Expedice Norsko 2015, část desátá

Expedice Norsko 2015, část desátá

Předchozí den jsme se přesunuli z oblasti Jotunheimenu do oblasti při Hardangerfjordu a nocujeme v krásně položeném kempu poblíž města Odda. Dnes se chystáme na zřejmě turisticky nejznámější místo Norska – proslulou Trolltungu. Vyjde nám počasí? A dostane Honza šanci na duševní zotavení ze včerejšího záchodového incidentu na vyhlídce Stegastein?

11. den (úterý)

Probouzíme se disciplinovaně v šest hodin, jak jsme si naplánovali. Jenže bohužel, záhy začíná lít jako z konve. Abychom to neprotahovali – až do půl desáté tvrdneme v autě či ve stanech, než se počasí konečně umoudří.

Sørfjorden v půl desáté, déšť už se valí někam jinam.

Sørfjorden v půl jedenácté. I když je teď poměrně hezky, počasí už nad námi pro dnešek vyhrálo, budeme muset změnit plány.

Vyndaváme ovesnou kaši ze včerejšího rána, bylo by fajn ji dnes dojíst, ať ji netaháme zbytečně dlouho s sebou. Nakonec ale máme chuť na něco jiného (včerejší zážitky s touto kaší jsou ještě příliš živé), a tak ji jako správní prokrastinátoři odkládáme na další den.

Naštěstí jsme dnes neobvykle pružní – s nepřízní počasí se vypořádáme tak, že přesuneme Trolltungu na zítřek a zítřejší program uskutečníme dnes. Ne že bychom ten program měli přesně připravený, zabere to trochu googlení. Vybíráme místo na jihozápadě plošiny Hardangervidda, které vypadá hezky na mapě a kam se dá dojet autem, abychom půl dne nestrávili výstupem, a můžeme vyrazit.

Shodou okolností teď opět míříme k vodopádu Låtefossen. A protože včerejší fotka jezera Sandvevatnet za moc nestála, přinášíme vám nyní lepší.

Nahoře je bezesporu okraj velkého ledovce Folgefonna, dalšího oblíbeného turistického cíle v okolí Oddy.

A tento vodopád už jsme včera také viděli.

Když projíždíme okolo Låtefossenu, jsme svědky úžasného výjevu – při úpatí vodopádu se vytvořila neuvěřitelně sytá duha. Bohužel ji za jízdy nestíháme vyfotit.

Pokračujeme stále na jih. Na fotce taková ta norská klasika, však to znáte.

Ve vesnici Håra nás čeká tunel ve tvaru vývrtky, který si samozřejmě náležitě užíváme (odstředivá síla bude lepší, až pojedeme zpátky). Norové dokáží v podzemí vykouzlit i ještě bizarnější konstrukce.

Od vývrtky pokračujeme na severovýchod a poté odbočujeme na vedlejší silnici, která nás dovede k jižnímu okraji Hardangerviddy.

Silnice nepříliš prudce, avšak soustavně stoupá. Zde jsme někde u hráze na jižním konci jezera Valldalsvatnet a vidíme, že pohodlné úseky cesty už máme asi dávno za sebou. Až se vyřeší tato dopravní situace, pokusíme se po rozbité silnici dojet na druhý konec šest kilometrů dlouhého jezera.

Vjezd na silnici okolo jezera je značen nějakým zákazem popsaným pouze v norštině. Chvíli váháme, jestli smíme dovnitř, nakonec se pouštíme skrz bránu dál.

Jeden z mnoha výhledů na jezero, které se nám po cestě naskýtají.

Technika patřící místnímu zemědělci. Že by český Zetor?

Na severním konci jezera končí kromě jezera i rozumná silnice....

...což znamená, že parkujeme, zhruba 750 metrů nad mořem. Vypadá to, že si dnes po delší době užijeme túru bez návalu turistů.

Uvítací výbor

Hardangervidda je největší náhorní plošina v celé Evropě – uvádí se rozloha až 8000 km2, což je zhruba velikost Plzeňského kraje, z toho 3422 km2 zabírá největší norský národní park. Nachází se zde mnoho jezer, zvířat a rostlin (často arktické druhy, které už dále na jih nenajdete), komárů, sněhových polí a dalších typických norských věcí. Průměrná nadmořská výška plošiny je velmi zhruba okolo 1200 metrů.

