Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Daleko na východě - l. hrad Lietava a Vihorlat

vydáno 23. srpna 2019 – napsal Rony – 3 komentáře

"Pojďme si užívat divočiny do krásných a málo navštěvovaných hor východního Slovenska." Touto větou jsem zkoušel kámoše zlákat na místa, která bych rád spatřil na vlastní oči, mnohokrát. Letos se konečně ukecat nechali a já mohl začít plánovat. Prvním místem musí být Vihorlat.

1. den

Lietavský hrad a Sluneční skály

mapa Lietava

Než se však k Vihorlatu dostaneme, ještě stihneme vystoupat na hrad Lietava nedaleko Rajeckých Teplic.

Dlouhou cestu na východní Slovensko jsme si tak rozdělili na dvě poloviny.

Stoupáme od Lietavské Svinné, když jsme si před tím zajistili ubytování na jednu noc v malé chatce kempu Sľnečné skaly. K ostrému tempu nás nutí přicházející bouře. Zuří nejvíc severně od Žiliny, černá mračna se však shlukují všude kolem.

Lietavská Svinná.

Trosky mohutného hradu leží na hřebenu hned za vrcholkem Cibulníku a přes nepříznivé počasí se po jeho nádvoří prochází několik skupinek. Atraktivní poloha hradu, který je místem dalekých rozhledů, bývá častým cílem turistů.

Hrad Litava leží na východním okraji Strážovských vrchů a patří k najrozsáhlejším zříceninám na Slovensku. Mohutná stredověká pevnost byla považována za nedobytnou a pod jeho panství patřilo široké okolí Rajecké kotliny. Hrad pochází z počátku 14. století a prvním majitelem byl Matúš Čák Trenčianský. Poté patřil různým šlechtickým rodům a po vymření Thurzovců začal od 17. století chátrat.

Dnes probíhá dlouhodobá rekonstrukce, které se zúčastňují především dobrovolníci. Ti díky tomu mohou na hradě dlouhodobě přebývat. Po prohlídce zříceniny i my jste nuceni přijmout pohodlí jedné z místností, kde je provizorní hospůdka a v patře malé muzeum nalezených středověkých artefaktů. Bouře se přesouvá přes hrad a začalo pršet.

Lietavský hrad...

...

...

...

Lietavské koloseum.

V minimuzeu...

...

...

...

...

Mezi posledními kapkami deště procházíme hřebenem Cibulníku dál po modré, abychom z něho sestoupíme křížovou cestou zpět do vsi. Luděk kritizuje umístění obrázků Krista, které kdosi nešetrně přibil na živé stromy. Možná i ony teď cítí to, co před dvěma tisíci lety Ježíš Kristus.

Za Cibulníkem...

...

Mlhy zavalily okolí Lietavy.

První den jdu i přes nevlídné počasí nalehko.

Křížek v sedle.

Sestup k Lietavské Svinné.

Kostel Sedmibolestné Panny Marie.

Večer ještě nahlédneme na naučnou stezky Rajecké Teplice - Porúbka. Podíváme se k skalní jehle a památníku Jozefa Gabčíka. Na vyvařování, kterému se věnují Luděk s Lukášem, nemám náladu a radši si zajdu do kiosku na hranolky se smažákem.

Skalní jehla u Rajeckých Teplic.

Památník Jozefa Gabčíka.

2. den

Zemplínská Šírava a Mořské Oko

mapa Mořské Oko

Přesun na východ máme po kvalitní dálnici E50 pohodlný. Krátce po poledni si procházíme zajímavou pěší zónu Michalovců, kde obědváme.

Michalovce...

...

...

...

...

Také pro další zastávku ušetříme čas rádi. Zemplínská Šírava, slovenské moře, jistě za to stojí. Nadmořská výška vodní nádrže 140 m ji předurčuje k tomu, aby voda byla vždy dobře prohřátá. Ač zrovna dnes není žádné velké vedro, osvěžíme se v jezeře rádi.

Je jasně vidět, že Zemplínská Šírava má nejlepší roky dávno za sebou. Když se velké socialistické podniky a továrny zbavily přebytečného a zatěžujícího majetku a tím vymizela dříve tolik populární podniková rekreace, mnoho velkých hotelů nepřežilo. Dnes se tak na pláži setkáte víceméně jen se samotáři, kteří si své maringotky tahají po světě za auty s sebou.

