Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Dolomity 2024 ll. Monte Civetta a Passo Padon

vydáno 26. července 2024 – napsal Rony – žádný komentář

Další dva dny tak hezké počasí nemáme. Masív Monte Civetty ještě trochu vidíme, ale další den mlhy na panorama stezce u sedla Padon Marmoladu zcela pohltí. A následný déšť jakýkoli rozumný trek znemožní.

Masívem Monte Civetty

mapa Forcella Coldai

Po snídani sjíždíme k údolnímu jezeru do Allegre. To ale brzy necháváme hluboko pod sebou, neboť nás soustava dvou lanovek vynese znovu do výšin, blíž k vrcholkům hor. Až nahoru jede necelá polovina z nás, mnozí rádi vzhůru tvrdě stoupají. Já cítím pravé lýtko, které mi po výhřezu ploténky vždy při delší chůzi zkamení. A včerejšek nebyl úplně snadný, téměř 20 000 kroků v horském terénu je dost. Lukáš únavu cítí také, ale on má na ni větší právo, výstup na Paternkofel je úspěch.

Od horní stanice lanovky jdeme sami k rozcestí pod mohutný masív Civetty. Dnes je zataženo, což je dobře, protože Lukáš je horským sluncem trochu připálený. Stezka označená jako "Traumpfad München-Venedig" zřejmě sleduje vyšší cíle, nám dnes postačí vystoupat klikatící se kamenitou stezkou k Rifugio Adolfo Sonino al Coldài, postavené v roce 1905.

Náš náskok před ostatními využívám k focení místní flóry. Zvonečky, hořce, hořečky, pomněnky, plamínky, orchideje a mnoho dalších jasně barevných květů proměnilo horu v úžasnou botanickou zahradu. Lituji, že jsem dnes nechal na pokoji zrcadlovku Nikon s makroobjektivem, ale na kvalitní focení ještě budu mít čas. Nesu si s fotomobilem Xiaomi i nový malý kompakt Canon PowerShot G7 X Mark ll, který chci zde v horách pořádně vyzkoušet. Ten by mně měl provázet při mých častých cyklotoulkách, jimž jsem, přiznávám i trochu z donucení, zcela propadl.

Botanická zahrádka doprovází stoupání masívem Monte Civetty...

...

...

...

Za zády tušíme další výrazný vrchol - Monte Pelmo (3 172 m n. m.), ale ten se dnes v celé své kráse neobjeví. Jeho kontury se rozlily v mlžném oparu. Musíme si vystačit s blízkým okolím, které se neustále mění. O pěkné pohledy do hor není ani tak nouze. Shora spatříme, jak druhá skupina dlouho postává u jednoho z rozcestníků, kde se setkala s první skupinkou, která vyjela nahoru lanovkou. Trasa stále stoupá, ale nijak závratně. Vyhovuje mi to, protože výstup snadno udýchám. Poslední úsek k chatě míří pod štíty hor, kde překoná skalní práh. Za ním se objeví horská chata, kde je živo. Poledne italské horské šenky vždy spolehlivě zaplní. Uvnitř i venku. Máme štěstí, že se zrovna jeden stůl uvolnil. Objednáváme si jídlo. Lukáš těstoviny, protože rád zkouší, co nezná. Já zůstávám pro jistotu u řízku s opečenými bramborami. Groß Radler si poručíme oba a čekáme, kdy dorazí další poutníci.

Sousední Monte Pelmo skrývá mnohá tajemství.

Hořce nepřehlédnete.

Serpentiny usnadní výstup, mnozí je ignorují a tak je vyšlapaných zkratek všude dost...

...

Moje maličkost.

...

Lukáš stoupá k Rifugio Coldài.

...

...

Chata Coldai.

...

...

Brzy se opravdu ozve "Ahoj, máte tu volno?" Klasicky česká věta mne zarazí, přece jen dnes jsem ještě češtinu v horach neslyšel. Najdeme v podobně profláklé oblasti, jako včera u Tre Cime. Dáváme se do řeči, abychom zjistili, že na opačné straně stolu sedí kluk s holkou středního věku, co jdou horami Dolomitů hezky "natěžko". Tedy s bágly, spacáky, karimatkami a večer znaveni zalehnou tam, kam dojdou. Rád zavzpomínám na své přechody vysokých hor, především balkánských - Pirinu, Rily, Fagaraše, ale i mnoha slovenskych. Tyhle dlouhé cesty s mnoha kamarády, kteří mými dobrými kamarády zůstávají dodnes, mne bavily, inspirovaly, motivovaly. Je zvláštní, jak lehce se na vše vzpomíná.

