Do hor s vlčí smečkou

vydáno 8. května 2020 – napsal Redakce – žádný komentář

Krásných fotek je plný internet. Potěší na duši, vždyť příroda naší planety je opravdu úžasná. Stejně osvěžující jsou i fotky zvířat, které v ní s námi přežívají. Často spíš nezávisle a mimo nás. Těm divokým jsme jejich životní prostor velmi omezili. Vzali jsme jim místa, kde po tisíce let žila. Měli bychom omezit populační lidskou explozi, která svět pohlcuje a více se dívat kolem sebe. Nezničme krásu naší modré planety, je jedinečná.

Kamarádi Zdeněk s Janou jistě krásy kolem nás vnímají. Ukazují to jejich krásné fotky z výletů, na které vyráží společně se svojí "vlčí smečkou". A právě toto spojení přírody s aktivitou krásných vlčáků je úžasné.

Jsem rád, že webu Šlápot poskytli několik desítek atraktivních fotek, o něž se s námi rozhodli podělit. Děkuji i za odpovědi na zvídavé otázky, které mne v souvislosti s jejich "trmácením se" po horách zajímaly.

☆ ☆ ☆

Asi bychom měli nejdříve představit všechny tři pejsky. Jak se jmenují, kolik jim je let a jaké jsou rasy.

Ahoj Romane. Nejstarší z naší smečky je šestiletá Freya - bílý švýcarský ovčák. Hodně temperamentní, starostlivá, povahově hodně podobná povaze německého ovčáka. Prostřední Alysska je pětiletá fena - Saarloosův vlčák. Naše nejmladší tříletá Irony je také Saarloosův vlčák.

U plemene Saarloosova vlčáka bych se trochu zastavila. Je to plemeno, které vzniklo v Holandsku zkřížením vlka evropského a německého ovčáka již v r. 1936 (plemeno uznáno až v r. 1975). Po vlkovi zdědil SAV nejen vzhled, ale i povahové rysy. Má hrdou nezávislou povahu, poslouchá jen z vlastní vůle a proto není vhodný pro dominantní povahy, které od psa požadují naprostou poslušnost. Je velmi oddaný a věrný svému pánovi, ale vůči cizím lidem je rezervovaný a nedůvěřivý. Sklon utíkat v neznámých situacích je pro toto plemeno typické.

Soužití s ním je na základě vzájemného respektu. Jsou prostě úžasní!

...

Takže máte vlastně jen holky. Nežárlí na sebe?

Ano máme jen holky. Snáší se dobře a vzájemně se respektují. Freya vlastně vychovala obě vlčice od štěňátek. I teď v dospělosti se o ně stará, myje je a brání pokud vycítí, že je na blízku nebezpečí.

...

Když musíš, tak musíš!

...

Knížecí stolec.

Z našich krátkých setkání vím, že svojí "vlčí smečku" jezdíte často vyvenčit na Šumavu a máte v plánu vystoupat na všechny 13 stovkové vrcholy. Těch je i s těmi v Bavorském lese, pokud se nepletu, celkem 27.

Velkou část z nich již jste zdolali. Kolik vám jich ještě zbývá a myslíte, že zvládnete tento nelehký úkol splnit?

Ano to bylo původně v plánu. Ale Zdeněk navrhl abychom své výstupy rozšířili na všechny vrcholy Šumavy (hlavní i vedlejší) nad 1000 m n.m. a já souhlasila. Takže v současné době máme za sebou 16 třináctistovek. S vrcholy nad 1000 m n.m. je to dohromady 64 z 295 hor a kopců na Šumavě, které bychom chtěli s naší smečkou zdolat.

Špičník u Blatného vrchu.

...

Pod Luzným.

Luzný.

...

Archa porozumění pod Modrým sloupem (Luzný).

Tak to je pro mě novinka. Díky kamarádovi Vencovi mi z tisícimetrových šumavských vrcholů chybí kolem třiceti. Sběratel Václav letos vrcholy, doufám i s mojí pomocí, všechny dorazí, chybí mu poslední čtyři na hranici mezi Luzným a Falkensteinem. Mimo jiné i Blatný vrch, z kterého vy máte krásné fotky. Tak vám přeji ve sběru hezkou zábavu.

Předpokládám, že denní porci kilometrů určujete vy. Terén kudy chodíte je mnohdy velmi náročný, protože se rádi vyhybáte značeným stezkám plných turistů. Navíc dobře vím, jaké je občas těžké vystoupat na vrchol hory, kam nevede žádná stezka.

Kdo toho má dříve "plné zuby" (holky nebo vy) a kolik vlastně ujdete za den kilometrů?

