Do roka a do dne... III. Roháče - Skriniarky

Do roka a do dne... III. Roháče - Skriniarky

Poslední den, poslední naděje. Dnes na ty zpropadené Skriniarky už jít musíme. Brestová od časného rána tone v mlhách, které vichr přefukuje přes hřebeny do Roháčské doliny. Ochladilo se a vůbec to nahoře nevypadá dobře. Co nás tam asi čeká rok a den poté? Jedno je jisté. Bouře to nebude!

Skriniarky

mapa Skriniarky

trasa a výškový profil

Opět nás přesně v šest budí kostelní zvon. Jeho zvuk proniká na naše lože a do našich hlav. Dívám se pootevřeným oknem k Roháčům, kde vidím jen šedou mlhu. Valí se od jihu a jen výjimečně se na malý okamžik objeví hřeben mezi Předním Salatínem a Brestovou.

Posnídáme, v klidu sbalíme všechny věci a před půl osmou již jedeme k lanovce na parkoviště Zverovka.

Nahoru jedeme první. Vítr si pohrává se sedačkami, aby nás ujistil, že již na hřebenu netrpělivě čeká. Když dokáže takhle nepříjemně fouknout do uzavřené doliny, jak bude fičet tam?

V osm máme za sebou první výškové metry. Stoupá se mi dobře a sil mám dost. Nad námi se čerti žení a vůbec netušíme, jestli půjde jít alespoň na Brestovou. Zastavíme se jen párkrát, když mlhu rozfoukne vítr. Několik fotek snad vyjde.

Na parkovišti Zverovka jsme velmi brzy. Nahoru lanovkou jedeme první.

Pohled z lanovky na Salatín a Spálenou, které ještě mlhy nedobyly.

Vzdálený hřeben Ostrý Roháč, Plačlivo, Tri kopy, Hrubá kopa...

V detailu Ostrý Roháč a Plačlivo.

Netrvá to dlouho a vrcholy zmizí nadobro pod přílivem bílé tmy...

Od horní stanice lanovky ještě pár set metrů na hřeben Roháčů překonáme...

Hezký je výhled k Osobité...

Stezka na Přední Salatín.

...

Doliny Rohačů jsou pokryty kosodřevinou a často neprůchozí. Kdo zkusil jít klečí, ví, o čem je řeč.

Panorama.

Pod Předním Salatínem...

...

...

Marie větry ošlehaná...

Chvíli se zdržíme i u rozcestníku, který před rokem nahoru táhl jeden Slovák a jeden Čech - turista. Je příznačné, že my Češi považujeme tyto hory tak trochu za své. Zvlášť my starší, kteří značku Československo máme vrytou hluboko pod kůží. Slovenské hory, lesy i duše zdejších lidí nám jsou velmi blízké. Přestože to z Jižních Čech máme blíž do Alp, na tyto hory nedáme dopustit. Tolik jsme v nich prožili, když cesta kamkoli na západ byla zcela nemyslitelná. Na Dachstein jsme se dívali až do konce osmdesátých let z vrcholů Šumavy jako na něco nedostupného. Dnes si můžeme vybírat z nekonečného množství hor celého světa a přesto jsme znovu zde, v Roháčích.

Západní Tatry však nic nikomu nedají zadarmo. Vichr lomcuje našimi těly, jako by je chtěl srazit zpět do údolí. Sleduji subtilní Marii, jestli to zvládá. Nemluvíme, protože bychom slova neslyšeli. A dál stoupáme na Brestovou, na které není proč se zdržovat. Nic netuším, že oba moji parťáci čekají, jestli neřeknu, že to balíme. Ale to mě ani ve snu nenapadne...

Rozcestí, které osadil nosič před rokem a dnem. Den, kdy zde blesk zabil jednoho Čecha a nás bouře zahnala do úzkých (zoom).

...

...

Prední Salatín. Mezi ním a Salatínem ovšem ještě leží Brestová!

Mlhy se valí na Brestovou...

Nepříjemný je také velmi silný vichr, který nepolevuje...

Brestová...

...

