Do roka a do dne... II. Roháčská plesa

Do roka a do dne... II. Roháčská plesa

Vysoké riziko bouřek znovu oddaluje hřebenový přechod. Jdeme pro jistotu k Roháčským plesům, odkud sledujeme, jak Ostry Roháč atakuje několik odvážlivců. Bouře a déšť přijde až později odpoledne. Další den prší. Trasa v dešti Látanou dolinou tak končí v sedle Zábrať a na Rákoni v husté mlze a zimě. 

Roháčská plesa

mapa Roháčská plesa

trasa a výškový profil

Náhrada za Skriniarky je velmi atraktivní. Jedním z mála míst v Roháčích, kde jsme s Romanem nebyli, jsou Roháčská plesa. Okruh od centrálního parkoviště Zverovka poskytne hodnotný výstup, vždyť nejvýše položené pleso leží nad hranicí 1 700 m n. m. Ani velmi příjemné počasí brzy po ránu náš plán nezmění. Na hřebeny se dnes budeme dívat jen zdola.

Stoupáme k Adamcule a odtud tvrdě vzhůru až nad hranici lesa, kde se stezka rozdvojuje. Vpravo míří do Baníkovského sedla, vlevo k hornímu Roháčskému plesu. Je jasno a bílé obláčky plující po nebi vypadají jako bárky na širém moři.

Další převýšení nás dostane k prvnímu plesu. Rozhledy jsou fantastické, kuloár horských štítů kolem nás se uzavírá. Od plesa vidíme postupovat postavičky z Ostrého Roháče na Plačlivo. Marii trochu štve, že jsme nešli nahoru a dává to najevo. Loňská bouřka, která nás srazila do Zadné Spálené doliny, a vše skončilo naší záchranou vrtulníkem HZS, jí už nic neříká. Já jsem u krásných ples spokojený, protože byly jedním z cílů. Užívám si hezkého dne na úžasném místě a focení.

Studený potok.

...

Osobitá.

...

...

Hřeben mezi vrcholy Plačlivo a Baníkov.

...

Stoupáme k Roháčským plesům.

Spálená.

Stoupáme...

Šplháme...

Rozhlížíme se...

...

Horní Roháčské pleso...

...

...

...

...

Odrazy...

...

...

Dohlédneme až do Jamnického sedla.

Plačlivo.

Pachol'a...

...

U prostředního menšího jezírka, k němuž sestoupíme, se u stezky choulí klubíčka několika čerstvě vylíhlých, pruhovaných kachniček. Jsou jako plyšové hračky a vůbec se nebojí. S pozadím Ostrého Roháče na hladině plesa se budou dobře vyjímat. Na stezce potkáváme stále víc turistů, někteří už toho mají plné zuby.

Dolní Roháčské pleso je největší, ale zastiňuje ho bohatá kleč. Ostrý Roháč se přiblížil na dosah a jeho vrchol nyní ční přímo nad našimi hlavami. Zrovna ho přelézá pár osamělých jedinců. Ti asi mají v těžkém terénu jinou práci, než se kochat pohledy k nám dolů. Vlevo vidíme sedlo Zábrať, Rákoň s pomníkem a mohutný Volovec, vpravo od Ostrého Roháče ční Plačlivo, Tri kopy, Hrubá kopa, za ní je skrytý Baníkov. Spolu se Skriniarkami jde o nejtěžší partie Roháčů, když další hřebeny jsou víceméně travnaté a dobře schůdné.

Vzpomínáne s Romanem na přechod natěžko, kdy jsme od nejvyššího vrcholu Roháčů Bystré, přešli hřebenovou partii až do Baníkovského sedla a dolů k Adamcule. Tehdy nás z hřebene od Hrubé kopy a Baníkova hnala bouře s krupobitím. Nezapomenutelný zážitek.