Snad hodinu společně sedíme a povídáme si. Holka je od Tachova a tak také o tomhle zapomenutém, ale krasném kraji. Mezitím venku za okny vidíme několik známých postaviček, jen do hospody se nikomu nechce. Za obědy zaplatíme téměř 50 €, pak si ještě vyfotím podtácek s vrcholem Monte Civetty (3 220 m n. m.), kterou v dnešním oblačném dnu asi nespatříme, a vyrážíme do sedla Forcella Coldai (2 191 m n. m.).

Oběd nám naservírovali na neobvyklou mapku okolí chaty.

Lukáš se cestou domluvil s Romanem, že vylezou na vrchol Cima di Coldai (2 403 m n. m.), který zhlíží na sedla zprava. Nenápadná, neznačená stezka nahoru do skal skutečně vede. Já se s ostatními kochám pohledem na překrásně položené jezero Lago di Coldai. K němu sestupuje Karel, protože chce prověřit značenou trasu dolů k přestupní stanici lanovky. Byla by to skvělá zkratka. Markéta, která nás tak trochu jako průvodkyně hlídá, tvrdí, že stezka má být náročná. Hrana za jezerem opravdu toto naznačuje, podobně jako mapa s natěsnanými vrstevnicemi ve skaním terénu. Naše rozhodnutí vrátit se stejnou cestou dolů ještě umocní pražská rodinka s třemi mladými dívkami, když všechny tvrdí, že podruhé by to jít nechtěly. Dávám se s nimi do řeči, protože je zajímají moje zažitky z bulharských hor a slovenských Roháčů. Zvlášť je pobaví popis úprku z hřebene Skriniarek před bouří a následná akce záchranářů, kteří si pro nás večer dolétli do špatně průchozí doliny pod Spálenou vrtlulníkem.

Stoupáme do Forcella Coldai.

Hezký zbarvené horské vlčí máky.

Jezero Coldai.

Přemýšlíme, jestli se pustit do těžkého sestupu.

Mezitím Roman s Lukášem stoupají k vrcholu Cima di Coldei (2 403 m n. m.).

Než sestoupí kluci z vrcholku, jsem zpět u chaty a čekám na ně. Bavím se pozorováním několika svišťů s mladáďaty. Nad nimi prolétne vzduchem kavče žlutozobé a v piruetách s křikem zmizí kdesi ve skalách. Od chaty klesáme docela rychle, byť proti tomu začíná protestovat už i moje druhé lýtko. Skoky z kamene na kámen doprovází občasné píchnutí. Kamenitá stezka se mi brzy zajídá, musím kontrolovat každičký krok. Monte Pelmo stále zůstává zachumlané do mlhy a mraků, stejně tak i hřeben Monte Civetty. Už se nezastavím u každé z kytiček, jen soustředěně šlapu svahem dolů. Serpentiny nezkracuju, ale poctivě všechny vykroutím.

Ačkoliv mám zpáteční lístek z horní stanice lanovky, kam bych snadno vystoupal, uvěřím Romanovi, že dolů to už bude hračka. No jo, byla by, ale sklon po asfaltce a pak i betonové cestě je velmi příkrý a bodání začíná být nesnesitelné. To jsem si naběhl, snad do odjezdu poslední kabinky v 17:30 dolů k Piani di Pezzé dojdu. Vyprosím si na ten surový krpál od Romana trekové hole, abych z něho na planinu pode mnou nekutálel sudy. Lanovku stíháme všichni a tak již po šesté jsme zpět v hotelu.

...

Plamínek

Orchidej.

Passo Padon

mapa chata Padon

Třetí den jedeme k Marmoladě, kterou bychom si chtěli vychutnat z panoramatické trasy nad jezerem Fedaia. Počasí však dnes nevěstí nic dobrého a tak se ani nedivíme tomu, že při přesunu busem Sprinter proplouváme mlhou, která stále houstne. Prostě to dnes zkusíme. Menší skupinka totožná s tou včerejší, znovu vyjede lanovkou Padon ll. až nad horskou chatu Padon, ostatní bus vyveze serpentinami k jezeru Fedaia, odkud vzhůru za námi vystoupají.

Jak dojednáno, tak uděláno. Vezu se sedačkovou lanovkou s Lukášem téměř 2,5 km a užívám si z nadhledu okolní horskou krajinu. Mlha to umožní, ale nejvyšší vrchol Dolomitů za ní zůstane navždy zcela skryt. Ani jezero není v našem dohledu, jen svažitá stráň a serpentiny cesty, nad kterou párkrát přejedeme. U horní stanice se z mlhy objeví dělo z l. světové války, memento oné děsivé doby a zdejších hor. Jeho hlaveň míří kamsi k Marmoladě. Jak snadno může vzniknout válka si i dnes umíme představit. Snaha mocných tohoto světa vydělat na čemkoli se před pár sty tisíci bezejmenných mrtvých nezastavila.

