Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Daleko na východě - lll. Bukovské hory - Runina a NP Pieniny

vydáno 7. září 2019 – napsal Rony – 1 komentář

Vlčích hor jsme se ještě zcela nanasytili a tak přejíždíme do rusínské Runiny, kde nás čeká nášup. Protože natrefíme na místní slavnosti, je i ten velice chutný. Ale pozadu v tomto ohledu nezůstanou ani krásné Pieniny s průlomem Dunajce..

6. den

Z Runiny k Ruské

mapa Ruské

stopař Runina-Ruské

Národní park Poloniny to nejsou jen hřebenové partie, byť ony jsou pro tuláky nejpřitažlivější. Ráno přesto vedeme debatu o tom, jestli naše včerejší rozhodnutí zrušit druhý dvoudenní přechod přes Ruské sedlo a hraniční vrcholy, nezměníme. Ale ostře nahoru na Ďurkovec už se mi fakt nechce. Bývalé Ruské a Ruské sedlo jsou dostupnější a dobré cíle.

Z Runiny odcházíme po modré značce k potoku, nad kterým nově stojí zastřešený turistický přístřešek. Útulná salaš pro vandráky. Krásné místo na okraji louky s ohništěm a skvělým výhledem by se stalo našim ležením, pokud bychom nesehnali místo v krčmě. Pozoruji, jak vysoko nad lesem zvědavě krouží velký dravec. Roztažené "prsty" křídel dávají tušit, že jde o orla.

Dokonalou idylku kazí Luděk s Lukášem. Volají z krámu, že musí čekat na čerstvý chleba do deváté a tak k Ruské vyrážíme sami. Cesta vede lesem, kde překročí hned několik potoků, než se dostaneme k cedulce u bývalé Smrekovice. Její osud nás zaujme natolik, že dál kráčíme na opačnou stranu, než značení.

Vracíme se a stometrové stoupání na sedlo Zálomy nás z letargie probere. Odbočuje zde modrá, my se rozhodneme obkroužit údolí po delší cyklostezce. Po značce půjdeme až zpět. Díky tomu nás kamarádi předejdou, ale pod přístřeškem v Ruské se přesto sejdeme.

Pohled od Runiny k hraničnímu hřebenu Bukovských vrchů.

Bukovec uzavírá Runinu od jihozápadu.

Turistický přístřešek poskytne tulákům příjemné zázemí. My však rádi zaplatíme za dvě noci v runinské hospodě 10 éček.

...

Orel monitoruje svým ostrým zrakem krajinu pod sebou a užívá si volnost, kterou mohou vnímat pouze ptáci.

Pestré barvy vodou obnaženého podloží.

V zeleném chrámu nad Verbľačím potokem.

...

Tato rusínská dědina byla spolu z dalšími šesti obcemi, které ležely v okolí říčky Cirochy, vystěhována kvůli přehradní nádrži Starina, zdroje pitné vody. Místo pár desítek lidí se dnes v okolí prohání stádo zubrů evropských, navrácených do přírody v roce 2005. Docela rád bych je chtěl na vlastní oči spatřit, ale to se poštěstí málokomu. Přes svoji velikost jsou plaší a přítomnost člověka nevyhledávají.

Od Ruské se vydáme po travnatém hřebenu směrem k Ruskému sedlu. Užíváme si volnost krajiny a nádherné výhledy. Na západ od nás se začínají hromadit tmavě mraky a zanedlouho slyšíme první zahřmění. Sestoupíme k potoku a traverzem odcházíme vrcholek, kde zrovna traktor roluje suchou trávu do úhledných válečků. Ty jsou rozhozeny po louce s okázalou nepravidelností.

Nacházíme zkratku, kterou od chatiček z údolí Cirochy vzhůru prosekal traktůrek z Mountfieldu a zvolna k nim klesáme. Kousek za nimi leží nově upravený vojenský hřbitov s kaplí a příjemným posezením. Pár starých náhrobků se smutně krčí v koutě, zastíněných novostavbou z peněz jakéhosi programu EU. Jistě si toto místo, kde v l. světové válce probíhaly líté boje mezi ruskými a rakousko-uherskými vojsky, pietní vzpomínku zaslouží. Ruské sedlo bylo jedním z mála míst, kudy se mohla vojska přes hřebeny Karpat přemisťovat.

