Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Dolomiti Superski

vydáno 23. února 2010 – napsal Paulie – 8 komentářů

Může i lyže zanechat šlápoty? Zajisté. Takové pěkné křivky oblouků na sjezdovce (nebo v prašanu) lesknoucí se v zimní slunci jsou krásnou památkou na divokou jízdu po strmém svahu Alp. A když člověk vzhlédne od zářezů lyží, oslní ho třpyt vzdálených vysokých štítů, bílých tlustou peřinou sněhu, jíž se snaží prorazit četné skalní ostrohy.

Dolomiti Superski. Super lyžování v Dolomitech. Takový je název sdružení mnoha středisek v Dolomitech, leč tato slova vystihují i zážitky, jak jsem si mohl se svým bráchou a strejdou nedávno ověřit. Kdybych nebyl vysokoškolák mající zkouškové, řekl bych, že jsme se vydali o jarních prázdninách na lyžařský zájezd s CK Víkend se 4 dny sjezdování, každý den v jiném středisku (2 z nich patřili pod Dolomiti Superski).

Pravdou je, že jsme nebyli přímo v srdci Dolomit, uprostřed vysokých skalních štítů, ale spíše severně od nich, poblíž Brixenu (schválně, jestli si ještě pamatujete významného českého spisovatele, který tam pobýval :) ). Leč rozhled na zasněžené štíty a v dáli na hory, kde jsme před 3 a půl lety prochodili týden, byl skvostný.

Zájezd pro nás začal 12. února v Plzni, kam nás strejda vzal autem. Tam jsme těsně před půlnocí přestoupili do autobusu a frčeli Německem směr Itálie. Cesta temnou nocí ubíhala rychle, a tak už před osmou jsme zastavili u prvního střediska s pěkným jménem Jochtal (údolí Jochů? Anebo Jachů? :) ).

Před lyžováním je potřeba se pořádně připravit a upravit...

Holé vrcholy střediska Jochtal

Po menší patálii s lyžáky (položil jsem je na sníh a strejdovi vytuhly tak, že se do nich nemohl dostat -- museli jsme je jít rozehřát) a lyžemi (strejdův kamarát Petr, s nímž jsme lyžovali, měl lyže, do kterých mu nepasovaly lyžáky a nešlo je na ně seřídit, tak jsme museli navštívit půjčovnu), jsme nedočkavě vyrazili na kabinkou nahoru. Cestou se nám pomalu otevíraly rozhledy na zasněžené hory.

Akrobat Jirka

Naše lyže a Petr

V téhle krásné chatě jsme si dali polévku přímo pod azurovou oblohou.

V Jochtalu jsme strávili celý den. Bylo nádherně, azuro a oproti Česku svěží vzduch. Užívali jsme si hlavně 2 černé sjezdovky, podobně strmé jako Šance na Špičáku, avšak delší a upravené. Kolem poledne jsme zastavili, abychom načerpali síly polévkou, kvasnicovým pivem (skvělý německý Weissen Bier -- doporučuji) a schnapsem. Odpoledne jsme se také dostali do druhé části areálu, na Alpy malého, ale většího než Špičák. Tam jsme vyzkoušeli nějaké červené a já se strejdou jsme si navíc kousek dobruslili na jeden vrchol, kochaje se výhledy na Dolomity.

Nízké zimní slunce osvětlovalo sníh zvedaný lyžaři na chvilku do vzduchu, jen aby se blýskl svou krásou.

Strejda velí "Jdeme na vrchol!"

Honza a v dáli zasněžené štíty Alp

Panaramatický rozhled z Jochtalu

Vrcholovka na neznámém vrcholu v Jochtalu

Den se pomalu skláněl a zimní slunce už tolik nehřálo, když jsme před čtvrtou sjeli k autobusu a vydali se do Natzu, kde jsme měli na 3 noci připravený penzion. Po zkušenostech z předchozí návštěvy Dolomit jsem čekal velikou večeři s klasickými italskými těstovinami se sýrem, a tak jsem byl lehce zklamán i dobrým vepřovým s bramborami a salátem, jimž předcházela polévka a ukončil je malý zákusek (byly to skoro bramborové hody, jelikož jen těch byl dostatek).

Šlápoty po lyžích...

Pořádná výbava k pořádnému lyžování

Takto jsem viděl přes brýle já.

Další den nás čekala dvě střediska, jež jsou jen kousek od sebe a nepatří do Dolomiti Superski: Klausberg a Speikboden. Obě měla své kouzlo a v obou se muselo nejprve vyjet kabinkou z údolí nahoru, kde teprve pořádně začínalo středisko, i když jedna sjezdovka vedla i dolu. Mimochodem, v údolích v tu dobu bylo méně sněhu než u nás v Česku :).

O lyže je třeba každý den pečovat, hladit je a přejet je voskem, aby nejezdily dozadu, nýbrž dopředu.

Na Klausbergu máme opět krásně.