To není nic pro nás. My míříme do hor. Když od zavřené ubytovny v Remetských Hamrech znovu volám na číslo chaty Morské oko, poštěstí se mi. Můžeme zajet až nad chatu a ubytovat se.

Maličko se stydím, když sestupuji po schodech k úžasně umístěné chatce, k níž jsme museli dojet kolem jezera cestou se zákazem vjezdu a míjeli vandráky s bágly na zádech. Však na pár dnů půjdeme Bukovskými vrchy také dobře naloženi.

Paní správcová má na starosti chatu i zdejší bufet a nic o nás neví. No jasně, vždyť zde není žádný signál mobilních operátorů a o wifi si čteme: "Wifi nemáme. No wifi, no problem."

Důležité je, že v horské chatě mají volno. No, vlastně v ní budeme dva dny naprosto sami. Dost neuvěřitelné, na tomhle úžasném a turisticky hodnotném místě.

Morské oko...

Když turisté odejdou od bufetu, sympatická paní nám zanechá klíčky od chaty, kuchyňku k dispozici a po šesté odjede domů. Večerní procházka kolem krásného jezera přírodního rázu, nás skvěle naladí na zítřejší vandrování Vihorlatem. Čistou vodou se prohání pstruzi duhoví, kteří spolu s večerním vánkem lehce čechrají hladinu, aby efektně rozmazali odraz věkovitě košatých stromů. Klid ruší jen občasné radostné výkřiky od Kostelíka.

Zámeček Kaštielik u břehů Morského oka nechala v roce 1924 postavit grófka Gladys Vanderbilt-Széchenyi, aby se její dcera mohla léčit v prostředí nádherného jezera. Nyní je z něho lesnická chata s možností ubytování.

Večer obcházíme jezero...

Variace na Morské oko.

...

...

...

...

...

...

Viva! Hungria.

Čedičové lávové kameny na břehu Morského oka poukazují na vulkanický původ pohoří.

Kaštielik.

Kuchyňku v naší chatě plně využijeme k vaření a u kafe pak sledujeme pořad o tom, jak vše kolem nás brzy bude ovládat umělá inteligence. A následně i nás. Snad se toho již nedočkám.

3. den

Hřebenem Vihorlatu

mapa Stopař

Nikým nerušeni posnídáme a vyrážíme k Sninskému kamenu po žluté, která vede nejprve k Malému Morskému oku. Noční déšť pokropil bučiny a občas nám na hlavu spadne shora nějaká ta kapka.

Vlhkým pralesem dojdeme k zelenkavým vodám Malého Morského oka, skrývajících račí populaci. Jednoho si bystrý Lukáš hned všimne. Chytím ho a vyndám na okraj jezírka, ale než dokáže můj kompakt správně zaostřit, rak mizí ve vodě. Protože rak je mým znamením zvěrokruhu, podruhé ho trápit nechci. Zanedlouho mohu svoji zručnost jak fotit pohybující se potvůrky zkusit znovu. To když v mokrém bukovém listí před námi mizí mládě mloka skvrnitého - černožlutého salamandra. Také tento pokus je neúspěšný, obojživelná malá ještěrka se ani na moment nezastaví.

Vzhůru do hor!

Malé Morské oko.

...

Raději si dál všímám obřích velikánů okolo nás. Svěží prales poskytuje skvělé možnosti, jak zachytit jeho krásu. Dnes je navíc umocněna mlžným oparem, který les po nočním vydatném dešti vytváří. Výš bude mlha tak hustá, že se sami sobě poztrácíme.

Červená značka vede hřebenem k sedlu Tri tably. Připomíná podobnou hřebenovku Poĺany, kterou jsme v podobné sestavě šli loni. Chybí jen holky, Špagetka s Marií, přibyl Lukáš.

Na hřebenu Vihorlatu...

...

...

Sedlo Tri tably.

...

...

...

...

Také Vihorlat má sopečný původ a podkovovitý tvar hlavního hřbetu. Koresponduje to s původním tvarem někdejšího stratovulkánu. Z hlubiny dávného kráteru se dnes vzhůru na okolní hřebeny dívá právě Morské oko, které ale sopečný původ nemá.

Hory své okolí převyšují o 800 m a směrem na sever padají strmými svahy s krátkými dolinami. Na jih, odkud jsme přijeli, se Vihorlat sklání pozvolněji.