Z parametrů Hardangerviddy je asi jasné, že z ní celkově moc neuvidíme, popravdě by se dalo jet do Norska na dva týdny jen za účelem návštěvy této plošiny. Zkusíme na ni dnes aspoň nakouknout, ale napřed se pořádně najíme.

Na stole dominují paštiky, salámy a polévka. Dnešní oběd se vlastně moc neliší od toho včerejšího, snad jen počasí je značně horší.

Déšť nás zahání do auta během vaření a pak i během jídla. Po obědě stále různě kape a poprchává, ale hraní na schovávanou už bylo dost, prostě vyrazíme nahoru a uvidíme.

Nejdříve si prohlédneme dvě divoké říčky tekoucí z plošiny, které se někde v těchto místech slévají v jednu, jež vzápětí vtéká do jezera.

Obě říčky vytvářejí na soutoku malé peřeje.

Azurově modrá barva říčky vytváří krásný kontrast s tmavými skalami a zelenými stromy.

Prolezli jsme ovčí branou a vyrážíme zhruba přímo na sever. Dokud nás to bude bavit, půjdeme dál.

Po levé straně máme říčku Kjøtbekken. I když okolní příroda působí velmi divoce a nespoutaně, k hranici národního parku nám zbývá ještě hodně přes kilometr.

Někdo má pro zdejší terén boty vhodnější a někdo méně vhodné. A tak zatímco někteří si každý potok v klidu přebrodí, jiní musí předvádět různé akrobatické výkony. Pro případ, že by Michal do některého z potoků upadl, jej pro jistotu při každém přeskakování fotíme.

Michal se však stále drží, ne a ne spadnout.

Jezero se nám postupně vzdaluje.

Jeden z posledních stromů

Kam přesně míříme, nevíme, ale věříme, že to tam bude zajímavé.

Dnes je čas trochu experimentovat, a tak Honza na jeden den mění objektiv. Na této fotce to schytává místní kamenný mužík.

Toto by mohla být jedna z říček, které jsme fotili dole.

Uchvacuje nás členitost terénu a sytě zelené barvy místní vegetace.

Hardangervidda je krajinou jezer, jezírek a jezíreček…

Vypadá to, že jsme již nahoře.

Jezírka jsou tady doslova na každém kroku.

Dosud nám občasný drobný déšť nevadil, ale teď už začíná regulérně pršet. Nezbývá než podruhé za dovolenou vytáhnout pláštěnky (a snad už naposledy).

Další jezírko

A ještě jedno. Na objektivech se nám začínají usazovat kapky deště…

Dneska jsme toho zatím moc neušli, a tak se Honza potřebuje pořádně vyblbnout. Že by si dal k obědu Red Bull a narostla mu křídla, která nejsou přes pláštěnku vidět?

Asi ne, vypadá to, že na Red Bull zapomněl :-)

Po ukončení leteckých pokusů strká Honza kameru GoPro pod vodu, to by si kluci se zrcadlovkami nemohli dovolit.

Podvodní Hardangervidda #1

Podvodní Hardangervidda #2

K Honzovi se ochotně přidává Michal, jdou točit pád kamene do vody.

Kámen úspěšně končí ve vodě. Nikdo z kluků ho naštěstí nenásleduje.

Po ukončení fyzikálních pokusů vyrážíme dále, přičemž Honza, který si dnes užívá focení s jiným objektivem, zůstává trochu vzadu. Ostatní se záhy scházejí u druhého fotografa a upřeně koukají do obrazovky foťáku. Když je Honza dohání, s ustaraným výrazem mu vycházejí naproti.

Honzovi je stručně a jasně sdělena aktuální situace: „Ty vole, je tam medvěd. Dělej, zdrhej!“

Honza se ještě stihne zasmát, než si fotku pořádně prohlédne…

… a jeho rozesmátý výraz ve zlomku vteřiny zmizí. Bez váhání následuje Honzu a Michala, kteří se vydali na zběsilý úprk.