Tedy popořádku, nejprve jsme navštívili Klausberg. Ten si mě získal kabinkou vedoucí až skoro do 2500 m n. m., kde se mohl člověk kochat rozhledy. A to jsme ještě vylezli zhruba 20 metrů nahoru a ocitli jsme se na krásném vrcholu kousek nad horní stanicí lanovky. Místní černá byla opět výživná a dlouhá, ke konci až zrádně prudká, jelikož jsem tam téměř vždy neočekávaně zrychlil. Areál opět nebyl extrémně velký, takový akorát na jeden den. Na Alpách se mi oproti šumavským střediskům také líbí možnost lyžování v prašanu či na boulích vedle sjezdovky, což jsem však moc nevyužil, jelikož jsem měl jednak dlouhé lyže a druhak lyžovat v tomhle moc neumím. Ale strejda s Petrem si užili pořádně.

Petr si vychutnává bouličky mimo sjezdovku (a pssst, neříkejte to ochranářům :o) ).

V Klausbergu měli krásné sochy ze sněhu k olympiádě. Schválně, jestli poznáte, co představuje tato.

Bobisté jsou pohodáři.

Protahování je třeba

Ke konci dne jsme i přes pár zastávek na čokoládu a polévku pocítili únavu. Ono se to lyžování nezdá, i když si člověk nahoru veze zadek na lanovce. Konec mi trochu zkazil dojem z areálu, protože dojet dolů po sjezdovce klikatící se lesem jako lesní cesta přestane člověka téměř ihned bavit.

Biatlonista se snaží zastřelit sněhové pole tak dlouho, až byl dokonale obalen sněhem.

Vrcholovka opět na neznámém vrcholu v Klausbergu. Tentokrát jsme museli vystoupat 20 metrů prudkého kopce, abychom měli tak krásný rozhled.

Klausberg

Panorama z Klausbergu

Ve Speikbodenu jsme už hned první jízdu vyzkoušeli sjezdovku širokou jak náměstí. Sice nebyla moc prudká, ale ten prostor mezi věncem hřebenů byl úžasný... Na jeden z hřebenů se dalo vyjet sedačkovkou a tam kochat se rozhledy ze skoro 2400 metrů. Dolů vedla pěkná černá sjezdovka anebo volný terén, který vyzkoušeli naši dobrodruzi, Jirka a Petr. Byl třetí den a my to s lyžováním nepřeháněli. Dali jsme si v restauraci Bombardino (vaječňák s brandy nebo něčím podobným) a po nějaké době výbornou hustou čokoládu. Vše však za nekřesťanská eura, raději nepřepočítávat.

Bombardino a hory. Co víc si přát?

Naše čtveřice ve Speikbodenu

Rozhled ze Speikbodenu přes mé lyžařské brýle.

Proti sluníčku...

Třetí den lyžování pod čistě modrou oblohou pomalu skončil, jelo se nakupovat do Sparu a pak jsme museli na pokojích sbalit všechny užitečné i přebytečné věci, které jsme s sebou (pro jistotu) vzali. Po lyžování na Plose se totiž rovnou jelo domů. Jak jsme přijížděli na penzion celkem pozdě (druhý den kvůli výletu do nemocnice, kam odvezli jednu holku, jež dostala otřes mozku), ani jsme si nestihli prohlédnout Natz, i když je to jen malá vesnička.

Foto na seznamku

Pohodička... Jirka s Petrem se baví v prašanu mimo sjezdovku, máme spoustu času.

Honzův krásný oblouček při dojezdu z černé

Jirka

Poslední den nezačal vůbec dobře. Bylo zataženo, vrcholy hor tonuly v oblacích, leč my tvrdohlavě stoupali starou kabinkou do střediska, které je součastí Dolomiti Superski a ze všech čtyř nabízí asi největší možnosti. U dolní stanice lanovky v 1000 m n. m. sice nebyl skoro žádný sníh (víc je ho teď i v Praze), ale nahoře lehce sněžilo a studeně foukalo. Ještě nikdy mi tak moc neomrzal obličej, naštěstí se za pár hodin počasí umoudřilo a modrá obloha postupně prořezala tmavě šedou clonu. Nakonec bylo relativně teplo.

Zasněžená hora u střediska Plose... jen toho sněhu není tolik, kolik se může zdát.

Jirka na Plose

Středisko jsme nakonec projezdili skoro celé, užili si černou, jež byla spíš červená, díky čemuž byla plná lidí, a samozřejmě se stavili na odpočinek na polévku se špekovým knedlíčkem (jen Petr měl těstoviny s moc dobrým parmezánem) a napodruhé na čokoládu. Po pěkné, i když hodně rozježděné sjezdovce jsme se dostali dolů, kličkujíce mezi začátečníky a celý zájezd slavnostně zakončili pizzou, čímž bylo učiněno za dost i večeři (a naše zásoby smutně putovaly domů).

Pařba na české písničky v italských Dolomitech. Na fotce Jirkovo kamarádi.

Domů jsme putovali i my. S Pupendem a Líbáš jako Bůh se nám jelo dobře, poté jsme se více či méně úspěšně pokoušeli o spánek až do Plzně, kde jsme byli kolem jedné, v půl třetí pak u babičky a za necelou hodinu konečně spát doma ve své posteli!