Polovinu pohoří tvoří vojenský prostor, ale pokud se nekonají cvičení, je i ten lidem přístupný. Zprvu jsme uvažovali o dvou dnech pochodu a s výstupem na nejvyšší vrchol Vihorlat (1 076 m n. m.), ale převážily hlasy podporující jen dnešní delší přechod přes atraktivní Sninský kámen (1 005 m n. m.) a pralesovitý Nežabec (1 023 m n. m.).

Než promyslím všechny možnosti, stojíme pod vysokou skalní stěnou. Výstupy na obě vrcholové skály Sninského kamene jsou zabezpečeny železnými žebříky. Nahoře překvapí kamenné plošiny, rovné tak, jako by je někdo vydláždil. Panující mlha jen částečně odkrývá výhledy, jenž k místu patří. Mrzí nás, že nevidíme pěticípé Morské oko. Na druhou stranu díky ní právě teď stojíme na plošině stolové hory, venezuelské Roraimy. Není těžké si ji vybavit. A tenhle ztracený svět se nám ani nechce opouštět.

Sninský kámen zdola připomíná nedobytnou hradní zeď.

Nedobytný vrchol zdoláme jednoduše - po schodoch, po schodoch...

...

...

...

Křížek na západní plošině Sninského kamene.

Na Sninském kamenu.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Ztracený svět...

Užíváme si i další cestu po málo vyšlapané stezce. Klikatí se mezi mohutnými buky, jedlemi a kleny. Mladé stromky se často při svém růstu podivně kroutí, jako by neustále tančily. Chci si vybavit nějaké rusínské či východniarské melodie, ale v hlavě mi zní jen "najkrajšie stromy sú na Horehroní..." od krásné Kristíny.

Courám se až tak, že nikoho před sebou nevidím. Ani když občas mlha opadne. Mobilem točím pár kroků lesem a jsem rád, že jdu sám. S ostatními se setkám na skalce před Nežabcem, kam se ukryli před bachyní s mláďaty. Prý je ohrozila svojí velikostí, kvikotem a množstvím selátek.

Ne každý strom má z focení radost. Tenhle dává jasně najevo, co si o mě myslí.

...

...

Luděk a umělecké foto.

...

...

Cestou k Nežabci...

...

Od Nežabce sestupujeme na nižší Fedkov. Jdeme omylem zkratkou a tak se vzadu ztratí Roman, protože ten uhybající značku vidí. Díky tomu, že jde správně, nabere ztrátu a navíc i vodu do bot, když se musí prodírat zamokřenou houštinou.

Čekáme na něho u zetlelé chatrče, kde by se dalo přespat. Snad ze srandy, snad z dobrého úmyslu je toto jinak pěkné místo, vedle je ohniště, opodál pramenitá vido ze studánky, na mapách.cz označeno postýlkou. Tedy jako penzion či hotel. Když nahlédnu dovnitř, vše vyvolává spíš vzpomínku na horor Kariky Trhlina, který byl nově i zfilmován. Chvilku se mi dá, že jsem zde již jednou byl a prožívám krátké déjà vu.

Ale neputujeme po záhadném Tríbeči, nýbrž v opuštěném, liduprázdném Vihorlatu. Vlastně jsme od Sninského kamene nepotkali živou duši. A snad ani mrtvou.

I bez rouhání další pokračování naší cesty nemusí být od hororu moc vzdálené. Již neznačenou cestou překračujeme bažiny potoků, proplétáme se mezi mladou bučinou a při životě nás drží jen modrá tečka a stará, nepoužívaná cesta. Občas utrhnu klouzka nebo zelenou holubinku a plním jimi igelitový sáček od nedávno snědené svačiny. Večer se budou nad mojí dubákovou polévkou, ti šťastnější, na které troška zbude, oblizovat. To, že mi vstřícná paní z chaty Morské oko dá k zjemnění a doladění chuti mléko, ještě nevím.

Zatím jen kontroluji kudy jdeme. A zase se pleteme. Ani teď to nevadí, ušetříme si prudké klesání k záchytnému parkovišti pod Morským okem.

Nežabec...

Vrchol Nežabce je ozdoben křížem.

...

Chatka pod Fedkovem.

Večer ještě stihneme jedno pivko, já si dopřeji i malou porci hranolků. Pak je čas na vaření výše zmíněného kulinářského zázraku. Z polévky vytvářím výtečnou houbovou omáčku.

A jak vypadaly naše večery? Pohodově.

...

Horské chata Morské oko.

Shlédněte video CHKO Vihorlat