunelu, na jehož konci si vyzkoušíme podzemní kruhový objezd.

Následuje tento nádherný most přes Hardangerfjord a za ním ještě kratičký tunel s dalším podzemním kruháčem. Druhý z existujících mostů přes tento fjord je vzdálen asi 110 km vzdušnou čarou a jinak zbývá jen drahý trajekt nebo stakilometrové objížďky. Není tedy divu, že si Norové za přejezd mostu účtují 150 NOKů (450 Kč).

Aby byla představa o našich dnešních zážitcích úplná, není možné nezmínit, jakým způsobem se řidič Honza staví k nutným pauzám během jízdy:

„Honzo, zastavil bys mi prosím na záchod?“

„Dobře.“

<po padesáti kilometrech>

„Honzo, ty jsi na mě zapomněl, viď?“

„Jo promiň, tak já ti někde zastavím.“

<po čtyřiceti kilometrech>

„Honzo, já už to nevydržím!“

„Chceš zastavit, jo??“

A jelikož se v tunelech a na mostech zastavuje špatně, čekáme na zastávku jako na smilování…

Pak se jen rozrazí dveře a celá posádka utíká z auta, jako by hořelo. Není tohle náhodou odplata za ranní vtípek se záchodem?

Norské kvítí a norský hmyz

Silnice při tomto fjordu je nepříjemně úzká, ale výhledy opět parádní, dnes je to opravdu vyhlídková jízda, jak se patří. Na fotce je velká „křižovatka fjordů“ – místo, kde se Hardangerfjord větví hned do tří koncových ramen. My se stáčíme k tomu nejvýraznějšímu po levé straně, zvanému Sørfjorden („Jižní fjord“).

Další paráda, vyfocená nedaleko od předchozího výhledu poblíž vesnice Kinsarvik.

A v Kinsarviku se nakonec zastavujeme na oběd, neboť toto krásné místo k posezení přímo vybízí.

Při obědě se kocháme zhruba takovýmto výhledem.

A také takovýmto.

Teplá polévka k obědu bodne. Možná jsme ji ale ohřáli až moc, chudák Honza teď ani nevidí, co jí.

Místní trajekt, který bude za chvíli nejspíše vyjíždět, má právě otevřenou záď a čeká, kdo se nalodí.

Ke koupeli v norském moři jsme se pořád ještě nedostali, do pobřežních vod zatím nahlížíme jen takto nesměle.

Nyní přejíždíme podél východního pobřeží Sørfjordenu až k jeho špičce na jihu, fjord je dlouhý asi 38 kilometrů. Druhý břeh je skoro celou dobu vzdálený méně než dva kilometry, ale autem by se tam jelo opravdu dlouho.

Škoda, že není trochu lepší počasí. Také se nám nepodařilo vyfotit žádnou z ovocných zahrad, kterých je při tomto fjordu plno.

Projeli jsme město Odda, jež okupuje špičku fjordu, a nyní jedeme dále na jih podél neméně líbivého jezera Sandvevatnet. Nebojte se, že bychom vás o něco ošidili, do Oddy se ještě vrátíme.

Fossen! A hned naproti kemp, tam dnes ještě zajedeme.

Zhruba čtrnáct kilometrů za Oddou zastavujeme, neboť jsme dorazili k poslednímu z našich dnešních cílů. Překvapivě to bude vodopád, tentokrát jeden z nejznámějších, nesoucí název Låtefossen. Nepatří sice v rámci Norska mezi žádné velikány, vysoký je pouhých 165 metrů, ale jeho výška není hlavní důvod, proč se na něj lidé jezdí dívat.

To je on.

A to je taky on.

Teď už je všechno jasnější.

Z jezera Lotevatnet, ležícího kdesi nahoře, vytékají současně dva proudy, které se spojují těsně před tím, než vodopád podteče silnici.

Silnice je vedena po starém šestiobloukovém kamenném mostu. Přejít ho vyžaduje velkou odolnost vůči vodě, která se rozprášená ve vzduchu valí do všech směrů.

Zatím proto fotíme převážně z uctivé vzdálenosti, z parkoviště při říčce Grønsdalsloně.

Pomník v popředí připomíná německého vojáka Gustava Hahnkeho, který se zde ještě za dob německého císařství utopil v řece.

Pravé rameno vodopádu více zblízka. Asi netřeba dodávat, že sledovat bouřící masy vody z takovéto vzdálenosti je naprosto ohromující.

Vydáváme se hledat další zajímavé pohledy. Po absolvování velice mokrého přechodu (či přeběhnutí) můstku nacházíme možná o sto metrů dál další vodopád padající přímo k silnici.

Po klikaté cestičce jsme vystoupali k další vyhlídce na Låtefossen, kupodivu prázdné. Zůstáváme opět delší dobu zírat na ohromnou sílu tohoto vodopádu.

Střední část levého ramene máme teď jako na dlani.

Voda se přes obrovské šutry valí všemi směry.

Po okrajích vodopádu stéká spousta malých pramínků.

Honzové se dlouho nemohou vyfotografovat do sytosti. Blízké okolí vodopádu pokrývá neméně zajímavá severská džungle.