Určitě my, přestože holčičky naběhají mnohem víc km věčným pobíháním kolem nás a honěním se. Mnohdy ale ke konci cesty dávají jasně najevo, že už toho mají také dost a dělají si pelíšky ve křoví nebo ve vysoké trávě. Co se týká kilometrů, je to různé, někdy deset, teď naposledy to bylo 21 km (Knížecí pláně), jindy 15 km.

...

Nad Plešným jezerem.

...

Trojmezí.

Trojmezenský hřeben.

Pelíšky v křoví? To vám jako dávají najevo, že se tam hodlají na noc rovnou ubytovat?

To mě přivádí na otázku, jestli někdy s nimi nocujete pod širákem, ve stanu, nebo jestli o tom uvažujete. Asi by bylo náročné je uhlídat a nakrmit.

Ano, pod širákem jsme společně nocovali jednou a to když jsme se vraceli z dovolené v Chorvatsku. Nocovali jsme u jezera Peručko. Celou noc byly holčičky na vodítku a spaly s námi na karimatkách. Na volno nebyly ne proto, že by utekly. Moc dobře si nás hlídají - drží se své smečky, ale kdyby se někde něco šustlo, byly by určitě zvědavé a běžely by se podívat.

V místě, ze kterého jsme se vraceli - domeček na ostrově Šolta, to bylo jiné. Byli jsme tam úplně na samotě (6 km od nás bylo první městečko). Tady byl dům ve dne v noci otevřený, takže holky měly úplnou volnost. Když chtěly spaly venku, když chtěly spát uvnitř, spaly uvnitř. Bylo to super!

Peručko jezero. Fotka oceněná ve fotografické soutěži.

U Jaderského moře.

Byli jste u moře v Chorvatsku a předloni i ve Slovenských horách. Jak společné dlouhé cestování ve vašem autokaru snášíte?

Asi je i problém vaši smečku ubytovat. Ne každý penzion k tomu bude svolný.

Ano, předloni jsme byli na Slovensku ve Strážovských vrších, loni na Kokořínsku. Máš pravdu, je docela problém sehnat ubytování se třemi psy a ještě k tomu vlčáky. Ale zatím se nám to vždy podařilo. Někdy je problém kvůli počtu psů, jindy kvůli jejich velikosti. A my máme také své požadavky... ubytování na samotě nebo alespoň oplocený pozemek, místnosti bez koberců...

A co se týká otázky s cestováním ? Freya a Alysska jízdu autem snáší celkem dobře. Nejhůře to snáší naše nejmladší Irony, je to pro ní opravdu za trest a do auta nikdy nechce. Zato je snad nejšťastnější ze všech, když dojedeme na místo a otevře se před ní krásná příroda. Když jedeme dlouhou cestu třeba na to Slovensko nebo do Chorvatska, tak musíme dělat časté přestávky (jako s malými dětmi ) a jezdíváme na noc.

Vápeč.

...

Otakárek fenyklový na Vápeči.

...

Kokořínsko.

...

Slovenské hory jsou dnes plné vlků, ale i medvědů, kterých se tam toulá snad kolem patnácti set.

Jak jste se cítili se svojí smečkou ve Strážovských vrších, kde kolem vám mohly pobíhat smečky vlčí a z křoví vás pozorovat medvědi?

Ano ve Strážovských vrších jsou smečky vlků a medvědi. Z vlků jsme obavy neměli, ti jsou plašší (dokonce bych je i ráda zahlédla), ale v některých místech jsme se spíš obávali medvědů. Prvně, když jsme stoupali na Vápeč a míjeli jsme slovenské turisty, kteří nám říkali, že procházeli úsekem, kde nejspíš byli medvědi. A podruhé, když jsme se vydali na Uhrovský hrad a stoupali jsme takovou tmavou roklí. Tady jsme se museli chvilku zdržet, protože Zdeňkovi nebylo dobře. V takových chvílích jsme na holky stále volali, aby se držely u nás a nikam mimo cestu nevybíhaly. V některých místech jsme je raději vedli na vodítku. Byly by zvědavé a vydaly by se prozkoumávat neznámé, aniž by tušily, jaké velké nebezpečí to pro ně může být.

Strážov.

...

Kľak (Malá Fatra,).

...

Hodně se mi líbí zimní fotky. Tuším, že vaše smečka si sněhu doslova užívá.

Mušeři často psy (hasky či malamuty) využívají a jen se za nimi vezou na saních. Kdo sněhem razí cestu vám? Předpokládám, že Zdeněk.

Přesně tak. Zdeněk je z nás nejtěžší a v jeho stopách se jen tak někdo dál neproboří. Takže v hlubokém sněhu jdeme všechny čtyři pěkně za ním. Holčičky sníh milují a když není ve Zlivi a okolí, tak za ním jedeme, abychom jim udělali radost. S nadšením si to užívají. Také už pár let jezdíme na Šumavu za prvním a posledním sněhem.