Ještě silnější zážitek jistě měl bratránek Mirek při osamoceném přechodu, který lze dohledat v jednom z mnoha článků v Zápiscích z cest. Pro jeho dramatičnost jeho část uvedu:

4. den - Cesta průlomem Hornádu. Počasí se zhoršilo, prší, ale je to hezká cesta. Roman H skoro spadl do Hornádu, když se mu šprajcla krosna o skálu a my mu nemohli pomoci, protože jsme tuto dramatickou situaci fotili. Odpoledne docházíme ke Spišské Nové vsi a sedáme do vlaku. Roman H jede dál směr Praha, má v Praze školení, ze kterého na pár dnů utekl. Já s Romanem V vystupujeme v Popradu a sedáme na električku, směr Štrbské Pleso. Vyrážíme směr Podbanské, je už k večeru a poprchává, všechno je mokré. Nakonec zalézáme pod hustý smrk.

5. den - Ráno zase poprchává, jdeme v pláštěnkách, batohy zabalené do igelitů, moc nám to sluší. Ještě před polednem jsme v Podbanském, nuda skončila. Vstupujeme do Kamenisté doliny a pod prvním přístřeškem dáváme oběd – konzervu se sympatickým názvem „turistický guláš.“

Jdeme směr Pyšné sedlo, začíná se zase zatahovat a najednou sněží. Koukáme na to jako blázni, hlavně Roman - má jen maratonky. Já pohory. Hustá mlha. Chceme obejít Bystrou, ale jsme tak dezorientovaní, že najednou zjišťujeme, že jsme na jejím vrcholu. Alespoň nabíráme správný směr a klesáme ke kolibě na konci Račkové doliny. Romanovi to na sněhu strašně klouže.

Asi 700 metrů před kolibou vidím, že za kamenem pod námi něco vylézá a jde to nahoru proti nám. Mlha tady dole není tak hustá a tak vidím, že to je medvěd. A za ním cupitají dva mladí, takže asi medvědice. Hbitě se otáčím na patě a během několika vteřin jsem u Romana, který je dvacet metrů za mnou. Ukazuju dolů a Roman přikyvuje, že to jsou medvědi a nijak ho to nevzrušuje. Zato mě ano. Medvědice stojí na zadních a větří, vítr jde od nás. Klesá na všechny čtyři a já jen koukám, kam se rozběhne. Asi má z lidí respekt, upaluje i s medvíďaty pryč od nás. Ohromná rychlost, poprvé si uvědomuju, jaká strašná síla je ukrytá v medvědím těle.

Zapadáme do koliby a zajišťujeme dveře. Zalézáme do spacáků. Oba jsme po odpoledním guláši hrozně nafouknutí, musím mít hlavu venku, jinak bych se zadusil. Má to tu výhodu, že kdyby k nám vtrhl medvěd, zdechne hned mezi dveřmi. Domlouváme se na zítřek. Já to vezmu po hřebeni, protože mám pohory. Roman půjde spodem.

6. den - V 5.00 budíček, v šest hodin už stoupám v šeru nahoru, Roman se za mnou dívá. Vypadá to dobře, ale na hřebeni je zase mlha, jinovatka a navíc silný vítr. Jdu ale dál, jsem tu už potřetí, vždycky mě vyhnalo počasí a tak teď tu hřebenovku konečně přejdu.

Za Hrubým vrchem na chvíli odkládám krosnu, ale špatně ji stavím. Foukne vítr a už se kutálí dolů. Okamžitě vystartuju a skočím po ní šipku. Chvíli jedeme dolů oba a pak se zastavujeme. Házím krosnu raději na záda a makám dál. Volovec - Jamnické sedlo - jsem tu za třetinu psaného času. Čokoláda a vzhůru na Ostrý Roháč. Skála je namrzlá, řetězy jsou pokryty jinovatkou. V duchu si nadávám, že jsem paličatý pitomec, ale lezu dál. Po hřebeni musím po čtyřech, je strašný vítr.

