Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Dolomity - San Pellegrino ll.

vydáno 20. srpna 2016 – napsal Rony – 3 komentáře

Opět se zaměříme na krásné okolí San Pellegrina. Nejisté bouřlivé počasí mění plány. Nikdo se nechce potulovat po hřebenech hor v dešti mezi blesky. Proto do Passo di Fassa budeme víceméně jen sestupovat.
Další den prší od rána a ten se tak stává oddychovým. Navštívíme sýrárnu v Predazzu a nedaleké jezero.
Bouře pokračují a tak naše malá parta jde od vrcholu Col Margherity k jezeru Lago di Cavia a odpoledne po Alte Via delle Dolomiti na druhé straně údolí k dřevěným stavením vesničky Fuciade. 

Den třetí: San Pellegrino - Od Rifugi Le Selle (2 529 m n. m.) do Pozza di Fassa

San Pellegrino - Passo di Fassa.

V průsmyku hezky položené San Pellegrino je opravdu ideálním místem pro začátky treků. Proto znovu využijeme jeho polohy uprostřed vysokých hor a přizpůsobíme tomu i ten dnešní. Hlásící se změna počasí jen pozmění směr našeho pochodu. Nepůjdeme dlouhým výstupem z Pozza di Fassa do San Pellegrina, ale opačnm směrem, abychom odpoledne neuvízli někdy na hřebenu v bouři. Ty hrozí a přichází denně. Trek tak bude méně fyzicky náročný a především časově kratší.

Nic nenamítám. Vencovi se již nestoupá dobře. Musí si zvyknout, že ho většina horami vytrénovaných, štíhlých žen, co s Ciao vyráží téměř každoročně, nechávají za sebou. Často s ním jde "šerpa" Roman, ale nevím jestli ho to baví. Je na tom fyzicky skvěle a do kopců má rád rychlý postup. Ve vysokých horách musí jít každý podle svého. Když nechcete nebo nemůžete, cestu si zkrátíte. Tedy pokud zkrátit jde.

Vyvezeme se lanovkou o 400 metrů výš a táhlým stoupáním jdeme do sedla k chatě Rifugio Passo delle Selle (2 528 m n. m.). Nedočkavě vyrazím první a díky tomu mám dost času a klidu na focení. Tomu zvědavě přihlíží místní kravky. Jedna z nich dokonce hlídkuje u průchodu na jejich pastviny. Stojí těstě za ním na úzké pěšince, a dle toho, že spodem je již vyšlapaná druhá, náhradní pěšinka, která ji obchází, již hezky dlouho. Možná na místě i nocuje. Kontroluje si mě důkladně dlouhým skelným pohledem, ale pas ani občanku nechce. Jsme přece spolu v jedné Unii.

Ráno nevypadá zle. Znovu využijeme lanovku v San Pellegrinu, tentokrát mířící na opačnou stranu údolí.

Kontrast travnatých svahů s vysokými horami, které zde atakují svojí výškou tři tisícovou hranici, je dokonalý.

U horní stanice lanovky.

Pasoucí se skot je na nás zvědavý.

Buvol útočí.

Rifugi Passo Selle.

Pasová kontrola...

...

...

Stezka pozvolna stoupá do sedla Sella.

Na horské chatě jsme brzy. Až tak, že ještě neotevřeli restauraci. Musíme se tak spokojit s jiným menu. Překrásným výhledem na okolní rozeklané štíty. Původně jsme s Romanem uvažovali o vrcholové cestě Alta Via Bepi Zac přes vrcholy Picol Lastei, Gran Lastei a Cima de la Campegnacia, které ční dalších 200 m nad námi, ale vzdali jsme to. Nahoře nás mohou překvapit ferraty. Italové co jdou vzhůru, mají ferratový set i přilbu. Navíc se Vencovi v den odjezdu do Dolomit podařilo zničit dioptrické brýle a to by se mu v exponovaném terénu mohlo vymstít. Teď má nasazeny alespoň sluneční, které mu nezištně zapůjčila Hanka. Přitom se přišlo na to, že si zapomněl i plavky, ale ty mu již půjčit odmítla. Škoda, mohlo to být ve výřivce zábavné.

Téměř se zdá, že válka zde skončila před několika lety. Tyto pozůstatky však již budou brzy slavit sto let.

Památka na válečné boje.

V sedle Sella.

Jarka a Janka mají zpoždění.

Ze sedla k Passo de Fassa pokračují hned tři stezky, jedna jde rozeklaným hřebínkem a dost nás láká, předpoklad bouří však a náročný terén všechny odradí. Další vede traverzem pod těmito štíty.Na nás zbude zlatá střední, dlouhý sestup krásným údolím k Passo de Fassa.

...

Tam dolů budeme klesat.

