Čundrem na poslední tisícovky Šumavy ll. - Kapradinec jižní vrchol

Čundrem na poslední tisícovky Šumavy ll. - Kapradinec jižní vrchol

Sobotní ráno nám přiletělo vstříc a my můžeme pokračovat v pohodovém tempu kolem Schwarzenberského kanálu k Jelení. Přesouváme se do části Šumavy, jež se zove Želnavská hornatina. V ní se nachází všechny zbylé tisícovky. Kapradinec jižní vrchol bude prvním z nich.

Kolem Schwarzenberského kanálu k Jelení

mapa Kapradinec

Ospalé ráno nás vítá již před sedmou. Kolem našeho ležení projede bikerka a výrazně zrychlí. Posnídáme, sbalíme bágly a vyrážíme dokončit trasu kolem Schwarzenberského kanálu k Jelení.

Jdeme Ježovou cestou, která byla do včerejšího dne uzavřena pro asanaci okolních stromů. Hodně jich leží podříznutých kolem kanálu. Trochu mi to připomíná barbarství. Možná za nějaký čas budou orgány moci kácet všechny stromy okolo turistických značek a cest, protože občas nějaký z nich spadne a je pro turisty potenciálně nebezpečný. Už teď všude umísťují cedulky: "Pozor padají stromy, vstup na vlastní nebezpečí!"

Není to tak dlouho, co jsem si zakoupil a jedním dechem přečetl útlou knížku Jana Tománka "Válka se stromy". Ta bylo přesně o tom. O konci naší svobody. A začalo to tak nenápadně - covidem.

Snídaně u Scharzenberského kanálu.

...

Míjíme památník s německým nápisem "Revier Hutschenbach", označující revír Hučina. Potok s tímhle názvem protéká krásné údolí pod námi k Černému Kříži. Vlevo od nás se ukázal hřeben Jeleních hor. Netrvá to dlouho a jsme na cestě, která vede k Plešnému jezeru. My se však vydáme na opačnou stranu k portálům tunelu Schwarzenberského kanálu. Než k němu dojdeme, posnídáme lesní jahody. Slunné místo u cesty je jich plné.

Vodní tunel byl vystřílen v letech 1821 - 1823 pod sedlem mezi Plešivcem a Jelenskou horou v délce 389 m. Na vstupech jsou dva kamenné portály, nazývané horní a dolní. Horní portál je jako z pohádky. Vstupujeme do temných útrob tunelu a zastaví nás teprve železná mříž. Uvnitř sídlí kolonie chráněných netopýrů a proto je nesmí nikdo rušit.

Horem po neznačené stezce dojdeme k dolnímu portálu. Míjíme dvě větrací šachty obestavěné kamennými zdmi. Cesta kolem je neútěšně rozryta těžkou těžební technikou. Naše putování od Špičáku k Jelení zde končí. Na parkovišti stojí malý bus, kterým se svezeme dolů k Lipnu do Nové Pece. I tak dnes budeme mít v nohách hodně kilometrů.

Revír Hutschenbach.

...

Chůdovitý strom.

Stromy kolem kanálu mizí.

Horní portál tunelu Swarzenberského kanálu je pohádkový.

...

Za mříží prosvítá větrací šachta.

Jdeme horem po stezce k Jelení.

Odvětrávání šachty jsou zde dvě.

...

Dolní portál kanálu.

...

Kapradinec (1 003 m n. m.)

Cestu dolů nám zkracuje řidič, bývalý kamioňák. Vypráví řadu příběhů z Ruska a Sibiře, kam jezdil. Bylo to bratru jeden a půl měsíce na cestách, drsný a dobrodružný život. Asi bychom mohli poslouchat déle, ale necháváme se vyhodit u mostu nedaleko kempu. Zkoušíme si v něm dát pivo nebo něco k jídlu, ale v deset je brzy. Jdeme na druhou stranu Vltavy přes most a po cyklotrase směřujeme do Hor k bistru U Žabáka. Je zataženo, stále hrozí déšť, i proto nás zde cyklisté jinak neohrožují.

Posedíme snad hodinu, protože času máme dost. Kluci si k pivu dávají Šumavskou topinku, já smažená ztvrdlá játra s hranolky. Před odchodem objednávám várku Jägermeisterů, abychom oslavili moje týden prošlé narozeniny.

Cesta k Želnavské vrchovině stoupá k Perneku a poté dál a výš ke Kapradinci. Opět jde o cyklotrasu, ale tato nyní končí v okraji Boletického vojenského prostoru. Další její část do Arnoštova je oficiálně zrušena. Kudy asi pojedou maminky s malými dětmi dnes? Díky divnému a necitlivému rozhodnutí shůry budou muset na frekventovanou cestu od Volar do Perneku. Skvělý nápad, hodně štěstí mezi auty a kamiony.

U kempu v Nové Peci.

Na jedné straně mostu vidíme Vltavu.

Na druhé Lipno, které zde končí. Sjet shora řeku na kanoi se dá nejlépe od Lenory či Soumarského Mostu, končí se buď v Pěkné nebo zde u Nové Pece. Nutná je registrace a zaplacení poplatku.