Plačlivo a sestup, dorazil jsem nějakou skupinu. Měl bych se jí držet, ale mám strašný hlad. V tom ledovém větru bych za chvíli ztratil síly. Zalézám proto za balvan a vařím si jídlo. Jde to špatně, ale zahřálo se to. Jdu dál po hřebeni přes Smutné sedlo a Tri kopy na Baníkov. Tady to už vůbec neznám, není vidět ani na 20 metrů a vítr je tak silný, že musím jít i s krosnou přikrčený. Potkávám nějaké lidi, jdou proti mně, mají toho taky dost.

Já jsem vyřízený hlavně psychicky. V Popradu jsme si koupili noviny a tam psali, že se tady dva dny předtím zabili tři lidi. Dva ztratili orientaci a spadli, jeden umřel na vysílení. Já orientaci ztrácím pořád. Sejdu ze značky, zase ji najdu a tak pořád dokola. Najednou zjišťuju, že jsem vlezl na nějakou šikmou hladkou plochu. Zpátky to už nejde, vepředu to sice nějak končí, ale klouže to a není se vůbec kde chytnout. Uvažuju, že shodím krosnu, ať si někam spadne, ale mám strach, že když se pustím jednou rukou, tak sletím já. Lezu proto po břiše roztažený jako žába, abych měl co největší tření. Jsem na konci a vida, 3 metry pode mnou vede pěšina. Stojím na ní a chvilku se uklidňuju. Pomohlo to, soustřeďuju se a jdu dál. Zase skalnatý hřeben a nahoře pyramida - Baníkov. Slézám do Baníkovského sedla a zahazuju rukavice - jsou úplně roztrhané.

O 200 metrů níž mlha končí, vítr žádný. Je mi, jako kdybych se znovu narodil. V Jalovecké dolině potkávám Romana, oba máme radost a vykládáme jeden druhému, co jsme prožili. V noci docházíme do Liptovského Mikuláše. Nohy mně bolí tak, že bych už dál nedošel.

Závěry: Chodit po horách, které neznám, sám a ve špatném počasí je pitomost. Může to udělat jen blázen nebo ten, kdo to neprožil. Je to ovšem fantastický zážitek!

Sestupujeme v poklidu k bývalé Titliakovo chatě, kde je plno lidí, a proto rovnou míříme dolů k Zverovce. Courám se poslední, fotím květenu a vychutnávám si krásné odpoledne. Je jasné, že dnes jít na Skriniarky šlo. Mohli jsme to ale ráno vědět?

Vždyť večer znovu bouří a celou noc leje jako z konve.

Roháčské pleso, v pozadí Rákoň a Volovec

...

Ostrý Roháč utopený v plesu.

Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivo.

Kachničky...

...

Pod Ostrým Roháčem se dobře usíná.

...

...

Ostrý Roháč a Plačlivo.

Ostrý Roháč. I přes velkou pravděpodobnost bouřek jsou na hřebenu vidět postavičky. Dnes jim nebe bude milostivo...

...

...

Dolní je rozlohou největší (cca 2 ha).

Dolní Roháčské pleso. Rozlišení horní, prostřední a dolní se pro tato plesa oficiálně nevyužívá (tuším...).

...

Šídlo...

...

...

V pozadí Zadná Zábrať sedlo Zábrať.

Ostrý Roháč se svojí zajištěnou nakloněnou plotnou, je nejtěžším úsekem, který na hřebenech Roháčů projdete.

...

Pohled zpět ke Spálené.

U pramene...

Titliakovo pleso. Jen doufám, že zanedlouho to nebude bývalé Titliakovo pleso, podobně jako to nyní dopadlo s bývalou Titliakovo chatou.

Sedlo Zábrať

mapa sedlo Zábrať

trasa a výškový profil

Prší i ráno. Pohled na meteor ukazuje, že by fronta měla nejdéle zůstat právě zde na Liptově. Dnes tedy znovu Skriniarky nevyjdou. Půjdeme na hřeben k Rákoni a Volovci Látanou dolinou, kde by déšť neměl tolik vadit. A výstup na mnohokrát zmíněný hřeben mezi Brestovou a Pacholou zkusíme uskutečnit zítra, před odjezdem domů. Bude to pro mne, řidiče, náročné, ale odjet bez hlavního cíle nechceme. Značně se ochladilo a bouřky určitě hrozit nebudou. Spíš lze nahoře čekat mlhu a nepříjemný vítr. I to k vysokým horám patří. To samé můžeme očekávat dnes.