Od průsmyku Pas da le Sele začínáme sestupovat. Přes hradbu skal Monzoni sice také vede stezka (Akta Via Bruno Federspiel), ale i ona bude jistě hodně dramatická. Chytit bouřku na rozviklaných věžičkách, které vidíme zdola, bych nechtěl. Zatím se nezdá, že by měla nějaká přijít, ale spoléhat se na to nedá. Ve vysokých horách se vše změní během pár desítek minut, zatímco ústup do bezpečí trvá dlouhé hodiny. Bouře často nepřichází, ale tvoří se přímo v nich.

Jdu pomalu k malému jezírku Lach de le Sele. Kolem se pozvolna uzavírá kuloár ze tří stran uzavřený mohutnými skalními stěnami. Vzadu za jezírkem všichni odpočívají na jakémsi malém "Venušino" pahorku. Když k němu dorazím, téměř si není kam sednout. Sním jednu tatranku a protože kousek pod námi je horská chata, směřuji spolu s ostatními k ní. Kolem Rifigio Taramelli (2 040 m n. m.) je živo. Nehemží se zde však turisté, ale stavbaři. Upravuje se terén v okolí a tak ani nevěřím, že bude otevřeno.

Obsluha funguje a tak se přesunu za hezký kamenný domek, kde jsou připraveny stoly a lavice, s výhledem do údolí Val dei Monzoni. A také k další chatě, kam prchla většina. Od Venci dostanu malé pivo. Dnes hodně piju vodu, kterou jsem si nad chatou doplnil z průzračného potůčku. Není proč z hor pospíchat, společně mezi nimi asi půl hodinu meditujeme. To, že jsou ostatní dole u chaty, kam shlížíme, trochu nervózní, nevnímáme.

Konečný sraz si dáváme u hotelu Soldanella a v pěti vyrážíme na stezku č. 635, kterou ani nemáme zanesenu v mapách. Vysoko nad údolím Val dei Monzoni traverzujeme lesem svah a nemusíme tak absolvovat dlouhou cestu po asfaltce. V lese se však těží a dál po stezce nás nepustí páska zákazu vstupu. Naštěstí je zde i cedulka se směrem na Malga Crocefisso a to je náš směr. Údolí se mezitím propadlo hluboko pod nás, zatímco překonáváme skalnatý svah s výhledem k Pazza di Fasso. Pozvolný sestup se v závěru změní na krátkou serpentinku kolem malého potůčku. Ústí na hlavní cestě, nedaleko od cíle, kde již čeká autobus.

Na výhledu...

...

...

Jezírko napájene roztávajícím zbytkem sněhu.

Odpočinek na Venušino pahorku.

...

Čeká nás strmý sráz.

...

...

Rifugio Taramelli leží na skalnatém pahorku a dobře nás pohostila, přestože kolem panoval živý stavební ruch.

Sora la Crepa.

Pozvolna sestupujeme k hranici lesů.

Vlevo od nás se do výše tyčí Tora de Valacia (2 328 m n. m.).

Asfaltku posledního úseku jsme vyměnili za tuto stezku vinoucí se svahem vysoko nad údolím.

...

A ještě pár fotek z večerního San Pellegrina...

Melancholie pozdního večera.

San Pellegrino.

Lanovka na Col Margharita uveze snad padesát osob.

...

Oslík s hotelem Cristallo.

Princeznička s oslíkem.

Den čtvrtý: Pradazzo - sýrárna a procházka lesem k jezeru

Když kráčíme k lanovce nedaleko města Predazzo, je zataženo a začíná pršet. Nad masívem skrývající vrchol Monte Amgello se válí chuchvalce mlh, které houstnou. Ještě chvíli ve skrytu podchodu u budovy stanice doufáme ve zlepšení, ale je to marné. Musíme se spokojit s náhradním řešením, kterým bude návštěva Predazza a místní sýrárny.

Stále dost leje a tak místo chození po městě zakotvíme v místním kostelu s krásným interierem. Zvláštností jsou kyvadlové hodiny, nekompromisně odměřující čas každému z nás.

Tak tohle dnes vzdáváme...

Tento den nezačíná optimisticky. Ale je dobře, že nás déšť odežene od lanovky včas. Co bychom nahoře v mlze a slotě hledali?

Predazzo je zaplaveno chmurnými tóny, kterę letní den nepřipomínají ani vzdáleně.

Úkryt poskytne prostorný kostel, kde u oltáře ruší absolutní klid pouze monotónní pohyb hodinového kyvadla.

Italští horští myslivci byli ve 2. světové válce elitními vojenskými jednotkami Mussoliniho fašistického státu - tzv. Alpini. Jestli ovšem tento horský myslivec má být vzpomínkou na tuto neblahou historii Itálie si nejsem jistý.

...