Nasazujeme vše, co nás uchrání před silným a studeným větrem. Marie na větru předvádí dokonalý striptýz, ale ani to nás s Romanem moc nerozehřeje. Naštěstí má rukavice a čepici, snad nezmrzne. Já, když to jde, mám ruce v kapsách. Přes Salatín se takhle jít dá, při stoupání Skriniarkami jistě již ne.

Jaké podmínky máme pro chůzi po hřebenu si můžete na videu prohlédnout zde...

U místa, kde jsme loni s Marií a Vencou sestoupili až do Zadní Spálené doliny, dohlédneme do kamenitého terénu, v němž jsme loni uvízli. Přesně před rokem a dnem.

Je nám jasné, že podmínky budou náročné.

Jdeme k Salatínu...

...

...

...

Marie zkouší, co vydrží.

...

...

Jeden z dvou vrcholů Salatína. Tohle je ten pravý.

Sestup do sedla...

Tam dolů jsme loni sestupovali...

Úvodní část Skriniarek je lehká, další úsek zajišťuje řetěz. Naštěstí jsme zde v závětří, takže se celkem snadno dostaneme dál. Fyzicky náročné stoupání na vrchol Spálené, kdy občas musíme hledat kudy jít, nedovolí, abychom promrzli. Surovost krajiny je umocněna řítící se mlhou, co nepřetržitě stoupá vzhůru dolinou Parichvost. Jen občas zahlédneme kousek hřebene, jindy kamenité svahy pod Pachoľou, ale okolní vrcholy nikdy.

Přesto chůze v tomto terénu baví. Dotýkáme se chladných, vlhkých kamenů, skáčeme po nich jako kamzíci a cesta rychle ubíhá.

Skriniarky...

...

...

Impozantní pohled na skalnatý hřeben...

...

...

...

Lezeme na vrchol Spálené. Ještě to chvíli potrvá, než se k ní dostaneme...

...

...

...

Zadná Spálená dolina. Dobře ji znám...

Rozeklané štíty se většinou podchází...

...

...

Expozice na Skriniarkách...

...

...

Vichr nás nadále ohýbá jako cukrovou třtinu.

Za vrcholem Spálené je několik bivaků chráněných kamennými valy. Musí to být krásné zde přespat, jen to chce trochu jiné podmínky.

Spálená...

Kamenné valy chrání nocležníky před větrem, který zde není výjimečný. Jistěže je nocování zde zakázáno, někdy však není vyhnutí.

...

Další vrcholek již podejdeme vlevo a díky tomu zbloudíme ze správné cesty.

...

Při sestupu se stezka rozdělí a my jdeme vlevo. Unikáme tak vichřici na jihozápadní straně hory, avšak přijdeme tím o možnost dobýt poslední vrchol - Pachoľu. Neznačená stezka totiž sestupuje rovnou na značku od Baníkovského sedla, což začneme vnímat příliš pozdě. Vracet se nebudeme, vrchol Pachoľa tak může být dalším impulsem pro návštěvu tohoto krásného koutu Slovenska.

Sestup nevede pod Pachoľu, ale rovnou pod Baníkovské sedlo. To zjistíme příliš pozdě. Znovu stoupat nahoru do mlhy a větru se nám již nechce.

Dostáváme se pod šedivou pokličku.

...

Roháče jsou barevné a nevýslovně krásné.

Roháčské pleso.

Kominiarsky vrch (1 829 m n. m. ) se objevil vysoko nad Rákoní.

Klesáme ostře kamenným mořem.

Netřesk.

A je to!

...

...

Osobitá.

Únavu cítíme všichni a mne čeká ještě odpolední jízda domů. Ostatní si můžou v autě schrupnout. Slézáme ještě k Roháčskému vodopádu, který posílený včerejším vydatným deštěm vypadá impozantně.

Euforie z úspěšného přechodu nás žene zpět k autu, a odjíždíme, aniž bychom potřebovali odpočívat. Do roka a do dne od nedobrovolného letu vrtulníkem záchranné horské služby jsme to v mizerném počasí dokázali. Skriniarky jsou zdolány.

Roháčská dolina.

...

Roháčský vodopád...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.