Přestože odkládáme odjezd až k desáté, deště se nezbavíme. Jen je trochu slabší. Od chata Zverovka stoupáme několik mil asfaltovou cestou a teprve její konec prověří naše odhodlání. Stezka se zdvihá velmi výrazně nad konec doliny a v pláštěnkách se moc dobře nejde. I proto nesu nad hlavou jen starý deštník. Nechci se úplně propotit. Tomu podřídím i své tempo.

Trvá dost dlouho, než vylezeme z lesa. Kleč sice signalizuje, že hřeben je nedaleko, ale nic nevidíme. Chuchvalce mlh se valí kolem nás a dohled je minimální. Pokud budeme v tomhle nečasu pokračovat k Volovci, bude to jen boj o dobytí vrcholové kóty.

Marie s Romanem to jistě zkusí, já jsem rozhodnutý sestoupit do přestavěné Titliakovo chaty a počkat tam. V sedle Zábrať to hned hlásím. Marie se klepe zimou, přestože vítr je zde ještě minimální. Vystoupit na Volovec bude pro ni fyzicky náročné. Doporučuji oběma dojít alespoň na Rákoň, který je nedaleko. Tam pokračuje i další zmrzlá dvojice mladých Čechů. Jinak dnes na hřebenech asi nikdo není.

Odpočinu si, sním tatranku a za soustavného vyhledávání orosených květinek sestupuji dolů. Stezku opačným směrem jsem kdysi šel. Bylo to pokračování hřebene natěžko, z něhož nás z Baníkovského sedla vyhnala bouře, jak jsem již psal výše. Dolů se serpentinami klesá snadno. Jen vadí kapky na dlouhých stvolech mokré trávy, které sbírám při téměř každém kroku do zcela promočených bot. Jsou strašně ledové a narušují mi mikroklima v nich. Střídavě levou a pravou rukou srážím trsy trav k zemi, což pomahá. Toto nedobrovolné cvičení končí až u chaty.

Kolem ní i uvnitř je absolutní ticho a já zkouším kliku s tím, že bude zamčeno. Naštěstí není a tak, když odejde mladá česká rodinka s malou holčinou k Titliakovo plesu, mohu se přemístit k hořícímu krbu. To už mám objednaný řízek s hranolky, čaj a později přidávám ještě grog.

Do chaty shora přichází ona dvojice ze sedla Zábrať. Holka je vymrzlá a vidím, že cestu vzhůru vzdali. Pouštím ji ke krbu, který sice hoří, ale tepla moc nevydá. Zanedlouho dovnitř vrazí Roman. Marie je tak promrzlá, že ani nejde dovnitř a hned sestupuje k autu. Já dopiju grog a jdu za nimi. Ledový vítr a hustá mlha je pustily na Rákoň, ale dál ne.

Večer jdeme něco sníst do koliby a přemýšlíme, jestli zítřek vyjde. Na Zverovku pojedeme brzy ráno, abychom lanovkou vyjeli pod hřebeny Roháčů co nejdříve.

Látaná...

...

Stoupání na Zadnú Zábrať...

...

Stále prší...

...

...

Sedlo Zábrať...

...

...

Stezka k Rákoni.

Sestupuji i bývalé Titliakovo chatě...

...

...

...

...

...

Houby téměř žádné nerostou. Lišky a dva hřiby na Skorušině i tato mochomůrka červená jsou vzácnými výjimkami.

...

Prstnatec...

Zverovka.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Rich Text Editor

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.

Používáme
Cookies

Tyto webové stránky používají k poskytování svých služeb soubory Cookies. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů Cookies. Více o souborech Cookies
Souhlasím