Asi po sto metrech boltovského sprintu mu ale dochází, že je to celé nějaké divné, neboť tady na medvědy není možné narazit. Ostatní už se navíc začínají smát – další jejich nevinný vtípek.

Ač se to tak může na první pohled zdát, na předchozí fotografii není tělo medvěda, ale takovéto hnědé ovce.

Množství jezírek nás nepřestává udivovat. Protože je ovšem počasí čím dál méně snesitelné, někde v těchto místech se otáčíme. V pozadí zřejmě okraj většího jezera Vivassvatnet.

Dolů sestupujeme stejnou cestou, túra nám zabrala sotva dvě hodiny. Dnes to byl odpočinkový den, ale zábavy jsme si zase užili více než dost. Můžeme si také pogratulovat k absolvování severské dovolené bez repelentu – když jsme ho nepotřebovali v komářím ráji Hardangerviddě, už ho nebudeme potřebovat nikde.

Nasedáme do auta a vyrážíme zpět do kempu, cestou míjíme spoustu ledních medvědů (pardon, bílých ovcí). Ukazuje se, že naše rozhodnutí vrátit se dolů bylo velice moudré, přichází silný liják.

Při cestě zpátky zastavujeme ještě na hrázi jezera Valldalsvatnet, na jeho jižním konci. Jezero je součástí místního hydroenergetického komplexu.

Při hrázi je zaparkován takovýto historický autobus, připomínající spíše klasické americké autobusy než ty současné evropské.

Pohled do údolí říčky Valldalselva vytékající z jezera. Tudy se budeme za chvilku vracet zpět do Oddy.

Hráz a vodopády

Květiny ve štěrku

Návrat do údolí Sørfjordenu. Ještě předtím jsme si samozřejmě náležitě užili vývrtku, pravá polovina vozu natlačená na bočních sklech.

Zastavujeme v supermarketu v Oddě a po pozitivní zkušenosti s mraženými jahodami kupujeme pytel mražených borůvek. A samozřejmě zmrzlinu v akci.

Náš další plán je následující: V kempu, kde jsme včera spali, se zastavit pouze na sprchu, poté vyjet někam pod Trolltungu a tam najít místo k táboření.

Ukazuje se ovšem, že vyrazit tábořit pod Trolltungu nebyl dobrý nápad. Z Tyssedalu vede nahoru úzká silnička, kde se občas sotva dá vyhnout protijedoucím autům, natož někde zaparkovat, a když už se najde vhodné místo, je zde táboření zakázáno. Nahoře se tedy u velkého parkoviště otáčíme a vracíme se do kempu, fintu s osprchováním bez ubytování můžeme vlastně zkusit i zítra.

Najít něco v kufru je vždycky trochu boj, a tak, když je příležitost, vyndaváme většinu věcí ven. Opět tedy vidíte v akci naši celtu, která je dnes kvůli mokré trávě ještě užitečnější než jindy. V jedné z přepravek došlo k menší kečupové havárii, ale nic hrozného.

Nějací Nizozemci si postavili stan na našem včerejším místě, zabodáváme k nim tedy „válečnou sekeru“. Nemyslíme to nijak zle, přesto lze v jejich překvapených pohledech nalézt známky šoku a zděšení.

Pohled na Sørfjorden, směrem k městu Odda

Sørfjorden o hodinu později. Západ slunce je dnes snad ještě krásnější než včera.

K večeři je dnes specialita šéfkuchaře Honzy – rizoto s kuřecím masem z konzervy.

Dnešní večer se hlavně kvůli dlouhému hledání místa na spaní značně protahuje. Po večeři si jako obvykle dáváme puding, tentokrát vylepšený borůvkami z Remy 1000, a pak ještě chvíli dopíjíme pivo a povídáme. Spát se jde okolo půlnoci, tedy kromě jednoho Honzy – musí dopsat svých 14 pohledů, ať se jich konečně může také zbavit. Moc se dnes nevyspíme, ale Trolltunga už by nám měla konečně vyjít.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Navarro

Navarro

Zajímají mě zapadlé kouty světa, poutavá vyprávění a hezké fotky. Distancuji se od zneužívání Šlápot k šíření konspiračních teorií a protizápadní propagandy.

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.