Norský deštný les plný trávy, mechů a borůvek. Kdo si sem nahoru vyrazil z auta jen v sandálech, bude rád, když se po cestě dolů nevyválí v bahně, což tady hrozí na každém kroku.

Pomalu zamíříme zpět k parkovišti. Je čtvrt na čtyři, ideální čas najít nějaký kemp, kde si odpočineme před zítřejším programem.

Napřed se zajíždíme podívat na kemp ve vesničce Hildal, který jsme zahlédli po cestě k Låtefossenu. Bohužel naše představy moc nenaplňuje a ani vodopád v pozadí to nezachrání, krom jiného se zde stanuje na bahnité louce hned u silnice.

Zkusíme tedy štěstí v Oddě. Toto pětitisícové městečko na konci Sørfjordenu je místem, kam byste se chtěli vracet každé léto, ale kemp zde mají drahý (330 NOKů + 20 NOKů za pět minut sprchy), takže naše hledání stále nekončí. Zatím si trochu odpočineme nákupem v možná nejkrásněji položeném supermarketu ze všech, které jsme v Norsku viděli.

Supermarket (Rema 1000) nám zůstal těsně za levým okrajem fotografie, ale to nevadí, jsou zde i mnohem zajímavější věci k focení.

Výhled na Sørfjorden, velmi osobitý zářez oceánu do norské krajiny, který si na mapě s žádným jiným fjordem nespletete. Na otevřené moře bychom odtud pluli dobrých 180 kilometrů.

Okrajové čtvrti Oddy, tady by se to bydlelo. Z jedné strany fjordu se svahy zvedají k velkému ledovci Folgefonna, …

... z druhé zase k obrovské náhorní plošině Hardangervidda.

Průmyslový poloostrov nedaleko města. I když má Odda ideální polohu jako turistické centrum, historicky zde mělo větší význam například hutnictví.

V Remě jsme nikoliv naposledy využili akční cenu zmrzliny, v košíku přistál i pytel mražených jahod. Nyní vyrážíme hledat další kempy, podél západního břehu fjordu. Na fotce malá zajímavost od silnice.

Výhled na vesnici Tyssedal na protějším břehu, odkud se vyráží na proslulou Trolltungu.

Štěstí se na nás usmívá asi po 14 kilometrech – aniž bychom to čekali, jsme najednou v nádherném kempu Eikhamrane, kde po nás chtějí 260 NOKů za přespání plus 10 NOKů za 4 minuty sprchy. Později nám dokonce snižují cenu na 200 NOKů, a kdybychom nakonec nezaplatili vůbec, nikdo by si toho asi nevšiml, to ale není náš styl.

Ještě jednou musíme zdůraznit, že toto je opravdu nejlepší a nejhezčí kemp, v jakém jsme v Norsku byli – poměr cena/kvalita je bezkonkurenční, potěší například inteligentní řešení sprch (dají se zde odložit boty, aniž by se vám špína z podrážek rozmočila všude okolo), dále se zde nachází milá, téměř lesní zákoutí s borůvčím, no a co teprve ty výhledy na fjord…

Výhled na Sørfjorden směrem od Oddy

Takováhle kulisa při kempování jen tak neomrzí.

Dnes máme dostatek času užít si trochu zábavy, a tak natáčíme stavění stanů. Využíváme k tomu naši bambusovou tyč a kameru GoPro. Čtenářům předchozích dílů je asi jasné, kdo jsou ti, kteří hlavně natáčí, a kdo ti, kteří tráví nejvíce času jako herci.

Stany stavíme na krásném travnatém úseku kempu. Příjemným benefitem tohoto místa je blízký stůl s lavičkami, kde se bude dobře připravovat puding s jahodami.

Honza bez Facebooku nedokáže vydržet ani pár dní, a tak se připojuje, kde jen to je možné.

Honza (tentokrát jiný) si k večeři pochutnává na tuňákové pomazánce z Remy 1000. Mimochodem, rybí výrobky jsou v Norsku většinou výrazně levnější než v Čechách.

Večer dochází k dalšímu záchodovému incidentu – dveře od toalety jsou opět záhadně zablokované a nejdou otevřít, obětí je tentokrát jiný Honza než ráno. „Honzo, ty prevíte!“ (redakčně upraveno), volá Honza na Honzu, který venku vede dlouhý mezistátní hovor. Nakonec se ukazuje, že stačilo otevřít dveře směrem k sobě, nikoliv od sebe...

Hned vzápětí následuje další epizoda, kdy se stejný Honza nemůže dostat do umývárny, neboť posuvné dveře někdo vysadil z dolní drážky. Honza to ovšem nechápe a snaží se visící dveře podejít; kdo ví, co by se stalo, kdyby mu telefonující Honza nepomohl.

Večer nám také začne pršet, zrovna v momentě, kdy si jeden z nás libuje, že dnes ani nepršelo. Okamžitě hekticky sklízíme věci, ale naštěstí jde o kratičkou přeháňku. Hlavní je, aby nepršelo zítra. Vstáváme velice brzy, takže dnes nebudeme dlouho ponocovat. Čeká nás pochod na známou Trolltungu, máme se na co těšit.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!