Dělo z první světové najdeme u horní stanice lanovky.

Zaměřeno na Marmoladu.

Mapka okolí, které se potopilo do husté mlhy.

Klesneme společně k Rifugi Padon, abychom hned zalezli do tepla k hořícímu krbu. Jsme mezi prvními návštěvníky a hned si objednáváme pití a pamlsky. Já popíjím krásně vyvedené "bombardino", Lukáš sní bagetu. Sice snídal před pár hodinami, ale asi málo. Není sám, nějaké sladkosti neodmítnou ani jiní. Prostě to vypadá, že místo panaramatu bude velký kulový... A žranice.

Když se zdola doplazí ostatní, první náš řidič Láďa, je hned hospoda plná jadrných českých slov. Ale na ně jsou již Italové zvyklí, Dolomity jsou tahákem pro mnoho Čechů, kteří se nechtějí týden smažit v červencových vedrech kdesi u moře. Ostatně vysoko v horách slunce opaluje ještě intenzivněji, jen je zde o pár desítek stupňů chladněji.

Čekat na rozluštění tajenky, jestli a kdy mlha opadne, se mi nechce. Ukecám Lukáše, abychom šli alespoň k "vojenskému bojišti", jež je vyznačeno v aplikaci mapy.cz zkříženými meči. Trasy na webových stránkách sice nejsou zakresleny všechny, ani jejich obtížnost nesmíme brát úplně za bernou minci, ale vše je dostačující. Navíc jako bonus pohyblivá modrá tečka, co jde celou cestu s námi....

Rifugio Padon...

...

...

Panáček Bombardino.

...

...

...

Vyrážíme na průzkum a traverzujeme příkré svahy. Mlhy nám dovolí spatřit jen nejbližší okolí. I to je zajímavé, zvláštní, unikátní. Nad námi občas vykouknou z mlh rozeklané skalnaté vrcholy mezi Messolinou a Messolou, přes které vede jistě hezká ferrátka B - D "delle trincee". Obří kameny u stezky se nakrátko stávají bludištěm a já si užívám neobvyklé možnosti focení. Začíná krápat, pěšinka padá dolů a my se před stanoveným cílem obracíme zpět. Pozdě. Kapky houstnou, některé se mění v krupičku, a my, aniž bychom se chránili, uháníme zpět do tepla chaty. Mě od nejhoršího ochrání bunda, ale Lukáš je během chvíle mokrý skrz naskrz. Klepeme kosu, ani naše rychlé tempo rázné ochlazení nevyřeší. Pro Lukáše jde o dobrou zkušenost, že v horách se v létě může počasí změnit ze dne na den, z hodiny na hodinu. Snad se mi přestane příště smát, proč s sebou do hor balím čepici, čelenku a rukavice. Jenže to vše zůstalo sbaleno na pokoji. Taky dobrý!

Jdeme na průzkum traverzem...

...

...

...

...

...

...

...

...

Průzkumná výprava končí ve skalách deštěm a našim úprkem zpět do tepla chaty...

...

...

...

Na chatě si Lukáš obléká místo mokrého trička suchou mikinu a je mu lépe. Ještě chvíli posedíme, ale je jasné, že čekat dál cenu nemá. Když přestane pršet, většina schází k jezeru k autobusu, my sjedeme zpět lanovkou. Dáme se hned na pochod k dolní stanici lanovky, která vozí turisty na Marmoladu, k Malga Ciapela. Odměnou se nám stává blízký kontakt s velkým stádem ovcí a koz, které zrovna pastevci, s významnou pomocí mnoha černých pasteveckých psů, shánějí z pastviny. Rychlost, s jakou vše provedou, je neuvěřitelná. Znovu začíná pršet, ale než si stačí ostatní navléct pláštěnky, už máváme s Lukášem na přijíždějící bus ČSAD STTRANS.

Zase v chatce.

Od dolní stanice lanovky klesámevúdolím k Malgy Ciapela.

Ovečky nám zpestří pochod...

...

...

...

video stádo oveček

V Kamzíku jsme kolem jedné, do večeře máme spoustu času. Tatímco Lukáš ho zvětšiny prospí, jdu s přáteli do wellness centra, kde se téměř tři hodiny rochníme, střídaje vodní masáž, horkou páru a saunu. Bazének a masáž si užívám, v horké páře si uvnitř chladím hlavu studenou vodou, kterou se neustále polévám, v sauně jen krátce testuju, co moje tělo snese. Zato Helča je v sauně jako doma, vždy vyleze po půlhodině pečená vařená a příjemným hláskem vypráví, jaké je to báječné.

Wellness.