V Ruské dnes stojí pouze několik chat a chalup.

...

...

...

Hřebenem jdeme směrem k Ruskému sedlu...

Ripy Wierch.

...

Nad Cirochou...

...

Za kopci se formuje bouře.

Vojenský cintorín...

...

...

...

Ruské...

Před deštěm a bouřkou se ukrýváme v nám známém turistickém přístřešku. Luděk se synem si travnatou hřebenovou část protáhli o kus dál a tak dorazí v pláštěnkách asi po půl hodině. Nenudíme se, dvě dvojice Slováků na kolech nám to nedovolí.

Výlet na kolech je na zítra i naší možností, jen bychom museli zprovoznit na půdu odstavená kola, které půjčoval zesnulý bratr našeho krčmáře. Chvíli s ní koketujeme, ale nejistota jejich stavu nás odradí.

Hořec u Ruské.

Přístřešek u Ruské...

...

Zpět jdeme údolím Michalcova potoka. Míjíme zvláštní přístřešek na pěkném místě nad říčkou, kde by se také dalo přespat. Poté okouzlujícím pralesem stoupáme k sedlu Zálomy. Mohutné a všelijak zkroucené stromy vysoko nad hlavami uzavírají prostor svěží zelení. V tichu lesa slyšíme jen občas k zemi padající kapky, které cestou naráží do bukových listů.

U stezky se objevuje desítka nádherných křemenáčů. Jejich velké červené hlavy svítí z trávy jako čepice výpravčího. Sbíráme je a já se už těším na svůj večerní kulinářský zážitek. Ostatně další cestu od Smrekovice známe. Jen Luděk s Lukášem si ji projdou poprvé, protože ráno zabloudili.

Údolí Brestového potoka skrývá úžasné prastaré stromy...

...

Vetřelcem je v našich končinách Květnatec Archerův, neboť pochází až z Austrálie a Nového Zélandu.

...

V runinské hospodě je veselo. Sjíždějí se hosté slavností, což je možné usoudit z toho, že se nový příchozí vždy s ostatními srdečně vítá. Dávám si Šariš a jdu smažit houby s dvěmi vejci, které mi nezištně krčmář přenechal. S výsledkem nejsem moc spokojený a tak ještě uklohním gulášovou polévku ze sáčku, v níž houby znovu dobře povařím. Teprve pak je to ta pravá ňamka.

Po příchodu z Ruské jsme museli uvolnit místo v domku a přestěhovat se do dřevěné chatky, protože s hor má sestoupit skupinka, co si dopředu ubytování zajistila. Nevadí to, máme větší soukromí. Menší problém to je pro Luďka s Lukášem, kteří si musí postavit za chatkou stan.

Noc je radostná, a ještě dlouho po půlnoci se zpívají rusínskě písně. Nasáváme atmosféru Vlčích hor, krásné a lidmi nezničené krajiny, mluvu, tradice a zvyky jejich obyvatel.

Zapíjíme další vydařený den.

Odkazy: Z Runiny na Poloniny

Kniha v pdf Vlčí hory obsáhle popisuje nejen Bukovské vrchy, ale i Vihorlat. Toulání party nadšenců, podobné té naší, v NP Poloniny začíná na straně 50. Najdete zde spoustu údajů, které jsem buď do svého článku nenapsal, či o nich nevěděl.

7. den

Slavnosti v Runině a NP Pieniny

mapa Runina

Část slavností si nemůžeme nechat ujít, zvlášť když jsme pozváni na guláš, co se od časného rána vedle naší chatky vaří ve velkém vojenském kotli. Proto tomu bude naše trasa přizpůsobena. Mrzí mě, že nepočkáme také na odpolední vystoupení hudebních skupin, ale pokud chceme projít Pieniny, musíme se odpoledne pod ně přesunout. Cesta vydá na čtyři hodiny jízdy.

Z Runiny sejdeme po jediné příjezdové cestě k Hlbokému potoku, kolem něhož vystoupáme pod Vysokou Kýčeru. Zde, u poutnického místa Tri studničky, se slouží pravoslavná mše, která upomíná na toto svaté místo. Pověst vypráví, že zde malý kluk spatřil panenku Marii a místo se posléze stalo poutním i díky léčivým pramenům u Tří studánek.

