Expedice Eurorebus 2005

Expedice Eurorebus 2005

Občas se člověku poštěstí v oblastech, ve kterých by úspěch rozhodně nečekal. Mě se v posledním ročníku základní školy zadařilo v zeměpise a nebyla to okresí či krajská olympiáda (kde už nevím, jak jsem skončil), ale dokonce celostátní soutěž Eurorebus. Je pravda, že nyní ji dělá několikrát víc lidí a není už tolik zeměpisná, jak slýchám, nicméně mě kombinace štěstí, dobrého odhadu a trošky znalostí vyhoupla na druhé místo v kategorii jednotlivců. A odměna byla více než štědrá: pětidenní cesta po Evropě, honosně nazvaná expedice.

Tak jsem se mohl v půlce října léta páně 2005 legálně ulít ze školy a jet, už jako student strakonického gymnázia, na dobře zorganizovanou cestu po Evropě. První den jsme strávili sice ještě v Čechách, konkrétně cestou autobusem na Špičák, kde jsme přespali v hotelu Kolibřík, ale nazítří dopoledne už autobus uháněl po proslulých německých dálnicích směr Mnichov.

Že je Mnichov pěkné město, o tom není pochyb. Říct o něm, že je překrásný však nemůžu, jednak mi selhává paměť (jakže se jmenuje ten německý starý pán, který mě přepadl?) a druhak mě ani teď na fotkách nic extra nezaujalo. Myslím, že na naši Prahu nemá.

Náměstí Marienplatz v Mnichově a novoměstská radnice

I Mnichov se může pochlubit spoustou věží a věžiček. Jen škoda, že za nimi bylo šedo a ne modro. Mimochodem, pozlacená socha Panny Marie je součástí morového sloupu na náměstí.

Architektura radnice zblízka

Výhled na zamračený Mnichov. V dáli Theatinerkirche.

Marienplatz z výšky

Souboj fotografů... kdopak ho tehdy vyhrál?

Jelikož nebylo v plánu prošmejdit každý kout Mnichova, vydali jsme se ještě ten den na jih. Daleko na jih, až do Chorvatska. Čekal na nás poloostrov Istrie, krásný to středozemní kout. Tam jsme měli strávit tři skvělé dny. Bohužel jsem si tehdy nevedl téměř žádné zápisky, tak o mnohých místech již nevím, co jsou zač. Můžete si ale naplno užívat jejich krásu na fotkách.

Konečně u moře. Škoda, že na sklonku září už bylo na koupání trochu pozdě.

Rozhlehlá hladina Jaderského moře, do něhož ční poloostrov Istrie, jako kdyby se chystala z pevniny odpadnout kapka.

Na Istrii jsme strávili 3 noci a 2 dny jsme cestovali po jejích malebných městech.

Naše čtveřice. S námi tu byly kromě vedoucích 2 třídy po cca 10 zástupcích s učiteli, my jsme expedici vyhráli v kategorii jednotlivců.

I na Istrii jsou jeskyně. Už si sice vůbec nepamatuji jméno (a nejsem schopen ho dohledat), nicméně byla celkem malá. Fotky z ní se samozřejmě moc nevyvedly.

První pohled na středomořské loďky vždy nadchne oko obyvatele vnitrozemského státu.

Úzké uličky jsou pro stará města na pobřeží Istrie velmi typická. Foceno nejspíš v Poreči.

Loď skoro jako vznášedlo

Nábřeží v Poreči. Fotka je docela pěkně osvětlená, jen jsem si nedal pozor na jednu ze základních fotografických chyb :).

Ve změti různobarevný kamínků se potuluje z dálky těžko viditelný krab.

Double Decker Caffe

Západ slunce nad Porečí

Druhý den poznávání tohoto krásného poloostrova nás čekalo překvapení, ráno nás totiž...

...autobus odvezl k lodi, jež nám ze své paluby ukázala krásy dalších měst.

Jachta

Pěkná loď, možná dokonce dřevěná, ale spíš dřevo imitující.

Takhle od moře vypadá město jako vodou zaplavené...

V téhle jeskyni se točil Vinnetou a Old Shaterhand, konkrétně Poklad na stříbrném jezeře, myslím.

První zastávkou, kde jsme vystoupili z naší výletní lodě, byl Rovinj s dominantní bazilikou svatého Euphemia.

Přístav v Rivinji

Bazilika na vrcholu pyramidy úzkých uliček a domků typických pro Istrii (a možná i jiné středomořské oblasti).

Když odplouváme, začíná se na nás nebe mračit. A skutečně, brzy přijde lijavec. Když není na co koukat, zkouším někde v podpalubí, jak chutná pravá rakije.

Letíme po vlnách zpátky na penzion.

Istrie však nebyla naší poslední destinací, Přece bychom nejeli zpátky takovou dálku bez zastávky?

Přístav v Terstu, jímž jsme projížděli na zpáteční cestě, nabízí podívanou na monstrózní jeřáby v přístavu.

Abychom Terstem jen bezúčelně neprojížděli, zastavili jsme v zámku Miramare, obklopeném celkem pěknou, ale ne přeplácanou zahradou.

Zámek stojí opravdu na samotném kraji moře.

Cesta z Terstu rozhodně nebyla přímá, jelikož jsme zajeli hluboko do Slovinska k pramenům snad nejvýznamnější slovinské řeky Soči, jež se nacházejí v Julských Alpách.

Slovinská národní řeka Soči si na počátku své pouti razí cestu skutečně hluboko ve skále.

Těsně za pramenem padá řeka prudce dolů.

Pramen Soči (nebo jeden z nich)

Cesta k místu zrození řeky byla trochu dobrodružná.

Informační tabule ve slovinštině, ale dá se luštit celkem dobře.

Rád jsem si s vámi zavzpomínal na povedenou expedici po Evropě. Je hezké si i skoro po 5 letech najít, jak se ta místa z fotek vlastně jmenují. Někdy příště ahoj na cestách.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Jack

2. května 2010 11:48

Jack říká

Musela to být nádherná expedice , je pravdou, že Eurorebus opravdu už není jen o zeměpisu, ale o všech odvětvích a je to i dobře. Ukáže se, jak má člověk obecný přehled a porovná si to mezi studenty z jiných měst.

Já se většinou dostal jenom do kraje jako jednotlivec, letos jsem na kraj nemohl, protože jsem byl pryč a jako na potvoru, naše třída postoupila do celostátního .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Článek je zařazen do kategorií

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.