Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Expedice Eurorebus 2005

vydáno 1. května 2010 – napsal Paulie – 1 komentář

Občas se člověku poštěstí v oblastech, ve kterých by úspěch rozhodně nečekal. Mě se v posledním ročníku základní školy zadařilo v zeměpise a nebyla to okresí či krajská olympiáda (kde už nevím, jak jsem skončil), ale dokonce celostátní soutěž Eurorebus. Je pravda, že nyní ji dělá několikrát víc lidí a není už tolik zeměpisná, jak slýchám, nicméně mě kombinace štěstí, dobrého odhadu a trošky znalostí vyhoupla na druhé místo v kategorii jednotlivců. A odměna byla více než štědrá: pětidenní cesta po Evropě, honosně nazvaná expedice.

Tak jsem se mohl v půlce října léta páně 2005 legálně ulít ze školy a jet, už jako student strakonického gymnázia, na dobře zorganizovanou cestu po Evropě. První den jsme strávili sice ještě v Čechách, konkrétně cestou autobusem na Špičák, kde jsme přespali v hotelu Kolibřík, ale nazítří dopoledne už autobus uháněl po proslulých německých dálnicích směr Mnichov.

Že je Mnichov pěkné město, o tom není pochyb. Říct o něm, že je překrásný však nemůžu, jednak mi selhává paměť (jakže se jmenuje ten německý starý pán, který mě přepadl?) a druhak mě ani teď na fotkách nic extra nezaujalo. Myslím, že na naši Prahu nemá.

Náměstí Marienplatz v Mnichově a novoměstská radnice

I Mnichov se může pochlubit spoustou věží a věžiček. Jen škoda, že za nimi bylo šedo a ne modro. Mimochodem, pozlacená socha Panny Marie je součástí morového sloupu na náměstí.

Architektura radnice zblízka

Výhled na zamračený Mnichov. V dáli Theatinerkirche.

Marienplatz z výšky

Souboj fotografů... kdopak ho tehdy vyhrál?

Jelikož nebylo v plánu prošmejdit každý kout Mnichova, vydali jsme se ještě ten den na jih. Daleko na jih, až do Chorvatska. Čekal na nás poloostrov Istrie, krásný to středozemní kout. Tam jsme měli strávit tři skvělé dny. Bohužel jsem si tehdy nevedl téměř žádné zápisky, tak o mnohých místech již nevím, co jsou zač. Můžete si ale naplno užívat jejich krásu na fotkách.

Konečně u moře. Škoda, že na sklonku září už bylo na koupání trochu pozdě.

Rozhlehlá hladina Jaderského moře, do něhož ční poloostrov Istrie, jako kdyby se chystala z pevniny odpadnout kapka.

Na Istrii jsme strávili 3 noci a 2 dny jsme cestovali po jejích malebných městech.

Naše čtveřice. S námi tu byly kromě vedoucích 2 třídy po cca 10 zástupcích s učiteli, my jsme expedici vyhráli v kategorii jednotlivců.

I na Istrii jsou jeskyně. Už si sice vůbec nepamatuji jméno (a nejsem schopen ho dohledat), nicméně byla celkem malá. Fotky z ní se samozřejmě moc nevyvedly.

První pohled na středomořské loďky vždy nadchne oko obyvatele vnitrozemského státu.

Úzké uličky jsou pro stará města na pobřeží Istrie velmi typická. Foceno nejspíš v Poreči.

Loď skoro jako vznášedlo

Nábřeží v Poreči. Fotka je docela pěkně osvětlená, jen jsem si nedal pozor na jednu ze základních fotografických chyb :).

Ve změti různobarevný kamínků se potuluje z dálky těžko viditelný krab.

Double Decker Caffe

Západ slunce nad Porečí

Druhý den poznávání tohoto krásného poloostrova nás čekalo překvapení, ráno nás totiž...

...autobus odvezl k lodi, jež nám ze své paluby ukázala krásy dalších měst.

Jachta

Pěkná loď, možná dokonce dřevěná, ale spíš dřevo imitující.

Takhle od moře vypadá město jako vodou zaplavené...

V téhle jeskyni se točil Vinnetou a Old Shaterhand, konkrétně Poklad na stříbrném jezeře, myslím.

První zastávkou, kde jsme vystoupili z naší výletní lodě, byl Rovinj s dominantní bazilikou svatého Euphemia.

Přístav v Rivinji

Bazilika na vrcholu pyramidy úzkých uliček a domků typických pro Istrii (a možná i jiné středomořské oblasti).

Když odplouváme, začíná se na nás nebe mračit. A skutečně, brzy přijde lijavec. Když není na co koukat, zkouším někde v podpalubí, jak chutná pravá rakije.

Letíme po vlnách zpátky na penzion.

Istrie však nebyla naší poslední destinací, Přece bychom nejeli zpátky takovou dálku bez zastávky?

Přístav v Terstu, jímž jsme projížděli na zpáteční cestě, nabízí podívanou na monstrózní jeřáby v přístavu.

Abychom Terstem jen bezúčelně neprojížděli, zastavili jsme v zámku Miramare, obklopeném celkem pěknou, ale ne přeplácanou zahradou.

Zámek stojí opravdu na samotném kraji moře.

Cesta z Terstu rozhodně nebyla přímá, jelikož jsme zajeli hluboko do Slovinska k pramenům snad nejvýznamnější slovinské řeky Soči, jež se nacházejí v Julských Alpách.

Slovinská národní řeka Soči si na počátku své pouti razí cestu skutečně hluboko ve skále.

Těsně za pramenem padá řeka prudce dolů.

Pramen Soči (nebo jeden z nich)

Cesta k místu zrození řeky byla trochu dobrodružná.

Informační tabule ve slovinštině, ale dá se luštit celkem dobře.

Rád jsem si s vámi zavzpomínal na povedenou expedici po Evropě. Je hezké si i skoro po 5 letech najít, jak se ta místa z fotek vlastně jmenují. Někdy příště ahoj na cestách.