Na závěr této části mše jsme pokropeni léčivou vodou a přesouváme se ke kapličce, kde pokračuje. Nám blízký jazyk má často slova, kterým nerozumíme, přesto snad hodinu pozorně nasloucháme slovům kněze i vícehlasému zpěvu, melodicky zvláštně zabarvenému.

Před polednem sejdeme k lavičkám, místu, kde parkují auta. Kolem nohou nám bez bázně běhá ještěrka zelená. Krásným výhledem z travnatého hřebene se s námi loučí tento vybájený kraj. Runina je ukryta kdesi dole, ani bychom o ní nevěděli.

Runina...

...

Pramen nad Runinským potokem.

...

...

Poutnické místo Tri studničky...

...

Pravoslavná mše...

...

Tri studničky s léčivou vodou.

Kaplička Panny Marie...

...

...

U pramenů bývá stále plno.

Nebojácná ještěrka.

Jdeme balit. Je i čas rozloučit se s krčmárem, runinskými čápy a ochutnat výborný guláš, domácí buchty, vdolky a posílit se kořalkou - Hanáckou vodkou. Ubytování ve vlastních spacákách máme placené od rána a, světe div se, stálo nás to dohromady 40 €. Moc děkujeme, dali jsme alespoň 50.

Sestup od Vysoké Kýčery do Runiny...

...

Runina...

...

...

Díky slavnosti a především vstřícnosti domácích ochutnáme skvělý guláš i různé sladkosti.

Po přejezdu přes Prešov k Dunajci se zvládneme v kempu Gazdovský dvůr bez problémů ubytovat na poslední dva dny. Budeme bydlet v patrové velké chatce.

Kemp Goralský dvůr vlastní i unikátní muzeum starých strojů...

...

Kluci jdou pěšky k Červenému Klášteru, kam se stihnou podívat do muzea, my s Romanem volíme výstup od kempu nad říčku Lorec. Z travnatého hřebínku se nám odkryje skvělý výhled na Haligovské skály i Tři Koruny. Pieninský NP má opravdu co nabídnout, my stihneme ochutnat jen vzorek z jeho pestré nabídky.

V trávě pod lesem sedí dvě ženy s hromadou převážně malých holek.

"Dobrý den, vy jste se ztratily..." Začínám nevážně hovor.

"Nie, to vy stě sa ztratili!" Směje se jedna z žen. "Nevietě kam vedie táto cesta?" Dodává ještě a prozrazuje, že se opravdu ztratily.

"Do lesa na vrchol kopce a pak někam dál..." Odpovím po pravdě a zdvořile. "My chceme někudy sestoupit k potoku na louky." Dodám ještě informaci s tím, že by se mohly k nám přidat.

"Tam už budú medvedě..." Odtuší a mě ani nenapadne to vyvracet.

Ještě štěstí, že se k nám holky nepŕidaly. Dvakrát zkoušíme prolézt na louky křovinami, kterými snad projde divá zvěř, ale ne my. Ostružiny nás zastaví bezpečně a tak se zanedlouho zkrvaveni a zahanbeni zase objevíme na pastvině pod hřebebem.

Až poslední pokus sejít dolů vyjde. Nahoře proti slunci vidíme postavičky holek, jak pomalu schází do kempu. Pořádně nám vyhládlo. Hned zaplujeme do restaurace, jejíž venkovní část slouží i jako muzeum staré hodpodářské techniky. K vidění jdou velmi pěkné kousky.

Nowa Góra je pieninský polský vrchol. Zítra kolem něho budeme putovat.

Údolí Lorece.

Haligovské skály visí nad kempem...

...

Plašná.

...

...

8. den

Plavba na plti a přechod hřebene Pienin

mapa Pieniny

Poslední den věnujeme Pieninám. Výhodně k treku využijeme plavbu k polským hranicím na plti. Poučen z dřívější plavby, kdy jsem před jízdou neprozřetelně pojedl idiotskou kombinaci kapustnice s vídeňskou kávou, nasedám do pltě hladový a zcela vyprázdněný. Mohu si tak jízdu vychutnat bez úporné bolesti břicha.

V přístavu pltí.

Zajímavé je nejen pozorovat krásné okolí, kterým vévodí opakující se pohledy na bílé skály Tří Korun, ale také domlouvání lodivodů. Hned za mnou totiž pádluje mladík, jenž se řemeslo teprve učí. Když však chce předák něco peprného vytknout mladšímu, přejdou do polštiny a my jim rozumíme jen zhruba.