V sýrárně se poté, co si nasazujeme silonovou čapku na vlasy a návleky na trekové boty, dostáváme přímo do provozu. Až k stropu uložené, obrovské zrající bochníky vytváří kulisu k abstraktním fotkám, k nimž mi musí stačit mobil. Zajímavá hodinová přednáška sympatického mladého Itala, kterou nám překládá Markéta, uteče jako voda. Bonusem je závěrečná ochutnávka povzbuzující chuťové buňky k následnému nákupu. Sýry jsou opravdu výborné.

V sýrárně fotím na mobil abstraktní obrazy.

...

...

Ochutnáváme skutečně výborné sýry.

Přestože venku již přestalo pršet, nahoru do hor již lanovkou nejedeme. Místo toho busem přejíždíme k jezeru Lago di Paneveggio, kde jdeme nezáživnou lesní naučnou stezku. Informace jsou na tabulích pouze v italštině. Jde se smrkovým lesem a jediným zpestřením je starý zastřešený most a řeka podobná šumavské Vydře.

Přesouváme se k jezeru a jdeme kousek podle jeho břehu. Z mnoha pařezových skulptur je zřejmé, že vody zde bývá mnohem více. Největší potěšení nám dnes poskytne nevelký zavěšený můstek, překlenující úzký kaňon řeky Travignoly.

Cestou zpět do San Pellegrina překonáváme serpentiny, kterými vyjíždíme nad hranici lesa do sedla Passo Valles (2 032 m n. m.). Přestože je odsud přes hory San Pellegrino jen kousek, sjíždíme hluboko do údolí, abychom znovu šplhali k San Pellegrinu. Úzké cesty v Dolomitech vyhovují nejvíce motorkářům. Těch se zde denně prohání bezpočet.

Potok na jinak nezáživné naučné stezce byl jediným osvěžením.

Podoba s Vydrou je čistě náhodná.

Jezero Casoni.

...

Skály naproti jsou vlastně betonovými piloty upravující cestu kolem jezera.

...

...

Afriku i s Madagaskerem, takto umí zobrazit pouze mech zeměpisný.

Závěsný můstek.

Pohled ze závěsného mostku.

...

Den pátý: San Pellegrino - Od Col Margherity k jezeru Lago di Cavia a Alte Via delle Dolomiti

Ráno se probouzíme do slunného dne. Předpověď počasí však hovoří jinak. Brzy dorazí bouřky a bude pršet. Nejasný je proto i program, který se podobně jako včera může změnit. Do farmy zvířat nechci a tak se s Romanem a Vencou rozhodneme zůstat v Pellegrinu a prozkoumat pořádně jeho krásné okolí. Přidá se i Marie a tak máme téměř pohromadě naši partu do hor slovenských Roháčů, kam vyrazíme týden po Dolomitech.

Jdeme k lanovce a vyvezeme se na vrchol Col Margharity. Tentokrát se uvnitř obří kabiny nepečeme. Venku je citelně chladněji. Divíme se, že nahoru vyjíždí tolik Italů, snad tedy tak zle nebude.

Z vrcholu se jen letmo porozhlédneme, osvěžíme paměť již jednou spatřenými panoramaty a pouštíme se do svahu, kudy v zimě vede sjezdovka. Příroda zde utrpěla značné ztráty a sestup k jezeru Ciava se mi nelíbí. Mlhy se válí po okolních kopcích a občas je vítr zanese i k nám.

Jezero je přehrazeno vysokou hrází, po které se konečně dostáváme do terénu. Musíme překonat menší převýšení. Proplétáme se stezkou mezi balvany a skalami a jsme ve svém živlu. Další "živel" se připomíná brzy poté. Vzdálený rachot hromu. Zatahuje se a po chvilce do nás začínají bušit s neúprosnou pravidelností první dešťové kapky. Nemá cenu váhat, všichni zastavujeme a nasazujeme pláštěnky nebo nepromokavé bundy. Venca si to vykračuje s deštníčkem. Má štěstí, že jsme schovaní za hřebenem, jinak by mu ve vichru nemusel vůbec pomoci. Pláštěnka je do vysokých hor nezbytná!

To si jen tak pro sebe pomyslím a přehazuji přes sebe lehkou žlutou pláštěnku. Chvíli marně hledám rukávy, než mi dojde, že žádné nemá. Pláštėnka s dlouhými rukávy je do vysokých hor nezbytná!

Takže si to pěkně vyžeru. Mám na sobě jen tričko a začíná mi být zima. Ne od nohou, ale od rukou. Zpět k hotelu Cristallo to naštěstí není daleko. V závěsu s Marií proběhnu serpentiny dolu k lanovce a ostrým tempem pokračuji do bezpečí a sucha našeho pokoje. Je poledne. Shodneme se na tom, že dáme pauzu na oběd a jen co se vyprší, vyrazíme k vesničce plné dřevěných domečků po Alte Via delle Dolomiti.