Smrčiny a Plechý, hraniční hory Šumavy.

Plechý se svahy Jezerní stěny.

Přípitek U Žabáka.

Drsné několika set metrové stoupání ubírá sil, párkrát na chvilku zastavím, abych se pořádně nadechl. Cítím bodání v levém koleni a bolest levého lýtka. Na přechody hor nejsem dobře připravený a tak musím víc trpět. Když se Rakušankou dostaneme na Hornoleskou cestu, jsme nedaleko jižního vrcholu Kapradince (1 003 m n. m.). Odkládáme mezi smrčky bágly a stoupáme vzhůru k nedalekému vrcholu. Není to náročné, za pár minut jsme nahoře. Ostroh Kapradince zde tvoří kamenné terasy, ale nejvyšší bod bude kámen, u něhož se nechávám vyfotit. Další vrchol mám v kapse.

Nad Pernekem.

Rakušanka stoupá do hor.

...

Na Kapradinci - jižním vrcholu.

Pokračujeme k místu, které jsem vybral jako cíl dnešního dne. Dřevěná chata Vojenských lesů má opět velkou terasu, pramen vody a velké ohniště. Znám tohle místo z dob putování Šumavou s Lenou. S ní mám již zdolaný vrchol hornoplánského Špičáku, jenž leží nad chatou. Než se k chatě dostaneme, po modré znovu hodně stoupáme. V jednu chvíli Roman před námi zabočí vlevo do svahu Kapradince a jde na jeho hřeben. Já už ale vím, že Kapradinec není vrcholem, nýbrž jen spočinkem. Tedy svahem vrcholu Nad Hospodárnicí, který přejdeme zítra. To ostatně potvrdí následně i kamarád, když se o hodinu později vrátí k chatě. Cestu hřebenem si docela užil, jen mu chyběla mačeta na prosekávání zdejší džungle.

My s Jirkou mezitím užíváme komfortu okolí chaty, a když se do nás dá zima, zalezeme do spacáků. Unavená, zpocená těla, studený vítr a zamračené nebe musíme nějak eliminovat. V trávě lezou lesní mravenci, kteří mají u chaty velké mraveniště. Ti nás nijak neohrožují. Čtvrtá hodina odpolední nabízí ještě dost času na jiné aktivity. Když se Roman vrátí od Kapradince, kolem jdoucím, kteří nás zvědavě okukují, říká: "Kousla je moucha Tse-Tse a už 24 hodin tady spí", vylezeme ze spacáků. Kluci jdou zdolat vrchol dalšího Špičáku (1 221 m n. m.) a já u ohniště hledám poslední sluncem vyhřáté místo. Mýtina se pomalu ocitá ve stínu okolních smrčin. Mraky se trhají a znovu houstnou, ale teprve k ránu má podle předpovědi pršet.

Večer si ve velkém ohništi rozděláme menší oheň a pečeme buřty. Protože dochází pevný líh, ohříváme vodu v ešusu nad ohněm. Do ohně vydržíme zírat až do tmy. Malé žravé mušky jdou i zde, v 1 100 m, a v klidu by nás ležet stejně nenechaly. Oheň je to, co nás spojuje. Dnes vám hrozí za jeho rozdělání vysoká pokuta, byť jediný velký požár za dlouhou dobu u nás, v národním parku České Švýcarsko, založil bývalý strážce NP.

Ej padá, padá rosenka, a proto si na noc přesunu karimatku a spacák pod terasu na širokou lavici, kde se vyspím dobře. Jako doma v měkké postýlce to ale není.

Hornoleskou cestou klesneme k modré značce.

...

...

Před chatou LVS.

Ležení a místo bivaku.

...

...

Král Šumavy ll.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Myslíte si, že i po šedesátce stále budete chodit na vandry a spát pod širákem?

38%Netuším, snad ano, věřím tomu.

17%Jistě. Jsem starší a zvládám to bez problémů. Je to můj styl života.

16%Myslím, že jen omylem.

16%Ani náhodou, nechci se večer potýkat se žravými muškami a jinou havěti.

14%Nikdy jsem pod širákem nespal (a).

Hlasovalo 125 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Květa

13. července 2023 21:02

Květa říká

Početla jsem si, úžasný vandr. Nejvíce mě pobavila závěrečná optimistická anketa, rubrika pro mne v ní bohužel není. Jinak dobré světlo, prima fotky a bezvadné čtení))

Rony

14. července 2023 07:54

Rony říká

Myslím, že vložit hlas do ankety mohou i starší ročníky. Jejich kliknutí bude již pravdivé.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

blanka

27. července 2023 22:24

blanka říká

Opět krásný den jste prožili. V anketě jsem také pravdivě klikla, jak píše Rony. Zatím to ještě docela jde a doufám, že to ještě nějaký čas vydrží. Pravda, bez nějakého toho píchnutí tady a támhle to už také není, ale stále si to užívám a stojí to za to vyrazit.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.