O zpestření plavby se postará liščí hravé mládě, prolézající břeh Dunajce. Že ho kdosi z řeky pozoruje, mu vůbec nevadí. Naprosto nás ignoruje. Ani se nedivím, přes den kolem projedou stovky různých plavidel, rafty, kanoe, kajaky, pltě.

Naše plť vyjela hned po deváté jako první a nebýt jedné nechtěné otočky o 360°, kdy nás předjeli Poláci, první bychom i vystupovali na břeh. Téměř dvouhodinová plavba končí u hranic pod Lesnicí a my pokračujeme do Polska k přívozu přes řeku.

Kostel za Dunajcem.

Jedeme...

Na nejvyšší vrchol Tří Korun vede železné schodiště. A nahoře je stále plno.

...

...

...

Tři Koruny obeplouváme dlouho. Nechce se mi ani věřit, že po hodině jízdy je znovu vidíme - z jiného úhlu.

...

Goralský klobouk je na plti nezbytný.

...

Sokolicu spatříme až před koncem splouvání.

...

...

...

Hukova skála se blíží, s ní i konec trasy.

...

...

Za ním se zdvihá Sokolica (747 m n. m.), ostrá vápencová skála s výhledem na Dunajec. Nahoru nestoupáme sami. Poláků je hodně a protože vysoké hory mají vlastně jen u svých jižních hranic, spousty se jich vydávají právě sem. Taháme nohy za sebou, unaveni týdnem chození po kopcích, ale jdeme bez zastávek. Serpentiny jako by neměli konce.

Poslední kousek na vyhlídku se, stejně jako na Tři Koruny, platí. Hromada lidiček mačkajících se u výhledů není úplně to, co v horách hledám. Někdy se jim však nevyhnete. Moc dlouho se proto vzdušnými výhledy nebavíme.

Sokolica.

Přívoz funguje skvěle. Za pár minut stoupáme na Sokolicu.

...

Z vrcholu Sokolice je parádní rozhled...

Hluboké je údolí Dunajce.

...

...

...

Čeká nás rozervaná hřebenovka se sestupy a dalšími zajištěnými výstupy až na Biele skály. Jde obejít spodem, ale to nás ani nenapadne. Plahočíme se horem, kde nám vichr z údolí sráží z hlav čapky a kšiltovky. Romanovi čapka odlétka už na Sokolici, ale bystrý Polák mu ji za letu odchytil.

Na loučce pod Bielou skálou odpočíváme. Já zůstanu ležet v měkké trávě i když se ostatní zvednou. Na vrchol Tří Korun se mi podruhé nechce. Ani vzpomínky na expřítelkyni Lenu již nehodlám jitřit. Navíc tam bude fronta ještě delší než na Sokolicu. Pamatuji si ji dobře.

A tak, byť výstup na nejvyšší horu Pienin mám předplacenou výstupem na Sokolicu, jdu nejkratší cestou přes sedlo Szopka nazpět k Dunajci. Vychutnám si výhled na zajištěný výstup na skálu Tří Korun, kde pomalu vzhůru postupují dychtiví turisté, a zúžujícím se údolím se stezkou propletu k chatě Trzy Korony a k obci Stromowce Nižne. Pár fotek robím z hraničního mostu přes Dunejec, další od jeho břehu. Tam se načas usalaším.

Pokračujeme rozervaným hřebenem.

...

...

Na Bílé skály vede zajištěný kousek stezky.

...

...

Tři Koruny a fronta na vrcholek.

Sobčianský potok.

Jedna Koruna.

Tři Koruny s kozou.

...

Stromowce Nižne.

Dunajec z hraničního mostu...

...

...

Večer zajdeme na dobré jídlo do Gazdovské restaurace. Naše rozloučení se Slovenskem, jeho horami a přívětivými lidmi, večer doprovodí bouře a před setměním i úžasně zdola osvětlené nebe, které je plné potemnělých, vodou nacucaných mraků.

Chatky v kempu poskytují pohodlné bydlení.

Závěrečná sluneční šou...

...

Cestou domů se s námi loučí i medvěd. Asi abychom nezapomněli na ovčí sýr.