Nechtějte v horách jen modré nebe, i jiné počasí může být zábavné.

...

U lanovky na Col Mergharitu.

...

Z mlh se vynořují vzdálené vrcholky hor, aby se po chvíli v nich znovu skryly.

K Lago Cavia jdeme upravenou krajinou. Ta těší v zimě lyžaře, ale ne dnes nás.

Lago Cavia.

...

...

...

Neotravuj, odpočívám...

Chvilku modré nebe...

Chvilku šedivé.

Úsek nad jezerem je velmi pěkný.

...

...

Z hor nás žene déšť doprovázený hromy a blesky.

Kostelík v San Pellegrinu.

Vypršelo se rychle a my dobré počasí strávili trávením. Když v jednu vylezeme před hotel, zatáhne se a začne znovu bouřit a pršet. Čekáme. Neprší! Jdeme...

Čtyřkilometrová trasa vede s malým převýšením až do vesničky s mnoha po horských lukách roztroušených dřevěných domečků. Jde vlastně o takový živý skanzen, byť se v mnoha z nich bydlí. Cestou si fotím lilie, hořce a štve mě, že jsem na pokoji zapomněl makroobjektiv. Znovu se ozývá bouře a začíná pršet. Jsme u prvních domků a hledáme nějakou skrýš. Vítr žene vodní tříšť jedním směrem a tak nám postačí úzká stříška u malého domečku. Kolem prochází z vesničky se vracející turisté. S lehkými obavami sledujeme stále sílící mohutné hromobití. Naštěstí blesky nekřižují oblohu kolem nás, jak to obvykle v horách bývá, a tak můžeme být víc v klidu.

Na rozdíl od dvou našich kamarádů, ztroskotanců na Marmoladě, kde je nebezpečná statická elektřina ve ferratě kopla nėkolikrát tak silně, že na dokončení výstupu nebylo ani pomyšlení. Otočit to sto metrů (výškových) pod vrcholem se mi jeví jako jediné rozumné řešení. Mrtvých bylo, je a bude ve vysokých horách až dost.

Večer se pak z fotek můžeme všichni přesvědčit, že ani cesta ze San Pellegrina pod Marmoladu (3 4 m n. m.) nebyla jednoduchá, zvlášť když byla zpestřena výstupem na vrchol Cuoma (3 010 m n. m.) a bivakem pod převisem bez karimatky a spacáku.

Trochu zavzpomínám na náš výstup na Marmoladu v roce 1991, kdy jsme na horu vystoupali trasou od jezera. I tam se kousek lezl stěnou, ale jinak to byla pohoda.

Mezi posledními kapkami proklouzneme do vesničky Fuciade. Ta je dokonale malebná a fotogenická, a ani nastalé šero to nemůže změnit. Prohlížíme si jednotlivá stavení a já jdu až na její konec ke křížku, odkud již vzhůru do hor stoupá jen úzká značená stezka. Teprve potom vyhledám v hospodě skryté kámoše a dávám si kávu laté. Na studené pivo chuť nemám. Venku se opět vyčasilo a celou hodinu, kterou uvnitř spokojeni strávíme, ani nekápne.

Lilie.

...

U dřevěných stavení hledáme úkryt před další dnešní bouří.

...

...

...

Alta Via delle Dolimitti nás dovede k vísce Fuciade, kde kromě malé kaple jsou všechny domky dřevěné.

...

Kaple.

Mesnerův Sněžný muž - Yetti.

...

Naháči přečkali bouřku bez problémů.

Když zaplatíme a vyjdeme ven, ihned začne znovu pršet. Dělá si z nás snad někdo tam nahoře srandu? Asi ano, a aby toho nebylo málo, přihodí další hromy a blesky. Tahle bouřka se převaluje přes vrcholky na jihu a těsně nás míjí. Vyhled na ni máme nádherný a kocháme se jím. Zkouším hromobití a ponurou atmosféru hor zachytit videem mobilu. Pro naprostou dokonalost bych potřeboval, aby prásklo kousek od nás. No, radši ten záběr přece jen oželím...

Vracíme se a nedaleko od hotelu potkáme Janu a Janu. Ostatní se rozhodli vyjet lanovkou na hřebeny (u Predazza), ale bouře je daleko nepustila. Nato, aby došly do vesničce jim už čas nezbývá, přesto to zkouší. Bouře k večeru mizí, vyjasnilo se.

...

...

Znovu v dáli bouří, dnes již počtvrté.

Lilie zlatohlavá.

Večerní vyjasnění - z večerního focení z terasy hotelu...

...

...

...

...

Toto panorama si užíváme před usnutím.